Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella Gomez aneb život ve stínu - 4. kapitola

01.08.2011 (09:45) • kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 4190×

„Pete? Pete… Pete!!!“ řvala jsem zmateně a zároveň šťastně. Moc mi ještě nedocházelo, co tady dělá, ale v tuto chvíli mě to příliš nezajímalo. Skočila jsem mu do náruče a po několika měsících se upřímně a vesele smála.

„Už to tak bude,“ odvětil a zasmál se Pete. „Bellinko, ty ani nevíš, jak moc jsem se na tebe těšil. Poslední týden jsem ani nemohl dospat,“ přiznal se. Ve mně se rozlil příjemný pocit, který jsem dlouho necítila. Pocit, být milován a postrádán.

„Já taky,“ řekla jsem a smála se, ale najednou se ve mně něco zlomilo. „Jsem tak ráda, že jsi tu. Nedalo se to tady vydržet. Pete, já tu nechci být, nesnáším to tu!“

Rozplakala jsem se. Tohle ale vůbec nebylo v plánu… On se nikdy neměl dozvědět, jak mi je. Nechtěla jsem, aby si dělat starosti a litoval mě. Proč jsem to udělala? Proč jsem si neudržela šťastnou masku? Jsem tak sobecká…

„Ššš… Bells, neplakej, prosím.“ Odhrnul mi vlasy z tváře a snažil se pochytat všechny mé slzy. Podívala jsem se mu do tváře. Byla tak ztrápená, plna smutku, nenávisti, lítosti a výčitek? Co ty tam dělají? On si to nemůže dávat za vinu. Ona za nic nemůže…

„Je mi to tak líto. Nikdy si nepřestanu vyčítat, že jsem tě tu nechal a odešel hledat štěstí jinam. Ale neboj se, já se o to postarám. Dostanu tě odtud, slibuji,“ pronesl jako rytíř, až mě to samotnou pobavilo.

„Ale, ty za to nemůžeš, to-,“ nedopověděla jsem, protože mě přerušil.

„O tomhle nebudeme diskutovat, Bells!“ Bojovně vystrčil bradu. Nemělo cenu se s ním hádat.

Nechala jsem to být a užívala si ho. Držel mě v náručí a houpal ze strany na stranu. Bylo to tak uklidňující a osvobozující. Svoje ruce jsem spojila za jeho krkem, zavřela oči a usmála se.

Seděli jsme tady už docela dlouho a mně nešlo na rozum, jaktože nás rodiče ještě nevyrušili. Že by tu nebyli? Zaposlouchala jsem se, ale jejich hlasy jsem slyšela. Pete jim musel asi hodně promluvit do duše, nebo já už opravdu nevím.

Kromě tohoto mě v hlavě tížila další velká otázka, jménem adopce. Nevěděla jsem, jestli by mi to vůbec řekl, a navíc mi to bylo trapné. Vlastně bych o tom vůbec neměla vědět a teď bych se ho zeptala na podrobnosti? Myslel by si o mně, že jsem zvědavá malá holka, co poslouchá svoje rodiče v nevhodných chvílích. Chci, aby si o mně myslel jen to nejlepší, ale copak ono to jde?

„Víš, Pete,“ začala jsem a už se nadechovala k pokračování, když vtom někdo otevřel dveře.

„Jéé, ahoj, brácho,“ zakřičela vesele Sel mezi dveřmi.

Zapřela jsem se o křeslo a stoupla si, aby se mohli přivítat. On ale jenom seděl, bez jakéhokoliv nadšení ze své sestry.

„Čau,“ řekl chladně, až mě zamrazilo. Doslova. Na mě byl přece ještě před minutou hodný. A k ní se taky vždy choval moc pěkně, tak co je tohle?

Nechápavě jsem těkala očima mezi ním a Selenou. On měl kamenný výraz a Selena byla evidentně stejně zmatená, jako já.

Chytil mě kolem pasu a bez jakéhokoliv vysvětlení mě táhl ven z domu. V pyžamu. Neučesanou. Neumytou. Jemu to ale evidentně nevadilo.

„Co to děláš? Podívej se na mě, prosím tě,“ zasmála jsem se.

„Dobře, nachystej se a přijď ven. Vezmu tě na snídani,“ řekl už zase vesele. Vyjeveně jsem na něj koukala, ale on si s tím starosti nedělal a rukama udělal netrpělivý pohyb směrem ke schodům.

Otočila jsem se a vyběhla schody k sobě do pokoje. Otevřela jsem dveře do koupelny a co nejrychleji provedla hygienu. Vlasy stáhla do culíku a hodila na sebe první oblečení, které mi přišlo pod ruku.

Vyběhla jsem z pokoje a po cestě potkala smutnou Selenu. Chtěla jsem jít za ní, ale ona na mě mávla rukou a zamkla se do pokoje. Smutně jsem pokrčila rameny a pokračovala směrem k Petovi. Ještě jsem stihla potkat matku, která mě opět „nečekaně“ vraždila pohledem, ale já jsem se na ni jen usmála, zamávala a pokračovala dál.

„Ty jsi teda rychlík,“ řekl brácha a chytl mě kolem ramen.

„Pro tebe všechno,“ zasmála jsem se, když jsme vycházeli z domu.

Dovedl mě k autu, otevřel mi dveře a pomohl mi nasednout. Kde se to v něm vzalo? Ještě před chvílí se k Seleně choval tak odměřeně, ale ke mně je pozorný a usmívá se… Začala jsem pochybovat, že to jsou nějaké ujeté výkyvy nálad. Tímhle to není, chová se, jako kdyby byl na Selenu naštvaný.

„Pete, co to bylo?“ zeptala jsem se ho opatrně. Přece jenom, kdyby ty výkyvy měl, tak ho nebudu zbytečně provokovat.

„Co myslíš?“ dělal nechápavého.

„Pete! Co mělo znamenat to se Selenou?“ Otočila jsem k němu hlavu a čekala na odpověď.

Povzdychl si a začal. „Je mi líto, jak jsem se k ní choval, ale chtěl jsem ukázat rodičům, jak moc to bolí, když je na milovaného člověka někdo tak hnusný. A předpokládám, že oni se k tobě chovají ještě mnohem hůř, nemám pravdu?“ Jemně jsem pokývala hlavou. „Tak vidíš. Vím, že Sel se k tobě chová hezky, ale já prostě potřebuji dát rodičům lekci,“ řekl smutně.

„Dělej si, co chceš, jsi dospělý. Jenom ber na vědomí, že já s tím nesouhlasím,“ řekla jsem s jemným náznakem vyčítavosti.

„Už jsme tu,“ prohlásil a velmi „nenápadně“ ignoroval mou připomínku.

Zastavili jsme před nějakou malou hospůdkou. Rozhlédla jsem se kolem, ale jediné, co jsem viděla, byly silnice a les. To jsme jeli asi hodně dlouho, protože náš dům je uprostřed LA, a to je od lesů velmi, velmi daleko.

Zasmál se nad mým překvapením a vedl mě dovnitř. Bylo to tu opravdu hezké. Vše bylo sladěné do hnědé a béžové, takže to tomu dodávalo jakýsi nádech domova. Cítila jsem se zde dobře.

„Tak, co to bude? Snídaně pro dva?“ mrkla na nás servírka. Cože? Jakože já s Petem…? Začala jsem se nehorázně smát a on se ke mně hned přidal.

Ona nás nervózně sledovala a vyčkávala, kdy se uklidníme. Jako první se vzpamatoval Pete a vysvětlil jí to. „Jsme sourozenci.“

„To se omlouvám,“ řekla a usmála se. „Tak, co to bude?“

Na její doporučení jsem si dala nějaké vejce se slaninou a moc jsem si pochutnala. Bráška si dal palačinky s javorovým sirupem a vzhledem k tomu, že byly pryč během několika sekund, mu asi chutnaly.

Objednali jsme si pití a konečně jsme se dostali i k mluvení.

„Pete, musím se tě na něco zeptat. Pochopím, když mi neodpovíš, ale musím to zkusit,“ začala jsem. Kývnul hlavou, ale vypadal trošku rozhozen.

„Já... Omylem jsem poslouchala rodiče. Opravdu jsem nechtěla,“ řekla jsem tiše a začervenala jsem se. „Slyšela jsem je mluvit o adopci a o tom, že nechtějí, abys nám to řekl.“ Zvedla jsem oči a podívala se na něj. Byl úplně bledý a patřičně vykolejený. Tak tohle asi nečekal.

„Bells, řeknu ti to, ale rodičům ani slovo, jasné?“ ujišťoval se.

„Blbneš?“ řekla jsem nedočkavě.

„Selena je adoptovaná. Proto se k tobě chovali špatně. Snažili se jí vynahradit to, co její vlastní rodiče pokazili. Ale vůbec je to neomlouvá,“ dodal.

Tak tohle budu zpracovávat dlouho. Ona je adoptovaná Selena, ne já? Takže rodiče se ke mně takhle chovali jenom proto, že chtěli Selenu bránit? Asi bych měla mít pocit, že je chápu nebo něco takového, ale nic. Pořád jsem k nim cítila stejnou nenávist, tedy hlavně k matce. Otec si to, díky Petově příjezdu, trošku vyžehlil.

„Bože… Nemůžu tomu uvěřit, Pete. To ale nic nemění na tom, že tady nechci být,“ řekla jsem a smutně se na něj podívala.

„Já vím. Mám pro tebe překvapení. Trošku jsem na rodiče zatlačil a všechno domluvil se strejdou Charliem. Ve čtvrtletí se můžeš přestěhovat,“ oznámil mi nadšeně. Já jsem měla co dělat, abych nespadla ze židle.

„Opravdu? Díky, díky, díky moc, Pete,“ zakřičela jsem na celou restauraci.

Všichni se na mě podívali, ale hned jak zahlédli mé nadšení, tak jakékoliv protesty vzdali.

„Jsem rád, že jsem ti spravil náladu. Teď už jenom vydrž ten poslední měsíc a půl a hurá do Forks,“ zasmál se. Forks… Vzpomněla jsem si na svůj sen a usmála se ještě víc.

„Pojď, musíme jim ještě oznámit, že souhlasíš, i když si myslím, že to bylo předem jasné, ale přece jenom tě musím upozornit, že máma se bude cukat,“ řekl a zvedal se od stolu.

***

„Jsme zpátky a neseme vám novinky,“ zařval Pete do domu.

Dolů se seběhli všichni a čekali, co přijde. Hlavně Selena, rodiče už určitě jistou představu měli.

„Víte…,“ začala jsem.

Další kapitola

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bella Gomez aneb život ve stínu - 4. kapitola: