Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella Gomez aneb život ve stínu - 30. kapitola

08.02.2012 (14:45) • kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 2439×

Následující dva dny byly asi opravdu nejtěžší v mém dosavadním krátkém životě. Všechno na nás začalo padat a i přestože jsem tu teď měla nejlepšího člověka, kterého znám – ne, nemyslím Edwarda! -, začala jsem upadat do depresí.

Už jenom to, že mi co pár minut zvonil telefon a na druhé straně byli odporní novináři s „naprosto zásadními“ otázkami, které se ale jen velmi zřídka týkaly našich rodičů. Tyto informace měli asi zřejmě z jiných zdrojů, ode mě se snažili především zjistit co nejvíce o mém vztahu s… Dobře, o mých vztazích s těmi záhadnými muži.

Taky se občas někdo jen tak na ulici zeptal, jestli už bude tedy Justin volný… Ze začátku jsem na ně jen nechápavě hleděla, ale jedna asi desetiletá holčička mi osvětlila všechna zákoutí Seleniného – teď už, jak jsem pochopila – ukončeného vztahu.

Seleny jsem se na to radši ani neptala, nejenom proto, že mi byl ten její - budeme říkat bývalý kluk, i když bych tedy po poslechnutí jedné jeho písničky o pohlaví trošku pochybovala – v podstatě ukradený, ale i protože jsem jí nechtěla pořád připomínat její životní ztráty a nálezy. Myslím, že ten rozchod by se snad dal tím nálezem nazvat.

Dnes byl ale den D… Den, který jsem si v koutku mysli ve svém dětství představovala, když mě má matka psychicky týrala. Den, kdy pohřbím svou rodinu. Bože můj, asi to bude znít divně, ale nato, jak závažný byl význam těchto myšlenek, jsem nepociťovala už téměř žádnou bolest. Nejvíce mě trápilo asi to, že to ubíjí dva pro mě nejdůležitější lidi.

„Bells, měly bychom se chystat,“ vzlykla Selena a vstala z pohovky, kde jsme spolu seděly a věnovaly se každá svým myšlenkovým pochodům. Povzdechla jsem si a hodila po ní povzbudivý pohled, který ale už nezaznamenala, protože její nohy už skoro našlapovaly na schody, které vedly do druhého patra.

Byla jsem ráda, že už nemusím bydlet na hotelu, ale přece jen mě v tomto domě pořád doháněly vzpomínky. Jak na proplakané noci, tak i na šťastné dny, když jsem byla ještě úplně malá a Selena ještě nebyla světovou hvězdou.

„Už jdu,“ odpověděla jsem unaveně a následovala ji.

Těžkými kroky jsem vystoupala schody a zamířila ke svému bývalému pokoji. Vtom mi ale došlo, že všechny věci, které jsem tu nechala, moje matka vyhodila. Má skříň zela prázdnotou. Asi by to pro mě měla být další rána, ale tak nějak mi to snad i pomohlo. Aspoň jsem věděla, že jim na mně nezáleželo ani zdaleka tak moc jako mně na nich. Nemusela jsem se tedy cítit tak špatně, že to ze všech nesu nejlépe.

„Sel, já, promiň, vůbec mi to předtím nedošlo… Nemohla bys mi půjčit nějaké šaty, už asi nestihnu nic koupit a to, co jsem měla…“ Selena mě umlčela mávnutím ruky a její obličej se zkřivil do další bolestné grimasy.

„Já vím, říkala jsem jí, ať to nedělá.“ Semkla víčka a otočila se ke dveřím do svého pokoje. „Určitě něco najdu,“ řekla už vyrovnanějším tónem a hlavu zabořila do obrovské skříně. Na chvíli jsem ji dokonce úplně ztratila z dohledu. Tady by se rozhodně líbilo Alice.

„Děkuji,“ poznamenala jsem potichu a s žuchnutím dosedla na její postel. „Asi na mě něco leze, jsem nějaká unavená.“ Chytla jsem se za hlavu a natáhla před sebe nohy.

„Já vlastně asi taky, ale nějak nad tím nepřemýšlím,“ pokusila se o úsměv. Na posteli vedle mě vzápětí přistály černé lesklé černé šaty a šedou mašlí, která se asi měla omotat okolo pasu.

