Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella, is that you? 2. díl

12.10.2015 (22:00) • KairaTay • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3061×

Pohled: Bella

Propast, která dělila Forks od moře, byla neskutečně hluboká. Temná, a její vlny byly vražedné. Bylo krásné teplo a já cítila, jak mě to neuvěřitelně hřeje na kůži. Na kůži, která měla alabastrový vzhled a na slunci zářila jak perleť s diamanty. Zastavila jsem se na malinký okamžik. Prohlížela jsem si dlaně ve slunečním světle. Zářily jako tisíc diamantů. Blyštící a odrážející se odlesky vzbuzovaly zvláštní pocit, který mi naháněl až husí kůži, jež jsem ani necítila a nedokázala popsat. Zabrala jsem se do svého světa, svých vlastních pocitů, jež mě zcela pohlcovaly. Dívat se upíříma očima na něco, co jste doteď ani nevěděli, že vůbec existuje.

Strom na konci skály, kde kdysi Paul, Embry a Quil skákali dolů do volného moře. Tehdy mi to připadalo jako nesmysl a nehorázná blbost. Ale i já jsem skočila. Tehdy to byl jediný způsob, jak vidět Edwarda, když odešel a už se nevrátil. Adrenalin mi pomohl ho opět vidět. Jenže Adrenalin se postupně stával mojí součástí a já ho přestávala vídat. Čím jsem byla starší, tím jsem opouštěla všechny možné způsoby. Dokonce ani Jacob mi nepomohl. Připojil se ke smečce a od té doby jsem ho neviděla. Zůstala jsem sama. Bylo zvláštní připomínat si něco, co se stalo už hodně dávno. Ale na druhou stranu jsem věděla, že to byla skutečnost. A já to vše opravdu zažila a prožila.

Trhla jsem hlavou ke straně, když jsem zaslechla kousek ode mne prasknout větvičku. Zaposlouchala jsem se, ale víc jak šveholení listů v korunách stromů jsem už neslyšela, ač můj sluch byl milionkrát lepší než kdy dřív.

Podle pachu to Damon nebyl. Vítr mířící přímo k mým smyslům mi napovídal, že je to někdo nový. Někdo, koho jsem neměla ještě to štěstí poznat. Někdo, kdo uvnitř mě vzbuzoval takovou zvědavost, že jsem se mu vydala na stopu. Pravá míjela levou a pomalu ale jistě jsem nabírala na rychlosti. Začalo mi docházet, že ten někdo nechce, abych ho našla. Nevzdávala jsem se a stále stopovala jeho pach, až jsme se dostali na mýtinku, kterou dělila řeka kousek od místa, kde jsem byla předtím. Doběhla jsem až na kraj, ale jediné, co jsem spatřila, byl jeho výraz v obličeji, když se zastavil. „Počkej,“ hlesla jsem klidným, ale zvědavým hlasem. Otočil se a já si ho mohla konečně prohlédnout. Jeho alabastrová kůže kontrastovala s jeho blonďatým melírem a tmavšími vlasy. Jeho postava byla akorát. Žádný svaly, ale ani žádná žížala, co by se pomalu ztrácela před očima.

„Snad jindy,“ zašeptal a zmizel v hustém tmavém lese. Nevím, co mi v hlavě našeptávalo, že ho ještě uvidím. No, možná jsem si jen přála ho ještě vidět.

Připadala jsem si jako smyslů zbavená, ale tak nějak zvláštně. Byl to jiný pocit, než jsem znala. Bylo to příjemné. Pomalu se začal zvedat vítr a opírat se o větve, které začaly hučet jako o život. Připomínalo mi to den, kdy odešel. Byl to skoro ten samý den a to samé divné počasí.

Naposledy jsem se podívala kolem sebe, podívala se dolů na řeku a na místo, kde stál on. Otočila jsem se a začala hledat nějakou potravu, abych ukojila tu žízeň, která se mi drala do krku jak mor. Najednou jsem byla bez nálady. Bez nálady si hrát, diskutovat anebo cokoliv řešit.

Jedním skokem se dostal na druhou stranu. Otočil se a zvláštním stylem se usmál. Byl jiný. Byl jiný než on.

Po pár hodinách jsem se vrátila k Damonovi, který mě vyhlížel u dveří. Už na dálku na něm bylo vidět, že je nějaký neklidný. Že je něco jinak než předtím. „Co se stalo?“ ptala jsem se znepokojeně. Jakmile jsem to dořekla, ucítila jsem něco, co jsem neznala. Něco nového. Znova. Damon se na mne podíval a uhnul ze dveří. Nepřestávala jsem se mu dívat do tváře. Viděla jsem tam bolest, jen jsem nevěděla z čeho. Pomalým krokem jsem šla dovnitř a to, co jsem uviděla v obýváku, mi málem způsobilo zástavu srdce. Tedy kdybych nějaké měla.

„Co…“ zaskřehotala jsem a snad utrpěla i šok. Můžou mít upíři šok? „Alice…“ vypravila jsem ze sebe jediné jméno, které mi přišlo hned na jazyk.

„Bello? Jsi to opravdu ty?“ zavýskala Alice a přitančila ke mně. Prohlížela si mne notnou chvilku a nakonec mne objala. Byl to nádherný pocit, který jsem neuměla vysvětlit.

„Vrátila ses jen ty? Jak ses měla… Cos dělala?“ vychrlila jsem na ni snad milion otázek. Ona se jen podívala ke dveřím, kde stál Damon.

„Damone, neměl bys nám to říct? Jak dlouho?“ ptala se jízlivě.

„Necelých pět měsíců. Naučil jsem ji vše, co by měla znát. Ovládání má také skvělé,“ vysoukal ze sebe. Bylo na něm vidět, že ho její návštěva zaskočila. „Ale jestli si myslíš, že toho lituju… Tak ne!“ Postavil se zpříma a přešel ke mně. Bez nějakého náznaku ke mně došel a objal mě kolem pasu. Sice nevím, co to mělo být, ale v tenhle moment mi to nijak nevadilo. „A příště by bylo fajn dát napřed vědět…“ řekl kousavě a vyndal z kapsy mobil a zamával jím před Alicinýma očima.

„To, myslím, nebude nutné,“ zarazila mu ruku a posunula mu ji směrem k tělu. „Vrací se celá rodina. Teď budeme nějaký čas bydlet zase tady. Carlisle dorazí během pár hodin se zbytkem rodiny. A jsem si vědoma toho, že nebude zrovna dvakrát nadšený, že jsi neposlech Edwarda.“ Alice působila dost naštvaně a mě to mátlo.

„Stojím tady… Bavíte se o mně, jako bych tu nebyla!“ zakřičela jsem a razantně máchla oběma rukama.

„Promiň, Bello. To není nic proti tobě, ale je to o tom, že Damon neumí poslouchat a přitom slíbil, že to neudělá,“ zašeptala mi do ucha, když mne znovu objala a odešla do svého pokoje v patře.

„Neměl bys mi něco vysvětlit?“ otočila jsem se na něj a čekala nějakou odpověď.

„Co chceš, abych řekl?“ ohradil se a odebral se k pultíku s chlastem.

„Damone, pravdu! Vím, že se asi neznáme natolik, abychom si říkali až takovou… ale nemyslíš, že teď je ta pravá chvíle?“ přešla jsem k němu a sebrala mu skleničku s whisky a kopla ji tam na ex.

Nalil si druhou skleničku a tu moji ještě doplnil. Podíval se mi do očí a jako poražený šel ke křeslu, co bylo kousek za ním. Došel k němu a chytil opěradlo za mohutný podhlavník. Byly vidět rýhy, co do nich udělal, ale neřešila jsem to. Chtěla jsem jen slyšet pravdu.

„Posaď se taky… Je to na delší vyprávění,“ vytáhl prsty z polyesterové výplně, obešel křeslo a sedl si. „Dodnes si pamatuji, když jsem tě poprvé spatřil. Bylo to na hodině biologie. Bohužel jediné volné místo bylo u Edwarda, tak tě tam učitel posadil. Já byl vzadu. Úplně vzadu. Byla jsi úplně mimo, když jsi ho uviděla. Nedokázal jsem popsat, jak jsem se cítil… upír zamilovaný do člověka. Ale naopak? Přišlo mi to nemožné, ale tys ho dokopala k tomu, aby si tě všímal. Sice nevědomky, ale zvládla jsi to. U mě bys ani nemusela. Líbila ses mi už od začátku. S rodinou jsem si nikdy nesedával u jednoho stolu. Přišel jsem si tam jak vetřelec, který přišel a vlastně tam ani nepatřil. Každý den se dívat, jak si povídáte, jak se na něj díváš. Jak hltáš každý jeho slovo, jeho pohled.“ Občas si hodil nohu přes nohu nebo usrknul ze své skleničky.

„Damone…“ vpadla jsem mu do řeči. A vzala ho při tom za ruku. Uhnul.

„Jestli to chceš slyšet, tak mne nepřerušuj!“ pronesl uštěpačně. „Začal jsem se ti vyhýbat úplně. Na narozeniny jsem sice pozvaný jako člen rodiny byl, ale nechtěl jsem vás dva vidět dohromady. Nejsem slaboch, ale nemám rád, když někdo, koho miluju, je s někým jiným. Ano, jsem sobec,“ pronesl nahlas. Jeho slova mne bolela. Už jsem ho neviděla tak, jako předtím. Jako frajera, který si vzal, co chtěl. Měl cíl, ale nešel za ním. „Pak se kolem tebe motal zase vlkodlak, ale to už jsem neustál. Na čas jsem se ztratil a cestoval. Za pár týdnů jsem se vrátil, ale rodina byla pryč. Šel jsem hledat napřed je, ale našel jsem je až na Aljašce. Tam mi bylo řečeno, že tě Edward opustil, abys měla normální život, takový, jaký si zasloužíš. S manželem, dětmi a vším, co k normálnímu životu patří. Začal jsem protestovat, protože, ač jsem se od tebe držel dál, nechtěl jsem o tebe přijít. Bohužel k mé smůle tam přišel Edward s Carlislem… A já dostal příkaz už tě nenavštívit. Nechat tě jít. Nechal jsem tě… Ale každý den jsem chodil k tvému domu a sledoval, jak rosteš. Stárneš. A už tehdy mi bylo jasné, že ty normální život mít nebudeš, protože jednoduše nechceš. Uběhly čtyři měsíce a ty ses dala dohromady s Jacobem Blackem. Ten tvůj adrenalin… dodnes nevím, co jsi z toho měla, ale hrozně jsem se bál, že…“ zmlknul a usrkl ze skleničky. Podíval se mi do očí a já do těch jeho. Hledala jsem tam něco, co by mi napovědělo, co mám dělat. Co ode mne očekává.

„Nechal jsem tě pár let být a doufal, že najdeš svůj klid a konečně se usadíš. Jak jsem se pletl. Už tehdy bych byl schopný tě proměnit a postarat se o tebe. Klidně i sám! Neudělal jsem to a dál jsem sledoval, jak stárneš, jak se měníš. Tehdy jsem začal experimentovat se svým darem a pár měsíců nato ti našli tu nemoc. Zabil jsem hodně lidí, než jsem zjistil, jak to vlastně funguje. Ale mezitím uběhlo skoro šedesát let, než jsem se odvážil… abych to vyzkoušel na tobě. Nechtěl jsem, abys umřela. Chtěl jsem ti dát další šanci, kterou ti on dát nechtěl. A já tu možnost měl,“ zase zmlknul a na ex dopil zbytek skleničky.

„A tys neposlechl!“ pronesl klidně Carlisle, když vešel do dveří. Vypadal pořád stejně. Vešel do místnosti a já vstala, abych si ho prohlédla pořádně. „Bello, sluší ti to,“ řekl a objal mě. Nečekala jsem to, ale objetí jsem mu oplatila. Do místnosti vešla Esmé a zářila jako nikdy předtím.

„Bello,“ vyhrkla ze sebe a ve vteřině byla u mne. Ráda jsem ji viděla.

„Esmé, ráda tě vidím.“

„Damone, promluvíme si jinde?“ zeptala jsem se jeho směrem a čekala na jeho odpověď.

Dam se zvedl a vzal mne za ruku. Propletla jsem s ním prsty a vyrazili jsme směrem ke dveřím. To, co mě čekalo za nimi, mě málem srazilo na zem. Průhledné dveře se otevřely a já uviděla jeho. Stál tam. On. Edward Cullen přesně tak, jak jsem si ho pamatovala. Kdybych měla srdce, tak mi dávno vypovědělo službu. Už samotný příchod Alice mě doslova odrovnal.

Dívala jsem se Edwardovi do očí, ale nenacházela žádného slova. Vlastně jsem ani nemusela. Stiskla jsem Damonovi víc ruku a dala mu tak najevo, že jdeme. Mihla jsem se kolem něj a nechala ho stát.

„Damone, nezastavuj ještě, prosím…“ pronesla jsem, ale nezastavovala jsem. Chtěla jsem být co nejdál.

„Bello, stůj už… Jsme dost daleko. Za chvilku budeme v Kanadě,“ řekl Damon a zastavil. Posadil se na mýtinku uprostřed louky. Ani nevím, kde jsme byli. Ale bylo to dost daleko od nich. Od něj.

Posadila jsem se vedle něj a dívala se kolem sebe. Jakmile jsem se otočila směrem k Damovi, chytil můj obličej a vtiskl mi pár polibků.

„Co to děláš?“ vyprskla jsem vyděšeně. Ne že by mi to vadilo, ale byla jsem zaskočená. Podíval se mi do očí a pohladil mě po tváři. „Damone…“ špitla jsem a sklopila hlavu níž.

„Isabello, nechci se tajit tím, že tě miluju, i když jsem byl nucený ti to říct. Jinak bys to nikdy nezjistila. Nebýt jich,“ máchl rukou směrem, kterým byl dům. „Nikdy bych ti to neřekl. Je mi jasné, že se vrátil on… že to nebude lehké, ale zkus to. Dal bych ti i své srdce, kdybych ho měl. Když to nevyjde… Půjdeme každej svojí cestou,“ hlesl a naklonil se ke mně, aby mě políbil.

Vše se mi přemílalo dokola. Damon. Tajemný. Edward. Bylo toho nějak moc. Moc pocitů najednou. A jestli nezmizím, praskne mi hlava. „Teď to nejde, promiň,“ zvedla jsem se a postavila jsem se vedle něj. Políbila ho naposledy a zmizela v lese. Potřebovala jsem se ze všeho dostat. Vstřebat to všechno. Nečekala jsem, že ho uvidím tak brzo. Ani jsem o to nestála. A teď do toho Damon. 

Autor: KairaTay (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bella, is that you? 2. díl: