Po dlouhé době zase přidávám další kapitolu. Je o návštěvě Belly a její rodiny u Cullenových.
17.07.2010 (10:15) • Kajushqa1 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4535×
Ke škole jsem dojela v rekordním čase sedm minut. Všimla jsem si aut Cullenových. Zaparkovala jsem a vystoupila z auta. Všimla jsem si, jak na mě lidi zírají víc, než včera a co teprve Edward, jakmile si všiml, že ho vidím, nasadil zase výraz pokerového hráče. Šla jsem rovnou ke Cullenovým.
„Bello, jak to děláš, že ti to vždycky tak sluší?“ zeptala se mě Alice.
„Alice, to nedělám já, ale moje mamka, má skvělý smysl pro módu, nebýt jí, tak jedu do školy ve starých teplákách.“
„Aha. No nevadí, nakupovat se mnou pojedeš stejně, že ano?“ zeptala se mě a přitom na mně dělala psí oči.“
Povzdechla jsem si. „No dobře, pojedu s tebou nakupovat.“
„Jupí. To je super, takže po škole jedeme.“ Usmála jsem se na ni, a v duchu si povzdychla. Edward se na mě podíval s výrazem: No mě to povídej. Celkem jsem, ale pochybovala, že ho Alice nutí do nakupování. Vydala jsem se směrem ke své třídě, Rosalie šla stejnou cestou, zjistily jsme, že spolu máme hodinu a tak jsem se posadila vedle ní.
„Jak se máš, Bello? Nějak jsme neměly čas si spolu popovídat.“
„To je pravda Rosalie, mám se dobře.“
„Víš, Bello, chci se tě na něco zeptat, vím, že je to dost brzy, ale líbí se ti Edward?“
„Nevím, jestli je dobrý nápad na to odpovídat, když ti tvůj bratr čte myšlenky.“
„Nečte, Bello, požádala jsem ho o to ráno, abych se tě na to mohla v klidu zeptat.“
„Tím pádem, ti mohu odpovědět. Ano, líbí se mi.“
„Dobře, jsem ráda, že to vím.“
„A proč se na to vlastně ptáš, Rosalie?“
„Akorát jsem chtěla vědět, jestli mám pravdu. Poslední dobou se mi zdá, že mám dar zjistit city ostatních lidí.“
„Že by se ti dar projevil takhle pozdě je zvláštní, ale ne ojedinělé, rozhodně bych ti přála, abys ten dar měla.“
„Děkuji, Bello, zdá se, že jsi vážně fajn.“
„Děkuji za poklonu, Rosalie.“ Usmála jsem se na ni a ona na mě.
Po hodině s Rosalií mě čekala hodina s Edwardem. To by mohlo být zajímavé, pomyslela jsem si. Ve třídě bylo jediné volné místo, vedle Edwarda. Nasadila jsem úsměv a šla si k němu sednout.
„Ahoj Bello, dneska ti to sluší. Teda ne, že by ti to včera neslušelo.“
„Ahoj Edwarde, díky za kompliment. Těším se na dnešní závod.“
„Jo to já taky, určitě tě dnes porazím.“
„Tím bych si nebyla tak jistá, ale uvidíme.“ Usmála jsem se na něj a začala poslouchat výuku. Po hodině jsem se vydala do další učebny. Na chodbě jsem potkala Emmetta.
„Čus Bells, jak je?“ zeptal se, a přitom jsme si dali náš nový pozdrav.
„Jo, de to, Emme, no měj se, musím na hodinu, uvidíme se na obědě.“
„Jo, měj se, čau.“ S Emmettem byla vážně sranda, byl něco jako velkej brácha.
Po škole jsem jela s Alicí nakupovat do Port Angeles. Neměla jsem sice vůbec ponětí o tom, k čemu budu potřebovat večerní róbu, ale na žádost Alice jsem si ji koupila, kdo ví, třeba Alice vidí v budoucnu nějaký školní ples. Koupila jsem si ještě oblečení na večer u Cullenových a vrátily jsme se zpátky do Forks. Rozloučily jsme se na křižovatce a každá jsme se vydaly svou cestou. Doma jsem se oblékla na večer a čekala na rodiče.
Když byli rodiče konečně připravení, nasedli jsme do auta táty a vydali se k sídlu Cullenových, mapu jsme nepotřebovali, stačil nám čich. Po chvíli jsme dojeli k vile, která byla podobná té naší. Šli jsme ke dveřím, Edward už je otevíral, zřejmě si přečetl myšlenky mých rodičů. Mamka věnovala Esmé vázu, šli si prohlédnout dům a diskutovat o architektuře. Taťka si šel povídat s Carlislem na terasu, která byla v zadní části domu, bylo mi jasně, že se jdou bavit o nějakém lékařském případu. Ve vteřině u mě byla Alice a táhla mě k nim na zahradu, za námi šli i ostatní, za zahradou byl les.
„Takže, Bello, zavedli jsme tě sem, abychom ti řekli, že se nám můžeš s čímkoliv svěřit, a my to nikomu neřekneme.“
„Dobře, takže vám rovnou mohu povědět něco o jedné upírce jménem Evelyn.“ Když jsem jim ten příběh vykládala, vypadali, že jim je vážně líto co se stalo. Ke konci jsem začala vzlykat. Alicemi objala kolem ramen a já ji přitiskla obličej na rameno, ne že bych mohla brečet, ale bylo to dost uklidňující. Jasper na mě vyslal smířlivou náladu a já přestala vzlykat.
„Díky, Jaspere.“
„Kdykoliv, Bello.“ Potom jsme si povídali dlouho o lovu, než přišli moji rodiče, a jeli jsme domů. K ránu jsem měla zase závod s Edwardem. Běželi jsme rychle, ale zase to byla remíza. Nakonec jsme se dohodli, že budeme závodit tak dlouho, dokud jeden z nás nevyhraje.
Ve škole mi den rychle uběhl a brzy jsem jela domů. Večer k nám měli přijít Cullenovy. Česala jsem se u zrcadla a pak ucítila mě velice známý pach. Pohltil mě strach, ale nechtěla jsem to dát znát. Objevil se za mnou jeho původce. Pomalu jsem se k němu otočila. Viděla jsem jeho úsměv a černé vlasy.
„Damone.“
Autor: Kajushqa1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Bella Salvatore - 3. kapitola:
Ou, co tam dělá Damon? Ne, že bych ho tam nerada viděla, ale když ona z něj má strach, tak to asi nebude věstit nic dobrého . Ale i tak jsem ráda, že tam je
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!