Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella vlkod... Pes?! 7. kapitola

14.02.2014 (17:15) • Mispool • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2293×

7. kapitola

Bella

Byla jsem v nějaké místnosti. A najednou se tam objevila žena. Odněkud ji znám. Nemohu si vzpomenout na jméno, ale znám ji. Tvář i tělo měla jakoby v mlze. Najednou začala mluvit. 

„Bello, musíš mu to říct! Je to vůči němu nefér! Musí to zjistit. A až se to stane, budete oba šťastní." Nevím jak, ale věřila jsem jí. Opravdu to tak bude, ale pak mou mysl zaplavily pochybnosti. Co když ne? Co když mne odmítne? Budu ztracená... Už nebudu muset existovat. Ne, když nebudu stát po jeho boku.

„Já vím, ale bojím se... Co když to nebude tak, jak si myslíš? Co když mě nepřijme takovou, jaká jsem?"

„Zlato, věř mi, že jo! Už se rozhodl. Chce tě za každou cenu. Miluje tě! A ty jeho... Já to vím!" Mluvila se mnou jako nejlepší kamarádka. Asi to tak opravdu bude. Ale jak si tím může být tak jistá?

„Jak? Jak to můžeš vědět?"

„Žiji s ním už velmi dlouho a poznám to. A prostě to vím. Věříš mi?" Znala jsem odpověď. Jí jsem bezmezně věřila, a tak jsem nezaváhala.

„Ano," vyhrkla jsem odpověď.

„Tak jdi za ním a pověz mu to." No jo... Ale co všechno mu mohu říct? Opravdu jí můžu věřit? Co když je to vše jen iluze? Řeknu mu to a vše zmizí, všechno ztratím. 

„Co přesně mu mám říct?"

„Všechno. Řekni, co k němu cítíš. Kdo jsi. Odkud jsi. Tvou minulost, přítomnost i budoucnost. Přijme tě. Protože tě miluje. Udělej to a budete šťastní. Vaše budoucnost je ve tvých rukou. On na to sám nepřijde. Já už to vím. Znám tvoje tajemství. Naše rodina tě miluje. A díky tvému chování jsme pochopili, že i ty miluješ nás. Jen jeho miluješ jinak.Tak, jak se milují muž a žena. Pověz mu to. Ukaž mu, kdo jsi! Jdi za svým snem..."

Najednou mlha zmizela. Skoro jsem to nepostřehla, jak mi v hlavě zaznívala její poslední slova - Jdi za svým snem! A pak, zrovna když už jsem byla rozhodnutá, že to opravdu udělám, se objevil vír. Ale tentokrát se ke mně přibližoval stále blíž a blíž, až mě pohltil. Padala jsem neznámým prostorem, až jsem se najednou zastavila a koukala se na dva lidi na parkovišti. Stála jsem mezi stromy, ale slyšela jsem každý výdech, každý pohyb srdce té ženy, která stála naproti němu. Dívala jsem se mu do obličeje. Byl to Edward. Měl svraštěné čelo a obočí mu skoro skrývalo oči. Neusmíval se. Jen se na ni zamyšleně díval a na něco se soustředil. Netuším na co. 

Pak jsem se zaměřila na tu dívku. Měla skoro stejné vlasy jako já a postavou mi byla také velmi podobná. Nebyla jsem si jistá, ale asi jsem to byla já, i když... Ta postava mi neseděla... Ale ty vlasy... To budu já. Možná jsem trošku přibrala? Jo, to bude ono. 

Zaměřila jsem se na svůj hlas a co říkám. Byl mi povědomý, ale nemohla jsem uvěřit, že to jsem já. Byl strašně upištěný, ale co já vím, jak zní můj hlas ostatním. Soustředila jsem se na slova.

„... ale i přesto, že znám tvé tajemství a ty znáš mé, tě miluji. Věděla jsem to už od té doby, co jsem tě poprvé uviděla. Teda... Možná jsem to poznala až potom, ale hlavní je, že to vím. Můžeme to spolu alespoň zkusit. Já vím, že ty mě miluješ, bylo mi to hned jasné!"

Edward se díval na tu dívku a pak se usmál. On řekne ano! Skoro jsem se štěstím rozplynula, jenže pak jsem se zarazila. Úsměv se mu roztáhl až tak, že mu byly vidět zuby, a pak se začal smát nahlas. On měl záchvat smíchu. Pak se zarazil a znovu se uchechtl.

„To myslíš vážně? Nechci tě nějak urazit, ale já miluji jinou. Je mi líto. Mezi námi by to neklapalo."

Chvilku bylo ticho a pak jsem jen slyšela popotahování. Dívka se otočila, obličej přikrytý rukama, a utíkala ke svému autu. Nasedla na místo řidiče, takže jsem jí opět neviděla do tváře a zakřičela:

„Lháři! Myslela jsem, že mě miluješ, ale celou dobu sis ze mě dělal srandu! Zařídím, aby ti už nikdy nikdo nevěřil! Nikdy už tě nechci vidět! Nazdar." Nastartovala a smykem vyjela z parkoviště. Už jsem jen slyšela, jak s někým mluví do telefonu.
„Nevyšlo to! Vysmál se mi! Jak je to možný? Tvrdila jsi, že mě miluje! Lhářko! Nesnáším tě! Máš štěstí, že tam nikdo nebyl! Počkej, ve škole tě potopím, ty jedna..."

Dál už jsem nic neslyšela, jen jsem zahlédla, jak Edward odchází ke svému autu, nastupuje, startuje a taktéž odjíždí. To už jsem se však vzdalovala ze svého místa mezi stromy a vracela se mlhou zpět, abych se probudila.

Rychle jsem se na posteli posadila. Před očima se mi ještě promítaly barevné skvrny. Cítila jsem se úplně vycuclá. Chtěla jsem vstát, abych se trochu protáhla, ale najednou jsem si uvědomila, že jsem člověk! Panebože, to ne! Jestli mě takhle někdo uvidí! Zděsila jsem se ještě víc, když mi začaly docházet souvislosti. 

Za prvé: Upíři nespí.

Za druhé: Když se proměním na člověka, jsem nahá.

Za třetí: Nespím pod peřinou, stačí mi moje srst.

Když to shrnu, došla jsem k tomu, že sedím nahá na posteli ve své lidské podobě, o které ví jenom vlkodlaci, přičemž Edward na mě teď může odkudkoli zírat, protože je to jeho pokoj, ve kterém si čte, poslouchá muziku a dělá spousty jiných věcí. Sakra! 

Rychle se otáčím kolem své osy, ale nikoho, kdo by na mě kulil svá zlatá očiska, nevidím. Ještě že tak! Podívám se na hodiny. Za chvíli tři čtvrtě na osm. Zvláštní, ještě by tu měli být. Lépe se zaposlouchám do zvuků v domě. Dole se dva hádají a další dva sedí u televize. Někdo je v kuchyni a jeden upír v pracovně. To bude Carlisle. V kuchyni je Esme, hádají se Alice s Emmem a u televize se pochechtávají Rose s Jazzem... Ale kde je Ed?! Znovu se zaposlouchám a vtom mi dopne, že ten zvuk vody nejde z kuchyně, ale z koupelny, a zrovna přestal. A jé...

Rychle jsem se přeměnila a seskočila z postele. Vtom se otevřely dveře, ze kterých vyšel Edward s jedním mini ručníkem omotaným okolo pasu. Zasekla jsem se uprostřed pohybu a zírala na něj, div jsem nezačala slintat. Edward se na mě podíval a pak pobaveně vyprskl smíchy, což mi připomnělo ten sen. Už jsem si ho nepamatovala celý, snad jen že mě někdo přemlouval, ať mu o sobě řeknu, a když jsem to udělala, tak se mi vysmál. V tu chvíli jsem se urazila. Nevím proč, přece to byl jen sen, ale bylo to hnusné i tak.

Zhnuseně jsem se na něj podívala a pakovala se z pokoje. Cestou mě napadlo, jestli by byl Edward tohohle opravdu schopný... Možná, že jo. Co já vím, jak se chová mezi lidmi ve škole. Sešla jsem do kuchyně a pak ven se proběhnout. Vyvětrala jsem si hlavu, a tak trochu změnila názor na můj sen. Když jsem se vrátila, šla jsem se najíst a pak jsem se rozhodla, že neuškodí, když se podívám na novinky v televizi. Cullenovi zrovna odjížděli, a tak jsem měla volný byt.

Proměnila jsem se v člověka a šla si do knihovny půjčit Romeo a Julie. Za tu dobu, co tu jsem, se stala mou oblíbenou. Zrovna jsem obracela list na druhou kapitolu, když jsem na schodech uslyšela kroky. Zděsila jsem se a rychle se proměnila. Skoro pozdě. Tlapy mi dopadly na podlahu, zrovna když se zavíraly vchodové dveře. Dovnitř si to přitančila Alice a trochu zklamaně se na mě podívala. Vyletěla nahoru po schodech, a když se vracela, v ruce měla malou černou taštičku.

Nevím, na co ji zrovna ona potřebovala, ale nechala jsem to plavat. Ještě než vyšla ze dveří, podívala se mi pátravě do očí a pak se na chvilku podívala za mě. Překvapeně trochu vykulila oči, ale pak se spokojeně usmála. Pak už jí nebylo. Pár minut jsem vyčkávala, jestli se ještě někdo nevrátí pro jinou malou taštičku, a zároveň jsem vydýchávala ten šok. Ona mě skoro viděla! Tohle se nestalo náhodou. Nemohlo. Upíři přece nezapomínají...

Zase jsem se přeměnila, uklidila knihu zpět do knihovny, šla si pro věci do skrýše a rozhodla se, že dnes počkám před školou na Angelu a pak spolu můžeme někam zajít. Vysprchovala jsem se, umyla, učesala, vyčistila si zuby, oblékla, sklidila jsem zbytek věcí na své místo a pak už jsem jen čekala na správný čas, kdy jet před školu. Ang chodila s Cullenovými do stejné třídy, a tak vím, že poslední hodinu mají tělocvik a ten jim končí po třetí.

Chvilku po půl třetí jsem pěšky vyrazila do města, zase si půjčit auto. Zaplatila jsem potřebné peníze a vyrazila směr Forkská střední. Dorazila jsem tam chvilku před čtvrt na čtyři. Vystoupila jsem a čekala, až Angela vyjde. Když jsem ji zahlédla v davu jejích spolužáků, vesele jsem na ni mávala, dokud si mě nevšimla. Se sklopenou hlavou ke mně přispěchala a její tváře zářily jako semafory. 

„Ahoj, Bello, co tu děláš?" zeptala se skoro šeptem.

„Ahoj, Angí, přijela jsem tě vyzvednout a napadlo mě, jestli bys nezašla někam na čaj nebo se jen tak projít. Moc to tu neznám, a tak bys mi mohla ukázat nějaká zajímavá místa," začala jsem jí vykládat svůj plán.

„No, já proti tomu nic nemám, odpoledne mám volno a učit se můžu večer, ale nerada bych tě nějak zdržovala, domů můžu klidně jít i pěšky, není to zase tak daleko..." začala se vymlouvat, ale to už jsem zahlédla vycházet Cullenovy ze školních dveří.

„Věř mi, Ang. Kdybych nechtěla, tak ti to ani nenabízím." Povzbudivě jsem se na ni usmála a otevřela jí dveře spolujezdce. Už už jsem za ní chtěla zabouchnout dveře, když jsem uslyšela jeho hlas.

„Bello! Počkej, potřebuju s tebou mluvit." Edward...

„Angelo, počkáš tu chvilinku, jen něco vyřídím." Mile jsem se na ni usmála. S úsměvem přikývla, zavřela dveře od auta a začala se pásat. Já jsem se otočila na patě a pomalu šla naproti Edwardovi. 

„Ahoj, kde máš bratra?" zavedl konverzaci.

„Čauky, brácha je doma, dneska mu nebylo dobře a ve středu odjíždí tady s Angelou na jeden výlet i s jejími rodiči, tak musí být zdravý." Zavedla jsem myšlenku, kam jsem potřebovala. Když jsem byla s Ang, zmiňovala se, že s jejími rodiči jedou na velmi dlouhou dovolenou a berou s sebou i jejího bratrance, který je ve stejném věku jako ona, a tak jsem toho hodlala trochu využít. 

„Aha, a na jak dlouho odjíždějí?" Ajaj, Angela mi přesně neřekla, kdy se vracejí, ale myslím, že říkala, že přijedou až přespříští měsíc. No, s ohledem na to, že dnes je dvacátého čtvrtého září a oni odjíždějí šestadvacátého a budou tam až do konce listopadu, tak tam budou měsíc a čtyři dny.

„Až do konce listopadu. Je to akce z jednoho internetového portálu, zájezd do Alp, placené ubytování, jídlo i vstupenky na vleky. Je to pro čtyři osoby a já bratra nemohu nechat doma samotného a Angele i jejím rodičům věřím, tak s nimi jede on. Ve škole mají oba výborné známky a absenci skoro žádnou, takže to není problém," vykládala jsem mu zapáleně a skoro zapomněla na Angelu čekající v autě. Je fakt, že tímhle rozhodnutím jsem si zpečetila osud. Do konce listopadu bych mu chtěla říct pravdu, ale nevím, jestli to dokážu.

„Aha, a bratr jde zítra do školy? Že bychom ho přivezli domů?" nabízel se dál Edward. Musela jsem se tomu v duchu usmát. Za každou cenu džentlmen.

„Ne, Samuel už do školy nepůjde. Nechci riskovat, že se něco semele těsně před tím výletem. Strašně se na něj těší a já bych mu nerada zkazila radost." Už jsem se začala ošívat. Nevěděla jsem, co ještě dalšího zakomponovat do příběhu, aby do sebe jednotlivé kousky zapadaly. A pak padla otázka, kterou jsem nečekala.

„Aha, a to Ang nemůže jezdit Samuelovým autem? Nebo ještě není opravené?" A sakra! Na to auto jsem úplně zapomněla, ale pak mě napadla spásná myšlenka. 

„No, my teď nemáme moc peněz nazbyt, navíc já mám auto a Sam jede na ten výlet, a tak jsem se snažila moc neutrácet, aby měl něco s sebou, plus nová výbava na lyžování a kapesné, takže auto necháme opravit až později. Do té doby je budu vozit svým." Uf a teď se do toho nezamotat. Rozvahu, Bello, rozvahu a klid.

„Jo takhle. No pokud by jste chtěli, tak Rose o autech něco málo ví. Teda... Ví toho hodně a klidně by se na něj podívala." No, neříkala jsem to? Džentlmen až za hrob... No, za hrob...

„To je dobré, opravdu. Angelin otec se vyzná v cenách a všem možném, takže to potom domluví. Každopádně já už asi budu muset jet, s Ang jedeme do města a tak. Takže se měj."

„My bychom za to nic nechtěli. Klidně se ozvi, kdybys změnila názor. Jo, málem bych zapomněl, počkáš tu chvíli? Jenom pro něco skočím." Ani nepočkal na odpověď a už jsem viděla jeho záda. Chvilku mluvil s Alice a já jsem se mezitím otočila na Angelu a rukou naznačila ještě pět minut. Přikývla a dál se věnovala ladění rádia. Znovu jsem se otočila a viděla jsem jen, jak odněkud Alice vytáhla tu malou černou taštičku, vytáhla z ní krabičku zabalenou v papíře a podala ji Edwardovi. Ten něco zamumlal a pelášil ke mně. 

„Tohle je pro tebe, otevři si to doma. Už musím jít, ale užij si zbytek dneška. Měj se," vychrlil na mě, dal mi pusu na tvář a rychle odešel. Jen jsem se za ním koukala s vykulenýma očima a polibkem, který mi doteď pálil na tváři. Rychle jsem se vzpamatovala, nastoupila do auta, krabičku si dala do přihrádky u spolujezdce. Angela se na mě obrátila s otazníky v očích, ale jen jsem zakroutila hlavou. Vyjela jsem z parkoviště, a když jsem se podívala do zpětného zrcátka, uviděla jsem Edwardův spokojený výraz a zářící oči, jak mi propalují zadek auta.

Zabočila jsem doleva a odvezla Ang domů, počkala, než se převleče a vyřídí vše s rodiči, a pak jsme vyjely směr město. Zašly jsme na čaj, prošly skoro celé město, zašly na večeři do bistra a pak jsem ji odvezla domů. Byl to hezký den, užila jsem si ho tak, jako už dlouho ne. S někým, koho mohu brát jako opravdového přítele. 

Zajela jsem vrátit auto, krabičku schovala do kapsy bundy a šla pěšky k lesu. Tam jsem se svlékla, uložila věci, kam patří, a přeměnila se. Chvilku jsem běhala po lese a pak jsem zamířila domů, kde se vše odehrávalo jako vždy. Najedla jsem se a chtěla jít koukat s Emmem na baseball, když jsem si všimla Edwarda, jak sedí v křesle a tupě čučí do mobilu.

Nic a nikoho nevnímal, a tak jsem se rozhodla nerušit. Celou dobu, co se hrál zápas, se Edward ani jednou nepohnul a já z toho začínala být nervózní. Co se mohlo stát? Po skončení jsem ho zatahala za rukáv svetru a tím ho donutila začít vnímat okolí. Posunky jsem ho donutila vstát a běžet za mnou na naši louku. Tam jsem si lehla a on si sedl vedle mě. Šťouchnutím do jeho ramene jsem ho donutila promluvit. 

„Asi bys chtěla vědět, co mě trápí, že? Víš, jak ti stále vyprávím o té dívce? Isabelle? Jak jsem do ní zamilovaný? Občas čeká před školou na svého bratra a její kamarádku. Dnes tam byla opět. Dal jsem jí balíček, aby mě mohla kdykoli kontaktovat. Byl to mobil. Už dopředu jsem na něj poslal SMSku se svým číslem a poprosil ji, aby mi zavolala, jestli dorazila v pořádku domů, ale ještě nic. Nevím, jestli zapomněla, nebo jestli prostě jenom nechce. Co když mě nemá ráda? Co když..." A dost! Už jsem ho musela zarazit.

Smutně jsem zakňučela. Vždyť já tě miluju, jen se bojím, že mě odsoudíš, když poznáš, kdo jsem. Edward se na mě smutně podíval, podrbal mě za ušima a pak už jsme jen leželi a čekali, až se objeví hvězdy. 

Autor: Mispool (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bella vlkod... Pes?! 7. kapitola: