Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella Gomez aneb život ve stínu - 34. kapitola

08.03.2012 (14:30) • kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 2913×

„Ahoj, Sel,“ vyhrkl s milionovým úsměvem Edward a díval se někam za mě, jako bych byla vzduch. Nepřekvapilo mě to, ale bolestně mě z toho píchlo na hrudi. To byla rána pod pás, i když od něj to snad ani nebylo neobvyklé.  „Bello,“ dodal po chvíli a jeho oči na chvíli zavítaly i ke mně.

„Edwarde,“ řekly jsme se Selenou zároveň. Její tón byl ale na rozdíl od mého překvapený a svým způsobem i šťastný.

„Co kdybych tě doprovodil do kanceláře? Bella aspoň může v klidu na hodinu,“ řekl svůdným tónem, i když je dost možné, že to jsem si snad i namlouvala. Na mě se ale ani nepodíval. Jeho oči celou dobu věznily ty Seleniny. To bolelo, hodně… A on to věděl, věděl to a ani se to nesnažil nijak zakrýt.

„No, já nevím… Bells, co myslíš?“ zahrnula mě Selena do konverzace a podívala se na mě prosebným pohledem plným otazníků. Normálně jsem své sestře vždy rozuměla, ale nyní jsem neměla ani nejmenší ponětí, jestli po mně chce kladnou, či zápornou odpověď.

Upřímně řečeno jsem ale v té chvíli myslela, že buď naprosto vypěním, nebo se složím… A to takovým způsobem, že už mě nikdo neposkládá. Najednou jsem na sobě ale cítila vlnu klidu, obyčejně bych byla na Jaspera naštvaná, ale tentokrát jsem na něj hodila vděčný pohled.

„Jak chceš, klidně běžte,“ vydala jsem ze sebe po pár dalších nádeších a výdeších. Stálo mě to spoustu sil, ale nakonec jsem překvapila samu sebe a na Edwarda udělala kyselý a znechucený obličej. Bylo to jako déjà vu… Asi tak nějak jsem se k němu chovala ještě před pár týdny. Ještě před tím, než jsem se do něj zamilovala, před naším prvním a zároveň posledním polibkem…

Kdybych byla ta stará Bella, co ji bavilo si z Edwarda utahovat, tak bych řekla, že pohled na něj stál za to. Obličej se mu stáhl do překvapené a zlomené grimasy, oči se mu zúžily a lehce ztmavly a z jeho hrudi se ozvalo nepatrné zavrčení, které bych asi normálně neměla šanci slyšet, ale teď jsem stála opravdu docela blízko. Přesto všechno jeho výraz nebyl naštvaný, byl ublížený.

Aniž bych to nějak kontrolovala, mé levé obočí nechápavě vylétlo nahoru, jako bych se dožadovala odpovědi. Tu jsem ale stejně nedostala, protože Edward už Seleně nabízel rámě a pomalu vykračoval směr… Tělocvična, přesně na druhou stranu od kanceláře.

„Říkám, že není normální,“ poznamenala Alice, která celou tuto situaci kupodivu sledovala beze slov.

„Mm,“ zahučela jsem a hodlala se vydat na první hodinu, beze svědků, sama se svými myšlenkami.

„No tak, Bell, počkej, vždyť máme hodinu spolu,“ zazpívala Alice a chytla mě za paži. Políbením se rozloučila s Jasperem a táhla mě do útrob školy. Už jsem se ani nebránila, jen jsem protočila očima a čekala, jak bude pokračovat naše konverzace, protože se mi nechtělo věřit, že to jen tak přejde.

„Řekla bys mi laskavě, co přesně se mezi vámi stalo? Edward, no, ehm, radši nic…“ začala Al hned, jak jsme dosedly na naše obvyklé místo v poslední lavici.

Zhluboka jsem se nadechla a dala se do vyprávění. Nedbala jsem na příchod učitele, ve španělštině jsem byla stále napřed ještě z mé bývalé školy. „No, a pak se mi omluvil a s tím, že to nechápu, odešel…“ ukončila jsem svůj monolog a čekala, co mi na to Alice řekne. Jen nechápavě zakývala hlavou a s výdechem se opřela do židle.

„Jo, to jsem si mohla myslet,“ řekla nakonec a ukazováček si přiložila na rty. Vypadala zadumaně, čehož jsem využila a začala se „soustředit“ na výuku.

„Kde jsou ostatní?“ zeptala jsem se a nasadila falešný úsměv, nehodlala jsem Edwardovi znovu ukázat svou slabost.

„To jsou… Áá, bože, za co mě trestáš?“ vyšlo z úst toho malého elfa místo odpovědi. Nakrabatila jsem čelo a nechápavě se rozhlédla kolem sebe, jestli náhodou neuvidím něco neobvyklého, ale kromě Emmetta, který se k nám řítil téměř upířím tempem, jsem nic zajímavého nenašla. Tohle mi ale bohatě stačilo… Jak mi ten méďa chyběl. Zasmála jsem se své myšlence a rozběhla se mu naproti.

Během pár sekund už mě drtil ve svém obrovském objetí. Sice jsem málem vypustila tu svou malou dušičku, ale stálo to za to. Když se ode mě po chvilce odtáhl, zalapala jsem po dechu, čímž jsem si vysloužila vyděšený pohled.

„Emmetté,“ zaječela jsem nadšeně a nedbala pohledů ostatních spolužáků, kteří se právě rozhoupávali, aby si se mnou šli promluvit. „Ty… Já tě tak ráda vidím.“ Bouchla jsem ho pěstí do hrudi a znovu se neubránila smíchu. Na chvíli jsem úplně zapomněla na Edwarda i na všechny ostatní problémy.

„A co teprve já na tebe, ty moje Bellinko,“ zašklebil se nad tím vyléváním citů, ale věděla jsem, že i tak mluví pravdu.

„Tak co? Jak jste se tu beze mě těch pár dní měli?“

„Spousta novinek,“ poznamenal jednoduše, protože z dálky už se k nám blížila Rosalie. Připadala mi snad ještě krásnější než kdy dřív. Snad za to mohl ten šťastný úsměv, který jsem v její tváři dnes zahlédla poprvé.

Dlouhými kroky došla až k nám a věnovala mi jakési prazvláštní podzvednutí koutků. „Ahoj, Bello, jsem ráda, že si zpátky. A upřímnou soustrast,“ řekla a natáhla ke mně ruku. Pokývala jsem hlavou a ruku přijala. Ještě jsem stihla zahlédnout Emmettův provinilý pohled.

„Díky, Rose.“

Chvíli jsme tam jen mlčky stáli a čekali, s čím přijde Alice, která postávala pár kroků od nás s prsty přilepenými na spánky a očima pevně semknutýma. Můj pohled ale najednou upoutalo něco úplně jiného… Emmetova ruka se najednou naprosto přirozeně omotala kolem Rosaliného pasu. A ona jej neodstrčila, ba naopak… Naklonila se k němu pro polibek.

Když se od sebe několik dlouhých sekund neodtrhli, odkašlala jsem si. „Něco mi uniká?“

„No... Po tvém odjezdu se Rose začala chovat jinak…“ Další zamilovaný pohled. „Asi přestala žárlit nebo co…“ Rosalin křečovitý úsměv á la umlčte někdo toho idiota vedle mě. „A pak se to tak nějak stalo,“ vypadlo nakonec z Emmetta a Rose si evidentně výrazně oddychla, že už je zticha.

Z ničeho nic jsem dostala záchvat smíchu. Rose se na mě chápavě podívala a svůj shovívavý pohled stočila na svého přítele. To mě pobavilo snad ještě víc. Jenže to bych nebyla já a mé štěstí, aby se k nám nepřiřítila vyděšená Selena s Rileyim a Edwardem. Každý stál z jedné strany a vraždili se pohledy. 

Děkuji za nádherné komentáře, kterými mě u každé kapitoly obdarováváte. Jste skvělé! Doufám, že mi i pod touto kapitolou necháte nějakého písmenko. :)

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bella Gomez aneb život ve stínu - 34. kapitola: