Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella jako lovec - 21. kapitola

13.08.2018 (12:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1183×

21. kapitola

V pondělí ráno jsem vylezla z pokoje až v okamžiku, kdy jsem měla jistotu, že všichni vyrazili za svými povinnostmi. Tedy až na Esmé, která podle všeho pracovala z domu, jak jsem se přesvědčila v okamžiku, kdy jsem vešla do kuchyně, odkud se linula překrásná vůně.

„Připravila jsem ti něco k snídani, tak se posaď,“ prohodila mým směrem a dál něco míchala na pánvičce. Aspoň jsem myslela, že něco míchá, ale jak se nakonec ukázalo, připravovala mi báječnou vaječnou omeletu a kupu zeleniny k tomu. Když to přede mě položila i se sklenicí pomerančového džusu, prohodila – „Edward říkal něco o tom, že pracuješ jako trenérka ve fit centru, tak jsem si říkala, že asi hodně dbáš na zdravý životní styl i co se stravování týká,“ – aby mi vysvětlila volbu mé snídaně.

„Hmm,“ zamumlala jsem a vzala do ruky vidličku, abych jídlo ochutnala. Připravit sendvič nebylo pro upíra nic těžkého. Skutečné umění se mělo prokázat u přípravy teplého pokrmu. „Není to vůbec špatné, děkuji,“ prohodila jsem, když jsem důkladně kus omelety rozžvýkala a polkla.

Esmé se na mě spokojeně usmála.

„Jak se odtud dostanu do centra? Jezdí tu nějaké autobusy?“ zeptala jsem se potom v průběhu jídla. Esmé se tak zarazila uprostřed mytí nádobí. Působila přitom tak lidsky až by kohokoliv oklamala.

„Co v centru?“ zajímala se jakoby lhostejně. Zajímalo mě, jestli náhodou nedostala od Edwarda pokyny, aby mě držela za všech okolností doma.

„Mám tam práci. Nemůžu si dovolit do ní jenom tak nepřijít,“ nadhodila jsem a Esmé si oddechla. Co jí proboha ten Edward napovídal? – blesklo mi hlavou. Esmé totiž vypadala skutečně znepokojeně, když jsem centrum zmínila.

„Mohla bych tě tam odvést. Za hodinu mám domluvenou schůzku s jedním klientem… Bude to stačit?“ zeptala se a já zběžně pohlédla na hodiny, zavěšené nad dveřmi.

„Jo, to bude stačit,“ přitakala jsem a dojedla zbytek omelety i zeleniny, zapila to džusem a pak už jsem letěla do svého pokoje, abych se převlékla a nachystala k odchodu z domu.

Sledovala jsem přes prosklenou stěnu fit centra pohyby lidí na ulici. Nacházeli jsme se ve druhém patře a já tak měla docela přehled o tom, co se pod námi děje. Právě jsem měla pauzu mezi právníkem Peterem a jedním stálým klientem fit centra, kterého mi na dnešek dohodil šéf, takže jsem postávala u okna a upíjela nějaký koktejl plný vitamínů – alespoň tak se to prezentovalo sportujícím klientům.

Venku se pěkně mračilo a zatažená obloha slibovala déšť. Lidé na ulici spěchali a auta se štosovala v kolonách. Bylo to vlastně typické pondělí v Seattlu. Tedy až na ten černý Mercedes, která stál zaparkovaný u krajnice kousek od budovy, ve které sídlilo fit centrum.

Esmé očividně dostala od Edwarda příkaz mě kontrolovat. Když mě sem dovezla, rozloučila se s tím, že míří za oním smyšleným klientem. Já to nechala plavat a šla jsem rovnou do práce, kde jsem byla jenom tak-tak, aby na mě první klient nemusel čekat. Jenom o dvě hodiny později jsem si všimla, že Esméin Mercedes popojel jenom o pár metrů dál a potom tam zůstal stát.

