Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella jako lovec - 26. kapitola

06.09.2018 (10:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1095×

26. kapitola

Dominic

„Takže, mezi tebou a Bello… Všechno v pohodě?“ zeptal se Tedd, když jsem s ním seděl v kuchyni u nich doma. Byl jsem rád za poskytnutý azyl, ale už bylo na čase, abych se podíval po něčem vlastním. Vypadalo to, že se v Seattlu nějakou dobu zdržím a vlastní bydlení není ten nejhorší nápad, jaký jsem kdy dostal.

„Řekl bych, že jo. Přehodnotila situaci a možná nám to nakonec bude klapat,“ přitakal jsem a vzhlédl k němu od zbraní, které jsem právě čistil. Tedd vypadal, že ho moje odpověď překvapila. „Co, nezdá se ti to?“

„Udivuje mě, že to Bella tak brzo vzdala, to je celé,“ pohodil rukama. „Takhle bychom ale někdy mohli zajít na dvojitý rande. Vezmu Miu, ty zase Bellu… Holky to určitě potěší.“

„Nemyslím si, že jsme s Bellou takhle daleko,“ namítl jsem. Společné procházky po městě pod výmluvou, že se jedná o lovy, bych zrovna jako znak dobře fungujícího vztahu nebral. Věděl jsem, že přede mnou něco tají a proto jsem jí chtěl dokázat, že mi může věřit. A to ve všech bodech, ne jenom v tom loveckém, kdy ji budu za všech okolností krýt záda.

„Ty víš, co mi Bella tají?“ zeptal jsem se Tedda napřímo. S Bellou byli nejlepší kamarádi, a pokud byl ve městě někdo, kdo znal Bellu lépe než ona sama sebe, tak to byl Tedd. Tlumočil dokonce ostatním lovců informace, které od ní dostal po tom druhém útoku… Tedd však na mou otázku neodpověděl. Sklopil pohled a to bylo víc než tisíc průhledných lží, které by mi mohl podat.

Toho kluka před sebou jsem si oblíbil. V New Yorku jsem s nikým nespolupracoval. Byl jsem něco jako vlk samotář a proto se mi líbilo mít mezi lovci kamaráda, který o mě ví všechno a před kým se nemusím neustále nějak vykrucovat. Proto mě taky mrzelo, že mi nechce říct pravdu.

„Budeš dneska Bellu vyzvedávat v práci?“ zeptal se po pár tíživých okamžicích ticha.

Přikývl jsem.

„Chci vyrazit dřív a říct jí novinky,“ dodal jsem na vysvětlenou. Byly skoro tři hodiny a tak jsem plánoval, že když se ve čtyři objevím ve fitku, nebude to tak strašný. Většinou jsem si nechával rezervu tak akorát patnáct minut, ale musel jsem si přiznat, že se mi líbilo pozorovat Bellu, jak cvičí. Zvlášť když o tom nevěděla.

„Pořád mi to nejde do hlavy. Jak by mohl někdo zabít upíra tím, že z něj vysaje energii?“ vrtěl hlavou Tedd. Tohle byla ta poslední informace, kterou jsme od ostatních lovců měli. Po včerejší pátračce se ještě před východem slunce, které se však schovávalo pod hustou vrstvou mraků, našlo tělo jednoho z upírů. Leželo v boční uličce, tak jak to bývá zvykem. Staré vrásčité tělo bez života. Typický znak útoku upíra. Jenže tentokrát to bylo jiné. To tělo nebylo tak úplně lidské. Samozřejmě – na první pohled byste to nepoznali, ale když si ten lovec, co tělo našel, pořádně přičichl, zjistil, že se jednalo o dalšího upíra.

„Napadá mě jen to, že ti upíři jsou jenom něco jako nádoba na energii, stejně jako jsou vanilkoví nádoba na krev. Nic víc. A někdo pouze přelil energii z jedné nádoby do druhé,“ nadhodil jsem. Samotnému mi to moc nedávalo smysl, ale vsadil bych klidně i svou pistoli, že to má něco společného s tím upírem, který zabíjí silné lovce.

„To je ta nejuhozenější teorie,“ zasmál se Tedd.

„Můžeš mi na mapě ukázat, kde se to tělo našlo? Rád bych se na to místo podíval, až s Bellou vyrazíme na obchůzku. Určitě ji to bude zajímat,“ požádal jsem Tedda a ten zmizel v obývacím pokoji, aby si mohl donést mapu Seattlu.

„Bylo to nedaleko tohohle vojenského zařízení,“ prohodil a ukázal prstem na západní část Seattlu. „Je to klasicky obydlená oblast. Nic speciálního, ale taky se tam upíři vyskytují proto, že večer je to tam jenom spoře osvětlené a málo frekventované,“ vysvětloval a já si dělal pomyslné poznámky. Večer bychom mohli mít s Bellou trochu víc štěstí a nakonec by se nám mohlo podařit nějakou upíra i chytit. A myslel jsem to vážně, pokud jsem přemýšlel nad tím, že ho jenom chytíme. Potřebovali jsme informace a nikdo jiný než další upír nám je poskytnout nemohl.

Ve čtyři odpoledne jsem parkoval před budovou fit centra a už jsem se těšil na ten Bellin otrávený výraz, až mě tam spatří takhle brzy. Bohužel jsem se ho nedočkal. Zastavil jsem se na recepci, jak jsem měl ve zvyku a nahlížel jsem přes prosklenou stěnu do dalších prostor centra, ale Bellu jsem nikde neviděl.

„Ty, Johne, kde je B…Anna?“ Málem jsem se prokecnul, naštěstí jsem si zavčasu uvědomil, že nikdo ze zaměstnanců fitka Bellu nezná.

„U klienta. Proč? Neřekla ti, že má hodinu mimo budovu?“ zajímal se a na tváři měl přitom takový trochu výsměšný úsměv. Tušil jsem, že to na Bellu v minulosti zkoušel a že mu Bella pěkně zatnula tipec. Ani já to s ní neměl úplně jednoduché a to jsem byl lovec.

„Asi mi to zapomněla dát vědět. Nemůžeš mi říct, kam šla? Měl jsem ji vyzvednout…“ Zkusil jsem na něj ten starý známý trik se zapomnětlivostí, ale John jenom zavrtěl hlavou. „No tak, chlape,“ pokusil jsem se ještě jednou, ale John byl neoblomný.

Já svou odpověď však dostal i tak. Nebylo to zrovna jednoduché, ale všiml jsem si, jak John pokukuje po něčem, co bylo položené pod pultem. Za normálních okolností bych zvažoval nějaké odlákání jeho pozornosti a pak bych ten papír vzal, ale teď… Využil jsem zrcadla - těch bylo ve fitku umístěno bezpočet a jedno se nacházelo i za Johnovými zády - ve vyleštěné ploše se odrážel barevný rozvrh centra na tenhle týden. Písmo bylo zrcadlově, ale s trochou snahy se mi podařila rozluštit adresa Bellina klienta i to, že měla právě teď končit.

„Tak co se dá dělat, doufám, že už mi zvedne telefon,“ povzdechl jsem si naoko sklíčeně a vyrazil jsem k výtahu. Už cestou jsem volal Belle, ale telefon byl hluchý. Matně jsem si vybavoval, že už při naší středeční pochůzce jsem Bellu žádal, aby měla telefon neustále při ruce a za všech okolností zapnutý, pokud nebude s jiným lovcem a nejlépe pokud nebude rovnou se mnou.

Vztekle jsem hovor ukončil a hned na to jsem volal Teddovi. „Najdi mi adresu Magnolia Boulevard 2392.“ Z nějakého neznámého důvodu jsem měl špatný pocit a na Tedda jsem ty slova div nevyštěkl.

„Je to západní Seattle, proč?“ zajímal se, ale to už jsem vystupoval z výtahu a řítil se k motorce. Informace o západním Seattlu byla klíčová. Tam přece našli tělo toho mrtvého upíra. „Dominicu? Dominicu, co se děje?!“

Ukončil jsem hovor, nasadil si helmu a už jsem vyjížděl. Kousek od Space Needle mi však došlo, že jsem velmi neadekvátně ozbrojen, pokud by došlo ke konfliktu. S Bellou jsme se obvykle vraceli k Mooreovým, kde se i ona vyzbrojila a převlékla, takže jsem u sebe měl pouze jednu pistoli a dva nože – každý připevněný na jedné noze.

Smykem jsem tedy na semaforech odbočil doprava a místo do západního Seattlu jsem vyrazil do obchodu se sportovními potřebami. Netušil jsem, jestli pouze plaším nebo ne, ale nemohl jsem si dovolit přijít neozbrojený, pokud by měla Bella nějaký problém.

Ke Steveovi do obchodu jsem vrazil opravdu neslušně. Potřeboval jsem se uklidnit, ale měl jsem strach, že se Bella zamotala zase do něčeho, co jenom tak nezvládne.

„Přejete si?“ zeptal se chlap, kterému mohlo být něco přes třicet, a měl na sobě teplákovku.

„Posílá mě Tedd Moore.“ Netušil jsem, jestli to zabere, ale doufal jsem, že jo. To od nich jsem věděl, kde sehnat zbraně kdykoliv mi dojdou.

Chlápek si mě prohlédl velmi skeptickým pohledem, ale nakonec na mě mávl a já ho následoval do kumbálu, který nám byl však dost malý. Steve měl velmi robustní postavu a o něco mě i převyšoval. Naštěstí jsme se v tom malém prostoru nemuseli tísnit moc dlouho. Steve totiž otevřel dveře, které perfektně splývaly s prostorem v kumbálu, takže jsem si jich na první pohled nevšiml. Dostali jsme se tak do místnosti bez oken, kde Steve hned rozsvítil.

„Tedd mi o tobě neříkal, kdo jsi?“ zeptal se, když za námi zavřel.

„Kamarád z New Yorku, jsem ve městě nový. Je mi jasné, že tohle není ideální seznámení kvůli novým obchodům, ale mám docela vážné obavy o Bellu a potřebuju doplnit munici.“ Mluvil jsem rychle, ale Steve na konci mého proslovu přikývl.

„Řekni mi své jméno a potom se tady porozhlídni, já si ještě zavolám,“ pobídl mě a tak jsem se mu představil. Steve šel zřejmě následně volat Teddovi, aby si mé alibi prověřil. Nebylo se čemu divit. Taky bych mohl být nějaký tajný nebo slídil nebo já nevím co. Steve byl prostě opatrný. Obchod se zbraněmi schovaný za obchodem se sportovními potřebami. No, pro normální lidi to asi nebyl zrovna legální zdroj peněz.

Na to, až si Steve pokecá s Teddem jsem však neměl čas. Prošel jsem kolem polic se zbraněmi a do rukou jsem bral všechno, co by se mohlo hodit. Věděl jsem, že Bella není ozbrojená, takže jsem musel vzít něco i pro ni. Děkoval jsem Bohu, že mě dneska napadlo vzít si svůj dlouhý plášť, do kterého jsem mohl všechny zbraně pohodlně ukrýt.

„Fajn, Tedd potvrdil, že tě zná a že jsi tu nový. Pro dnešek ten tvůj vstup do mého obchodu přejdu, ale pro příště – žádná panika a rozruch,“ upozornil mě Steve, když schoval telefon do kapsy od tepláků.

„Za normálních okolností bych se choval slušně, ale ve města řádí docela nebezpečný týpek a má Bellu v hledáčku,“ dodal jsem na vysvětlení a hned na to jsem mu na stůl hodil svazek bankovek. Netušil jsem, kolik přesně to bylo, ale nehodlal jsem se tím zabývat – aspoň ne teď. „Pokud to bude málo, doplatím to příště, slibuju,“ zavolal jsem jeho směrem a už jsem vybíhal z obchodu, abych mohl vyrazit do západního Seattlu přesně, jak bylo v plánu.

Cestou začalo pršet. Silnice se stala kluzkou a navíc se naplnila auty. Bylo půl páté pátek odpoledne a celý Seattle šílel. Byl tady víkend a všichni chtěli vypadnout z města. Křižovatky se sotva pohnuly a tak mi nezbývalo nic jiného, než mezi jednotlivými auty kličkovat a doufat, že jsem pouze paranoidní a Belle nic nehrozí. Že je někde v teple a suchu a nakonec se mi jenom vysměje, až se od Tedda dozví, jak jsem vyváděl. Nepochyboval jsem o tom, že by se to od něj dozvěděla.

Jen co jsem přejel kolem vojensky střeženého areálu, zpozorněl jsem. Taky jsem trochu snížil rychlost na motorce, aby mi náhodou neunikl jakýkoliv pohyb. Přesně jak Tedd zmínil, nebyla to hustě zabydlená oblast a to hlavně z důvodu nízkých a rozlehlých domů. Cesta se stáčela a kopírovala pobřeží a stejně tak i domy kolem dokola.

Přes hluk motorky a hřmění jsem toho moc neslyšel. Dorazil jsem až k místní vyhlídce, což jsem poznal jenom podle cedule, která na to upozorňovala, a motorku jsem odstavil. Sundal jsem si helmu a začal jsem se rozhlížet. Netušil jsem, který dům je ten správný.

Nakonec jsem opět vytáhl telefon.

„Vysvětlíš mi, co se děje?“ ozval se na druhé lince Tedd a zněl podrážděně.

„Teď na to nemám čas. Řekni mi, kde přesně je dům s číslem popisným 2392, jsem právě teď na nějaké vyhlídce a nemám čas pobíhat od domu k domu a hledat ho.“

„Vydrž okamžik… Je asi sedm set metrů od tebe směrem na západ. Je to dům na souběhu Magnolia Boulevard a West Parkmont Place,“ odvětil a já se rovnou rozběhl po ulici. „Děje se něco s Bellou? Chtěl jsi do západního Seattlu jet až s ní.“

„Nejsem si jistý. Nebere mi telefon a tohle je místo, kde měla být naposledy. Chci to jenom prověřit,“ odvětil jsem a už jenom z dálky, když jsem hovor ukončoval, jsem zaslechl, že Tedd vyráží za námi.

Už když jsem zahýbal do West Parkmont Place, všiml jsem si nějakého pohybu za okny domu, kam jsem mířil. Přes dešťové kapky, které na něm byly usazené, jsem však nedokázal říct, kdo se za nimi pohybuje. Hlavní bylo, že tam někdo byl. Přidal jsem tedy na rychlosti a během pár sekund jsem už stál u hlavních dveří. Díky nadstřešenému vstupu na mě už nepršelo a já si tak mohl otřít obličej od vody. V kapse kabátu, který teď ztěžkl vodou, jsem nahmatal pistoli. Rovnou jsem taky zkontroloval, jestli je plně nabitá a jestli ji mám odjištěnou. Následně jsem ji schoval opět do kapsy, ale nespouštěl z ní ruku. Tou druhou jsem pak zazvonil.

A zazvonil jsem ještě jednou, když ani po minutě nikdo neotevřel.

Nebyl jsem slepý a s jistotou jsem mohl odpřisáhnout, že jsem za oknem viděl pohyb. Když však nikdo neotvíral, udělal jsem si jasný obrázek o tom, co se v domě asi musí dít.

Těžko bych se v tu chvíli mohl rovnat s nějakými akčními hrdiny a vykopávat dveře. To by asi nezůstalo bez povšimnutí., kdyby si někdo na ulici všiml vykopnutých dveří… Rozhodl jsem se tedy dům obejít. V mírném svahu bylo osazené i další patro – to které bylo ze spodní cesty vidět jako z poloviny prosklené. Plížil jsem se podél stěn a u každého okna jsem se snažil nahlédnout dovnitř.

Napínal jsem uši, abych zaslechl cokoliv, co by mi napovědělo, že je Bella uvnitř a má nějaké problémy. Déšť a hučení vln od zálivu mi v tom však moc nepomáhaly. Přesto jsem měl dojem, jako bych slyšel dvě osoby.

Přes prosklené francouzské dveře jsem si všiml nějakého rozlámaného kusu nábytku a okamžitě jsem začal uvažovat, jak nejrychleji bych se měl dostat do domu. Prohlížel jsem celou tu prosklenou stěnu a všiml jsem si, že na druhém konci jsou dveře zavřené pouze na mikro. Nebylo to zrovna kdovíjak nápomocné, ale přece jenom nebyly dveře naplno utěsněné a po chvíli urputné snahy se mi i přes těsnění podařilo dostat dovnitř.

Začal jsem se rozhlížet po místnosti. Byla dost velká, ale bylo v ní šero i přes prosklenou fasádu. Na dřevěné podlaze ležely zřejmě zbytky stolu nebo něčeho jiného dřevěného. Opatrně jsem našlapoval a naslouchal zvukům z domu. Těmi dvěma osobami jsem si byl teď víc než jistý a ten zápach rozkladu, který se kolem motal, byl neklamnou známkou toho, že je tu upír.

„Bello? Jsi tu?“ zašeptal jsem a doufal v odpověď.

Nic. Cítil jsem, jak se mi sevřelo srdce. Odhodlaně jsem se potom vydal na průzkum domu. Naposledy jsem ten stín zahlédl z patra, takže se tam zřejmě stále pohybovali. Krok po kroku jsem došel až do chodby a nakoukl do schodiště, když v tom se ozval výkřik a další rána.  

Na nic jsem nečekal a těch patnáct schodů, které dělily jednotlivá patra, jsem překonal v mrknutí oka. Schody jsem bral po třech, abych se co nejdříve dostal za Bellou.

Proběhl jsem chodbou a rozrazil dveře na jejím konci. Byl to malý pokojík s ještě menším oknem.

„Bello?“ promluvil jsem do šera a zaslechl jsem zasténání. „Bello!“ vydechl jsem a přešel po pokoji až k ní. Ležela na zemi a jednu nohu měla v nepřirozené poloze. Klekl jsem si k ní, abych zjistil, jak na tom je.

Krvácela.

„To bude dobrý,“ zamumlal jsem. „Dostanu tě odsud,“ ujišťoval jsem ji a chtěl jsem se jít podívat po tom upírovi, když jsem si všiml, že někdo mi zastoupil dveře.

„To je rozkošný nápad, lovče,“ odvětil mužský hlas. Byl hrubý a byla z něj cítit potlačovaná zloba. Mohl jsem si pouze představovat, jak dlouho s ním Bella už bojovala. Musel být vzteky bez sebe.

Bez mrknutí oka jsem vytasil zbraň a rovnou jsem střílel. Vzduchem se nesl opravdu intenzivní pach rozkladu, takže jsem doufal, že ho Bella aspoň nějak zranila a já budu mít šanci ho dodělat. Byl to jenom hnusný šmejd, který se vyžíval v bolesti jiných.

Ani jednou kulkou jsem ho však netrefil.

„Je opravdu nanejvýš milé, že jsi mi ušetřil práci. Už tě nemusím lovit. Dneska mám opravdu šťastný den – dva jednou ranou.“ To bylo jediné varování před tím, než se na mě vrhl.

Bella nebyla schopná boje a já musel nejdřív zachránit sám sebe, než jsem jí mohl začít poskytovat první pomoc. Uskočil jsem tedy stranou a vyhnul se tak tomu upírovi. Od Belly jsem měl nepatrné údaje o tom, jak moc nebezpečný dokáže být, ale i přes ten pach byl skutečně rychlý.

Odhodil jsem prázdnou zbraň do roku a rovnou jsem z další kapsy vyndal dvě dýky – do každé ruky jednu.

„Nemusel jsi sem chodit. Ona to má stejně už spočítané,“ řekl.

„Právě jsi řekl, že jsem ti ušetřil práci,“ odvětil jsem a přechytl si nůž.

„To ano. Chtěl jsem tě ulovit a teď tě tu mám bez námahy… Je to trochu zklamání. Lov miluji,“ prohodil, nespokojeně mlaskl a udělal první krok stranou. Já ho v opačné směru následoval.

Boj s dýkami představoval větší nebezpečí než s pistolí. Potřeboval jsem, aby se mi cíl dostal na dosah ruky a tak jsem se i já dostal do jeho bezprostřední blízkosti. Udělal jsem tedy krok k němu a zaútočil jsem. Upír se mi bleskurychle vyhnul, ale v otočce, ve které jsem kopíroval jeho pohyb, se mi ho přece jenom podařilo zasáhnout. Do vzduchu se uvolnil další zapáchající odér.

Upír se vymrštil a kopnul mě do hrudníku. Letěl jsem přes polovinu pokoje a vrazil jsem zády do sádrokartonové stěny, která se na místě probořila a já se tak octl dokonce v sousedním pokoji. Zavrávoral jsem o kovovou konstrukci té stěny a málem i upadl, naštěstí se mi to podařilo vybalancovat a jediné, co jsem zaznamenal, bylo to, jak na zem dopadla jedna z pistolí, kterou jsem si vypůjčil u Stevea.

Neměl jsem čas ji sbírat a tak jsem se opět rozběhl proti upírovi. Nemohl jsem mu dát ani vteřinu na odpočinek. Útočil jsem střídavě levou a pravou rukou a dařilo se mi zasazovat mu rány, dokud mě nechytil za předloktí pravé ruky a trhnutím mi ji nestočil za sebe. Cítil jsem jeho studené prsty, jak mi ochlazují kůži. Všechna ta zranění ho oslabovala a potřeboval se nakrmit. Teď jsem to nesměl vzdát.

„Zastřel ho, Bello,“ řekl jsem, když jsem si všiml, že se Bella namáhavě posadila. Jednou rukou si držela bok a tou druhou nahmatala pistoli, kterou jsem ztratil. „O mě si nedělej starosti. Prostě ho střel,“ žádal jsem ji.

V ruce mi škubalo, jak pevné bylo sevření toho upíra a nebyla to zrovna pohodlná pozice. Potřeboval jsem se mu vysmeknout, ale netroufal jsem si na to teď, když jsem Bellu žádal, aby vystřelila. Z větší části jsem upíra kryl vlastním tělem, ale pokud by znamenalo, že pouze přes mou mrtvolu se dokážeme zbavit tohohle hajzla, musela to udělat.

A pak se ozval výstřel.

Přivřel jsem při něm oči a čekal na bolest, ale ta se nedostavila. Místo toho jsem slyšel řev toho upíra za mnou. Bella ho musela zasáhnout do ramene, takže jsem se mu lehce vyškubnul ze sevření a vyměnil si s ním pozici. Teď jsem konečně mohl využít dýk a rovnou jsem mu podřezal krk. Z rány po noži v okamžiku začala vytékat černá krev, ale o to jsem se už nestaral. Odhodil jsem upíra stranou a rozběhl se k Belle, která upustila zbraň na zem a ta ještě jednou samovolně vystřelila. Bella hned na to upadla do bezvědomí.

Dotkl jsem se jejího ramene, ale to se na mě jenom bezvládně zhroutila. Přehodil jsem si její ruce kolem krku, podebral jsem jí nohy a zvedl si ji do náruče. Na stěna za ní a na podlaze byla obrovská kaluž krve.

Upír je mrtvý, ale aby někdo nemohl namítnout, že to Dominicovi šlo moc lehce, píšu sem tuhle poznámku pod čarou. Kdo pozorně sledoval časy, které jsem udávala už od minulé kapitoly - Bella s tím upírem bojovala přes dvě a půl hodiny, než dorazil Dominic a následně ji zachránil. Bella i ten upír byli na pokraji sil (Bella je zraněná a upírovi docházela nasbíraná energie) a přestože se upírovi povedlo vyhnout se kulkám z Dominicovy pistole, byl to jeden z posledních triků, které zvládl.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bella jako lovec - 26. kapitola :