Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bello, sakra bojuj! 10. kapitola

10. Kapitola

Jake zastavil před domem a já seděla na sedadle jako přikovaná. Neměla jsem sice pochybnosti o jeho reakci, ale přesto jsem měla obrovský strach.

„Lásko, to zvládnem. Půjdem?“ Zeptal se a já kývla hlavou na znamení souhlasu. Na tohle znamení mě vytáhl za ruku z auta. Už nebylo cesty zpět a tak jsem poraženecky vykročila směrem k domku. Jake mě chytl za ruku a propletl naše prsty. Těsně přede dveřmi jsme se oba zastavili a Jake mě políbil. Přešli jsme tu poslední vzdálenost mezi dveřmi a Jake zaklepal. Nečekal ani na vyzvání a automaticky vešel. Vždyť je tady doma. Šel automaticky do obýváku a tam seděl Billy na svém vozíku a koukal na nějaký zápas.

„Ahoj tati.“ Pozdravil Jake. Přešel k němu a objal ho. Moc času teď spolu netrávili. Buď byl Jake se mnou nebo se smečkou.

„Dobrý den Billy.“ Pozdravila jsem ho slušně. Vůbec jsem nevěděla, jak se chovat. Klepaly se mi příšerně ruce, vlastně celá jsem se klepala.

„Ahoj děti. Bello, prosím, tykej mi. Jsme přeci rodina.“ Ano, jsme rodina a on ani neví jak moc.

„Tak jak chceš Billy.“ Snažila jsem se o co nejvíc bezstarostný úsměv, ale ve výsledku z toho vyšel jen nějaký podivný úšklebek.

„Víš, tati, my jsme ti s Bellou přišli něco říct.“ A najednou Jake zvážněl. Na Billyho tváři se rozprostřelo nepochopení a Jake pokračoval. Stále mě držel za ruku a teď ji stiskl pevněji, opětovala jsem mu to.

„Tati, Bella čeká dítě. Naše dítě.“ A je to venku, velký kámen mi spadl z hrudi, ale teď jsme s Jakem očekávali Billyho reakci. Nejdříve se zatvářil nevěřícně, ale pak se podíval na moji ruku, kterou jsem se ochranitelsky držela za břicho, a jeho výraz se změnil. Tohle bych teda nečekala.

„Cože? To si snad ze mě děláte srandu! Já budu dědeček?“ zeptal se nevěřícně a těkal mezi námi pohledem. Věděla jsem, že bude hrozně rád, ale co je moc, to je moc.

„Ale jste oba tak mladí! Jaku vždyť je ti dvacet!“ Snažil se nad tím přemýšlet realisticky, měl pravdu. Vlastně oba jsme ještě děti a je možné, že nezvládneme se starat o další generaci.

„Prostě se to stalo a my s tím nic neuděláme a ani nechceme.“ Řekl a pravou rukou mě objal kolem ramen. Tou levou rukou mi pohladil vystouplé bříško na znamení, že bude našeho prcka ochraňovat, ať se stane cokoliv.

„Jen přes moji mrtvolu! Na mého vnuka mi nikdo ani nesáhne! Jen jsem konstatoval fakt, ale není moc brzo?“ Takže on je až takhle moc šťastný? To bylo i na mě moc. Nemohla jsem tomu všemu uvěřit. V hlavě mi začal vrtat brouk. Jak to zvládneme? Mně je dvacet dva a čekám dítě. Holky v mém věku jsou na vysoké škole, a připravují se na svou budoucnost. Jsem ochotná tohle všechno najednou zahodit a věnovat se po zbytek života dítěti? Možná už je trošku pozdě přemýšlet na tohle téma. Prostě a jednoduše se tomu musím postavit čelem. Už není návratu.

„Prostě to přišlo a my se s tím musíme vypořádat.“ Řekl Jake. V téhle chvíli jsem byla dostatečně klidná a sedla si Jakovi na klín. Jake kolem mě obmotal ruce a políbil mě na tvář.

„Páni, tak já budu děda! A kdy se to má vůbec narodit?“ zeptal se a Jake se na mě taky tázavě podíval, protože to nevěděl ani on.

„Někdy první týden v srpnu. Takže se na nás nezlobíte?“ zeptala jsem se opatrně.

„Samozřejmě, že ne! Jsem strašně rád. Jenom mám trochu obavy, abyste to všechno zvládli.“ To je pravda, vždyť když se to tak vezme já o dětech nic nevím. Jenom jak se drží a krmí, jinak nic.

Chvíli jsme ještě strávili u Billyho doma, ale za chvíli jsme museli už jet, protože Jake měl sraz se smečkou. Rozloučili jsme se a nasedli do auta. Půl cesty jsme spolu ani nepromluvili. Nějak nebylo co říct. Oba dva jsme měli co dělat se svou vlastní myslí. Určitě musel přemýšlet o nadcházející změně našeho života. Snad nezměnil názor a nechce se našeho dítěte vzdát! Věděla jsem o maličkém sotva měsíc a už jsem si ho zamilovala. Neuměla jsem si teď svůj život představit jinak. Moje budoucnost byla naše dítě a Jake. Na jednu stranu jsem byla štěstím bez sebe, ale na druhou stranu jsem měla panický strach z toho, jak se o malinké postarám. Co když mu ublížím? Aniž bych si to uvědomila, začala jsem brečet. Najednou mi z hrudi začaly unikat vzlyky a Jake zastavil auto a otočil se na mě se zmučeným výrazem.

„Lásko, co se děje?“ ptal se mě Jake a zvedl mi bradu, abych se mu dívala do očí. Pohled, do těch nádherných kukadel ještě víc rozdmýchal pocity ve mně. Znova a znova jsem si sama sebe představovala s kruhy pod očima a zmučeným výrazem v obličeji.

„Já… mám… strach.“ Vykoktala jsem stěží ze sebe. Jacobův výraz najednou zjihl a ve tváři se mu uhnízdilo pochopení.

„Bells, neboj se, společně to zvládnem.“ Snažil se mě uklidnit, ale mělo to právě opačný účinek. Jak si může být vším tak jistý? Vždyť on taky nemá o dětech ani zdání a navíc, on bude pořád někde se smečkou a já budu doma sama. Vlastně nebudu sama, bude se mnou naše dítě. V tom mi hrkl nápad. Emily. Emily mi se vším může pomoct. Můj výraz se změnil s přicházející nadějí.

„Jaku, co kdyby mi s tím na chvíli pomohla Emily?“ zeptala jsem se s hmatatelnou radostí a nadějí v hlase. Proč mě to nenapadlo už dřív?

„To je dobrý nápad, ale nemyslíš, že má svých starostí dost?“ řekl a nejistě se na mě podíval.

„To je sice pravda, ale mohla by mi dávat třeba nějaké lekce. Já se strašně bojím, nechci na to být sama.“ Znova se mi do očí vedraly ty zrádné slzy, ale tentokrát jsem je nenechala přetéct přes okraj. Nesmím si nechat vzít alespoň tuhle naději. Jake se ke mně nahnul a políbil mě. V ten moment se stalo něco, co zahnalo moje obavy nečekaně do kouta.

„Au!“ Sykla jsem a moje ruka automaticky vystřelila k břichu. Jake se musel strašně leknout, ostatně jako já.

„Lásko, Lásko, co je ti?“ V jeho hlase bylo slyšet zoufalství a strach, ale hnedka jsem si uvědomila, že je neodůvodněný. Do mého výrazu vniklo štěstí a Jake se na mě nechápavě díval. Vzala jsem jeho ruku a položila jsem si ji na bříško. To maličké jako by vycítilo jeho ruku a koplo znovu, možná ještě více než předtím. Jake se na mě podíval a jeho úsměv se roztáhl do neuvěřitelné šířky a najednou se mu zalesklo v očích. Byl dojatý stejně jako já. Nahnul se ke mně a znovu mě políbil. Tan polibek byl tak procítěný a něžný, jako dosud žádný. Bylo v něm tolik emocí, které jsme cítili oba. Jake nespouštěl ruku z mého lůna a ucítil ještě několik dalších pohybů našeho malého prcka. Po chvilce se ode mě odtrhl a podíval se mi do očí.

„Chci ti jen říct, že jsem nikdy v životě nebyl šťastnější. Bells, děkuju.“ Tentokrát se oči zalily slzami nám oběma. Jen jsem ho objala. Na tohle ani neexistovala slova. Oba dva jsme byli nevýslovně šťastní z naší budoucí role rodičů.

Jake mě stále objímal jednou rukou a zároveň řídil. Směrem k nám domů, kde na mě čekalo překvapení.

Předchozí Shrnutí Další