„Anno, můžeš na moment?“ zavolal si mě k sobě šéf, který se zrovna probíral nějakými papíry za barem, který tu byl speciálně pro klienty.

„Už letím,“ zamumlala jsem a odtrhla pohled od Mercedesu a všeho ostatního na ulici. „Co potřebuješ?“ zeptala jsem se, když jsem vyskočila na barovou stoličku a opřela se dlaněmi o pult.

„Mám pro tebe nového klienta. První hodinu s ním budeš mít v pátek odpoledne u něj doma,“ prohodil a dál se probíral papíry.

„První hodinu u něj doma? Od kdy něco takového schvalujeme? Většinou je první hodina vždy ve fit centru, ne?“ zeptala jsem se podezíravě.

„Neboj se. Proklepl jsem si ho a je to velmi seriózní člověk. Z osobních důvodů však nemůžu fit centrum navštívit, takže jsem se s ním domluvil… Určitě toho nebudeš litovat. Jako kompenzaci nabídl slušnou sumu,“ podotkl a já opatrně přikývla. Šéf byl nadšený z dobře platících klientů. Pro většinu platily standartní ceny, ale potom tu bylo pár těch, kteří si žádali nadstandartní přístup a ten se následně odrážel i ve financích.

„Fajn, napiš mi to do plánu i s časem a adresou, kam mám vyrazit,“ přitakala jsem. Neměla jsem z toho strach. Dokázala jsem se o sebe postarat lépe než kdejaký jiný instruktor fitness. Dokonce bych řekla, že bych to zvládla lépe, než kdejaký mistr sebeobrany nebo bodyguard. A že jsem namyšlená? Haló – já jsem lovec. A to už něco znamená.

„Máš to tam. Teď se ale vrať k práci,“ pobídl mě a já si všimla, jak opodál postává nějaký chlápek a sleduje můj rozhovor se šéfem. Rovnou jsem k němu tedy zamířila.

„Pan Mooney?“ zeptala jsem se a muž přikývl. „Dobrá, tak můžeme začít,“ pronesla jsem vesele a vedla ho k posilovacím strojům.

Ve chvíli, kdy jsem se kolem páté chystala domů, na okenní skla dopadly první dešťové kapky. Podzim se poslední dny neúprosně hlásil o slovo a lidé v Seattlu si to uvědomovali. Vyhlédla jsem tedy z okna a viděla, jak se lidé dělí na dvě skunky – na ty, kteří pohotově vytahují deštník a na ty druhé, kteří se snaží najít střechu nad hlavou. Ulice se tak rychle staly poloprázdnými. Lidé jako mravenci zalezli do úkrytů.

S pobaveným výrazem jsem zavrtěla hlavou nad tím, jak jsou lidé čitelní.

Díky špatnému počasí jsem ani neměla velké obavy ohledně neuskutečněné hlídky. V mém rajónu se v takovém počasí moc lidí nepohybovalo a já tak trochu doufala, že bude pršet celou noc.

Zrovna jsem si přes hlavu přetahovala čisté tričko, když někdo zaklepal na dveře mé šatny. Dneska jsem tu byla jediná žena, takže sem jen tak někdo nevrazil.

„Dále,“ prohodila jsem a dveře se nepatrně pootevřely.

„Anno, někdo na tebe čeká na recepci,“ informoval mě Jack, který tady dělal rovněž trenéra a teď zřejmě i poslíčka.

„Jasně, už letím,“ odvětila jsem, ale než se dveře stačily zavřít, zastavila jsem Jacka. „Kdo to je?“

„Nějaký kluk,“ odvětil neutrálně. „Pokud je to však tvůj přítel, měla by sis pohnout. Docela se kolem něj začínají motat klientky,“ zasmál se a potom za sebou dveře zabouchl.

Natáhla jsem na sebe tedy i kalhoty, na nohu připevnila dýku po Linwoodových a následně na sebe hodila i koženou bundičku. Vlasy jsem zběžně stáhla do culíku a už jsem chtěla vyrazit na recepci, když mě napadlo něco jiného. Vytáhla jsem z kapsy telefon a naťukala krátkou zprávu – Neobjednala jsem si celodenní hlídání ani doprovod domů. Hned na to jsem zprávu odeslala na Edwardovo číslo. Ten upír by si měl uvědomit, že jeden opětovaný polibek nic neznamená a že všechno má své hranice.

Zamkla jsem za sebou šatnu a vyrazila k recepci, když mi cinka odpověď – Za to hlídání se omlouvám – bylo to preventivní opatření. Ale doprovod domů? Co tím myslíš?

Trochu jsem se zarazila a potom udělala dva kroky kupředu, abych zpoza rohu mohla nahlédnout k recepci. Muž ke mně seděl zády, ale ta špinavě blonďatá kštice mi okamžitě napověděla, s kým mám tu čest. Dominicovi očividně nestačilo, že jsem někde v bezpečí. Musel se přijít přesvědčit na vlastní oči a tak tu tedy čekal, dokud neskončím. Copak si myslel, že mu vyklopím adresu, kde jsem poslední dvě noci spala? – pomyslela jsem si, když jsem s novým odhodláním vyrazila k recepci.

Ještě než jsem k němu dorazila, telefon v mé kapse se mohl zbláznit. Mrkla jsem na displej a spatřila Edwardovo jméno, takže to znamenalo jediné – hovor jsem nemohla přijmout. Místo toho jsem ztišila vyzvánění a telefon schovala zpět do kapsy. V ten samý okamžik se ke mně obrátil Dominic s širokým úsměvem na rtech.

„Co tě přivádí ke mně do práce?“ zeptala jsem se trochu podrážděně. Ještě pořád jsem mu neodpustila tu pusu, kterou si ode mě bez jakéhokoliv svolení ukradl.

„Chtěl jsem tě vidět, a jelikož mi Tedd odmítal říct, kde tě najdu, byla tvoje práce jediným logickým místem,“ prohlásil a už se natahoval, aby mě vzal za bradu a natočil mi tvář trochu víc na světlo, které sem dopadalo ze zářivek nad našimi hlavami. „Bolí to?“ zeptal se a já mu svou bradu vytrhla ze sevření.

„Zažila jsem i horší,“ trhla jsem rameny. „A teď už musím jít, takže mě omluv…“

„Myslíš si, že když už s tebou konečně můžu mluvit, tak jenom tak odejdu? Pojď se mnou na večeři. Zvu tě,“ skočil mi rychle do řeči a já jsem dalších pět sekund zvažovala, co je menší zlo – zda společná večeře s Dominicem nebo setkání Dominica a Edwarda. Ani v nejmenším jsem totiž nepochybovala o tom, že se sem Edward vypraví potom, co jsem mu nezvedla telefon. Okamžitě jsem tedy přikývla.

S Dominicem jsme vyšli před budovu a Dominic mě dovedl ke své motorce. Rovnou mi taky podal helmu. Musela jsem si rozpustit vlasy, abych ji nasadila na hlavu, ale to bylo vedlejší. Důležitější bylo, abychom se co nejdříve dostali pryč a aby déšť smyl naše pachy tak dokonale, že by nás Edward nemohl sledovat. Nemohla jsem dopustit, aby se Dominic o Edwardovi dozvěděl. Netušila jsem, jak bych to svému snoubenci vysvětlovala. A nejenom jemu. Pochybovala jsem, že by si to Dominic nechal pro sebe a já bych pak musela čelit celé komunitě lovců.

Tiskla jsem se k Dominicovým zádům a držela se ho kolem pasu jako klíště. Jak už jsem se posledně zmiňovala, Dominic jezdil po městě jako blázen. New York ho vycvičil a nevadil mu dokonce ani hustý déšť, který se spustil. Zato já jsem cítila, jak mi pěkně promokají kalhoty. Po kožené bundě naštěstí voda hladce stékala, takže aspoň polovinu těla jsem měla pěkně v suchu, ale i tak… Motorka nebyla ideálním dopravním prostředkem při dešti.

Dominic zastavil u jedné malé restaurace několik bloků od mé práce. Nikdy jsem v ní nebyla – možná proto, že nebyla po cestě ke mně domů, takže jsem nikdy neměla potřebu ji navštívit. Takže mě překvapilo, že o tak malé a trochu zapadlé restauraci ví někdo takový, jako je Dominic.

Sundala jsem si helmu a rovnou jsem si vlasy opět stáhla gumičkou.

„Myslela jsem, že vybereš nějaké rychle občerstvení nebo tak něco,“ zamumlala jsem, když jsme společně vcházeli do restaurace, která vypadala velmi příjemně. Nebyla ani nijak plná a prostor naplňovalo měkké světlo ze žárovek a rovněž svíčky, které byly rozestavěny na každém stolku s kostkovaným červenobílým ubrusem.

„Na první rande se svou snoubenku jsem se rozhodl vybrat něco trochu víc na úrovni,“ odvětil Dominic a já se zarazila.

Nemohl za to telefon, který mi opět začal vibrovat v kapse, spíš Dominicova slova. Tohle mělo být rande? Zajímavé, že se prve nezmínil. Měla jsem chuť mu něco kousavého odseknout, ale to už nás pikolík v slušivém kvádru vedl ke stolu pro dva. Nikdy jsem něco podobného nezažila, takže pro mě bylo dost podivné i to, že mi ten pikolík přidržel židli, abych si mohla pohodlně sednout.

„Co myslíš tím naše první rande?“ zeptala jsem se a u první rande naznačila uvozovky.

„Ještě jsme spolu nikde na večeři nebyli. A večeře se za rande považuje,“ nadhodil a dal se do studování nápojového lístku, odkud vzápětí objednal láhev vína. Zněl přitom jako zkušený someliér, ale mě tím neohromil. Víno jsem nepila a nehodlala jsem s tím začínat ani teď. Sem tam jsem si dala flašku piva, ale tím to končilo. Vždy jsem se snažila zůstat plně při smyslech.

Pikolík se s objednávkou pro tu chvíli spokojil a odešel ji realizovat, zatímco já jsem začala zkoumat jídelní lístek. Celý den jsem se držela na ovocných koktejlech a potom i nějakém tom salátu, který jsme nabízeli. Byla jsem neskutečně zaměstnaná, takže jsem neměla dostatek času se najít. A snídaně, kterou mi Esmé nachystala, na celý den prostě nestačila.

„Dám si ten jejich hovězí steak s bramborovými chipsy a špenátem na smetaně,“ prohodila jsem, když jsem zkoukla ceny a steak vypadal jako dost masná položka. „Mimochodem – nepovažuju to za rande. Za prvé bych se na něj jaksepatří nastrojila. Zadruhé jsi mě na něj nepozval. A za třetí, nejsem si úplně jistá, jestli bych to pozvání vůbec přijala,“ informovala jsem ho ve třech krocích a Dominic se uchechtl.

„Očekával jsem, že se tak budeš tvářit a počítal jsem s tím, že kdybych tě dopředu pozval na rande, asi bys nesouhlasila. Právě proto jsem to udělal takhle,“ odpověděl a znovu se zahloubal do jídelního lístku.

Mezitím nám pikolík donesl víno a poté, co ho Dominic ochutnal a přikývl, každému nalil jednu skleničku a láhev nechal na stole. Dominic mu vzápětí nadiktoval naši objednávku, co se jídla týkalo, a na několik dalších desítek minut jsme měli klid k rozhovoru. Mě však začal opět vibrovat telefon v kapse. Naštvaně jsem ho vytáhla z kapsy a rovnou jsem ho vypnula. Od Edwarda jsem v tu chvíli měla už tři zmeškané hovory a to to bylo sotva půl hodiny od okamžiku, kdy jsem mu naposledy napsala.

„Neměla bys to zvednout?“ zeptal se Dominic a upil se skleničky s vínem. „Všiml jsem si, že dotyčný je dost vytrvalý.“

„Co je ti do toho?“ osopila jsem se na něj. Co se týkalo Edwarda, byla jsem trochu háklivá. Bylo to poprvé, co jsem před kýmkoliv skrývala tak velké tajemství a nemohla jsem si pomoct. Nikdo se nesměl dozvědět, že nějaký vanilkový ví o našem tajemství. Lovci byli mystérium a to se nesmělo změnit.

„Klidně bych počkal, než si ten hovor vyřídíš, ale jak myslíš,“ rozhodil rukama. „Teď by to chtělo, abych tě zahrnul nějakými komplimenty a zajímal se o tvé zájmy, ale – díky Teddovi toho vím docela dost a myslím, že máme něco důležitějšího na řešení. Takže to skutečné rande trochu odložíme, co říkáš?“ zeptal se a já jenom přimhouřila oči.

„Co chceš řešit?“ zeptala jsem se podezíravě.

„Samozřejmě toho nepřirozeného, který tě napadl. Tedd už rozšířil nějaké informace, ale všechno to, cos mu sdělila, nedávalo nějak smysl. Proč by ten nesmrtelný nakonec utekl bez toho, aby tě zabil? Jak se ti ho podařilo zahnat?“ zajímal se a mě unikla tichá nadávka. Nechala jsem na Teddovi to, jak Edwardovu přítomnost zakamufluje a vůbec jsem se ho nezeptala na to, jak to vlastně udělal. Netušila jsem, jak bych tedy měla Dominicovi odpovědět.

„Prostě jsem měla štěstí,“ odvětila jsem a jenom pohodila rameny. Neměla jsem adekvátní vysvětlení svého přežití.

„Mám takový dojem, že přede mnou něco skrýváš,“ namítl Dominic a znovu si upil ze skleničky.

„I to je možné,“ souhlasila jsem s ním. „Co se týká toho nepřirozeného, jsme na jedné lodi, ale to ostatní – pořád je to jenom můj život,“ odvětila jsem a doufala, že mu to bude jasné. Nechtělo se mi s ním dohadovat v restauraci.

„Jsem tvůj snoubenec,“ namítl a já se uchechtla.

„To by se ti hodilo,“ zamumlala jsem a Dominic nadzvedl obočí v němé otázce. „Jasně, beru to. Charlie s tvými rodiči domluvili naše zasnoubení s cílem zplodit nejlepšího lovce v generaci, ale to ještě neznamená, že ti musím říkat úplně o všem,“ namítla jsem.

„Jednou mi budeš věřit.“

Dominic si neskutečně fandil, ale musela jsem uznat, že se mi to jeho ego docela líbilo. Navíc jsem si až teď tak nějak všimla, že pro dnešek odložil ten svůj dlouhý plášť, ve kterém skrýval nespočet zbraní. Mě Charlie učil, jak na co nejmenší ploše schovat co nejvíc zbraní. Dominic se s něčím podobným neobtěžoval. Dlouhý kabát, který vypadal, jako by ho ukradl Neovi z Matrixu, byl však vcelku šikovný. Dominic tak mohl vlastnit mnohem víc zbraní. Trochu jsem však pochybovala o tom, že je to kdoví jak praktické během boje.

„Uvidíme,“ odvětila jsem neurčitě. Co se týkalo Dominica jako lovce, mohla jsem se na něj spolehnout. Vždy by mi ochránil záda. Co se však týkalo mého srdce, nebyla jsem si tak úplně jistá. Navíc se o něj teď ucházeli rovnou dva kluci. A jeden z nich byl přitom nepřirozený. Byl v tom pěkný chaos.

Jenom pár okamžiků na tom nám pikolík donesl jídlo. Steak nádherně voněl a tak jsem se do něj rovnou zakrojila. Samotný Dominic odvolal fakt, že se jedná o rande, takže jsem se nemusela snažit o nějakou tu zdvořilostní konverzaci. Místo toho jsem se mohla zaměřit na něco jiného. S Teddem jsem mluvila naposledy včera. Dneska jsem neměla moc příležitostí k tomu, abych mu zavolala, takže jsem se rozhodla zjistit všechno potřebné právě od Dominica.

„Tedd říkal, že jste nejspíš na něco přišli. Řekni mi o tom,“ pobídla jsem ho a vložila si do úst sousto ještě částečně růžového masa. Milovala jsem, když byl steak propečený na rare nebo medium.

„Není to nic konkrétního. Spíš jenom… Teddův otec se domnívá, že moc toho nepřirozeného je zvyšována tím, že konzumuje energii lovců…,“ nadhodil Dominic a zakrojil se do svého kousku masa. „Proti němu však stojí Mazharova rodina, která se domnívá, že moc toho upíra je dána jeho dlouhověkostí…“

„Co si myslíš ty?“ skočila jsem mu do řeči, když jsem viděla, jak se teorie o upírovi štosují.

„Řekl bych, že je možné naprosto cokoliv. Všichni můžou mít pravdu a zároveň nikdo. V tuhle chvíli nežije nikdo, kdo by si tak mocného nesmrtelného pamatoval,“ odpověděl poté, co důkladně rozžvýkal další sousto. Měl tak čas si svou odpověď trochu promyslet.

„Ten upír zabil tři lovce. Nedokážu si představit, že by měl tak velkou moc,“ namítla jsem, když se mi na paměti vynořila myšlenka na to, jak ten upír dokázal uprchnout před Edwardem. Ten upír se nemohl vanilkovému vůbec rovnat, takže to bylo o to divnější.

„Proto tvrdím, že můžou mít pravdu úplně všichni nebo se ten upír prostě spojil s nějakou čarodějnicí,“ prohodil.

„Mluv prosím tě vážně,“ pokárala jsem ho.

„Mluvím,“ odvětil a já jenom zavrtěla hlavou. „Copak? Upíři, vanilkoví, vlkodlaci a měniči – to všechno ano, ale nějaká čarodějnice je nesmysl?“ podivil se.

„Měj přece rozum. Kdyby čarodějnice existovaly, tak bychom o nich přece něco věděli, tedy chci tím říct-.“ V tom jsem se zarazila. Ten upír mi prý už podruhé říkal, že neznám zákonitosti světa, ve kterém žiju. Mohlo to tedy znamenat, že skutečně nějaké čarodějnice žijí? Co konkrétně jeho slova měla znamenat pro mě a co pro zbytek lovců? Objeví se proti nám nějaký další nepřirozený nesmrtelný, na kterého nebudeme stačit a potom celé společenství lovců, kteří chránili lidi před nepřirozenými, zanikne?

„Myslím, že bych už měla jít,“ zamumlala jsem, otřela si ústa plátěným ubrouskem a než stačil Dominic nějak zareagovat, zvedla jsem se od stolu div, že jsem nepřevrhla židli.

„Počkej!“ zarazil mě Dominic až někdy v půli cesty mezi stolem a východem. „Netuším, kam tak najednou spěcháš, ale odvezu tě,“ navrhl a já si všimla pikolíka, jak nejistě přešlapuje u naší dvojice. Zřejmě to vypadalo tak, že se oba chystáme zmiznout bez placení.

„Fajn,“ souhlasila jsem s povzdechem. „Nejdřív bys ale měl zaplatit za večeři,“ poznamenala jsem a kývla směrem k pikolíkovi. Sotva mu pak Dominic věnoval dostatečné množství pozornosti, proklouzla jsem k východu a poté utíkala ulicí, co mi síly stačily, než jsem se dostala do jedné úzké a temné uličky, do které se spouštělo požární schodiště. Popadla jsem první šprušli a odrazila se do vzduchu. 

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bella jako lovec - 21. kapitola :