Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bello? Co to vyvádíš? - 9. kapitola

11.08.2010 (09:00) • Texy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3322×

Edward:

Seděl jsem na posteli a byl v šoku. Arova mysl byla nějaká zmatená. O Alice tvrdil, že je Marie, načež si to vysvětlil tím, že za to může nějaká Isa. Ale ať jsem pátral v myslích všech v hradu, žádnou Isu jsem neobjevil. Ani Bellu. Tak frustrující pocit!

Kde jen moje Bella byla? Co asi zrovna dělala? Má se dobře? Nenutí ji pít lidskou krev? Nebo chce snad pít lidskou krev? Tolik otázek, ale žádné odpovědi. Bohužel.

Položil jsem si hlavu do dlaní a snažil se na nic nemyslet, ale nešlo to. Neustále jsem před sebou viděl Bellinu tvář. Její oči, její úsměv, její tvář, když se snažila zlobit, ale moc jí to nešlo. A pak její zmučený výraz, když jsem jí řekl, že pro mě není dost dobrá.

Byl to pro mě hodně těžký okamžik, ale naděje, že na mě zapomene a bude žít plnohodnotný, lidský život mě přesvědčovala, že dělám správnou věc. Věděl jsem, že já na ni nikdy nezapomenu a bude to moje jediná a opravdová láska, ale ona zapomene a bude šťastná.

Nemohl jsem ji podruhé vystavit takovému nebezpečí a znovu riskovat její život. Jasper se sice potom utápěl v depresích, ale sám si moc dobře uvědomoval, jakou dohru mohlo mít to, co se na její oslavě narozenin stalo. Pro všechny bylo těžké rozhodnutí odstěhovat se, ale podlehli mému nátlaku na ně, že to tak bude prostě lepší.

Nejhůře to snášela Esmé s Alice. Obě si Bellu zamilovaly, Esmé jako dceru, Alice jako sestru a nejlepší přítelkyni. I ostatním chyběla. Dokonce i Rose, která těžce snášela, v jaké náladě byli všichni v rodině. Emmett přestal vtipkovat, Jasper se vůbec nesmál, protože emoce celé rodiny ho doslova sžíraly a Carlisle se nemohl vzpamatovat z toho, co jsem udělal. On Bellu považoval za svou další dceru a nesouhlasil se stěhováním. Dlouho s nikým nemluvil a jen truchlil. Ale ani tak se jejich pocit stesku nedal srovnávat s tím mým. To já ji miloval, ale opustil. A Alice mi to dávala dost najevo.

Musel jsem si často měnit číslo, protože mě Alice bombardovala textovkami, jak je Belle. Zakázal jsem jí dívat se do Belliny budoucnosti, ale Alice to nedělala schválně. Vize o Belle přicházely samy od sebe a Alice trpěla. Řekla si, že když trpí Bella a ona, budu také trpět. A tak mi pokaždé psala, jak to s Bellou vypadá, jak nereaguje na okolní svět a jen se utápí ve své bolesti, jak zapomíná na život, žije jako stroj, který se ráno vzbudí, odejde do školy, vrátí se domů odpoledne, udělá úkoly, dívá se z okna místo toho, aby šla ven s přáteli, a pak jde spát. A pořád dokola.

Opravdu mi to dost ublížilo a Alice to věděla. Už jsem přemýšlel nad návratem, když mi volal Carlisle. Tušil jsem, že je něco špatně. A také že bylo. A když jsem se dozvěděl, že z Belly je upírka a jsou s Alice ve Volteře, dával jsem to všechno za vinu sobě. Kdo jiný za to také mohl?

„Můžu dál?“ zeptala se Alice přes dveře. Už předem znala mou odpověď, ale stejně se raději zeptala.

„Pojď, Alice,“ odpověděl jsem a zvedl hlavu ke dveřím. Tiše prošla dveřmi, zavřela je za sebou a přisedla si ke mně na postel.

„Edwarde, přestaň se trápit. Bella je na hradě. Vím to, byla tu celou dobu se mnou, ale někdo ji přestěhoval. A navíc, její pach tu stále je. Jen se pomalu vytrácí.“

Musíš jít se mnou. Zavedu tě k němu, abys ho poznal. Ale musíme si pospíšit, opravdu je čím dál tím víc slabší. A taky si dojdeme na lov, jelikož jen bloudíš po hradě a zapomínáš na sebe! Nesmíš vyhladovět! Poslala mi v myšlenkách, aby nás nikdo neslyšel.

Měla pravdu. Neznám Bellin upíří pach. Neměl by se od lidského tolik lišit, ale ještě jsem ho sám na hradě nepotkal. A také měla pravdu v tom, že jsem už dlouhou dobu nebyl na lovu. Přemýšlel jsem, čím bychom měli začít. Jestli lovem nebo pachem. Ale Alice věděla, že pokud najdu Bellin pach, na lov mě jen tak nedostane, takže jsme vyrazili na lov do blízkého lesa.

Bella:

Od příjezdu velké návštěvy ze severu, jak mi řekla Jane, jsem se musela přestěhovat k Jane do komnaty a nikoho nezajímaly mé námitky proti stěhování. Já se stěhovat nechtěla, protože jsem bydlela s Alice. Sice provizorně, ale s ní.

Kde Alice vůbec byla? Vždyť jsem ji od toho stěhování neviděla! Ať jsem ji hledala sebevíc, najít se mi ji nedařilo. Její pach byl po celém hradě, ale nikdy jsem nezůstala sama, takže jsem se nemohla za Alice vydat. Přišlo mi, že se u mě Jane, Alec a ostatní střídají jako na stráži.

A o Alecovi nebudu vůbec přemýšlet. Začal mi strašně nadbíhat, každý den mi nechával posílat květiny, takže komnata Jane byla plná různých květin a vonělo to tam jako v květinářství. S každou novou kyticí jsem byla víc mrzutější a snažila se utéct, ale nepovedlo se mi to ani jednou.

Nechápala jsem ten zvrat v celém hradě. Všichni byli najednou napjatější, nesmáli se, nezdržovali se zbytečně ve společenských místnostech. Jen podle plánu trénovali boj a krmili se. Pouze Gianna stále seděla na recepci a usmívala se na všechny okolo. Nechápala jsem, proč tu vůbec je. Na místě, které je pro člověka vysoce nebezpečné. Zvlášť, když se tu pohybuje nějaký hladový upír.

I můj denní režim se změnil. Celé dny jsem byla zavřená ve sklepení, kde jsem s Jane a Alecem trénovala boj a učila se ovládat svůj dar. Bylo to velmi těžké, protože jsme nevěděli, jak se můj dar projevuje, ale jednou přivedli mladou lidskou dívku a používali na ni své dary.

Bylo pro mě utrpením vidět tu dívku, jak leží na zemi a křičí, když na ni svůj dar použila Jane. A najednou, jak jsem byla plná vzteku a rozhořčení, že kvůli mně týrali mladou dívku, která stejně skončí jako jejich krmení, ze mě vyletělo něco jako elastická látka a tu dívku to zaštítilo. Přestala křičet, opatrně se zvedla a všichni mi věnovali důležitý pohled.

Nevydržela jsem moc dlouho s roztaženým štítem, brzy mě to unavilo, což bylo dosti zvláštní, ale už jsem alespoň věděla, jak se můj dar chová. Nikomu jsem však neřekla, jak se z mého úhlu pohledu projevuje. Nemuseli to vědět. Bylo to takové moje malé tajemství před Volturiovými, jelikož jsem jim nevěřila.

Alespoň, že mě nechali na vegetariánské stravě. Sice jsem musela nosit čočky, prý aby ostatní nevěděli, jaký mi Aro udělal ústupek. Asi si mě vážně dost cenil, což jsem vůbec nechápala, protože pro mě to byl ten zlý Aro, o kterém mi vyprávěl Edward. Ach, kde je vůbec můj Edward?

Vstala jsem z křesla a podívala se z okna. Viděla jsem mladé páry, jak se drží za ruce a prochází ulicemi. Vzpomněla jsem si na chvíle s Edwardem, ale šlo mi to hůř, než jsem si myslela. Vzpomínky na něho a vlastně na celou rodinu byly téměř pryč. Jane mi prozradila, že pokud si chci něco z lidského života pamatovat, musím na to často myslet, aby se mi vzpomínky uchovaly.

Zabrousila jsem v těch bledých vzpomínkách na naši louku a vybavila si všechny ty emoce, které jsem zde cítila. Na té louce se mi přiznal, čím doopravdy je, řekl mi, že duch zvítězil nad hmotou a moje vůně už ho tolik neláká. Na té louce jsme si vyznávali lásku.

V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Otočila jsem se a zjistila, že mě nikdo nehlídá. Rozhodla jsem se toho využít. Buď teď, nebo nikdy! Řekla jsem si pro sebe a vyběhla z komnaty, co nejrychleji to šlo. Však já Alice najdu a společně utečeme zpátky domů!

Gianna:

Seděla jsem u svého recepčního stolu, prohrabávala se zrovna nějakými papíry, když jsem je uviděla. Malá černovlasá dívka, ale její smích nebyl slyšet na hradě již několik dní. A on. Delší bronzové vlasy, velké zlaté oči a krásně tvarované rty, které směřovaly směrem dolů. Oba byli tak strašně smutní, až jsem z toho byla smutná i já.

Tady na hradě už jsem nějaký ten pátek byla a věděla jsem všechno. Věděla jsem, čím tu všichni jsou, čím se živí, jak se chovají. A chtěla jsem to sama absolvovat. Moc lidí mě tady nechápalo, ale já chtěla být navždy mladá a s tím, který se zapříčinil o to, že tu vůbec jsem.

Byla jsem jednou ve Volteře a procházela kolem nějaké výlohy, kde jsem se zastavila, protože mě tam upoutaly jedny šaty. Byly překrásné, celé černé, stříbrem zdobené. Věděla jsem, že tolik peněz nemám, ale obdivovala jsem je dál. Stála jsem u té výlohy již nějakou dobu, když mou pozornost upoutal muž, který ke mně přišel.

„Slečno? Líbí se vám ty černé šaty?“ zeptal se milým hlasem. Otočila jsem se na něho. Přede mnou stál muž o pár centimetrů vyšší než já, na sobě tmavé džíny a tmavě zelené tričko s dlouhým rukávem. Měl krátké, černé vlasy, krásný úsměv a neskutečně bledou pokožku. Ale nejvíce mě zarazilo, že i když nesvítilo slunce, měl sluneční brýle.

„Líbí. Ale nemám dost peněz na to, abych si je mohla pořídit. To víte, studenti si nemůžou moc vyskakovat,“ odpověděla jsem mu. Jeho oči se stočily na výlohu. Prstem mi naznačil, ať chvíli počkám a zamířil do obchodu. Za chvíli byl zpět a ty šaty mi nesl zabalené v krabici. Dívala jsem se na něho jako na blázna.

„Byla by škoda, abyste si je neoblékla,“ řekl a podával mi tu velkou krabici. Zavrtěla jsem hlavou.

„To od vás nemohu přijmout. Vždyť se ani neznáme.“

„Pravda. Jmenuji se Lee. A vy jste?“

„Gianna,“ řekla jsem tiše a stiskla mu ruku, kterou mi podával. Byla tak nepříjemně ledová, ale tělem mi v tu chvíli, kdy se naše ruce setkaly, projelo něco jako elektrický výboj.

„Tak tedy, Gianno. Co vás přivádí do Volterry?“ zeptal se a navázal tak konverzaci, která trvala několik hodin.

Díky Leeovi jsem se dostala do hradu, poznala jeho tajemství a tajemství všech okolo. Bál se, že ho nebudu milovat, ale opak byl pravdou. Mé city k němu se ještě prohloubily.

Když jsem mu jednou řekla, že chci být jako on, naštval se. Nechtěl o tom vůbec diskutovat. Ale Aro, Marcus a Caius ho utvrdili v tom, že mě proměnit musí. Dříve či později. Dlouho byl mrzutý, odmítal se se všemi bavit, ale i on vyměkl.

Domluvili jsme se na kompromisu. Promění mě přesně deset let od naší první schůzky. Tenkrát mi bylo dvacet, teď už mi je dvacet sedm. Ještě necelé tři roky a budu s ním navždy. Stanu se jeho právoplatnou manželkou a nerozdělí nás smrt, protože on už je jednou mrtvý a já budu taky. Rozdělí nás až sama věčnost.

Podívala jsem se na dvojici, která mě právě míjela. Musela jsem si rychle ujasnit, co vlastně chci udělat. Mohlo by to pro mě mít celkem rapidní dopad, ale moje vnitřní já bylo silnější.

Edwarde! Edwarde! Zavolala jsem na něj v myšlenkách. Věděla jsem, jak se jmenuje, jaký je jeho dar, jak se jmenuje celá jeho rodina. Všechno jsem jako recepční věděla. Zastavil se a překvapeně se na mě podíval.

Počkej, prosím. Všimla jsem si, že se jeho sestra zastavila a podívala se na mě.

Lhali vám. Všichni. Tvoje Bella tu je, ale pod jiným jménem. Jmenuje se Isa Volturi a přestěhovali ji od Alice k Jane, abyste se s ní nepotkali.

„Proč?“ zašeptal tak, že jsem to sotva slyšela.

Aro o ní nechce přijít. Má totiž pro něho zajímavý dar. Bál se, že byste si ji hned odvedli zpátky domů. Donutil všechny, aby si hlídali své myšlenky, a mysleli na nějaké blbosti. Přistoupil ke mně blíž a nahnul se mi k uchu.

„Gianno, děkuji ti. Nebýt tebe, bloudím tu celou věčnost. Ale určitě z toho budeš mít nějaký problém.“ Jakmile to dořekl, mihla se mi před očima Leeova tvář. Edward jen pokýval hlavou a podíval se na Alice, která chvíli nevnímala. Pak ale oba v souhlasu pokývali hlavami.

„Gianno, brzy odtud budete pryč a jen spolu. My už to zařídíme,“ pošeptal.

Ale co Demetri? Ten nás vždycky vystopuje! Poslala jsem mu myšlenku plnou strachu.

„Neboj, o to už se taky nějak postaráme. Však oni si tě cení. Zůstaň tady a hlavně nikomu nic neříkej a Arovi nepodávej ruku!“ řekl klidně a usmál se na mě. Nejistě jsem mu úsměv oplatila a on mě objal. Pak se s Alice rozběhli pryč a já se sesunula na židli.

Možná jsem právě udělala největší chybu v životě. Zradila jsem lidi, které jsem považovala za svou rodinu. Bála jsem se, co bude dál. Bude Lee v pořádku? A co já? A je strach z Demetriho oprávněný? Samozřejmě. I když je pravda, že si mě lidé na hradě cení. Alespoň pár z nich. A Demetri k nim patří. Je to můj přítel, ale kdo ví, jak se zachová, až zjistí, co jsem provedla. A jak to Cullenovi zařídí, abychom já a Lee byli jen spolu a pryč?

Hlavou se mi honilo nespočet otázek. A to všechno jen kvůli jednomu upírovi, co se zamiloval do lidské dívky, kterou ale někdo proměnil, a odvedli ji do Volterry. A on se ji sem vydal hledat. Proč jsem mu řekla, kde je?

Protože všichni by měli být šťastní. A já nejsem bezcitná bytost, ale osoba, co miluje, a ví, jaké to je, když vás odtrhnou od vaší druhé polovičky. Udělala jsem správně.