Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella jako lovec - 1. kapitola

06.04.2018 (12:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 2440×

1. kapitola

Běh po střechách nočního Seattlu byl osvobozující. Pohybovala jsem se po budovách v Georgetownu a využívala všechny možné součásti staveb, abych se dostala výš a měla lepší přehled o okolí.

Blížila se jedenáctá večer a já byla na lovu. Kromě několika lamp, které osvětlovaly komunikační prostory kolem hal, byla všude tma. Pokoušela jsem se s ní splynout, a proto jsem vždy volila černé oblečení a těžké armádní boty. Ať už jsem v nich šlápla na cokoliv, nic se mi nestalo. Díky tomu, že byly taky vysoké, měla jsem parádně jištěné kotníky, kterým se mé občasné skoky a dopady nelíbily – tehdy se však jednalo o bojový režim. Vždy když jsem měla šanci si zanalyzovat každý pohyb, nebo jsem ho dělala naprosto instinktivně, bylo všechno v pořádku. V bojovém zápalu to tak ale vždy nebylo.

Díky všem těm nočním pochůzkám jsem uvedla do praxe hodiny gymnastiky a samozřejmě i lekce parkouru, které jsem dostávala od svého otce. Od něj jsem se toho vlastně naučila nejvíc. Už jako malou mě táta naučil, jak na co nejmenší plochu vměstnat co nejvíce zbraní a ještě k tomu, aby byly nenápadné. Žádný z mých protivníků nikdy nedokázal odhadnout, kde mám skrytou další zbraň. Pravidelně jsem sebou nosila aspoň dvě sady vrhacích nožů připevněné na nohách tak, abych je měla kdykoliv k dispozici. Za pasem jsem měla zastrčené dvě pistole, jejich konce překrývala kožená bunda. V pravé botě měla skrýš dýka a v levé ještě jedna umístěná v podrážce. Mezi lopatkami jsem pak měla ještě jeden krátký meč. Nakonec bych neměla zapomínat ani na můj velmi stylový účes, který byl jištěn dvěma úzkými noži.

Byla jsem opravdu ostrá holka.

Všechny zbraně, které jsem sebou nosila anebo i ty, které jsem mívala doma, byly tvořeny na zakázku ze slitiny zlata a stříbra. V boji nemáte čas přemýšlet nad tím, jestli bojujete s upírem nebo vlkodlakem, proto tato podivná kombinace.

Utíkala jsem a svaly na stehnech a v ramenou se mi uvolnily, když našly rytmus, při němž jsem dokázala kompenzovat ztuhlost kolene, která zatím nechtěla ustoupit. Bylo to už dva dny, kdy jsem se setkala s jedním právě nasyceným upírem. Bohužel jsem to tehdy nestihla včas a toho kluka, kterého si dal k večeři, jsem nezachránila. Zůstala po něm jenom seschlá vrásčitá mrtvola, kterou následně kriminalisté budou považovat za dalšího bezdomovce.

Asi v polovině své dnešní trasy jsem získala zpět své staré tempo a dokončila zbytek trasy plnou rychlostí. Chtělo se mi smát čirou radostí z větru, který mě šlehal do tváří, a z města pod mýma nohama. Cítila jsem se jako superhrdinové z těch všemožných komiksů. A možná to všechno bylo způsobeno hlavně tím, kdo jsem…

Abych to trochu vysvětlila, moje rodina patří mezi nejlepší lovce. Nebo možná patřila… Těžko říct, snažím se udržet tempo s rodiči, ale je to docela těžké. Oba byli mistři v oboru, ačkoliv byla velká zvláštnost, že se máma věnovala téhle profesi jinak než jako tichá podpora manžela.  A nejspíš právě tahle odchylka mohla za to, že když se ti dva vzali a počali mě, získala jsem daleko vyšší nadání.

Ve světě, ve kterém žiju, se totiž lovci dělí do jistých kategorií. Má rodina byla na vrcholku spolu s několika dalšími. Jsme ti nejlepší, kteří na světě žijí a naše lovecké praktiky a výsledky tomu odpovídají. A abychom nejlepší i zůstali, je potřeba, abychom naše rody posilovali jak jen je to možné. Čím silnější rody se spoji a zplodí potomka, tím silnější je další generace. Není tedy asi s podivem, že už jsem i zasnoubená. Toho kluka jsem viděla všeho všudy dvakrát. Jednou, když mi byly tři a přišla jsem o mámu. Podruhé, když mi bylo jedenáct a já se dozvěděla, kdo ten podivně vytáhlý kluk má být. Tehdy jsem se ušklíbla, odfrkla si a odešla k sobě do pokoje. Nikdo to neřešil, všichni čekali, že se s tím časem smířím.

Místo toho jsem se odstěhovala do Seattlu. New York pro mě nebyl dost velký, když jsem měla denně za zadkem svého snoubence, který byl vychován až moc jako puritán a chtěl mě mít doma. Měla jsem dojem, jako by Dominic zapomněl na to, že jsme se oba narodili na konci dvacátého století a ne patnáctého.

Dopadla jsem v podřepu na další střechu a zastavila. Všechny svaly mi v těle cukaly, jak si vynucovaly nějaký další pohyb, ale jediné, co jsem si dovolila, bylo se pořádně nadechnout. Mé smysly se nemohly rovnat se smysly mých nepřátel, ale rozhodně jsem nebyla úplně lidská. Ve vzduchu se motala už lehce vyvanulá nasládlá vůně, která mě trochu zarazila. Tenhle typ upírů nebyl mou dnešní kořistí. Vlastně jí nebyl nikdy. Sama jsem neměla šanci zničit upíra krmícího se krví. Ti už mrtví byli a ani množství zlatých nábojů je nedokázalo dostat z povrchu zemského, proto bylo jednodušší se jim vyhýbat a ničit jejich slabší příbuzné – ty, co jim ještě tlouklo srdce.

Další hluboký nádech a konečně jsem ucítila svého nepřítele. Jeho vůně byla intenzivnější, takže byl zřejmě na lovu. Na rozdíl od nasládlé vůně prvního upíra, byla tahle značně štiplavá. Skoro jako pach rozkladu.  Tlukot srdce byl pomalý.

Po požárním žebříku jsem rychle a tiše seběhla ze střechy na zem a už vytahovala zbraň zpoza opasku. Tenhle upír bude snadná kořist. Lidské srdce jsem zatím neslyšela, takže nebude mít čas se nakrmit, aby mi utekl.

Popoběhla jsem si a už se mi naskytl pohled na muže vysokého snad šest stop. Byl ke mně otočený zády a s každým krokem za ním povlával těžký černý kabát.

„Hledáš někoho?“ zeptala jsem se ho, když jsem od něj byla pouhých pár metrů a on stále nebral mou přítomnost v potaz.

„Tebe ne, malá lovkyně,“ odpověděl mi melodickým hlasem, který vůbec nezněl tak mrtvolně, jako bych předpokládala vzhledem k puchu, který se kolem něj šířil.

„Takže víš, s kým máš tu čest. Teď by ses mohl otočit, abych zjistila, s kým mám tu čest já,“ požádala jsem ho a zaslechla jeho smích, který ke mně donesl vánek s další várkou pachu.

„Nemyslím si, že by sis mě přála poznat, lovkyně,“ prohodil s pokřiveným úsměvem na tváři a prohlížel si mě očima, jejich barva byla tak podivně nakombinovaná, že jsem nedokázala určit, která převažuje. Muž přede mnou vypadal tak na čtyřicet. Tváře měl zarostlé několikadenním strništěm. Pod dlouhým rozepnutým kabátem skrýval dobře padnoucí tričko a černé kalhoty.

„Neboj se, tohle seznámení bude velmi krátké,“ usmála jsem se na něj sladce a pokývala hlavní mé zbraně, která mířila kousíček vlevo od středu jeho hrudě. Bude stačit jedna ráda a pak už jenom trocha toho slunce.

„Schválně,“ řekl a v úsměvu odhalil dokonale bílé zuby.

Už ve chvíli, kdy jsem ukazováčkem stlačila spoušť, jsem měla pocit, že je něco špatně. Konkrétně, že je něco špatně s tím upírem.

A on mi to potvrdil tím rychlým výpadem, kterým se mé kulce vyhnul. Ten rychlý pohyb se k jeho zatuchlému pachu a pomalému srdci vůbec nehodil. Rychle jsem se vzpamatovala z toho, že jsem ho nezasáhla hned napoprvé, jak jsem předpokládala, a už jsem zaměřovala svůj cíl znovu.

Při sedmém náboji klapla komora naprázdno. Naučeným chmatem jsem zpoza zad vytáhla druhou zbraň a prázdnou odhodila na zem. Ten zmetek byl rychlejší, než jsem předpokládala. Běžela jsem za ním a zdolávala palety s naloženými pytli i sudy. Upír se pohyboval s lehkostí právě nasyceného. Jak se mu podařilo mě takhle oblbnout? Jak se tohle stalo? Vždyť si nikdy neuměli měnit vlastní pach podle potřeby.

„Do prdele!“ zařvala jsem naštvaně, když mi došly zásobníky i v druhé zbrani, a tak jsem byla odkázána na boj z blízka.

„Copak, lovkyně, ještě toho nemáš dost?“ zeptal se posměšně upír, když ke mně došel na dva kroky a mě tak obalil jeho pach. Úsměv z té tváře nezmizel. Připadalo mi dokonce, že je ještě širší, než v okamžiku, kdy jsem vypálila první kulku. Už teď jsem na něj plýtvala. Čtrnáct stříbrozlatých kulek bylo víc, než kolik jsem vyčerpala na kteréhokoliv upíra.

„Ani nápad,“ odsekla jsem a tasila meč tak rychle, že o krok ustoupil. Nebylo mu to ale moc platné. Jeho zasyčení mi napovídalo, že čepel si svého protivníka našla. Vzduch se naplnil hořkou vůní jeho krve. Zasmála jsem se.

„Na tvém místě bych se moc nesmál. Dneska tady zemřeš,“ procedil skrz semknuté rty a já učinila výpad. Hbitě mi uhnul a zasadil pořádnou herdu do zad. Sykla jsem a snažila se rychle popadnout dech.

„Aby ses nedivil. Řekla bych, že v tom, udržet se naživu, jsem docela tvrdohlavá,“ namítla jsem a v otočce znovu sekla. Do vzduchu se uvolnila další hořká vůně. Spokojeně jsem se usmála. Kulkám se vyhýbal bravurně, ale boj zblízka nebyl jeho prioritou.

Když už jsem s jistotou mířila čepelí na jeho srdce, podařilo se mu, tou prazvláštní rychlostí, dostat za mě a zkroutit mi ruku tak bolestivě, až jsem meč upustila. Jen okamžik na to mě kopl do poraněného kolene, až jsem se zhroutila na zem.

„Šmejde!“ zasyčela jsem. „Dovolovat si na zraněnou holku.“

„Snad bys neškemrala o život?“ podivil se. „Měl jsem za to, že jsi tvrdohlavá,“ vracel mi má původní slova jako nějakou facku.

„Nikdy o život neškemrám,“ namítla jsem a využila své pozice k tomu, abych z boty vytáhla dýku. Mého rychlého pohybu si upír ani nevšiml a já už jejím zlatým hrotem ťala do živého a upírovi se podlomily nohy.

„Potvoro!“ zavrčel.

„Neměl jsi mě podceňovat,“ prohodila jsem a vyhoupla se na nohy. Pravé koleno se však při tak rychlé zátěži lehce podlomilo a já zakolísala. Upír se svým zraněním na tom byl ale hůř. Obešla jsem ho a popadla za vlasy. Dýku jsem mu přiložila pod krk. „Jak je možné, že jsi tak rychlý?“ zeptala jsem se vztekle.

„Kouzlo,“ zasmál se chraplavě a dýka se mu při tom pohybu zařízla do krku tak, že proťala jemnou kůži a vzduchem se nesla další vůně jeho krve.

„Na kouzla nevěřím už od tří let, vymysli si něco jiného,“ namítla jsem a dýku přitlačila.

„Jsi tak mladá, lovkyně, že ještě neznáš všechny zákonitosti světa, ve kterém žiješ,“ povzdechl si teatrálně. Povolila jsem dýku, pustila jeho vlasy a levou nohou mu kopla do zad, až se svalil na zem.

„Vím toho dost!“ odsekla jsem mu naštvaně.

„Ne dost,“ zasmál se.

„Tak mě pouč,“ pobídla jsem ho. V ten moment se přetočil a jeho podivně zbarvené oči se na mě dívaly. Při tom prudkém obratu se mi nohama zamotal do mých a srazil mě k zemi.

„Pravidlo jedna, když jdeš někoho zabít, prostě to udělej a nikdy se s ním nevybavuj. Dáváš mu šanci, aby on zabil tebe,“ informoval mě se spokojeným a škodolibým úšklebkem. Než jsem se stačila vzpamatovat, seděl na mě a koleny pevně tiskl můj hrudník. Špatně se mi dýchalo. Nejspíš jsem si rovněž vyrazila dech tím prudkým pádem. A něco narazila… To budou zítra modřiny.

Pokud nějaké zítra bude.

Škubla jsem sebou, abych otestovala, jestli to s ním něco udělá. Trochu delší vlasy mu spadaly do obličeje a v noční tmě se mu oči nebezpečně zaleskly. „Energii tak mladého lovce jsem ještě neokusil. Hmm… voníš tak dokonale,“ zamumlal, když nasál vzduch do plic.

„Nevím, co cítíš, ale já to nejsem,“ namítl jsem. Jakožto lovci jsme měli pach potlačený. Příroda se postarala o to, abychom se kvůli svému pachu nemohli stát lovnou zvěří. Naši nepřátelé nás podle něj nemohli stopovat. Byli jsme před jejich dokonalým čichem v bezpečí.

„Opět jsi vedle. To tvé mládí je tak voňavé,“ zamumlal a přivřel oči. Škubla jsem sebou, jelikož jsem cítila, jak mi z jeho sevření prostupuje do celého těla chlad. První známka toho, že se už brzy začne krmit a… Já budu jeho večeří!

Otevřela jsem oči až ve chvíli, kdy se mi do nich opřelo bodavé sluneční světlo. Zhluboka jsem se nadechla a cítila, jak se žebra podvolují rozpínajícím se plicím. Bolelo to, ale ta bolest byla příjemným zjištěním. Byla jsem naživu!

Pod sebou jsem nahmatala příjemnou a měkkou bavlnu a zaslechla jsem tiché a klidné nádechy. Natočila jsem hlavu směrem, odkud přicházely a spatřila klučičí postavu zhrouceně usazenou u postele s hlavou uloženou vedle mých boků. Ty krátké tmavě hnědé vlasy jsem okamžitě poznala. Natáhla jsem ruku a prsty jsem do nich snadno zabořila.

V tu chvíli se spící tělo vyšvihlo do stoje a s vytřeštěnýma očima na mě shlíželo. Šok v jeho tváři vyvolal v té mé zacukání koutků a následně i úsměv.

„Bello,“ zašeptal a uvolnil svůj postoj.

„Tedde,“ oslovila jsem ho hlasem zhrublým od spánku.

„Už jsem se bál, že se jenom tak neprobudíš. Táta chtěl ještě v noci volat Charliemu,“ informoval mě a jenom to jedno jméno způsobilo, že jsem se vymrštila do sedu, až jsem zaskučela.

„Nevolal mu, že ne?“ zeptala jsem se s neskrývaným strachem.

„Neboj se. Přemluvil jsem ho, aby s tím telefonátem počkal. Pokud by ses dneska nevzbudila, už bych ho nezadržel,“ odvětil.

„Co, hm, co se stalo?“ zajímala jsem se a pokusila se na posteli usadit trochu pohodlněji. Žebra mě bolela, jako bych je měla ve svěráku. Špatně se mi kvůli tomu dýchalo a po tom rychlém posazení se mi před očima ještě stále pohybovalo pár mžitek.

„Co všechno si pamatuješ?“

Lehce jsem se nad jeho otázkou zamračila a snažila se zapojit mozek, který po ránu odmítal spolupracovat. „Vyrazila jsem na lov, tak jako před dvěma dny. Noha už byla v pořádku, tak jsem se vydala zkontrolovat rajón… Narazila jsem na stopu hned dvou nesmrtelných… Tu nasládlou jsem ignorovala a vydala se po té zatuchlé… Pak… Už si nic nepamatuju.“

„Ten upír z tebe málem vysál všechnu energii. Máš štěstí, že jsem tě šel zkontrolovat a narazil na vás. Stihl si cucnout jenom tolik, že jsi zapomněla na události posledních pár hodin,“ doplnil mi závěr mého včerejšího lovu zamračeně. „Uvědomuješ si, že mohlo být po tobě? Proč ses za ním vydávala, když byl tak silný?“

„Zabil jsi ho?“ zašeptala jsem.

„Ne. Sotva jsem ho škrábl, když jsem ho vyrušil z krmení. Potom utekl,“ odvětil a hned na to jsme oba zaslechli kroky na chodbě a během minuty už někdo klepal na dveře Teddova pokoje. „Pojď dál, mami,“ vyzval Tedd bez jediného zaváhání příchozího ke vstupu.

Do místnosti hned na to nakoukla hlava Tedovy mámy. „Dobré ráno, paní Mooreová,“ pousmála jsem se na ní.

„Jsem ráda, že už jsi vzhůru Bello. V noci jsi nás všechny pořádně vyděsila. Tedd ti teď pomůže ze schodů. V kuchyni jsem nachystala snídani a až se trochu posilníš, mrknu se na tebe. Pokud bude všechno v pořádku, pustím tě domů,“ informovala mě a já přikývla. Se zatnutými zuby jsem odhodila přikrývku, kterou mě musel Tedd večer zakrýt, obula jsem si boty a s Teddovou pomocí se vydala do přízemí jejich malého domečku.

Tedd se svou rodinou patřili taky k lovcům. Oni byli ti typičtí lovci – muži bojovníci a ženy v domácnosti. Tedd byl o dva roky starší než já a měl před svatbou. Nebyl z tak dobré rodiny jako já, ale bojovník to byl skvělý. Občas jsem ho požádala, aby mi kryl záda, pokud jsem měla dojem, že by lov mohl být trochu nebezpečnější a já se tak mohla ocitnout tváří v tvář více nepřátelům, než kolik bych zvládla. Současně byl Tedd mladším vydáním svého otce. Kdybyste se podívali na nějaké fotografie rodiny Mooreových, určitě byste si mladého pana Moorea spletli právě s Teddem.

„Tady máš lívance. Zalila jsem ti je pořádnou dávkou sirupu, cukr je v tvém případě skvělým lékem,“ informovala mě paní Mooreová, když jsem dosedla na jednu žlutě lakovanou židli v jejich malé kuchyňce.

„Děkuju,“ zamumlala jsem už s plnou pusou. Kromě toho, že byla paní Mooreová skvělá kuchařka, byla to i zdravotní sestra. Většina žen v našem společenství se věnovala této bohulibé činnosti. Jenom já, moje máma a pár dalších jsme se musely vymykat a neustále dokazovat mužům, že jsme stejně dobré jako oni.

Ačkoliv jsme jim touhle umíněností lezly často jenom na nervy. Táta byl světlou výjimkou a vlastně jsem ho i obdivovala, že dokázal překousnout všechnu svou mužskou hrdost a s mámou vydržet.

Jak paní Mooreová řekla, tak i udělala. Po snídani mě čekala prohlídka. Ta, na první pohled nenápadná žena, mohla směle konkurovat špičkovým doktorům. Samozřejmě za to mohl fakt, že naše smysly byly oproti lidským vyvinutější, ale i léta praxe v přední linii, pokud jsem tak mohla nazvat ošetřování pana Moorea a jeho společníků po ne úplně úspěšných lovech.

Neušlo jí ani napětí v noze, do které mě ten upír včera kopl. Nebýt toho, koleno by se uzdravilo raz dva. Tahle mi ho paní Mooreová důkladně prohmatala, následně mi nohu několikrát natáhla a potom ohnula. Bolelo to, ale ne tak, abych vydala byť jedinou hlásku.

„Domluv si, aby tě v práci někdo vystřídal. Dva dny budeš odpočívat a z postele se pohneš jenom na záchod, jasné?“

Jakkoliv věta končila otazníkem, byl to příkaz. Takže jsem jenom přikývla, přestože se mi na jazyk hrnul protest. Ty peníze, co mi obsluhování cizích lidí vynášelo, jsem potřebovala. Kromě toho jsem ještě pracovala jako osobní trenér a klientů jsem měla poskromnu - navíc ne všichni si mohli dovolit platit horentní sumy. Kombinace dvou prací sice nevynesla moc, ale na základní potřeby a nezbytné zbraně to vystačilo.

Když jsem si tak vzpomněla na zbraně, došlo mi, že jsem je u Tedda v pokoji nikde nenašla.

„Kde jsou moje pistole?“ zeptala jsem se. Zrovna ty dvě zbraně byly nejdražšími hračkami v mém arzenálu a nehodlala jsem o ně přijít.

„Tedd donesl jenom tebe,“ odvětila paní Mooreová a začala si balit své zdravotnické pomůcky.

„Teodore Moore!“ zakřičela jsem tak, aby mě slyšel i k sobě do pokoje. „Kde jsou mé zbraně?“ zeptala jsem se u trochu tišším hlasem, když Tedd seběhl dolů.

„Pistole jsi u sebe neměla a s noži jsem se neobtěžoval. Přednější se mi jevilo zachránit tvůj život, Isabello Swanová,“ oplatil mi můj tón hlasu a já si povzdechla. Nehrozilo, že bych nechala své pistole ležet jenom tak někde mezi skladišti. Takže postel bude muset počkat. V duchu jsem se omluvila paní Mooreové a doufala, že to ta milá paní neprohlídne.

„Má tě Tedd hodit domů?“ zeptala se.

„To není potřeba. Každou chvíli jede nějaký autobus.“

„Fajn,“ souhlasila a já se tedy zvedla k odchodu. Tedd se nabídl, že mě aspoň doprovodí na zastávku, aby dohlídl, že jsem v pořádku nasedla do toho přeplněného korábu místních silnic. Nesnášela jsem hromadnou dopravu. Všechny ty lidi namačkané hlava na hlavě. Jenom při té myšlence jsem se otřásla. Ale věděla jsem, že to budu muset nějak přežít. Hned potom dva dny nevytáhnu ze svého bytu ani nos a pak už se opět budu pohybovat pěkně po svých.

Najednou se mi ta představa dvou dnů v posteli zdála skvělá. 

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bella jako lovec - 1. kapitola :