Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella Gomez aneb život ve stínu - 33. kapitola

01.03.2012 (20:15) • kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 2626×

Již dlouho jsem neměla tak obrovskou potřebu zůstat místo školy doma, někde hluboko pohřbená pod množstvím přikrývek. Sice má asi většina lidí každé pondělní ráno pocit, že je to ten nejhorší den na světě, ale já jsem si prostě nemohla pomoci.

Za žádnou cenu se mi nechtělo zvedat svůj ospalý zadek z vyhřáté postele a jít do té velké šedé budovy, kde… To jsem vlastně ani sama nevěděla. Je dost možné, že tam budou novináři, či televize. Nebo že si mí spolužáci z přítomnosti mé sestry nervozitou a očekáváním zničí spodní prádlo… Jo, to jsou docela dobré důvody, proč by mě mohla začít bolet hlava a se zdrceným pohledem, že nemůžu Selenu první den podpořit, zůstat doma.

„Dobré ráno, Bells,“ ozvalo se mi u mého ucha. Leknutím jsem nadskočila, protože jsem už zase začínala usínat. Rozzuřeně jsem se podívala na svou rozcuchanou a usměvavou sestru, jež se tvářila jako neviňátko a pravou rukou se natahovala k rohu mé přikrývky.

„To! Ať! Tě! Ani! Nenapadne!“ odsekávala jsem a přitáhla si ji až pod bradu. Stačilo málo a já bych se neubránila vypláznutému jazyku.

„Ale, prosím tě. Tak honem vstávej,“ zaškemrala a hodila po mně svým hnědýma kulatýma očima.

Naštvaně jsem se posadila na posteli a deku skopala na zem. „Fajn! Ale jsem zvědavá, jestli tam půjdeš i zítra se stejným nadšením, vsadím se, že tě nevytáhnu z postele.“ Namířila jsem na ni ukazováčkem a pak se s odfrknutím vydala do koupelny.

Sel mi ještě stihla věnovat lehce vyděšený pohled, ten se ale během chviličky změnil na pobavený. „Vidím, že tvé nálady jsou po ránu pořád stejně, v tomhle jsi tedy moc nedospěla,“ zasmála se, ale to už jsem za sebou zavírala dveře do koupelny, abych ze sebe udělala člověka.

***

„Počkat! Neříkejte mi, že spali celou noc v autě před domem,“ vyjekla jsem vyděšeně, ale cítila jsem, jak mi začínají cukat koutky.

Z černé limuzíny právě vylezlo asi pět rozlámaných chlapů. Byli evidentně natolik unavení, že jim ani nevadilo, že pravděpodobně všichni zůstali přes noc ve slunečních brýlích, a tak je měli na pár místech prasklé nebo ohnuté.

Zvědavě jsem se podívala na Selenu, která stála vedle mě, a jak jsem po chvíli stihla všimnout, upírala naprosto stejný pohled na Charlieho. Tak to bude ještě zajímavé, pomyslela jsem si ironicky a částečně se snažila zabránit dramatickému povzdechu.

„Jeďte, ať nepřijde Selena první den pozdě,“ řekl Charlie - jako správný rodič. „Já to zařídím, nějak,“ zamumlal a zapadl zpět do domu.

S pokrčenými rameny jsem nasedla do auta a začínala se modlit, aby bylo před školou co nejméně lidí a aby tak nikdo neviděl, v čem a s kým jsme přijely. Mně stačilo už to, že mi celou neděli zvonil mobil – mimochodem, teď nechápu, proč jsem si ho vůbec pořizovala – a na druhé straně se vystřídaly snad všechny drbny ve škole, aby si ověřily ty „úžasné novinky“.

„Sel, víš, já, no… Nechci, aby to vyznělo nějak špatně, ale už tak na tebe upnutá všechna pozornost a tohle,“ šeptala jsem a rukou udělala neohrabané gesto směrem k ochrance, která dělala, že je náš rozhovor vůbec nezajímá, dokonce že ho ani neslyší, „není zrovna moc nenápadné. Je to to, co chceš?“ Ruku jsem jí dala na rameno a lehce nadzvedla koutky, k čemuž jsem se musela hodně přemáhat, protože i mně se z té představy udělalo patřičně nevolno.

„Ne, ale, sakra, Bello, co mám asi dělat?! Jsem hlídaná asi od pěti let, a jenom protože se stalo to… co se stalo, tak si nemůžu začít hrát na normální puberťačku, chápeš?“ vyjela na mě, ale postupně se její hlas začal zeslabovat a na konci jí nebezpečně přeskočil. Oči se jí zalily slzami, ale ona nenechala ani jednu stéct po tváři. Rychle je všechny setřela a za pomoci příručního zrcátka si hned začala předělávat make-up.

Povzdychla jsem si a s nepatrným protočením očí jsem se naklonila na druhou stranu. Rozhodla jsem se, že už se s ní o tom nebudu bavit. Však co… Ve škole se přece můžu pokoušet dělat, že jde vše mimo mě, ne?

„Ahoj, Bello,“ zaslechla jsem při vystupování známý hlas, který následoval rychlý klapot podpatků. Rychle jsem očima vyhledala tu malou osůbku, co mi přes víkend tolik chyběla, navíc jsme si při našem minulém setkání ani neměly čas popovídat.

Alice jsem spatřila během pár sekund, ale samotný pohled na ni mi vyrazil dech. Kolem jejího pasu byla omotaná Jasperova bílá ruka. Jak na jeho, tak na Aliciné tváři byla usazena jakási snad zamilovaná maska. Nemohla jsem tomu uvěřit, ale zároveň jsem měla za ně oba neskutečnou radost.

Než jsem se s tím stihla nějak vyrovnat, Alice už stála přede mnou a natahovala se, aby mě mohla obejmout. Vyšla jsem jí vstříc a přes její rameno na Jazze mrkla a neubránila se šťastnému zasmání. Po dlouhé době konečně nějaká dobrá zpráva, i když… Co Rose?

„No, víš, my…“ začala Al, když si všimla, jak těkám očima mezi ní a Jasperem a očekávám vysvětlení. Nemohla jsem tomu uvěřit, ale poprvé v životě jsem byla právě svědkem toho, že Alice nemohla najít slova. Utnula jsem proto její snahu rázným gestem ruky a chápavě se usmála.

„To je v pořádku. A kde máte zbytek rodiny?“ zeptala jsem se a snažila se, aby to neznělo moc zvědavě, protože Edward má opravdu uši, nebo jak tomu jinak říkat, opravdu všude.

„Už ve škole, Emmett tě tedy chtěl jít přivítat jako první, ale…“ zasekla se a potutelně se usmála. Co se to tu dneska děje? „No, uvidíš,“ řekla nakonec se smíchem.

Zatímco já s Alice jsme pokračovaly v konverzaci a pomalými kroky se blížily ke škole, Jazz se dal do řeči se Selenou. Byla jsem ráda, že si s mými přáteli Selena rozumí, i když na druhou stranu by se určitě neměla dozvědět jejich malé velké tajemství.

„Zvládá to docela dobře, co?“ zašeptala mi Alice do ucha a očima těkala mezi vtíravými pohledy spolužáků, kteří nevěděli, jestli mají omdlít, žádat rozhovor a podpis nebo… Omdlít.

„Jo, to jo… Jsem fakt ráda, protože na tom pohřbu jsem opravdu myslela, že už nebude nikdy normálně fungovat,“ svěřila jsem se jí.

Al chápavě pokývala hlavou, ale než nějak stihla na mou poznámku reagovat, v očích se jí objevil skelný výraz a ona se zasekla v pohybu. Naštěstí se vzpamatovala ještě dřív, než si toho stihl kdokoliv všimnout.

„Ten můj bratr je opravdu idiot,“ zasyčela naštvaně. Nevím proč, ale byla jsem si stoprocentně jistá, že jde o Edwarda a mé srdce tak vynechalo jeden úder. „Nechápu, co na něm vidíš,“ okomentovala mou arytmii a s pobaveným úsměvem otočila hlavu na Jazze.

Jo, a proto jsi s ním několik let žila, zlato, pomyslela jsem si ironicky a hodila po ní kyselý pohled. 

Vím, že se toho v kapitole moc nestalo, ale... Co mám dělat?! :D Budu se snažit to vynahradit. :)

Děkuji za krásné komentáře k minulé kapitole a doufám, že i pod touto kapitolou mi nechá nějaká hodná dušička svůj názor. :) Mám vás hrozně moc ráda. ♥

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bella Gomez aneb život ve stínu - 33. kapitola: