Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella Gomez aneb život ve stínu - 32. kapitola

26.02.2012 (11:45) • kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 2550×

Selena se se mnou po cestě snažila navázat konverzaci, jenže já jsem byla natolik otrávená z celého svého života, speciálně tedy z té části, kdy jsem zamilovaná do Edwarda, že jsem neměla ani nejmenší chuť se o něčem s někým bavit.

A toho, jak jinak, využil Edward. Bylo až neskutečné, jak rychle se dovedl přizpůsobit tématu Hollywood a všechno kolem něj. Snažila jsem se jejich konverzaci nevnímat, ale samozřejmě mi to moc nešlo.

„Bells, všechno v pohodě?“ zeptal se mě Pete a naklonil se k mému uchu. S pozdviženým obočím jsem se na něj podívala a očima střelila k Edwardovi a Seleně. Pete to evidentně pochopil, protože se povzbudivým úsměvem trošku odklonil a dodal: „Tak s tím něco dělej.“

Chvíli jsem si myslela, že si ze mě dělá srandu. To si opravdu myslí, že bych měla o Edwardovu pozornost bojovat? Už několikrát v životě jsem se kvůli své hrdosti zklamala, ale copak jsem se mohla natolik ponížit?

„Jasně,“ poznamenala jsem a v mém hlase se zřetelně rýsovala ironie. Založila jsem si ruce na prsou a naklonila se k okénku, abych mohla ještě chvíli pozorovat ty mraky pod sebou, protože jsme za chvíli měli přistávat.

Pohledem jsem ještě stihla zavadit o Edwarda a Selenu, která se zrovna něčemu upřímně smála. A Edward? Ten pozoroval mě, asi zaslechl mou konverzaci s Petem. Možná by mě to mělo štvát, ale mně bylo v této situaci už opravdu všechno jedno. Ať si myslí, co chce…

Za pár minut letadlo konečně přistálo.  Postupně jsme si pobrali všechny kufry a vyšli ven, kde na nás měl čekat odvoz. Nikdo mi ale nebyl schopný říct, kdo to bude, takže když jsem na parkovišti spatřila Rileyho, Carlislea a Alice, myslela jsem, že dostanu infarkt.

„Bello,“ zapištěla Alice a vrhla se mi kolem krku. Lehce jsem se zapotácela a objetí jí opětovala.

„Je nám to opravdu moc líto,“ řekl místo pozdravu Carlisle a se všemi si podal ruku. Smutně jsem se usmála a pohled konečně stočila k Rileymu. Byl opřený o auto a očima těkal mezi mnou, Selenou a Edwardem.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho potichu a kývla k němu hlavou. Už se nadechoval k nějaké odpovědi, ale já se bála toho, co by mohl říct před Charliem, takže jsem to zase hezky rychle začala zamlouvat. „Vy se ani neznáte, co? Takže tohle je moje sestra, Selena,“ vyhrkla jsem a rukou mávla k Sel. „A tohle je můj…  Teda, ehm, tohle je Riley.“ Od Edwarda se ke mně doneslo tiché zavrčení.

Selena se trošku nechápavě usmála a udělala krok ke mně, jako by mi chtěla něco pošeptat. Záporně jsem zakývala hlavou, protože ona by určitě nechtěla, aby Cullenovi slyšeli její myšlenkové pochody. Nechápavě na mě vyvalila oči, ale nijak to nekomentovala, jen natáhla pravou ruku k Rileymu.

„Těší mě,“ dodala rozpačitě. Riley její gesto zopakoval.

Měla jsem pocit, že tahle situace ani snad nemohla být trapnější. Nikdo pořádně nic nechápal. Nervózně jsem přešlápla z levé nohy na pravou a hodila prosebný pohled na Alice.

„Tak jo, fajn… asi bychom měli vyjet, ne?“ zaštěbetala Alice energicky a začala nás organizovat, jak si máme do aut posedat, což byl kvůli početné ochrance docela problém.

Byla jsem opravdu zvědavá, jak to s nimi bude, protože pochybuju, že jim bude Charlie poskytovat nějaký dlouhodobý azyl a o žádném hotelu v blízkosti domu nevím. Na druhou stranu je ale pravda, že Selena nemůže zůstat bez ochrany. Chvíli jsem nad tím dumala, ale nakonec jsem dospěla k závěru, že tohle stejně není můj problém.

Alice jsem měla vždycky ráda, ale když nám oznámila, že nepojedu v autě ani s Rileyim, ani s Edwardem, nýbrž s Charliem, Selenou, Petem a částí ochranky, měla jsem sto chutí znovu ji obejmout. Má radost ale neplynula jen z toho, že se nebudu muset vyhýbat jejich zkoumavým pohledům, které by mě stoprocentně celou dobu propalovaly… Byla v tom i jakási škodolibost, že nebude Edward se Selenou.

Vůbec jsem nechápala, kde se to ve mně bralo, ale nemohla jsem si pomoci. Bylo mi jasné, že jestli si rozumí, tak bych jim to měla přát… Tak, jak to bývá v těch slaďácích, kdy si i přes svou velkou lásku přejí vše nejlepší do života. Najít si krásnou ženu, mít děti… Bla, bla, bla.

Asi bych měla začít pochybovat o svém duševním zdraví, i když… Jednoduší možná bude svalit to na scénáristy, mají prostě příliš ideální představu o životě.

S touto teorií jsem byla vcelku spokojená, a tak jsem svou pozornost upřela na Sel.

„Jsi v pohodě?“ zeptala jsem se s nehraným strachem v hlase. Měla totiž naprosto vyjevený výraz, oči jí slepě směřovaly někam na silnici a její pravá ruka křečovitě svírala sedadlo.

„V pohodě?“ vypískla hystericky a prudkým pohybem se ke mně otočila, abych jí nemusela mluvit do zad. „Bello, tady není něco v pořádku… Co. To. S. Nimi. Je?“ dávala důraz na každé slovo a nedůvěřivě si mě začala měřit.

„Nechápu, co máš na mysli,“ odporovala jsem a vyhýbala se jejímu pohledu.

„Tak fajn, dovol, abych ti to objasnila… Ten Edward! Víš, co jsem si říkala, když jsem ho spatřila? Že snad nemůže existovat dokonalejší kluk, ale bylo mi jasné, že je tvůj. Jenže… Co to mezi vámi, sakra, je? Něco jste spolu měli a on mě pak okatě balí přímo před tebou?! Tady je něco špatně, moc špatně, nelíbí se mi to… teda vlastně, možná, že jo! Ne, nelíbí! Co to plácám?“ Zmateně kolem sebe házela rukama a vůbec ji nezajímalo, že na ni Pete s Charliem vyděšeně valí oči.

Její řeč byla sice dost divná, ale mně se díky ní ulevilo. Nejsem jediná, kdo se v Edwardovi nevyzná. Chvilku jsem přemýšlela, co jí na to odpovědět, ale ona to vyřešila za mě.

„A pak tam přišel on! Ten, jak že se jmenuje… Riley, ne? Nemají v rodině nějakou genetickou úchylku?“ To už Alice, která seděla za volantem a dělala, že naši konverzaci neposlouchá, nevydržela a začala se zvonivě smát.

Selena to nijak nekomentovala, jen udělala chvatné gesto rukou směrem k ní a našpulila při tom důležitě rty. Jestli jsem to správně pochopila, tak i Alice jí přišla jako někdo nad lidské chápání.

„Co ti na to mám jako říct, mm?“ zeptala jsem se jí překvapivě klidným hlasem. Vypadá to, že Seleně docházejí věci mnohem rychleji než mně… S tím se bude muset něco udělat!

V první řadě vám chci poděkovat za komentáře k minulé kapitole... Kdybyste to chtěly vědět, tak to byl rekord. Jsem úplně nehorázně šťastná, že mám tak skvělé čtenářky a neskutečně moc a moc si vás všech vážím. A stejně tak i každého smailíka, kterého tu necháte.

No, a teď se vám chci omluvit za delší odmlku. Je mi to opravdu líto, ale můj zdravotní stav pořád ještě není ideální a na psaní nebyl ani čas, ani nálada, ani nic jiného... Doufám, že další kapitola by mohla přibýt dřív, ale prosím vás o trpělivost. :)

A ještě bych ráda reagovala na komentář od Kačky. :) Já vím, že by se Edwardův pohled asi hodil, ale jeho chování má velmi úzkou spojitost s rozzuzlením povídky, takže bych vás připravila o překvapení a to přece nechceme, že... :D ;)

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bella Gomez aneb život ve stínu - 32. kapitola: