Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella Gomez aneb život ve stínu - 27. kapitola

11.01.2012 (13:45) • kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 31× • zobrazeno 3380×

„Ahoj,“ ozvalo se za mnou, když jsem vyšla z nemocnice. Sice jsem podle hlasu poznala Edwarda, ale stejně jsem se příšerně lekla, protože jsem byla zahloubaná do svých myšlenek. Navíc jsem nečekala, že tady na mě bude čekat.

„To mi nedělej, Edwarde, nebo si fakt budu myslet, že mě chceš zabít,“ zasmála jsem se a položila si ruku na hrudník.

„Tak promiň.“ Uhnul očima a začal hypnotizovat zem. Už zase! Co to s ním sakra je? Vždyť to, že mě zabije… To byla jasná nahrávka na smeč! Měl říct něco ve smyslu - kéž by nebo prostě něco takového. Odkdy se ten Edward, kterého zajímá jenom on sám, omlouvá? A odkdy bývá nervózní? Kdyby nebyl upír, tak bych se vsadila, že je nemocný.

Nahlas jsem to radši nekomentovala a změnila téma. „Co tady děláš?“

„Čekám na tebe?“ pronesl sarkasticky. „Tak jo, už je zase zpátky!“ pomyslela jsem si a nahlas se uchechtla.

„A to jsem si zasloužila čím?“ pokračovala jsem v jeho tónu a přidala k tomu ještě věcné nechápavé gesto rukou.

„Ty? No, to fakt nevím, ale kdyby se ti něco stalo, tak…“ Zasekl se. Zvědavě jsem se k němu naklonila a čekala, co z něho vypadne. „Tak mě Esmé zabije,“ dodal po chvilce ticha.

„A to bychom fakt nechtěli.“ Otočila jsem se na podpatku a vydala se od nemocnice sama, protože mě už zase začínal pomalu, ale jistě, štvát.

Po pár krocích už jsem ale stejně nemohla pokračovat, protože mě jeho ledová ruka chytla silně za zápěstí, naštěstí za to zdravé. Sykla jsem bolestí a snažila se mu ruku vykroutit, aniž bych se na něj nemusela znovu podívat. Bylo mi jasné, že ho na jazyku pálí několik poznámek, které zrovna slyšet nepotřebuju.

„Tak počkej,“ řekl zvláštním tónem a trhl mou rukou tak, že jsem stála těsně u něho. Kdybych řekla, že se mi to nelíbilo, tak by to asi byla ta největší lež v mém životě. A já rozhodně v tomhle směru nejsem andílek.

„A na co, Edwarde, mm?“ řekla jsem vyčerpaně, protože veškerá má energie se momentálně vybíjela na to, abych se mu nepodívala do očí. Nechtěla jsem spatřit tu černotu, která by mě přesvědčila o jeho zlosti. A navíc vím, že kdybych se tam podívala, tak už bych nikdy nemohla myslet na nic jiného.

„Promiň.“ Jeho sladký ledový dech mi ovanul tvář. Měla jsem opravdu co dělat, abych neomdlela. Cítila jsem se úplně jako nějaká bláznivá fanynka, která se nechce zesměšnit před svým idolem a snaží se zachovat si čistou hlavu, když jí dává podpis.

Párkrát jsem nadechla a vydechla. Snažila jsem se o vyrovnaný a silný hlas, ale stejně to znělo jako malá ustrašená holka. „Pusť mě.“

„Dobře, ale moje auto je támhle,“ řekl, pousmál se a ukazováček nasměroval ke stříbrnému kabrioletu. Nevěřícně jsem auto pozorovala. Kde to vzal?

„Tohle?“ vyhrkla jsem, ale to už stál Edward vedle otevřených dveří spolujezdce.

Zakoulela jsem očima a přešla k němu. Sedla jsem si, kabelku si položila na stehna a snažila se ignorovat jeho zkoumavě pobavený pohled. Celou cestu jsem se dívala před sebe a mlčela, spíše jsem nevěděla, co říct, a on taky nevypadal, že nutně potřebuje konverzaci.

„Dík, že si mě svezl,“ pípla jsem, když jsme zastavili před hotelem. „Mimochodem, kde jsou novináři?“

„Nemáš zač a… No, jak to říct? Když jsem odcházel od nemocnice, tak se mě snažili sledovat. Setřásl jsem je a oni mě asi ještě pořád hledají,“ odpověděl mi a začal se smát.

„Super,“ odfrkla jsem si, ale stejně se neubránila lehkému úsměvu. Ne, že by byla ta jeho historka vtipná, to i pravdivá byla víc, ale to, co mě tak dostalo, byl jeho pohled. Ještě nikdy jsem ho u něj neviděla, tak rozjařené oči, plné rošťáctví. Dokázala bych se na něj dívat celé hodiny.

Rychle jsem zatřepala hlavou, než si Edward všimne, že jsem se zase zasnila, a vystoupila z auta. Svižným krokem jsem se vydala ke dveřím hotelu a modlila se, aby mi aspoň dnes dali ti novináři pokoj. Ve vstupní hale bylo poměrně rušno, ale žádné stopy po rvačce nebo nějaké neshodě. Hluboce jsem si oddechla a s Edwardem v zádech vstoupila do nejbližšího volného výtahu.

Výtah jel asi dvě minuty, ale mně se to zdálo jako dvě hodiny. Edward mě totiž celou dobu zkoumavě pozoroval a ani se nepokoušel vnímat, že se ho snažím ignorovat. Pohledem jsem uhýbala doprava, pak doleva, ale stejně jsem o něj vždycky zavadila.

„Co je?“ zeptala jsem se příkře, když výtah zacinkal a dveře se otevřely.

„Co co je?“ ptal se jak malý kluk a tvářil se naprosto nechápavě, že kdyby to nebyl ten Edward, tak mu to sežeru i s navijákem.

„Proč na mě tak koukáš? Doufám, že zas nechceš vyvést nějakou blbost, třeba mě před někým ztrapnit, protože to je opravdu to poslední, co bych teď potřebovala, Edwarde,“ vychrlila jsme ze sebe a ani se nestačila pozastavit nad tím, že se každým mým slovem mění Edwardův výraz.

„To bych neudělal a ty to víš,“ bránil se, ale vyznělo to spíš jako nějaký projev zoufalství. Hlavu měl svěšenou a na čele se mu rýsovalo pár vrásek. Bylo mi ho strašně moc líto, navíc jsem věděla, že to způsobily moje slova. Nevěděla jsem, co mám dělat. Hlava mi radila, ať se omluvím a jdu rychle do pokoje, jenže srdce mi říkalo, ať jdu za ním.

Zatnula jsem pěsti, ještě chvíli se rozhodovala, koho poslechnu, a nakonec jsem udělala krok k němu. Edward už vypadal docela normálně, ale v jeho očích jsem stále viděla zklamání. Natáhla jsem k němu pravou ruku a zase ji stáhla, chtěla jsem ho pohladit po vlasech, ale copak to šlo? On se tvářil úplně vykolejeně a díval se na mě jak na blázna, vlastně jsem si tak i připadala.

„Promiň, Edwarde, já to tak nemyslela, vždyť to bylo myšleno spíš jako vtip. Já vím, že už jsme teď v pohodě,“ usmála jsem se.

„Bello, tohle mi nedělej,“ zašeptal a svraštil obočí. Už jsem se nadechovala k omluvě, ale on mě předběhl. „Já mám na mysli to, že stojíš…,“ hlasitě polknul, „moc blízko.“

„Nechtěla jsem, já…,“ nedořekla jsem to, protože se Edwardovy rty natiskly na ty mé. Rychle jsem mu dala ruce za krk, nehledíc na to, že mám levou ruku naraženou od Rileyho. On zase své ruce omotal okolo mého pasu.

V tuto chvíli jsem nedokázala myslet, tohle jsem si přála už od té doby, co ho znám. V hlavě mi běželo pouze jedno slovo: Nepřestávej!

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bella Gomez aneb život ve stínu - 27. kapitola: