Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella Gomez aneb život ve stínu - 26. kapitola

03.01.2012 (20:00) • kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 3092×

„Myslím, že je to vše. Zbytek za vás vyřeší dospělí. Už budu muset jít, tak na shledanou,“ rozloučil se, a aniž by počkal, jestli se na něco nepotřebujeme zeptat, se sebral a spěšně opustil pokoj.

„Bello, co to bylo?“ vyhrkla Selena hned, jak se zaklaply dveře.

„To kdybych věděla,“ vydechla jsem mrzutě. „Takového idiota, abys pohledala, co?“ Založila jsem si ruce na hrudi a stále nenávistně sledovala dveře.

„To teda,“ souhlasila, ale nijak dál se jí to evidentně komentovat nechtělo. To byl zase velký rozdíl mezi námi. Já bych dovedla ještě hodinu mluvit o tom, jaký ignorant to byl, ale ona ne… Ona to prostě okamžitě přestane řešit. Někdy mě to štvalo, ale uvnitř jsem věděla, že to opravdu není na škodu.

„Bell, řekni mi něco o… Forks,“ navrhla naoko se zájmem, ale bylo na ní vidět jakési znechucení. Chvíli mi nedocházelo, proč je taková… Vždycky to tam měla ráda a strejdu Charlieho taky. Jenže pak můj mozek pro změnu zase zapracoval a já pochopila.

„Je mi to líto,“ zašeptala jsem smutně a ona se na mě jen nechápavě koukala. „Ale jenom nedělej, já moc dobře vím, že se ti odtud nechce.“ Svraštila jsem čelo.

„Nejde o to, že by se mi nechtělo do Forks, ale o to, že tady je můj život. Já tu mám kamarády, fanoušky… i kluka.“ Začervenala se a sklopila oči.

„Chápu, teda vlastně nechápu. Vůbec nevím, jak to uděláme, Sel. Nikoho jiného nemáme, někoho, kdo by se o nás staral v Californii. Charlie Forks neopustí, je tam šerif, mám tam dům. On to město miluje, pochybuju, že by se přestěhoval a –“ Nedořekla jsem, protože mě přerušila.

„To já bych po něm ani nechtěla, já můžu být vůbec ráda, že se o mě zajímá. On se mě v podstatě vzdal, když jsem byla malá,“ vysvětlovala a její hlas se nebezpečně třepal. „A teď ke mně nemá žádnou povinnost.“ Skousla si ret a dlaněmi si přikryla oči.

„Řekla bych ti, ať nepláčeš, ale ty bys mě stejně neposlechla,“ povzdychla jsem si a objala ji.

„To je dobrý, stejně už ani nemůžu plakat. A jak bych teď chtěla!“ Zakývala hlavou zleva doprava.

„Já vím, cítím se stejně. Co kdybych ti teda pověděla o Forks?“ zavedla jsem řeč jinam. Odpovědí mi bylo jen pokývání hlavou a vděčný pohled. Okamžitě jsem se pustila do vyprávění. „Asi ti nebudu vykládat, jak to tam vypadá. To víš sama.“ Lehce jsem se zasmála. „Lidi jsou tam docela v pohodě. Teda až na pár výjimek…“

Povyprávěla jsem jí všechno o všech ze školy, nejvíce jsem se samozřejmě zaměřila na Cullenovy, ale fakt, že jsou upíři, jsem v zájmu své sestry vynechala. Taky jsem se vyhnula Edwardovi, ale Selena jakoby věděla, že o něm nechci mluvit, se na něj vyptávala a tvářila se hrozně potěšeně. Vůbec jsem ji nechápala a radši to pustila z hlavy.

„Na ty se těším,“ pronesla vítězoslavně.

„Mm…“ zamručela jsem nezaujatě.

***

Se Sel jsme si povídaly až do oběda, to jsem si nutně musela skočit do kantýny, protože jsem celý den nic nejedla, a i když byl můj rozhovor se sestrou nadmíru zajímavý, můj žaludek bohužel nepočkal. Koupila jsem jídlo i pro ni, přece jen si nejsem jistá, jestli bude její oběd k jídlu a pochybuji, že by jí udělali něco speciálního, aby neumřela hlady. Všechno jídlo jsem nesla na bílém podnosu, který mi celou cestu dával docela slušně zabrat. Několikrát se mi povedlo pěkně vylekat mediky, když jsem na ně obsah tácu málem vyklopila.

Když jsem konečně dorazila do pokoje, dokonce i bez větších ztrát, nemohla jsme uvěřit tomu, co vidím. Tedy vlastně… Zas tak těžké to nebylo, jen mě to dost překvapilo. Jednoduše řečeno jsem Charlieho tak brzo nečekala, protože byl na jakési služební cestě a my si nedovedly představit, jak dlouho může zpáteční cesta trvat. Ale teď tu byl… Aby to znělo dramaticky, mohla bych říct v celé své kráse, ale to bych si sama sobě lhala do kapsy. On vypadal… jedním slovem by se to snad dalo shrnout do: příšerně!

„Ahoj,“ vydechla jsem a rychle přešla ke stolu, abych mohla odložit tác a přivítat se s Charliem.

„Bello, jsem tak rád, že tě vidím. Co tě to jen napadlo, jet jenom tak do Californie? Já bych se pro tebe vrátil a jeli bychom spolu.“ Vstal z židličky, která stála vedle Seleniné postele. Tón, kterým mluvil, byl sice trošku naštvaný a zklamaný, ale když jsem mu pohlédla do tváře, viděla jsem, že se na mě teď nedokáže zlobit. Šla jsem k němu a pořádně ho objala.

„Musela jsem, Charlie,“ odpověděla jsem na jeho otázku. Chápavě pokýval hlavou, ale zároveň mi věnoval jeden nesouhlasný pohled. Ano, společně to vypadalo opravdu podivně.

„Takže…“ začala jsem zároveň s Charliem, ale nikdo to nedopověděl. Nastala taková ta trapná chvíle ticha… V pokoji jsou tři lidi, kteří by si za normálních okolností dokázali povídat hodiny. Dokonce i teď měli spoustu věcí k řešení… Ani jeden z nich se však neodhodlal, ani jeden nevěděl, jak začít.

Několikrát jsem se zhluboka a nadechla, ale z úst mi nevyšla žádná slova, jen jsem těžce vydechla.

„Pojedete se mnou domů? Myslím do Forks… Já vím, že si teď o mně ani jedna z vás nemyslí nic dobrého a já to chápu, i když jsem pro to měl důvody… Jen nevím, co mám teď dělat. Musím se o vás postarat, to vím, dokonce jsem si i jistý, že to zvládnu, ale potřebuju vědět, co na to vy…“ vysypal ze sebe najednou Charlie a vydatně si oddychl, když to bylo za ním. Bylo na něm vidět, že se mu neskutečně ulevilo, ale zároveň se mu napjaly všechny svaly v obličeji a celý se napřímil.

Chvíli jsme na něj se Sel překvapeně koukaly. Zaprvé u něj nebylo zvykem, že by jeho věta obsahovala více než pět těch nejdůležitějších slov. A za druhé byl význam jeho slov naprosto nepochopitelný, on vyvrátil všechno, o čem jsme pochybovaly, ale taky pochyboval o tom, co my jsme již před jeho příchodem vyvrátily.

„Upřímně řečeno, Charlie,“ řekla Sel, která se vzpamatovala dřív, „nemůžu říct, že se mi odsud chce odejít, ale jsem ti neskutečně vděčná, že jsi ochotný se o mě postarat, doufám, že víš, že by ti nikdo neměl za zlé, kdyby ne… Takže, já bych vás snad jen poprosila o trošku času. Vím, že se vám to bude možná zdát trošku podivné, ale já si tady musím zařídit spoustu věcí. Rozloučit se s kamarády, udělat poslední koncert na delší dobu, rozejít se s klukem a je toho ještě víc. A to, bohužel, za jeden den nezvládnu,“ dokončila svou řeč.

Měla jsem takový špatný pocit, že je řada na mně, což se mi moc nelíbilo, protože jsem neměla ani nejmenší tušení, co bych měla a chci říct. Naštěstí oni to tak evidentně necítili, protože Charlie začal Selenu objímat a málem se rozbrečel, když mu objetí oplatila a řekla mu, že mu nic nevyčítá a že ho má ráda. Mně samotné se do očí také málem nalily slzy, ale po tom všem jsem už jakousi odolnost měla.

„Nechám vás tu o samotě, myslím, že si asi taky máte co říct,“ uznala jsem a začala se sbírat. Vzala jsem své jídlo ze stolu a přešla ke dveřím.

„Ne, to nemusíš,“ ozvala se Selena, ale já ji mávnutím ruky umlčela.

„S tebou jsem strávila posledních pár týdnů,“ mluvila jsem na Charlieho. „A s tebou jsem byla celý den, zítra se uvidíme. Mějte se.“ S těmito slovy jsem vyběhla na chodbu, ani jsem nečekala na jejich odpověď.

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bella Gomez aneb život ve stínu - 26. kapitola: