Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella jako lovec - 28. kapitola

13.09.2018 (10:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1031×

28. kapitola

Otevřela jsem oči. Ta houževnatá bílá nechtěla zmizet, i když změnila podobu a staly se z ní zářivky, které mi svítily přímo do obličeje. Zakňourala jsem a pokusila se zastínit to světlo rukou, jen abych zjistila, že mi to znemožňují různé hadičky, připojené k mému tělu.

K mrtvolám se obvykle hadičky nenapojují. Leda že by je připravovali na balzamování, a tohle nebyla márnice. Páchlo to tu jinak. Zamrkala jsem a přestala se snažit zakrýt si obličej. Prudké světlo začalo být snesitelnější, oči si přivykly. Ovšem jen trochu. Znovu jsem zamrkala a konečně se ustálila na mžourání skrz řasy, jak jsem se snažila nějak pobrat, kde to vlastně jsem, když teda nejsem mrtvá.

Znovu jsem se tedy natočila na posteli tak, abych se mohla rozhlédnout kolem.

Byl to malý pokoj se stěnami vymalovanými světle hnědou a krémově žlutou barvou. Nábytek v něm byl z tmavě hnědého dřeva. Různé přístroje tiše pípaly a monitorovaly mé životní funkce. Sledovala jsem očima jednu z hadiček až ke stojanu s kapačkou, kde visel sáček s čirou tekutinou, zajišťující zřejmě mou hydrataci. Nebyl to však jediný sáček.

Výhodou však bylo, že mě nic nebolelo. Možná to znamenalo, že jsem kompletně nadopovaná morfiem, ale v tomhle okamžiku jsem to brala. Bylo to lepší než ta druhá možnost – a tou byla vlastně má smrt. Ještě lepší by bylo aspoň tušit, kde to jsem. Začala jsem se rozhlížet kolem sebe a hledat něco jako tlačítko, kterým se přivolává sestra.

Pořád jsem ještě hledala, když jsem uslyšela kroky. Otočila jsem se a uviděla Dominica, jak stojí ve dveřích bílý jako stěna a přidržuje se dřevěného obkladu.

„Ty jsi tak hrozně nesnesitelná ženská,“ řekl sotva šeptem. „Spíš tři dny a pak se probudíš zrovna ve chvíli, kdy si na pět minut odskočím z pokoje, co?“

Srdce mi poskočilo a plíce přestaly pumpovat vzduch do těla.

„Ahoj,“ vytlačila jsem ze sebe a donutila tak plíce opět k činnosti. Vzpomínky na ten dům a boj s upírem jsem měla dost zastřené, poslední co jsem si vybavovala, bylo ale to, jak držím pistoli a mířím na upíra, který však stál za Dominicem. Potom jsem zmáčkla spoušť a zbraň vystřelila. „Jsi v pořádku. Ty jsi v pořádku.“ Blábolila jsem nesmysly, ale bylo mi to fuk. V tuhle chvíli mi stačilo jenom to, že jsem ho viděla živého, zdravého a stojícího na vlastních nohou.

„Jo, jsem v pořádku,“ přikývl a trochu se ušklíbl. „Ale ty,“ zavrtěl hlavou, „jsi naprosto nepoučitelná,“ dodal vzápětí a tentokrát se nepatrně usmál.

Já a nepoučitelná? Neměla jsem nejmenší zdání, co tím chtěl říct, ale říkala jsem si, že to nechám na někdy jindy. Měli jsme toho ještě hodně co říct, ale nechtělo se mi o tom začínat právě teď a tady…

„Kde to vlastně jsem?“ zeptala jsem se, když jsem se znovu rozhlédla po pokoji.

„Na pooperačním pokoji ve Zdravotním středisku Virginie Masenové,“ odpověděl a taky se rozhlédl. Já se však trochu zamračila. V tomhle zdravotním středisku jsem už jednou byla a nepamatovala jsem si, že by tu měli tak luxusně zařízené pokoje.

„Měli nějak plno na standardních pokojích, takže ti k zotavení poskytli trochu víc luxusu než je běžné,“ dodal na vysvětlenou známý i když trochu nečekaný hlas. „Vítej zpátky do světa živých, Bells.“

„Tati?“ S očima vytřeštěnýma jsem se otočila za hlasem. „Tati!“

„Půjdu říct Mii, Teddovi a jeho rodičům, že už jsi vzhůru. Ale prosím, vím, že jsi poděs, ale snaž se zůstat v klidu,“ žádal mě a já jsem nepatrně přikývla. Jeho starostlivost mě dojímala.

„Jsem rád, že ses už probrala,“ řekl táta, když za sebou Dominic zavřel dveře a on přistoupil k mé posteli.

„To já taky,“ přitakala jsem a trochu si ho prohlížela. Vypadal unaveně – tváře měl pobledlé stejně jako Dominic a pod očima se mu rýsovaly tmavé kruhy. Současně s tím jeho vždy perfektní knír potřeboval nutně zastřihnout… A to jsem byla pouze na začátku se vším, co bylo na mém tátovi špatně. Viděla jsem ho poprvé po víc jak dvou letech a málem jsem v tom zanedbaném člověku nepoznávala toho nejlepšího lovce na Manhattanu.

„Když jsme sem posílali Dominica, tušili jsme, že situace je tu vážná, ale nikoho v tu chvíli nenapadlo jak moc… Jsem rád, že jsi z toho vyvázla a ten upír je mrtvý.“ Jak už jsem se jednou zmiňovala, táta to moc neuměl s emocemi, proto to, co právě teď řekl, byl asi ten nejemocionálnější proslov, který jsem od něj slyšela.

Já jenom přikývla. Do krku se mi začínal tlačit knedlík potlačovaných slz. Vážně se mi chtělo brečet nad skutečností, že jsem to přežila. Když jsem před třemi dny v tom domě zjistila, že stojím proti upírovi, který mě mále dvakrát zabil, myslela jsem, že tam vážně umřu.

„Řekneš mi, co se v ten pátek stalo?“ požádal mě Charlie.

„Byla jsem v práci. Dopoledne jsem vyplňovala nějaké papíry a krátce po jedné jsem se vydala za klientem. Měli jsme se sejít ve dvě u něj v domě v západním Seattlu. Šéf říkal, že si ho prověřil a mě v tu chvíli vůbec nenapadlo, že by ten upír mohl jednat takhle promyšleně… Obvykle pouze lovili, nevymýšleli žádné strategie…“

„Ššš, zlato, to bude dobrý,“ začal mě konejšit Charlie a jednou rukou mě hladil po vlasech, které jsem měla rozprostřené po polštáři. V tu chvíli jsem si ani neuvědomila, že jsem začala skutečně brečet.

Opatrně jsem si rukou otřela slzy z tváří a snažila se najít trochu klidu. Potřebovala jsem to tátovi říct. Vlastně – ono se to museli dozvědět všichni lovci, aby se pro příště něčemu podobnému předešlo.

„Snažila jsem se ho zdržet s myšlenkou, že mě možná někdo včas najde. Pokoušela jsem se ho rozmluvit a zjistit, jak je možné, že je tak silný, aby porazil tři lovce, jelikož jsem u sebe měla jenom jednu dýku a on už mě málem dvakrát zabil…“

Síla nepřicházela ani s dalšími slovy. Stačilo, když se mi vybavila ta bezmoc, jak s pouze deseticentimetrovou dýkou musím čelit upírovi, který se vyhne i letící kulce. Nechápala jsem, jak jsem dokázala vydržet tak dlouho a vzdorovat jeho síle.

„Pokud nechceš, nemusíš mi to teď vyprávět. Odpočiň si a popovídáme si někdy jindy,“ navrhl Charlie, když viděl, jak s tím vším bojuju. Ale já jsem nemohla odpočívat - aspoň ne v tuhle chvíli. Potřebovala jsem se z toho vymluvit a nějak se s tím srovnat. Měla jsem toho plnou hlavu a jenom představa, že teď zavřu oči, mě děsila spolu se vzpomínkami na toho upíra.

„Ne, chci ti to teď všechno říct,“ zavrtěla jsem hlavou a znovu se ponořila do toho všeobjímajícího strachu. „Pokaždé, když jsem se s ním setkala, tvrdil, že neznám zákonitosti světa, ve kterém žiju… Nevím, kolik ti toho řekl Tedd nebo Dominic, ale při našem druhém setkání jsem ho vůbec necítila, dokud jsem ho nezranila… Vždy jsem na něho mohla vypálit celý zásobník a stejně jsem se ani jednou netrefila. Pouze v boji z blízka jsem měla aspoň minimální šanci, přestože jsem velmi riskovala…“

„Myslíš si, že jsem silný jenom díky tomu, že jsem se sytil energií lovců?“ V myšlenkách jsem slyšela jeho výsměšný hlas. „Kdyby to tak bylo, nikdy bych neměl dost energie na to, abych dokázal zabít toho prvního… Přemýšlej, a přemýšlej dobře…“

„Jak starý vlastně jsi?“ zeptala jsem se a snažila se dostat z jeho dosahu.

„Konečně správná otázka,“ zašklebil se Littmann a já se trochu otřásla. „Představ si, že hodně. Tak, že se mé reflexy časem hodně zlepšily. Stal jsem se opravdu dobrým ve všech bojových uměních. Dokázal jsem se maskovat a klamat tak nepřítele… I tebe jsem dokázal oklamat!“

Smál se mi a mě se chtělo brečet.

Littmann se pak po mě ohnal. Stále jsem v ruce svírala dýku a pokusila se mu jí ublížit, když se ke mně přiblížil až moc. Ale dýka proťala pouze prázdný prostor. Zato já jsem schytala pořádnou ránu do tváře, až jsem odlétla o pár desítek centimetrů dál.

„Proč to vlastně děláš?“ zajímala jsem se, když se mi podařilo popadnout dechu. Slíbila jsem si, že to z něj dostanu a budu bojovat tak dlouho, jak jenom to půjde. Pořád mě někdo sledoval – ať už Littmann, Price nebo Cullen. Jeden z těch dvou posledně jmenovaných by se tu měl určitě objevit a pomoct mi. Aspoň to mi v tu chvíli běhalo hlavou. Samozřejmě jsem se na jejich pomoc chtěla spoléhat, ale myšlenka, že v tom nejsem sama, mi dodávala sílu.

„Víš, jaké to je, když tě pořád někdo pronásleduju ve snaze tě zabít?“ zeptal se a zavrtěl hlavou. „Jasně, že to nevíš. Tebe nikdo neloví, to ty jsi lovec… A já už toho měl dost,“ odvětil sám sobě na otázku a já sevřela dýku ještě pevněji. Čekala jsem další útok. Littmannovi už bylo zřejmě jedno, jestli ze mě získá nějakou energii nebo ne. Chtěl mě prostě mrtvou, ale já se nehodlala jenom tak vzdát.

„Proto jsi začal zabíjet lovce? Nic víc v tom nebylo?“ podivovala jsem se.

„Copak ti snaha o přežití přijde málo? Měl jsem plné zuby toho věčného schovávání kvůli tomu, že se jednou za čas potřebuju nasytit z jiného člověka…“ Dokud neřekl tu poslední větu, bylo mi ho na okamžik docela líto. Tou poslední větou to posral. Vzedmula se ve mně vlna vzteku a tentokrát jsem zaútočila já. Bodla jsem dýkou a ta se mu zaryla do paže. Littmann mě však v okamžiku odhodil a dýka sklouzla po jeho ruce, kde nechala šrám a do vzduchu uvolnila jeho rozkládající se pach…

„…S každou další ránou, kterou jsem mu způsobila, byl jeho pach intenzivnější, ale jeho útoky na mou maličkost byly o to divočejší. Bála jsem se, ale nemohla jsem to vzdát. Ten upír nemohl přežít… Jakmile by se po mé smrti znovu nakrmil, mohl by zaútočit na Dominica nebo kohokoliv jiného,“ dokončila jsem vyprávění.

„Jsi neuvěřitelně statečná, Bello,“ pochválil mě táta a mě to dojalo. Už dlouho jsem od něj neslyšela slova chvály, takže jsem si to náležitě užívala.

Byla jsem neskutečně unavená a ani Dominic nebo můj táta nevypadali, že by toho za poslední dny naspali zrovna nejvíc. Proto jsem je taky večer poslala domů. Nebylo to nejsnazší, ale přece jenom jsem je ukecala a postavila jsem si hlavu. Oba následně kapitulovali s tím, že jsem přece jenom pacient a pro mé brzké uzdravení by mi mé přání splnit měli.

Ani potom jsem však neměla klid. Pomalu jsem se nořila do měkké náruče snů, když jsem zaslechla, jak se dveře mého pokoje na kratičký moment otevřely a hned i zavřely.

S povzdechem, že mě zase někdo otravuje, jsem otočila hlavu k příchozímu a všimla jsem si Edwarda, který postával opřený o dveře a jenom se díval mým směrem. Byl to ten poslední člověk, kterého bych tady teď čekala, ale k mému velkému překvapení jsem ani neměla chuť ho vyhodit.

Asi za to mohl výraz, který okupoval jeho tvář.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho stejně, jako před pár hodinami Dominica. Tentokrát to ale nebylo tak skřehotavé, jako předtím. Pusa si už zase zvykla na to vydávat nějaký zvuk a mluvilo se mi vcelku snadno.

Až po tom pozdravu se Edward pohnul a během sekundy už stál vedle mé postele. Díval se na mě s tím nejutrápenějším pohledem, jaký jsem za svůj život viděla.

„Strašně jsem se o tebe bál,“ prohodil a opatrně mě vzal za ruku, do které jsem měla přivedenou hadičku s tlumícími léky. Jeho ruka mě zastudila a já cítila, jak mi začíná opět srdce bušit na poplach. Všechno to teď bylo strašně divné a zřejmě s tím měl co dělat fakt, že jsem byla na skutečném pokraji smrti. I doktoři říkali, že se trochu obávali, jestli se vůbec ještě vzbudím, když jsem nereagovala na budící léky.

„Taky jsem se bála,“ zamumlala jsem a Edward mou ruku opatrně stiskl.

„Carlisle nechtěl, abych sem chodil, dokud jsi tu měla otce a Dominica. Říkal, že bych zbytečně mohl vyvolat nějaké problémy, kdyby mě u tebe našli, ale teď, když odešli…“

„Carlislea jsem od svého probuzení neviděla,“ namítla jsem trochu zmateně. Myslela jsem si, že neslouží.

„Ve tvém případě figuruje pouze jako konzultant tvého stavu. Nechtěl provokovat nikoho, kdo tady byl s tebou. Jsem však rád, že se Teddovi podařilo přesvědčit ty záchranáře v sanitce, že tě musí dopravit sem. Carlisle byl jedním z doktorů, kteří tě operovali,“ vysvětloval a hned na to si přisedl na židličku, kterou před pár minutami opustil Dominic. Podle mě musela ještě hřát.

„Jsem ráda, že se drží bokem. Nejsem ve stavu, kdy bych ostatním vysvětlovala, jak je možné, že víte o lovcích,“ odvětila jsem a nepatrně se na Edwarda usmála, takovým tím typicky svým úsměvem, abych mu aspoň trochu zvedla náladu. Ta vráska, kterou měl na čele, se mi vůbec nelíbila.

„Měla bys velké problémy, kdyby se to stalo?“ zajímal se.

Ztěžka jsem pokrčila rameny. Nemohla jsem mu dát odpověď, která by ho uspokojila, protože jsem ji neznala. Docela jsem se ale obávala toho, že bych ty problémy skutečně měla.

„Musíš se teď rychle uzdravit. Je mi hrozně, když tě vidím takhle bezmocně ležet na lůžku…“

„Neboj se. Za chvíli už budu fit. Jenom ta sádra na noze mi zůstane o něco déle, než by mi bylo pohodlné,“ prohodila jsem a zakývala zlomenou nohou, kterou jsem měla částečně překrytou dekou.

„Dobře,“ usmál se Edward a bylo to poprvé od jeho příchodu, kdy nevypadal úplně zničený. „Už se ti nikdy nesmí nic podobného stát,“ prohodil a potom se znovu zamračil. „Vysvětlíš mi ale, co se stalo? Jak je možné, že jsi na něj narazila za bílého dne? S Jasperem a Emmettem jsme ho hledali po celém městě a nikde jsme nenarazili ani na tu sebenepatrnější stopu…“ Edward zavrtěl hlavou. Měla jsem dojem, jako by si vyčítal, že jsem skončila v nemocnici, protože se mu nepodařilo toho upíra najít.

„To, co se mi stalo, nebyla tvoje vina, rozumíš?“ promluvila jsem trochu příkřeji. Nechtěla jsem, aby se tím nějak mučil. Navíc – žila jsem, nebo ne? „Littmann to měl jenom moc dobře promyšlené. Začal taktizovat, když zjistil, že mi pomáhají vanilkoví. Neměla jsem šanci se mu nějak vyhnout a neskončit v nemocnici,“ dodala jsem na vysvětlení.

„Znáš i jeho jméno?“ podivil se Edward.

„Měl to být můj klient na cvičení a takhle se představil šéfovi… A když jsem ho tak v pátek oslovila, neodporoval, takže se tak nejspíš i jmenoval. Skutečné jméno se mi z něho tahat nechtělo. I tak bylo ze začátku docela těžké ho rozpovídat,“ odvětila jsem a zívla.

„Musíš být unavená… Měl bych tě nechat spát,“ prohodil Edward uvědoměle, ale vůbec to nevypadalo, že by se chystal zvednout.

„Pokud mám spát, tak ty bys měl odejít,“ zamumlala jsem a přemáhala víčka, která mi začala padat. Nemluvili jsme spolu dlouho, ale po víc jak třech dnech spánku jsem byla unavená vcelku rychle. I těch pár rozhovorů, které se od mého probuzení uskutečnilo, mě neskutečně vyčerpalo.

„Počkám, dokud neusneš,“ odvětil místo toho. Já se trochu zamračila. „Prosím,“ zamumlal a já byla na další protesty až moc unavená, takže jsem nakonec jenom zavřela oči a nechala se unášet do říše snů.

A takhle se to opakovalo následujících několik dní. Během dne u mě byl Charlie nebo Dominic a večer se stavil Edward. Každé ráno jsem se pak probouzela do pokoje, který byl kompletně uklizený a provoněný všemi těmi chemickými čistidly, které v nemocnici měli k dispozici. Edward byl velmi důsledný, aby lovci nezachytili jeho pach.

Každopádně – v nemocnici jsem se neskutečně nudila. Opravdu jsem nebyla ten typ člověka, který dokáže několik dní jenom tak proležet a nic nedělat. Cítila jsem se fajn a to byl ten problém. Léky utlumily jakýkoliv pocit nepohody a já tak začínala z toho věčného ležení být zralá na psychiatrii.

Jediné plus, které jsem však dokázala ocenit, bylo to, že jsem ležela na nadstandartním pokoji a měla jsem k dispozici televizi s aspoň třiceti kanály a mohla jsem si tedy pouštět sit-comy. Většinu z těch současných jsem však neznala a nechápala je, protože jsem byla tak ráda, když jsem našla i reprízy těch starších.

O celých deset dnů později můj hlavní ošetřující lékař usoudil, že můžu být propuštěna do domácí péče. Charlie se postaral o to, aby byl doktor informován, že máme v rodině velmi kvalifikovanou zdravotní sestru a bude o mě tedy dobře postaráno, takže nebylo námitek. Lékař svolil k mému propuštění a Charlie se tedy vypravil ke mně domů, aby mi donesl něco na sebe – to, v čem mě sem dovezli, bylo naprosto nepoužitelné.

Charlie mi vybral dobré oblečení: přinesl mi džíny, tílko, flanelovou košili, moje nejvolnější boční pouzdro a pár vrhacích nožů, které jsem mohla schovat, kde mi to bude nejpohodlnější. Na nohy mi vzal sešlapané kecky, na které jsem málem už zapomněla, že je vůbec mám, a tlusté vlněné ponožky. Jakmile jsem bezpečně uschovala do oblečení poslední nůž, měla jsem pocit, že jsem to skoro zase já. Vlastně – překvapilo mě, že mi Charlie do nemocnice donesl i zbraně, ale vůbec mi to nevadilo. Cítit ten chladivý kov ve svých rukou bylo tak skvělé.

Před nemocnicí na mě čekalo Teddovo auto. Charlie si ho od něj musel půjčit, aby mě mohl pohodlně odvést. S tátovou pomocí jsem tedy do auta nasedla a nechala za sebou zabouchnout dveře. Když potom Charlie nasedl na místo řidiče, mohli jsme vyjet.

Už na druhé křižovatce, kde jsme chytili červenou, jsem ale zpozorovala, že se Charlie chová nějak divně a vypadalo to, jako by ho něco trápilo.

„Stalo se něco?“ zeptala jsem se opatrně.

„Já… Bello… Mluvila jsi o lovcích s někým, kdo by o nás vědět neměl?“ oplatil mi mou otázku jinou a já se zarazila. Všechna ta radost z propuštění z nemocnice byla najednou ta tam. Zamrzla jsem uprostřed pohybu.

Charlie se na mě podíval a okamžitě tak dostal svou odpověď. Pak už jsem jenom slyšela jeho velmi hluboký povzdech. Nijak to nekomentoval, jenom zařadil jedničku a plynule se rozjel, když se na semaforu objevila zelená.

„Omlouvám se,“ zamumlala jsem, když zaparkoval před mým skladištěm a pomáhal mi z auta. S tou sádrou na noze se manipulovala fakt hrozně a já se nemohla dočkat, až mi ji sundají. Bohužel to znamenalo ještě několik týdnů setrvat jako naprosto nemohoucí.

„Mě se omlouvat nemusíš, Bello,“ namítl a já k němu zmateně vzhlédla. „Ten vanilkový co tě chodil do nemocnice navštěvovat, nebyl tak opatrný, jak si myslel,“ prohodil, když jsem se o něj opírala a klopýtala domů.

„Co bude teď?“ zeptala jsem se opatrně. Podle Charlieho slov jsem usoudila, že táta není jediný, kdo o Edwardovi ví, takže se dalo očekávat, že se něco stát prostě musí.

„Sám si nejsem úplně jistý, ale už jsou na cestě Priceovi z New Yorku, byla o tom obeznámena i rodina Mazharových a to nemluvím o Newmarkových z Anglie…“

Táta začal vyjmenovávat mocné rodiny z řad lovců a mě se v tu chvíli zatmělo před očima. Když se sjížděli všichni z celé planety, nemohla jsem počítat s obyčejným pokáráním.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bella jako lovec - 28. kapitola :