„Můžu se převléct tady? V pokoji na mě všechno padá,“ zamumlala jsem potichu, ale věděla jsem, že mě slyší a chápe. Jak by taky ne… Ona vždy věděla, co se se mnou děje a ani po těch pár měsících odloučení se na tom asi ani moc nezměnilo.

Odpovědí mi bylo jen pokývání hlavou.

„Já tam nechci jít,“ zašeptala Selena do Petova ramene. Zrovna jsme stáli před černou bránou, která spojovala hřbitov a předměstí LA. Ruku jsem měla zavěšenou v Charlieho rámě a z druhé strany se nechala lehce podpírat Petem.

Byl krásný slunečný den – jasný opak toho, jak byste si představovali den pohřbu vašich rodičů. Jaká ironie! Nemohla jsem si pomoci, ale měla jsem pocit, že mi tak chce svět něco naznačit…

Na Seleninu poznámku nikdo nereagoval, možná, že ji ostatní ani nezaznamenali. Víc jsem se na Charlieho přitiskla a udělala první váhavý krok. Celá rodina mě svorně následovala, z čehož jsem neměla vůbec dobrý pocit. Občas jsem za sebou zaslechla vzlyknutí nebo zašeptání nějaké vzdálené tetičky, ale to bylo všechno.

Okolo bylo těžké ticho, z kterého mi nesmyslně začalo hučet v hlavě.

Zbytek dne jsem byla myšlenkami úplně jinde. Přece jen, neustále poslouchat lidi, které jste v životě neviděli, jak vám vykládají, co všechno s vašimi rodiči prožili… Jak skvělí to byli lidi, jaká je to škoda – tak mladých životů, že je jim nás líto. Všichni nám samozřejmě nabízeli pomocnou ruku, ale my jen s díky odmítali… Jako stroje.

Už jsem si skoro myslela, že se dnešek obejde bez novinářů, ale opak byl pravdou. Jakmile jsme vylezli z restaurace, kde se konala jakási „smuteční hostina“ znovu se na nás vrhli. Tentokrát jsme ale kolem sebe měli ochranku, takže jsme se k domu dostali bez větších obtíží.

„Bude mi to tu chybět,“ povzdechla si Selena, když jsme seděli u kuchyňského stolu a ještě nechávali doznívat atmosféru večera.

Trochu nechápavě jsem na ni pohlédla a snažila se ubránit odfrknutí. Já si na LA ve Forks téměř nevzpomněla a byla jsem za to opravdu vděčná. Je ale pravda, že pro mě je Forks něco jako vysvobození z noční můry a pro ni? Spíš násilné vyrušení z krásného snu.

„Postarám se o vás holky,“ ujistil nás potichu Charlie a obě nás chytil za ruce. „Ale teď už byste si měly jít lehnout. Neměli bychom to tu nějak extra prodlužovat, ehm, tedy pokud souhlasíte,“ nervózně začal těkat očima, bylo vidět, že si není jist, jak se k nám má chovat, „takže čím dříve zítra vstaneme, tím více času budeme mít na balení Sel. A stihneme tak dřívější letadlo.“ Pokusil se o povzbudivý úsměv a bez další řečí vstal od stolu a zamířil k pokoji pro hosty.

Já nevím, jak vy, ale já nemůžu uvěřit, že tato povídka už má třetí kulatiny... Je tady s námi už půl roku, to bych vůbec neřekla. Přijde mi jako včera, když jsem četla vaše první komentáře. No, radši stop, tyhle sentimentální řeči si ještě pár kapitol nechám. :D

Jinak doufám, že vás potěšilo, že tu kapitola byla brzo, chtěla jsem vám vynahradit tu pauzu. :)

Pokud by někoho zajímalo, kde byl Edward. :D Byl na lovu, ale jaski se mi tam tahle poznámka nikam nevešla, tak snad odpustíte. :)

Předem díky za komentáře. :)

Mimochodem, krasná gifka, že? Díky, Torenc.

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bella Gomez aneb život ve stínu - 30. kapitola: