Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella jako lovec - 4. kapitola

02.05.2018 (12:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1406×

4. kapitola

V průběhu celého večera jsem zvažovala, jak nejlépe omrknout ty zlatooké upíry, aniž by na mě padlo jenom zrno pochybnosti ohledně mého skutečného původu, a dokonce i úmyslů. Těsně nad ránem jsem pak vyskočila z postele úplně nadšená, protože jsem to konečně měla a ta radost mě tak nabudila, že jsem nedokázala jít znovu spát.

Zběžně jsem se tedy protáhla, posnídala a vydala se na malou obhlídku po nejbližším okolí. Skladiště se teprve probouzelo, zatímco já jsem se už vyhoupla na střechu nejbližší budovy a rozběhla se volně jako pták. Ze střech jsem měla dokonalý výhled na to, jestli nebyl večer pro lidi tak špatný, jak bych se mohla obávat. Každou mrtvolu takhle objevíte snáze, protože vrahové, po kterých pátrám právě já, se nikdy neobtěžují s tím, aby po sobě uklízeli.

Sluneční paprsky však nic neodhalily, takže jsem se mohla vrátit k sobě a dát si rychlou sprchu, než budu muset vyrazit za prací, která mi vynášela aspoň to nejnutnější množství peněz, které jsem potřebovala na přežití v tomhle městě.

S vlasy vyčesanými do culíku a v lehkém sportovním oblečení jsem čekala u vrat do parku na svého klienta. Dneska jsem pro něj měla naplánovanou jenom sérii lehkých protahovacích cviků a potom běh. Pro mě to bylo samozřejmě velmi snadné, ale pro chlápky, kteří si přáli zapůsobit na své mladé partnerky, to byla docela komplikace. Bříško, které si vypěstovali pohodlným životem jenom tak zmizet nechtělo a já musela být přísná.

Samozřejmě mi neušlo, že většina mé klientely je tvořena převážně muži, ale nepatřila jsem k těm, kdo by si nějak zvlášť vybíral. Navíc – pokud se o něco pokusili, dokázala jsem jim velmi jasně ukázat, že právě překročili mez trenér-klient.

„Anno, nečekáte dlouho? Neměl jsem kde zaparkovat,“ hrnul se ke mně Peter. Byl to skoro čtyřicetiletý právník, který se nedávno rozvedl a rozhodl se, že nebude sedět jenom doma a utápět se v žalu. Život je potřeba žít – to bylo jeho motto. A já to brala. Nebyla jsem tu od toho, abych někoho kritizovala.

„V pohodě, Petere. Pochopila jsem dobře, že dneska máme trénink jenom hodinu a půl, že ano?“ ujišťovala jsem se, abych něco nepřešvihla. Peter platil moc dobře, ale to všechno záviselo i na tom, že se nikdy nezpozdil na jednání. Pokud by přišel o práci, ztratila bych velmi solventního klienta.

„Správně. Za dvě hodiny musím být u soudu a potřebuju stihnout ještě sprchu,“ usmál se na mě a já ukázala směrem k trávníku, kde jsme se mohli v klidu rozcvičit, než si dáme dvě kolečka kolem parku.

Peter se během povinných cviků snažil zapříst konverzaci, což mi obvykle nevadilo, protože takhle daleko víc zaměstnal své tělo – správně dýchat, a ještě u toho i mluvit je opravdu komplikace. Dneska jsem však byla myšlenkami pořád u svého plánu. Ten doktor Zlatoočko se o mě zajímal. Nedivila jsem se tomu, ale byla jsem rozhodnuta využít jeho zájmu ve svůj prospěch. Dokonce jsem už byla rozhodnuta vyrazit do nemocnice na kontrolu jen, co tady s Peterem skončíme.

„Dneska jsi myšlenkami asi na míle vzdálená tomuhle parku, Anno. Nebo se pletu?“ vyzvídal Peter, když jsme dokončili první kolečko.

„Nepleteš. Mám nějaké starosti,“ zamumlala jsem.

„Pokud bys potřebovala skončit a jít si to vyřídit, klidně můžeme pro dnešek skončit a vynahradit si to jindy,“ navrhl a já se na něj usmála. Tohle bylo od něj velmi milé, ale já to odmítla. Věděla jsem, že doktor mi nikam neuteče. Hlavně pokud mezi mraky stále prosvítalo sluníčko. Měla jsem tedy dostatek času dokončit trénink, a ještě i poobědvat.

„To je v pohodě. Teď se stejně nedá nic dělat,“ namítla jsem. „Teď si dáme ještě jedno kolečko. Potom se trochu protáhneme a můžeš vyrazit obhajovat to naše právo u soudu,“ ujistila jsem ho a znovu se rozběhla. Peter během chvíle srovnal krok i tempo, a tak jsme běželi vedle sebe. Tohle se Teddovi nikdy nepodařilo a bylo to asi hlavně proto, že jsem mu nedovolila srovnat naše tempo – vždy jsem před ním vedla. Jenže s Peterem to nebyla soutěž, takže jsem se musela krotit, přestože mě to neskutečně ubíjelo.

„Na konci týdne se zase ozvu, abychom si domluvili, kdy se uvidíme příště, souhlasíš?“ 

Přikývla jsem a potom jsme se už jenom rozloučili a já mohla vyrazit někam na oběd. Vůbec jsem se nezdržovala nějakým převlékáním. Ani po hodinu a půl trvajícím tréninku jsem se nezapotila, jelikož jsem do toho nedávala všechnu svou energii, a navíc jsem zvažovala, že bude lépe, když půjdu nějak cítit. A to nějak jsem nemyslela jako můj sprchový gel.

Po steaku, spoustě zeleniny a jednom kafi jsem vyrazila k nemocnici. Zběžně jsem zkoukla oblohu a ujistila se tak, že někde mezi mraky ani náhodou neprosvítá slunce.

„Co pro vás můžu udělat?“ zeptala se na recepci mile vyhlížející sestra ve stejnokroji.

„Jdu za doktorem Cullenem,“ odvětila jsem a sestřičce hned zasvítily oči poznáním. Na to, jak tahle nemocnice byla zřejmě velká, vzhledem k velikosti budovy, sestřička okamžitě věděla, koho že to mám na mysli.

„Doktor Cullen právě slouží na ambulanci, což je o patro výš vlevo… ale pokud-.“ Víc jsem vědět nepotřebovala. Proto jsem se taky nezdržovala tím, že bych sestřičku nechala dopovídat. Rovnou jsem zamířila k výtahům, ale u nich jsem se rozmyslela, a to patro vyšlapala pěkně po svých.

Kde se nachází ambulance jsem věděla. Přece jenom jsme kolem toho místa předevčírem procházeli, a tak jsem dlouho netápala, než jsem se objevila ve velké čekárně, kde bylo tak deset pacientů. Sedla jsem si tedy na volné místo poblíž okna, které jsem rovnou otevřela. Potřebovala jsem ten nemocniční zápach chlóru a nemocí přebít Seattleským smogem. Nebyla jsem si jistá, co je lepší, ale nakonec u mě přece jenom vyhrát ten rádoby čerstvý vzduch.

Zamyšleně jsem hleděla na špičky svých bot a přemýšlela, že bych si měla co nejdříve koupit nové. Nemohla jsem před klienty působit tak neprofesionálně a chodit v rozdrbaných botaskách. Potom se mi myšlenky stočily k tomu, že už možná ani nové boty potřebovat nebudu, protože o všechny klienty, co nevidět přijdu. V hlavě mi totiž strašil Dominic a fakt, že si mě kdykoliv bude moct odvést do New Yorku – pochybovala jsem, že bude chtít zůstat tady. Oproti New Yorku byl Seattle hotový zapadákov. Já si však po dvou letech tady nedokázala představit návrat domů.

Všechno to bude samozřejmě záviset na tom, jakou roli budu podle Dominica zastávat v našem manželství. Pokud bude chtít podřízenou ženušku, která bude někde obyčejně pracovat, budu si muset prosadit Seattle. Dusno New Yorku bych nesnesla, pokud bych se nemohla pohybovat po střechách a musela využívat i …

„Slečna Smithová?“ ozval se najednou hlas sestřičky a já k ní vzhlédla. Vykukovala ze dveří ambulance a zvala mě dál. Kupodivu jsem v tom zamyšleném stavu strávila tolik času, že Zlatoočko stihlo ošetřit všech deset pacientů.

Došla jsem tedy za ní a hned na to vstoupila do ambulance.

„Tak co vás přivádí, slečno Smithová?“ zeptal se upír, který seděl za stolem a něco psal na počítači. Při mém vstupu nezvedl ani hlavu, aby se na mě podíval a dál se věnoval své práci.

„Přivádí mě sem nediskrétnost jednoho zdejšího doktora,“ řekla jsem trochu napruženě a doktor Cullen najednou poplašeně zvedl hlavu.

„Mary dej si chvíli pauzu, tohle vyřídím sám,“ promluvil najednou k sestřičce a ta se na mě zvědavě koukla. Podobné jednání od doktora zřejmě neznala. Potom jenom pokrčila rameny a vyšla z místnosti, takže jsem v ní s upírem zůstala sama. Teď se k tomu všeobecnému pachu chlóru a nemocí přidala i vanilka. „Posaďte se prosím, slečno Smithová,“ požádal mě a ukázal na křeslo naproti svému stolu.

Udělala jsem, co chtěl a nepřestávala si ho prohlížet. Byla jsem naučena, abych svého nepřítele nespouštěla z očí, kdykoliv jsem mu musela být na blízku a tohle byl jeden z těch případů.

„Teď mi vysvětlete, co tou nediskrétností myslíte,“ pobídl mě a já zírala, jak naprosto lhostejně bere fakt, že jsem ho z něčeho podobného nařkla.

„Nedělejte, že nevíte. Včera jsem se potkala s tím zrzkem, co jsem ho míjela při svém odchodu z vaší ordinace. Předpokládám tedy správně, že je jenom velká náhoda, že znal mé jméno?“ zeptala jsem se kousavě a čekala na nějakou reakci.

„Potkala jste se s mým synem?“ zeptal se a vypadal u toho překvapeně. Já přikývla. Snažila jsem se, aby na mě nepoznal, jak mě tohle titulování překvapuje. Tihle upíři nemohli mít děti. Vlastně žádní nepřirození nemohli počít. Aspoň takhle se příroda bránila od přemnožení téhle škodné.

„Včera při svém tréninku jsem měla tu čest. Ale to je teď vedlejší. Vysvětlete mi, proč se o mě bavíte s pro mě cizími lidmi?“ soptila jsem a věřila, že tenhle můj herecký výkon je opravdu dobrý. Upíři jako doktor přede mnou, uměli snadno rozeznat lež a tak jsem si musela dát velmi záležet. Měla jsem však to štěstí, že moje tělo vždy dokonale spolupracovala s myslí a nedalo na sobě před predátory nic znát.

„Nic konkrétního jsem mu neřekl. Ptal se pouze na vaše jméno. Zřejmě jste ho zaujala?“

Ta poslední věta mi zněla jako otázka. Jako by se mě snad ptal, jestli jsem se mohla líbit jeho upířímu synovi.

„Co je tohle za nesmysl?!“ Aniž bych si to uvědomila, řekla jsem ty slova nahlas a zároveň se u toho postavila. Doktor se na mě překvapeně podíval. Asi jsem byla první, kdo se čertí kvůli tomu, že o něj projevil zájem jeho nadmíru atraktivní syn. A já se vlastně nedivila. Před vanilkovýma všichni lidé div nepadali do mdlob, jak jimi byli okouzleni. To jenom my, lovci, jsme to brali jinak a asi za to mohl hlavně fakt, že jsme věděli, s kým máme co dočinění.

„Neviděl bych to jako nesmysl. Podle mě – a nezlobte se, že to říkám – jste velmi atraktivní žena a můj syn je nezadaný. Je naprosto v pořádku, pokud projeví zájem o hezkou ženu,“ odvětil doktor a já na něj zírala, jako bych právě spadla z hrušky. On si ze mě musel určitě dělat legraci, jinak jsem si to nedokázala představit.

„Tak mu pěkně vyřiďte, že já nemám zájem,“ prohlásila jsem a založila si ruce, kterými jsem v průběhu svého výstupu trochu mávala, pěkně zpět na hruď.

„Pokud chcete, můžete mu to říct sama. Měl by mě tu během pár minut vyzvednout,“ prohodil a nepatrně se i usmál. On má ze mě vážně srandu!

„Já mu nic říkat nebudu. A vy byste si měl příště dát pozor na pusu, abyste se náhodou o něčím zdravotním stavu nepřeřekl třeba i před manželkou, dcerou, sestrou nebo já nevím třeba i vaší babičkou!“  Byla jsem opravdu v ráži a doufala jsem, že z doktora touhle větou dostanu aspoň to, kolik se jich doma zdržuje. Pokud si hráli na spořádanou rodinku, určitě museli bydlet v nějakém domě, tím jsem si byla víc než jistá.

„Nemusíte mít obavy, kromě Edwarda se nikdo z mé rodiny nic nedozví. Jinak – co se týká toho mého rodokmenu – babička je dávno mrtvá a já jsem jedináček,“ dodal se širokým úsměvem. Vyloučil tak dvě ze čtyř možností, takže jsem mohla předpokládat, že má družku, kterou před ostatními nazývá manželkou a potom ještě nějakou povedenou dcerušku. Minimálně tedy pohromadě žili čtyři. Už to byl dost nezvyklý počet, ale zřejmě to mělo co dělat s jejich očima. Nedokázala jsem si představit, jak prchliví rudoocí upíří žijí v početnější skupině. 

Cítila jsem, jak mi na spánku začíná tepat žilka a rovněž se můj rudý pohled začínal až nezdravě často střídat s černými tečkami. Byla jsem vytočená do nepříčetnosti, ale potřebovala jsem se uklidnit. Tenhle pocit krátce před mdlobami jsem znala, ale rozhodně jsem nehodlala před doktorem projevit jakoukoliv známku slabosti. Zřejmě bych si však měla promluvit s paní Mooreovou. Ta jediná by mohla tušit, co se mi to děje. Na něco podobného jsem nebyla zvyklá a teď už je to tu podruhé od noci, kdy mi utekl ten smrdutý upír.

Slabost mi proběhla tělem a podlomila se mi kolena. Než jsem však stačila upadnout, doktor Zlatoočko mě už podpíral a nabízel mi židli u svého pracovního stolu. Bez jediného slova jsem ji přijala.

„Opět jste se zapomněla nasnídat?“ zajímal se, když mi svíral zápěstí ve své ruce a zkoušel tak můj tep, o kterém měl daleko jasnější představu, než jak se dělal.

„Co je vám do toho?“ zabrblala jsem a zhluboka jsem se nadechla. Na patro se mi však připletla i vanilka a najednou se mi z toho chtělo zvracet. Vytrhla jsem doktorovi ruku a rozběhla jsem se pryč z ordinace. Měla jsem ještě tolik sebeúcty, abych se mu tu namístě nepozvracela a nechala si to pěkně do soukromí nemocničních toalet.

Už jenom to, jak jsem vyběhla na chodbu, mi ulevilo. Najednou nebyla vanilka tak koncentrovaná a já pach chloru a dezinfekce vítala jako nikdy jindy. I tak mé kroky vedly přímo na toalety. Zůstala jsem opřená o chladivou keramiku umyvadla a dívala se do své pobledlé tváře, která se odrážela ze zrcadla. Ta-tam byla silná lovkyně. Místo ní stála ustrašená holka, které se klepaly nohy.

„Slečno Smithová, jste v pořádku?“ ozval se za dveřmi hlas Zlatoočka.

„Hmm.“ To byla jediná odpověď, na kterou jsem se v tuhle chvíli zmohla. Odraz v zrcadle mě docela děsil a fakt, že se to děje od chvíle, co jsem se setkala s tím jedním upírem, byl ještě víc znepokojující. Co to se mnou mohl udělat?

„Slečno, pojďte ven, abych se na vás mohl podívat,“ žádal mě doktor. To tak – pomyslela jsem si, ale potom mi došlo, že jsem vlastně v naprosto neřešitelné situaci. Byla jsem v pasti. Skoro s jistotou bych mohla prohlásit, že kdybych se tu zabarikádovala, zůstal by doktor před toaletami tak dlouho, než bych vyšla ven.

Zvedla jsem páku na vodovodní baterii a pustila tak do umyvadla vodu. Namočila jsem do ní obě ruce a chvíli si ji nechala protékat mezi prsty, než jsem z dlaní utvořila mističku, kde se trochu té čiré tekutiny udrželo a já si jí mohla opláchnout obličej. Dlaní, ledovou od vody, jsem si protřela i šíji a pohled do zrcadla byl hned o něco lepší. Černé tečky jsem už před očima neviděla, žaludek se nebouřil a já nevypadala zeleně.

Za dveřmi toalety jsem však stále registrovala doktora. Střelila jsem tedy pohledem ze dveří na protější stěnu, kde jsem u stropu zahlédla malé okénko. Na výšku mohlo mít stěží šedesát centimetrů a to mluvím ještě o výšce s rámem, takže když bych vzala v potaz pouze jeho čistou výšku, dostanu se rázem na pětačtyřicet centimetrů – což není moc. Ale od toho jsem byla dcera Charlieho a Renée Swanových a přijala jsem jeho zdolání jako výzvu.

Aniž bych se obtěžovala zastavením vody, obratně jsem vyskočila na litinové topení, odkud jsem snadněji dosáhla na kličku u okna. Rychle jsem ještě střelila pohledem ke dveřím, jestli doktor nezaregistroval mou levárnu a už-už jsem otvírala okno. Protáhnout se jím bylo komplikované i pro mě, ale neměla jsem sebou žádné zbraně, které by mi únik ztěžovaly, takže jsem během chvíle byla venku.

„Slečno-.“ To bylo jediné, co jsem zaslechla, když jsem se konečky prstů pustila okenního parapetu a padala na střechu o dvě patra níž. Doktor si mého útěku samozřejmě všiml, ale zastavit mě už nemohl. Dopadla jsem do podřepu a pod podrážkou bot mi zavrzal štěrk, kterým byly okolní střechy pokryty.

Zběžně jsem se rozhlédla kolem sebe, abych zhodnotila únikové trasy a hned na to se rozběhla podél budovy, která mě trochu kryla, po střeše. Na rozdíl od svých obvyklých postupů jsem se tentokrát potřebovala co nejdříve dostat co nejníže a ideálně okamžitě splynout s davem. Najednou mi bylo fuk i to, že by mě mohl odhalit…

Vlastně nebylo, ale copak by si doktor mohl domyslet podle mého útěku, kdo jsem?

Horší to však mohlo být s nemocničními kamerami, které jsem zaregistrovala sotva jsem se dostala na úroveň chodníku. Byla jsem blízko vstupu a zahlédla tu malou černou krabičku, která monitorovala okolí.

„Sakra,“ zaklela jsem a už po kapsách hledala mobil.

„Co se děje, B?“ přijal Tedd můj hovor hned po druhém zazvonění. I přesto, že byl v práci, byl pořád v pozoru, ať byl den nebo noc.

„Budu potřebovat pomoc,“ odvětila jsem a zběžně mu vysvětlila, o co jde. Tedd sice nepatřil mezi zdatné IT-inženýry, ale znal někoho, kdo ano a jeho pomoc jsem teď nutně potřebovala. Bylo totiž nezbytné, aby někdo prošel záznamy nemocničních kamer a smazal nežádoucí záznamy mé maličkosti. Nikdo nemusí vědět, že jsem nemocnici neopustila hlavním vchodem.

„Myslel jsem, že s jakoukoliv akcí počkáš, až dorazím z práce. Tohle bylo nebezpečné, B,“ káral mě a já musela chtě-nechtě souhlasit.

„Tohle mi můžeš říct u vás, zrovna tam mířím. Potřebuju mluvit s tvou mámou,“ informovala jsem ho a s posledním pohledem na nemocnici, k níž právě dojíždělo naleštěné stříbrné Volvo, jsem odcházela k Mooreovým.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bella jako lovec - 4. kapitola: