Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella Gomez aneb život ve stínu - 9. kapitola

02.09.2011 (07:15) • kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 3546×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

„Bello, musím se tě na něco zeptat. Budeš moje holka?“

Chvíli jsem na něj jen tak koukala a snažila se porozumět tomu, co právě vyslovil. Já a jeho holka? Vždyť on miluje Rose a já do něj taky nejsem zamilovaná. On je… Prostě jen kamarád. Na druhou stranu jsem ho měla opravdu ráda a nechtěla jsem ho zklamat. Pomalu jsem zvedla hlavu a podívala se mu do očí. Upřeně mě pozoroval. Hodila jsem po něm zoufalý pohled a začala se nadechovat, abych mohla něco říct. Emmett mě ale s vystrašeným výrazem přerušil.

„Jej, Bells, promiň… Já myslel chození na oko, aby mi ty holky daly pokoj,“ vysvětlil a já si upřímně oddychla.

„Tys mě teda vyděsil, Emme,“ zasmála jsem se. „Samozřejmě, že ti pomůžu. Jen mi ještě řekni, je to jen kvůli těm holkám?“ Podezíravě jsem si jej měřila.

„Já, no skoro… Víš, je to těžké… “ blekotal a přitom nervózně těkal očima po celé restauraci. Mám tě, pomyslela jsem si.

„Jo, Rose asi musí být hodně těžká, co?“ zasmála jsem se. Podívala jsem se na Emmetta a hned jsem věděla, že tohle bylo trochu moc.

„Jak to víš?“ Podíval se na mě.

„Jsi můj kamarád. Poznám to na tobě,“ řekla jsem a mírně se usmála.

„Och… Neřekneš to, viď?“ ujistil se.

„Samozřejmě, že ne,“ mrkla jsem na něj. „Počkat, takže teď jsem tvoje holka, jo?“ zasmála jsem se a tím se snažila odvést řeč jinam.

„No asi jo. Neboj, žádné líbaní nebo tak,“ řekl a zvedl ruce v obraném gestu.

Celý večer jsme si povídali a plánovali, jak to nejlépe zahrát. Nakonec jsme se shodli, že to zas tak těžké nebude. Potom mi vyprávěl o rodině. Docela jsem se u toho nasmála, ale nějak jsem vycítila, že mi tak úplně neříká pravdu. Nechtěla jsem vypadat zvědavě, tak jsem se na nic neptala a doufala, že na to nějak přijdu.

Bylo půl desáté a my se pomalu začali zvedat od stolu, protože Emmett Charliemu slíbil, že budu brzo doma.

„Jsme tu,“ přerušil náš rozhovor o zítřejší škole.

„Děkuji moc. Dneska jsem se dobře bavila,“ usmála jsem se, naklonila se a dala mu pusu na tvář.

Vylezla jsem z auta, zamávala a vydala se k domu. Zahlédla jsem, jak se pohnula záclona. Výborně, takže Charlie už vyhlíží.

S tím, že jsem unavená, jsem rychle vyběhla schody a sedla za počítač.

První jsem odpověděla na Seleniny emaily. Psala, že se jí po mně stýská, a že doufám, že se mám dobře. Skoro jsem se rozplakala, ale ovládla jsem se a rychle otevřela internet.

Najela jsem na vyhledávač a snažila se zjistit něco o Cullenových. Po zadání jejich jména mi vyběhlo hrozně moc odkazů. No, tak tohle bude dlouhá noc.

Tak po deseti minutách jsem klikla na stránky nějaké školy a našla tam ročenku z roku 1980. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím, protože jsem tam našla fotky, na kterých byli lidé, kteří vypadali naprosto stejně jako Cullenovy. A nejenom to… I jména se shodovali.

Našla jsem ještě několik takovýchto stránek, taky zmínky o výjimečně zručném chirurgovi Carlisleu Cullenovi a nadané návrhářce Esme.

Nevěděla jsem, co se stalo, ale moje ruka začala jezdit po klávesnici a vyťukala do vyhledávače Mytické bytosti. Klikla jsem na první odkaz, pak nad druhý, ale pořád nic. Až snad u dvacáté stránky jsem našla to, co jsem potřebovala.

Opravdu žijí mezi námi. Nevěříte? Tak nevěřte, ale před tím než tuto stránku zavřete, popřemýšlejte o tom, jestli ve svém okolí nemáte někoho, kdo se jeví velmi zvláštně…

Studená nebo až moc horká pokožka? Vzpomněla jsem si na Emma. Když jsem jej dnes líbala na tvář, bylo to jako líbat led, ne člověka.

Křídová nebo nadprůměrně opálená pokožka? Další věc, která sedí. Všichni Cullenovi jsou sněhově bílí, skoro průhlední.

Nadlidská síla? Bože, tak proto Emmett s takovou lehkostí provrtal kružítkem díru do lavice a zlomil

tenisovou pálku na tělocviku.

Nesmrtelnost? Samozřejmě, přece jsem našla dvacet let staré ročenky s jejich jmény a fotkami.

Zvláštní strava? Tak tady jsem se zasekla. Nikdy mi nepřišlo, že by Cullenovi jedli nějaké zvláštní jídlo. Počkat, viděla jsem je vůbec někdy jíst? Rychle jsem vzpomínala na všechny naše společné obědy a dnešní večeři. Nic…

Pokud máte v okolí někoho, na něž se vztahuje více z těchto aspektů, znáte nadpřirozenou bytost. Ještě než opustíte naši stránku, rád bych vás varoval. Co nejrychleji s nimi zrušte všechny vazby, můžou být nebezpeční.

Vyjela jsem ze stránky a začala si lámat hlavu, co jsou zač. Na čaroděje bych je netipla, protože to by ani normálně jedli. Na elfi asi taky ne, i když Alice… Vlkodlaky bych taky vyřadila, protože když mě dnes Emm vezl domabyla už tma, svítil měsíc a on se choval normálně. Poslední, na co jsem si byla schopná vzpomenout, byli upíři. Moc jsem toho sice nevěděla. Jen, že nechodí na slunce, protože by je spálilo, že jim vadí stříbro a zabije je dřevěný kolík do srdce. Na slunci jsem je opravdu nikdy neviděla a se stříbrem a dřevem se přede mnou ještě nepotýkali. Byla to tedy nejpravděpodobnější možnost.

Ráno jsem se vzbudila celá rozlámaná, protože jsem usnula s hlavou položenou na klávesnici. Chvíli mi trvalo, než jsem si vzpomněla, co tady dělám. Upír. Emmett. Cullenovi. Doufala jsem, že se mi to zdálo, tak jsem rychle nastartovala počítač a koukla do historie. Sakra, zakřičela jsem v myšlenkách.

Klid, Bello, všechno bude v pořádku. Hlavně nepanikař. Vždyť se vlastně nic neděje… Jenom kluk, co s ním na oko chodíš, je upír. Nic nenormálního, vše je skvělé. Kdyby ti chtěl ublížit, udělal to už dávno, odříkávala jsem si celé ráno v myšlenkách a pomalu se začala připadat jako idiot.

Najednou zazvonil zvonek. Trhla jsem sebou a tiše zaječela, když v tom jsem si uvědomila, že mě určitě slyšel. Vzala jsem si batoh a vyšla z domu. Emmett se na mě nechápavě díval. Netušila jsem, co mám dělat. Říct mu pravdu a riskovat, že se naštve nebo mlčet a ztratit kamaráda?

Jeli jsme asi pět minut, když Emm zastavil.

„Bello, co je? Jestli sis ten včerejšek rozmyslela, tak mi to řekni. Nebudu se zlobit,“ řekl a usmál se na mě.

„Jsem v pohodě,“ zakuňkala jsem a své oči nasměrovala k lesu.

„Ne, nejsi. Co se stalo?“ Chytil mou hlavu do dlaní a otočil ji k sobě.

„Vím to,“ zašeptala jsem a zase hlavu otočila od něj. Emmett ztuhl.

„Co víš, Bello?“

„Promiň, nechtěla jsem slídit nebo tak něco,“ řekla jsem. „Vím, že jsi upír,“ oznámila jsem mu rozhodným hlasem.

„Jak?“ Doufala jsem, že se třeba rozesměje, ale on se v podstatě přiznal.

„Internet.“

„Dobře, chápu, už na tebe nebudu mluvit. Jen mi prosím slib, že to nikomu neřekneš. Mohl jsem tě zkoušet přemlouvat o opaku, ale nemělo by to cenu,“ řekl a znovu se rozjel.

Další kapitola

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bella Gomez aneb život ve stínu - 9. kapitola: