Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella Gomez aneb Život ve stínu - 7. kapitola

14.08.2011 (16:15) • kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 29× • zobrazeno 4096×

Dnešní ráno bylo jako noční můra. Takhle nervózní jsem snad za celý život nebyla. Ani když jsem šla poprvé do školky, ani do školy, dokonce ani když jsem šla na střední. Prostě to na mě teď všechno dolehlo několikanásobně víc.

Hodila jsem na sebe hnědé tričko, černé kalhoty a šedou mikinu. Neříkám, že je to nějaký nejmodernější model, ale k mým pokusům splynout se zdí to snad postačí. Jenom doufám, že nebudou barevné, to by byl malér.

Vyčistila jsem si zuby, provedla ranní hygienu a pomalu jsem se chystala k sestupu ze schodů. Na zlomeniny bude ještě času dost a navíc v nemocnici jsem strávila celé včerejší odpoledne a opravdu se mi tam nechtělo znova.

Plán naštěstí vyšel, takže jsem do přízemí přišla živá a zdravá. Charlie už seděl v kuchyni a jedl už od pohledu oschlý chleba. Přišla jsem k němu a jídlo mu vzala z ruky. Tvářil se sice mírně ublíženě, ale po tom, co jsem z ledničky začala vytahovat vejce a slaninu, byl už zase spokojený.

Po jídle se jenom zaprášilo, takže Charliemu asi chutnalo. Chtěla jsem mu ještě nalít čaj, ale to by nebyla Isabella Gomezová, tedy teď už Swanová, aby se nepolila. Čaj byl hodně horký, ale naštěstí přes mou tlustou mikinu se dostalo jen minimum. Přežila jsem, ale bez převlékání se to neobešlo.

Oblékla jsem si téměř stejné oblečení a konečně vyrazila do školy. Cesta byla dlouhá asi jenom pět kilometrů, ale náklaďáček moc velký rychlík nebyl. Dorazili jsme tak za deset minut, akorát před prvním zvoněním.

Hned, jak jsem vstoupila do školní budovy, vrhla se na mě nějaká hnědovlasá holka a vypadala, že má hodně energie. Nic pro mě.

„Jé, ahoj. Jsi ta nová, že jo? Moc mě těší. Jsem Jessica, ale všichni my říkají Jess,“ chrlila na mě a já se snažila pochytit, co nejvíc.

„Ahoj. Jo, jsem ta nová a jmenuji se-“ Chtěla jsem říct Isabella Swanová, ale byla jsem přerušena.

„Bože, já vím, jak se jmenuješ. Isabella Swan, ale říká se ti Bello,“ oznámila mi vychloubačně. Odkud ale sakra ví, že se mi říká Bello?

Už jsem se chtěla zeptat, ale vtom mi to docvaklo, zná mě z televize. Nikdy jsem tam být nechtěla, ale novináři nebo reportéři se docela často snažili udělat se mnou rozhovor, v horším případě mě nějak ztrapnit. Navíc určitě napsali i něco o tom, že se sem stěhuji.

„Och, jo, máš pravdu,“ připustila jsem a doufala v nemožné, že už mě třeba nechá na pokoji.

„Jo, to mám vždycky.“ Mrkla na mě. „Pojď, doprovodím tě do kanceláře,“ řekla mi mile a chytla mě za ruku.

Procházely jsme školou a cestou potkaly pár lidí, kterým mě Jess prostě „musela“ představit. V kanceláři jsem dostala rozvrh a nějaký papír, který mám dát podepsat všem učitelům a na konci týdne vrátit.

K mému štěstí a Jessičiné smůle jsme dnes neměly ani jednu společnou hodinu.

První hodinu měla trigometrii a já španělštinu, ale i tak si vydupala, že mě tam doprovodí. Zase mě táhla skoro přes celou školu, až zastavila před dveřmi do jazykové učebny. Rozloučila se se mnou a pádila na svou hodinu, protože začalo zvonit.

Vešla jsem do třídy a zůstala stát před tabulí, takže na mě všichni měli výborný výhled a mohli o mně diskutovat. Snažila jsem se to ignorovat, ale moc se mi to nedařilo. Naštěstí pan učitel už vcházel do třídy. Sedl si ke stolu a otočil se na mě.

„Hola! Comó te llamas?“ (* Ahoj! Jak se jmenuješ?*) Usmál se. Ve španělštině jsem dobrá, takže mi taková konverzace nedělala problém.

„Buenos días. Me llamo Isabella Swan,“ (*Dobré dopoledne. Jmenuji se Isabella Swanová.*) odpověděla jsem a nervózně se podívala po třídě. Všichni koukali s otevřenou pusou a něco si šeptali.

„Muy bien, seňorita. De dondé eres?“ (*Velmi dobře, slečno. Odkud jste?*) zeptal se.

„Soy de California,“ (*Jsem z Californie.*) odpověděla jsem a usmála jsem se. Podle pohledů třídy budu ze španělštiny asi nejlepší a učitel se taky tvářil velmi spokojeně.

„Dobře, tak to by stačilo. Předpokládám, že se učíte již delší dobu, takže bych vám mohl domluvit s paní sekretářkou, že byste na mé hodiny chodila do druhého ročníku. Souhlasíte?“ zeptal se a já se tetelila blahem. Konečně jsem v něčem dobrá.

„Samozřejmě,“ přikývla jsem a šla si sednout do poslední lavice.

Hodina byla nudná. Celých čtyřicet pět dlouhých minut jsem poslouchala: uno, dos, tres… Tohle jsem se učila v sedmé třídě na základce.

Po hodině mě Jess vyzvedla a šly jsme na další hodinu. V zeměpise jsem na tom byla stejně jako ve španělštině, takže ve druhém ročníku budu mít i tyto hodiny. Vlastně celý den probíhal takhle a já měla pocit, že se ti učitelé na mě o přestávkách domlouvají, protože nakonec se všichni shodli, že bych jejich hodiny měla mít v druhém ročníku a hromadně šli za sekretářkou. Nakonec úplně přeskočím první ročník a všechny hodiny budu mít o rok výš. Prý to budu muset zvládnout.

Jessica mě vzala na oběd a vyptávala se, co nového, protože o přestávkách nebyl čas.

„Nic moc, přeskočila jsem první ročník. Zítra nastupuju o rok výš,“ řekla jsem nevinně.

„Bože, Bells, to si děláš srandu? Ty budeš chodit do třídy s Edwardem, Emmettem a Alice?“ Měla jsem pocit, že každou chvílí omdlý. Chtěla jsem se zeptat, proč mi to vykládá, ale ona byla zase rychlejší.

„Bello, honem si pojď sednout a poslouchej,“ přikázala. Rychle jsem se přesunula ke stolu a zasedla. „Dobře, teď se nenápadně otoč. Vidíš tu blondýnu s tím blonďákem, jak se drží za ruce? Tak to jsou jedni z adoptivních dětí doktora Cullena, Rosalie a Jasper. Je to zvláštní, ale oni jsou pár, chodí spolu,“ vysvětlila a mně při pohledu na ně spadla čelist. Rosalie vypadala jako bohyně. Ani ta nejkrásnější modelka na světě by vedle ní vypadala jako ošklivka Katka. A Jasper taky nezůstával pozadu. Byl nádherný.

Oba dva se na nás otočili a nevypadali zrovna moc přátelsky. Jessicu to ale neodradilo a pokračovala dál, protože do jídelny vcházeli další bohové.

„Tam ten s bronzovými vlasy se jmenuje Edward a chodí s Alice, to je ta černovláska, co vypadá jako elf,“ řekla a všichni ti Cullenovi po ní hodili vražedný pohled.

„A tamti dva kluci, co si povídají, to jsou Emmett a Riley. Ti spolu nechodí, neboj,“ zasmála se a ten hromotluk, asi Emmett, se začal šíleně smát, jako kdyby nás slyšel.

Sedli si k nejkrajnějšímu stolu a začali si potichu povídat. Měla jsem takový špatný pocit, že mluví o mně.

***

Doma jsem Charliemu řekla, že nastupuji do druhého ročníku. Prvně z toho byl vykolejený a pak říkal něco o tom, že má moc šikovnou neteř a že ani nebudu po matce. To mě opravdu potěšilo.

Úkoly jsem žádné neměla, a tak jsem ležela na posteli. Mé myšlenky se samozřejmě motaly kolem Cullenů. Všichni byli tak krásní, ale ten Edward rozhodně vedl. Na druhou stranu všichni, kromě Emmetta, vypadali dost povýšeně. Myslím, že i Jessica říkala, že se s nikým jiným nebaví, takže jim asi ostatní nejsou dost dobří. Doufám, že si mě taky nebudou všímat, když už s nimi musím být v ročníku.

Už se opravdu nemůžu dočkat zítřka, pomyslela jsem si ironicky.

Další kapitola

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bella Gomez aneb Život ve stínu - 7. kapitola: