Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella jako lovec - 30. kapitola

20.09.2018 (10:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1317×

30. kapitola

Následující týden byl hodně podivný. Newmark pokračoval ve výslechu mě, Tedda i Dominica, přestože jsem netušila, čeho chce dosáhnout. Všechno podstatné bylo řečeno už ten první den a podle mě to jenom zdržoval… Anebo se snažil očernit mě natolik, abych byla nucena vzdát se své lovecké kariéry a začlenit se po boku ostatních žen někde v nemocnicích a podobně.

Byl to misogyn.

Už ten první pohled, který mi věnoval po příchodu do konferenční místnosti, byl jasnou známkou toho, že je proti mně. Očividně se v Evropě pořád hodně dbalo na tradiční rozložení lovců a jejich žen a Newmark toho chtěl docílit i tady.

Nejspíš. Neznala jsem jeho konkrétní důvody, ale očividně měl mít hlavní slovo.

S Dominicem i Teddem jsem se viděla jenom v hotelu. Nevím, jestli to byla volba kluků nebo jejich rodičů, ale celou tu dobu jsme se nestýkali. A v pátek večer, po dalším únavném vysvětlování, že jsem nic z toho, co jsem udělala, nedělala s úmyslem poškodit lovce, jsem to už doma nevydržela a rozbrečela jsem se.

Mé vzlyky byly tlumeny hromadou polštářů tak, že je Charlie nemohl slyšet, ale v tu chvíli mi to bylo úplně jedno. Byla jsem na úplném dně. Naprosto psychicky vyčerpaná a nevěděla jsem, co si počnu, pokud si Newmark prosadí svou a já se nakonec budu muset vzdát lovu. Navíc ta izolace taky nebyla nic, co by mi pomáhalo.

Najednou jsem však uslyšela zaklepání, které však nebylo na dveře do mého pokoje, ale na jeho okno. Zmateně jsem zvedla uslzenou tvář z polštářů a spatřila jsem za oknem stát Edwarda. Rychle jsem si otřela tváře a hned na to došla k oknu. Za ten víc jak týden, co jsem byla doma, se omezoval pouze na zprávy, proto mě jeho příchod ke mně dost překvapil.

„Co tady děláš?“ zašeptala jsem k němu, když jsem otevřela okno.

„Slyšel jsem tě plakat a už jsem prostě nemohl vydržet to tvoje mlčení, kdy nereaguješ ani na jedinou zprávu, kterou jsem ti poslal,“ odvětil a já cítila, jak se mi do očí tlačí další slzy. Aniž bych nad tím nějak hluboce přemýšlela, natáhla jsem se přes parapet a objala Edwarda kolek krku. I přesto, že jsem se do těchhle problémů dostala kvůli němu, byl teď tou jedinou milou tváří, která se tu mohla ukázat.

Edward mi objetí oplatil a rovnou se nacpal i do pokoje. Tiskla jsem se k němu a nepřestávala brečet. Byla to taková úleva. Edward mě hladil po zádech a kromě husí kůže to u mě vyvolávalo i pocit klidu.

„Ššš, to bude v pořádku,“ šeptal mi do ucha a já vzlykala dál ještě dalších pět minut, než jsem se konečně odtáhla a donutila se přestat brečet. Věděla jsem, že pláč nic nevyřeší.

„Omlouvám se,“ zamumlala jsem a otřela si mokré tváře. Na Edwardově košili byly dva mokré fleky. Při pohledu na ně jsem se zastyděla, ale Edward si z toho zřejmě nic nedělal.

„Řekneš mi, co ten pláč měl znamenat? Co se děje?“ zajímal se, zatímco jsem si šla sednout na postel.

„Jde o to, že… Možná mě donutí přestat být lovcem,“ zamumlala jsem a cítila, jak mi po tváři teče další slza. Nevěděla jsem, co Newmark plánuje, ale určitě se o něco podobného pokusí.

„Co tím chceš říct?“ zeptal se zmateně Edward a klekl si u mě, aby se mi mohl dívat do tváře, kterou jsem stále skláněla k zemi. Po tom projevu mých emocí jsem neměla dost síly se na něj dívat. Určitě by si to vyložil jinak, než by měl.

„Lovci se dozvěděli o tom, že ty a tvá rodina… no, že znáte naše tajemství… Že jsem vám o nás řekla,“ odvětila jsem šeptem a stírala si další slzy, které prostě nechtěly přestat.

„Bello,“ zašeptal Edward a donutil mě zvednout obličej natolik, abych se mu mohla dívat do jeho zlatých očí. „Proč jsi mi neřekla, že kvůli tomu máš problémy? Nějak bychom ti pomohli.“ Jeho medový a mírný tón u mě vyvolávaly další pláč. Zněl, jako by se snažil konejšit malé dítě… A malému dítěti se přece vždycky říká, jak všechno dobře dopadne. Princ políbí princeznu, ta se probudí a budou spolu šťastně až na věky. Ale tak to nikdy není. V žádné z těch pohádek se nedočtete o tom, že všechny ty svazky byly domluvené a málo kdy o lásce. Jenže to se malým dětem neříká.

„S tímhle mi pomoct nemůžete,“ namítla jsem a odtáhla se od Edwarda. Nemohla jsem se na něj dívat z takové blízky. Uvědomovala jsem si, že mezi námi je nějaké to pouto, ale pořád jsem byla hlavně lovec, který si je vědom svých povinností. A potom tu byl i Dominic, kluk se kterým jsem víc než týden normálně nemluvila, ale který se obával, že má v Edwardovi soka. Bylo to velmi milé.

„Bello, proč tak urputně odmítáš pomoc?“ zajímal se a já jenom zavrtěla hlavou.

„Když jsem ti to říkala, počítala jsem s tím, že to může mít nějaké důsledky. Teď se těm důsledkům musím postavit se vztyčenou hlavou… Proto se taky chci omluvit za ten pláč, bylo to…“

„Za nic se neomlouvej. Je mi jasné, že to pro tebe musí být těžké. Ale – co budeš dělat, pokud ti zakážou být lovcem?“ vyzvídal.

„To ještě nevím. Nepadlo rozhodnutí, co se mnou bude. Dominicovi rodiče se netváří nějak nadšeně, takže ani nevím, jestli můžu počítat s tím sňatkem a životem aspoň v komunitě lovců.“ Edward se ptal na mou budoucnost, která bude z velké části ovlivněna rozhodnutím Newmarka, takže bylo dost těžké teď něco plánovat.

„Pokud by tě úplně nevyhostili od lovců, vzala by sis Dominica?“ podivoval se.

„Lovci jsou mí lidé, a i když přestanu být aktivním lovcem, pořád jsem dost silná na to, abych mohla zplodit s Dominicem další generaci silných lovců,“ informovala jsem ho a snažila se mluvit jenom o té praktické stránce věci. Nechtěla jsem zabředávat do citů.

„Miluješ ho?“ zeptal se a sám se tak začal dostávat na opravdu tenký led. Za poslední týden jsem nad tím skutečně hodně přemýšlela, ale nebyla jsem schopna odpovědět. S Dominicem jsem nestrávila tolik času, abych s jistotou dokázala říct, že ho miluji. Od našeho prvního setkání jsme udělali obrovský pokrok, už jsem neměla chuť ho zabít jen, co jsem ho uviděla. Dokonce jsem měla radost, že se mu nic nestalo, když mě přišel zachránit. Ráda jsem si s ním povídala, přestože jsme toho nikdy během společných lovů moc nenamluvili.

„Nevím… Mám ho ráda a to možná pro začátek stačí,“ odvětila jsem a doufala, že mu to bude stačit.

„Nejsem si úplně jistý, jestli pouhé mít rád ve vztahu stačí. Navíc pokud by ti každý den připomínal to, čeho ses musela vzdát,“ namítl a já se zamračila. Takhle jsem nad tím ještě nepřemýšlela. „Nenapadlo tě, že kdyby ti zakázali být lovce, že bys úplně odešla z jejich života?“

„Nepřemýšlela jsem nad tím,“ namítla jsem zamyšleně a potom zaznamenala zaklepání na dveře.

„Bello?“ Charlieho hlas mě překvapil. Na celý ten okamžik, kdy tu byl Edward, jsem úplně zapomněla, že je můj otec hned ve vedlejším pokoji. „Moc dobře si uvědomuji, že je Edward u tebe v pokoji. Nemyslím si však, že je to pro tebe zrovna teď vhodné, vzhledem k aktuální situaci. Pokud tedy rovnou odejde, budu dělat, že jsem si toho nevšiml.“

Edward vypadal vyveden z míry. Ani on si nevšiml, že se Charlie blíží a najednou byl za dveřmi. Musela jsem se jeho překvapenému výrazu usmát. Očividně si na lovce taky úplně nezvykl.

„Charlie má pravdu, měl bys jít,“ prohodila jsem a kývla k oknu. Pokud byl táta ochoten předstírat, že tu Edwarda neviděl, nebylo by vhodné, aby odcházel dveřmi.

„Dobrá, ale… příště mi prosím odpovídej na zprávy, je to jediný způsob, jak s tebou můžu komunikovat a že se mnou nemluvíš… Užírá mě to,“ odvětil, když vylézal z okna ven. Naštěstí jsem byla v přízemí, ačkoliv – Edward by jistě neměl problém ani s desátým patrem.

K mému velkému překvapení mi ten večer přišla ještě jedna zpráva. Očekávala jsem něco od Edwarda, ale nemohla jsem se plést víc. Tím dotyčným, kdo mi psal, byl Dominic. Zajímal se, jak se mi daří a omlouval se za to, že se mnou během procesu nemluvil. Přesně jak jsem předpokládala, měla to na svědomí jeho matka. Už od okamžiku, kdy jsem ji v pondělí uviděla v konferenčním sále, věděla jsem, že s ní nebude lehké pořízení.

V noci se mi poté usínalo o trochu lépe, než bych očekávala před tak důležitým dnem.

Zato ráno to na mě opět celé dopadlo. Oblékla jsem se, poschovávala si nože za kalhoty a do bot, a po malé snídani jsme se s Charliem vypravili zpět do centra do konferenčního sálu, kde měl být vynesen ortel ohledně mé budoucnosti.

Newmark se usmíval, když jsem vcházela dovnitř a bylo mi jasné, že je s rozhodnutím ostatních lovců víc než spokojený. Jen co se tedy za mnou a Charliem zavřely dveře, byli jsme vyzvání k tomu, abychom usedli ke stolu. Všichni to už chtěli mít za sebou.

„Předpokládám, že můžeme začít,“ prohlásil Newmark, když jsme všichni usedli a on jediný zůstal stát, aby si nás mohl pěkně svrchovaně prohlédnout. Když se však chystal usednout, ozvalo se zaklepání na dveře. Všechny nás to překvapilo, jelikož zaměstnanci hotelu měli jasně nařízeno nás nevyrušovat a dostávali za to dobře zaplaceno, takže po celém tom týdnu tady to bylo poprvé, kdo někdo klepal.

Newmark se už nadechoval k odpovědi, ale nestihl to. Dveře se otevřely a já nestačila zírat, když jsem v nich zahlédla Carlislea s Esmé a za nimi i zbytek jejich rodiny.

„Co vy tady, sakra, děláte?!“ rozkřikl se Newmark vztekle.

„Omlouvám se za přerušení vašeho jednání, ale jsme tu kvůli tomu, že se nějakým způsobem jedná i o naši rodinu a myslíme si, že máme právo se k tomu vyjádřit,“ pronesl Carlisle mírně a já sledovala jak Newmark brunátní. Všichni ostatní byli jenom v pohotovosti, jako by si snad s vanilkovými byli schopni poradit. Trochu jsem pochybovala, že by tu někdo z přítomných měl zapalovač.

„Tohle je záležitost lovců!“ trval si na svém Newmark.

„Petere, možná…,“ pokusil se ho mírnit Charlie, ale Newmark po něm vrhl velmi ostrý pohled, který ho hned utišil. Tohle bylo poprvé, kdy jsem viděla svého tátu se takhle podřídit. Ono toho vlastně bylo víc poprvé, co se od jeho příjezdu do Seattlu stalo.

„Zjistili jsme, že by Bella měla být souzena kvůli tomu, že nám odhalila vaše tajemství. Dneska jsme proto přišli, abychom svědčili v její prospěch,“ pokračoval dál mírně Carlisle.

„Není potřeba mluvit v něčí prospěch. Lovci už došli ke svému závěru,“ rozčiloval se Newmark.

„Přepokládám, že k takovému, kde Bella nebude moct nadále setrvat v pozici lovce,“ odvětil Edward a já po něm střelila pohled. Vůbec jsem ten jejich příchod sem nechápala a nějak jsem si nebyla ani jistá, jak by mi mohli pomoc. Nejvíc mě však překvapovala přítomnost Rosalie. My dvě jsme si zrovna do oka nepadly, takže jsem pochybovala, že by mi ona chtěla pomáhat.

„O tom, co bude se slečnou Swanovou dál, rozhodneme sami a není to vaše starost. Pokud tedy…“ Newmark se obrátil na mou maličkost. „Slečno Swanová, nechtěla byste nám něco říct?“ zajímal se a na tváři mu opět pohrával nepatrný úsměv.

„Nemám nejmenší představu, co byste chtěl slyšet,“ namítla jsem.

„Myslím, že přesně víte, co chci slyšet,“ odvětil a já se trochu zamyslela. Celý týden se mě tu snažil očernit a vykreslit mě jako komplice nepřirozených. A příchod Cullenů mu teď docela hrál do karet.

„Ach, máte pravdu,“ přitakala jsem, jako by se mi právě rozsvítilo. „Nic z toho však neuslyšíte,“ dodala jsem vzápětí a Newmark se na mě zamračil. Asi do poslední chvíle čekal, že se přiznám ke všemu, z čeho mě podezírá. Newmark patřil k jedné z nejstarších rodin mezi lovci, ne vždy u nich došlo k výhodnému sňatku, ale na starém kontinentě byli ti nejlepší. A zřejmě nejzásadovější.

„Omlouvám se, že se vám vměšuji do jednání,“ vložil se do toho Carlisle, když si taktně odkašlal – no nekecám, vážně si odkašlal – „ale chceme vás ujistit, že od nás se nikdo vaše tajemství nedozví,“ ujišťoval Newmarka.

„Nemyslím si, že bychom zrovna nepřirozeným měli důvěřovat,“ namítl Newmark.

„A co chceš dělat? Paměť jim smazat neumíme,“ oponoval mu tiše pan Price, kterého jsem za ten týden vnímala spíš jako takovou figurku. Byl to mocný lovec, ale jeho žena ho měla pěkně vycvičeného.

„Navíc pochybuji, že by se tu nechali na místě zpopelnit,“ dodal kysele někdo z rodiny Mazharů. Kromě Nasira jsem nikoho neznala, ale zrovna on tu přítomen nebyl. Jeho slova navíc u Cullenů vyvolala odezvu v tom, jak zpozorněli. Nikdo nechce při vyjednávání slyšet, že se je chystají zabít. Rosalii dokonce uniklo i zavrčení.

„Co tedy navrhujete?“ obrátil se na své společníky Newmark a nepřestával se mračit. Dobrá nálada, kterou oplýval od začátku tohohle jednání, byla fuč a to očividně nenávratně.

„Měl bych jistý návrh,“ ozval se opět Carlisle a všichni přítomní se k němu obrátili.

„Co?!“ vyštěkl Newmark neurvale. Přítomnost vanilkových ho vytáčela víc, než kohokoliv jiného v téhle místnosti. Ano, aroma vanilky v místnosti dost vzrostla a nebylo extra příjemné ani mě ani ostatním lovcům, ale nikdo jsme to nedávali na sobě tolik znát.

„Mohli bychom uzavřít dohodu. Nebudete se muset obávat, že bychom se o vás někde zmínili a na druhou stranu můžete dokonce očekávat naši pomoc. Jsem lékař, a jak si jistě mnozí z vás uvědomují, žádný lidský doktor se mi nemůže rovnat. S vašim povoláním by se to jistě mohlo nejednou hodit…“

„Žádný z lovců na sebe nenechá sáhnout nepřirozeného!“ skočil mu do řeči Newmark.

„Já si myslím, že už se stalo. Carlisle byl u toho, když mě operovali. Dokonce mě zachránil v okamžiku, kdy mě napadl vlkodlak. Nechci zpochybňovat lékaře mezi lovci, ale někdo tak zručný jako Carlisle by se nám občas mohl hodit,“ vložila jsem se do toho taky. Teď se jednalo o mou budoucnost a tak jsem nemohla sedět a jenom čekat, co se bude dít. A Carlisle nabízel přijatelné řešení. Dohoda by všechno urovnala.

„Nechceme si nikoho znepřátelit. I s měniči na území La Push jsme před lety uzavřeli dohodu o příměří. S vámi bojovat rovněž nehodláme, proč je tedy tak složité přistoupit na náš návrh?“ zajímal se Edward a důkladně si Newmarka prohlížel. Zajímalo mě, co asi vidí.

„Je vám jasné, že pokud bychom na něco podobného kývli, museli byste nás pokaždé informovat, kam se stěhujete a jestli se náhodou nezměnil váš, jak bych to řekl, rodinný stav?“ zajímal se onen příslušník rodiny Mazharů. S nikým jiným jste si ho splést nemohli. Stejně jako Nasir měl skoro dva metry a byl to chlap jak hora. Jeho postava byla o něco štíhlejší, než jakou měl Nasir, ale dost se mu podobal. Věkově mohl Nasirovi rovněž odpovídat a proto jsem to tipovala na nějakého jeho bratra nebo jiného velmi blízkého příbuzného.

„V tom by nemusel být problém,“ odvětil Carlisle. „Pravidelně se stěhujeme co tři až čtyři roky, pokud nás k tomu okolnosti nedonutí jinak. Tady Edward,“ ukázal na svého syna, „umí číst myšlenky a Alice,“ ukázal na skřítka po boku Esmé, „vidí budoucnost. Oba hlídají, jestli náhodou někdo nepojal podezření ohledně naší existence a pokud se tak stane, raději rovnou odjedeme. Nechceme nikde vyvolávat nepříjemnosti a ani naše vládnoucí rodina by si to nepřála,“ ujal se opět slova Carlisle.

„Petere, zní to velmi rozumně,“ přiklonila se k názoru svého manžela i paní Priceová.

„Jsou to navíc oni, kdo nám v mnohém ustupují,“ souhlasil Charlie a já se na něj nepatrně usmála.

„Víte, čeho jsou schopni ti jejich vládci?!“ pokračoval si pořád ve svém Newmark.

„Jim jde také především o zachování tajemství našeho světa. Současné lidské zbraně jsou pro nás velkým nebezpečím. Dříve jsme pro ně byli nebezpeční, teď jsou nebezpeční oni pro nás, takže musíte pochopit, že je i v našem zájmu udržet tajemství,“ přidal se k přemlouvání Carlisle a já sledovala, jak Newmark po všech hází velmi naštvaný pohled. Vývoj téhle situace se mu nelíbil, ale musel jasně vidět, že jsou ostatní v přesile.

„Fajn,“ souhlasil velmi neochotně a to slovo div nevyštěkl. Tentokrát jsem se vítězně usmála já. „Slečno Swanová, na vašem místě bych se však moc neusmíval. Je to hlavně vaše vina, že musíme tuto dohodu uzavřít a riskovat, že se o nás dozvědí i jiní,“ obrátil se ke mně a dál se mračil víc jak nebe při té nejhorší bouřce.

„Co tím chcete říct?“ vložil se do toho rovněž Dominic. Všichni jsme zřejmě doufali, že už bude konec, ale Newmark to nehodlal tak lehce vzdát.

„Slečna Swanová měla být dnes vykázána z komunity lovců, avšak díky této dohodě bude moci lovcem setrvat. Na jak dlouho však ukáže čas. Upozorňuji vás, slečno Swanová, od teď si vás budeme velmi pečlivě hlídat a stačí jediná malinkatá chyba a svět lovců vám bude zapovězen,“ upozornil mě a já cítila to zamrazení, které mi projelo podél páteře, když řekl ta slova. Opravdu jsem měla být dneska naposledy lovcem?

Dominic mě vzal za ruku, která se mi nepatrně rozklepala.

„Nemusíte mít obavy, žádných chyb se už nedopustím,“ zamumlala jsem.

„Dobrá tedy, jenom – nepůjde pouze o vaše chyby. Tím, že jste o nás řekla i rodině nepřirozených, berete na sebe zodpovědnost i za jejich činy. Pokud budou oni zdrojem nějakých potíží, odskáčete si to tak jako tak,“ upozornil mě a Dominic mi stiskl ruku pevněji. Já jenom přikývla.

Potom bylo tohle jednání rozpuštěno. Newmark se v místnosti moc dlouho nezdržel. Vyšel spěšným krokem a na všechny přítomné pohlížel jako na havěť u jeho nohou – no jo, prostě typický zamindrákovaný Brit. Jinak jsem ho prostě nazvat nemohla.

Když se mi pak podařilo si konečně stoupnout, natolik jsem se třásla z dozvuku Newmarkových slov, že jsem se div nelekla, když mě Dominic zběsile objal.

„Bál jsem se toho, že tě donutí k něčemu podobnému, co Newmark zmiňoval. Jsem však rád, že se tak nestalo,“ zašeptal mým směrem, když mě drtil v objetí a já mu ho po krátkém zaváhání oplatila. Přes jeho rameno jsem však viděla Edwardův smutný obličej. Postával bokem od své rodiny a jenom se na mě díval, zatímco Carslisle s ostatními již diskutovali s lovci. Se smíšenými pocity jsem hleděla na tu podivnou skupinku před sebou.

„Jsem ráda, že můj osud nezůstal v rukou Newmarka,“ zamumlala jsem a Dominic se odtáhl a já si mohla prohlédnout jeho spokojený a usměvavý výraz. Hned potom jsem skončila v náruči i Teddovi, který byl stejně spokojený s vývojem situace. A nebyl rozhodně jediný. I tátův mírný úsměv mě o tom přesvědčoval.

Po dalších deseti minutách si Edward dodal dost odvahy k tomu, aby k naší skupince došel. Dominic mě okamžitě objal kolem pasu a majetnicky si kolem mě omotal ruku, což mělo být pro Edwarda jasným znamením.

„Děkuju, že jste sem všichni přišli a zastali se mě. Je mi jasné, že ne všem to muselo být příjemné,“ podotkla jsem a pohlédla směrem k Rose, která samozřejmě má slova rovněž zaslechla a pohled mi oplatila.

„Bylo to to nejmenší, co jsme pro tebe mohli udělat,“ namítl Edward.

„Udělali jste toho víc než dost,“ odvětila jsem. Cullenovým jsem dlužila za hodně. Už podruhé mi někdo z nich zachránil život. Poprvé to bylo doslovné a teď pouze metaforické, ale v obou případech to pro mě znamenalo nesmírně moc.

„Myslím,“ vložil se do našeho rozhovoru Dominic, „že bych se měl představit. Jsem Dominic Price, Bellin snoubenec,“ prohodil a natáhl k Edwardovi volnou ruku. Ten ji po krátkém zaváhání, kterého si byli vědomi jenom lovci a on, přijal.

„Edward Cullen,“ pronesl a s Dominicem se oba měřili odhodlaným pohledem.

„Děkuji za to, že jste přišli Bellu bránit. Není její vina, že jste se o ní dozvěděli a rozhodně by za to neměla pykat,“ prohlásil a neopomněl si při tom rýpnout. Upozorňoval tak Edwarda, že ví o tom, jak to celé mezi námi bylo.

„To nestojí za řeč. Pro Bellu by to udělal kdokoliv,“ namítl Edward a snažil se dělat, jako by to byla pravda. Já o tom pochybovala. Ne každý by se mě zastával po tom, co bych se k němu chovala jako k Edwardovi. V tuhle chvíli jsem mohla být ráda, že je to takový nezmar.

„V tom bych ti oponoval. Bella není zrovna lehký oříšek… Sám o tom něco vím.“ Dominic se snažil působit, jako že je naprosto v pohodě, ale jasně jsem cítila to napětí, které z něho vyzařovalo, když mě tak objímal kolem pasu. Div mi ho nedrtil, jenom aby dal Edwardovi najevo, že já patřím k němu. Naštěstí si však uvědomoval, že jsem ještě pořád zraněná. Jakkoliv jsem po skoro třech týdnech byla vcelku fit. Nic mě nebolelo, mohla jsem si lehnout, jak jsem uznala za vhodné a nemohla jsem se dočkat, až se zase proběhnu po Seattelských střechách.

„Mám se ptát?“ zeptal se Edward a nadzvedl v té otázce jedno obočí. Na Dominica se však ani nepodíval. Upřeně pozoroval mě.

„Mám dojem, že Dominic naráží na naše první setkání v Seattlu, ne?“ obrátila jsem se ke svému snoubenci a vzpomněla si tak na okamžik, kdy jsem visela za jednu nohu hlavou dolů a jak si to ke mně Dominic nakráčel. Ten okamžik mi přišel tak daleko, že jsem to až nechápala. A přitom to byl sotva měsíc a pár dnů k tomu… Podivné.

„Aspoň jsem si mohl udělat obrázek o tom, jak komplikované a složité to s tebou bude. Ale nakonec jsme to přece jenom zvládli a-.“

Tušila jsem, co chce Dominic říct, ale nechtěla jsem, aby se to Edward dozvěděl takhle. Takže jsem se mu rozhodla skočit do řeči.

„Nevím jak vy, ale já bych ráda z tohohle místa vypadla,“ prohodila jsem a ukázala na konferenční místnost, která byla sice stále plná a kromě Newmarka nikdo neodešel, ale já nevěděla, jak jinak odvést pozornost.

Po celou dobu procesu, který Newmark vedl jako křížové tažení na mé vyloučení z řad lovců, jsem trvala na tom, že dodržuji všechny lovecké zákony. Ty psané i nepsané. A mezi jeden takový zákon patřil i můj sňatek s Dominicem.

Netušila jsem, jaké jsou mé city k Dominicovi, ale věděla jsem, jak se mi rozbušilo srdce, když jsem ho spatřila tehdy v nemocnici. Navíc jsem si dobře uvědomovala, jakými skoky se ty city měnily od okamžiku, kdy se objevil v Seattlu až do tohohle okamžiku. Nemohla jsem s jistotou říct, že ho miluji, ale zároveň jsem nemohla ani tvrdit, že se do něj nikdy nezamiluji.

A to bylo hlavní téma rozhovoru, který jsem musela uskutečnit s Edwardem. Požádala jsem ho proto, aby se u mě stavil, než vyrazím večer na takový malý lov – no, spíš takovou rozcvičku.

„Chtěla jsi se mnou mluvit?“ prohodil, když jsem ho pozvala dál. Charlie už byl na cestě do New Yorku spolu s Dominicovými rodiči. Opět jsem měla svoje skladiště pouze pro sebe. A celé jsem ho prochodila křížem krážem, jak jsem v nervózním očekávání čekala, až Edward dorazí.

„Jo,“ zamumlala jsem. „Jde o to, že si musíme promluvit i jedné moc důležité věci.“

„Myslíš o tvém snoubenci a o mých citech k tobě,“ upřesnil Edward a já na něj šokovaně pohlédla. „Všiml jsem si, jak jsi ho v tom hotelu usekla. Bylo mi tedy jasné, že mi to budeš chtít říct osobně,“ odvětil na mou nevyřčenou otázku.

„T-to jo, jenom jsem nečekala, že to půjde tak snadno,“ souhlasila jsem.

„Bello, jsi lovec a nikdy jsi ani na okamžik nepředstírala něco jiného,“ namítl.

„I tak jsem si nebyla jistá, jestli… Není to jednoduché. Mám tě ráda, ale… Jak jsi řekl, jsem lovec a to pro mě znamená víc, než si dokážeš představit. Je to určité poslání a s Dominicem… Nebude to jednoduché, ale musím tomu dát šanci. Nedokážu si představit, že bych nebyla lovcem. A to bych musela udělat, pokud bych se rozhodla pro tebe.“

„Tušil jsem, že něco takového přijde,“ odvětil a podle mě se musel hodně přemáhat, abych neviděla jeho skutečné city. Muselo ho to drtit, když to říkal. Nesmrtelná láska je něco neskutečného – krásné i bolestivé zároveň a Edward prožíval tu bolest bez toho, aby měl naději na tu krásnou část.

„Promiň,“ zamumlala jsem a cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy.

„Neomlouvej se, nemůžeš za to, kým jsi. Ale… stejně to s tebou nevzdám,“ namítl a já na něj vyvalila oči. Co?

„Viděla jsi snad někdy vanilkového, který by byl starý nebo třeba tlustý a plešatý? Nic z toho by lidi nelákalo a my na svůj zjev opravdu lákáme… Takže je jedno, kolik ti nakonec bude, když se rozhodneš, že mezi lovci nadále žít nechceš. Nikdy nebudeš vypadat na víc, jak na třicet,“ odpověděl s náznakem úsměvu a já mu ho oplatila ušklíbnutím.

„To je dobré vědět,“ podotkla jsem, přestože jsem právě žertovala o možnosti být upírem. Nepřirozeným. Vanilkovým.

„Budu na tebe čekat,“ zamumlal a potom už jsem viděla jenom jeho vzdalující se záda.  Na nějakou dobu to mělo být naposledy, co jsem Edwarda viděla. Mělo to být pro dobro nás obou. On by se trápil tím, že by mě viděl po boku někoho jiného a mě by trápilo to, že trápím jeho. Byl to začarovaný kruh a tohle bylo jediné správné řešení.

Zůstala jsem lovcem a teď bylo potřeba vyrazit na další lov, protože příšery nikdy nespí a rozhodně se neschovávají jenom pod postelemi.

KONEC

A jak to mám zvykem po každé kapitolové povídce přichází kousek nostalgie a závěrečného vyhodnocení povídky. Stejně jako s každou jinou povídkou, jsem i s touhle strávila hezké a vtipné chvíle a taky jsem se občas i pěkně natrápila, než některé odstavce vznikly.

Každopádně - povídka má 153 stran A4 a 93 722 slov.

Moc jsem si psaní užívala a už se těším, až se sejdeme u další mé povídky.

P.S. Odkaz na následující díl směřuje k volnému pokračování této povídky s názvem Lovci - Nová generace, která se odehrává o 22 let později.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bella jako lovec - 30. kapitola :