Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bello, sakra bojuj! 12. kapitola

Ještě krátký moment jsme tam tak zůstali, ale vzpomněla jsem si na Emily a museli jsme dát kuchyni popořádku. V první řadě jsme posbírali oblečení a oblékli si ho. Vzala jsem si lopatku a koště a zametla střepy. Rozbil se nějaký hrneček. Každou chvíli jsme se na sebe podívali a usmáli se. Netrvalo nám moc dlouho dát místnost do kupy a zbylý čas jsem seděla Jakovi na klíně. Ani jeden jsme nic neřekli, nebyl důvod. Možná bylo pár témat k debatě, ale nějak zrovna na ně nebyla nálada.

Najednou jsem uslyšela řev nějakého motoru a bylo mi jasné, že je to Emily. Sam ji přivezl a zase odjel. Šla pomalu k domu a měla v náručí Marka. Přiběhla jsem ke dveřím a otevřela je. Za nimi už stáli oba dva a já se na ně musela zářivě usmát.

„Ahoj! Jak se vy dva máte?“ pověděla jsem směrem k Markovi. Najednou jsem pocítila takový hřejivý pocit uvnitř sebe. Za pár měsíců se takhle budu ptát svého dítěte. Vlastně mého a Jacobova. Našeho.

„Díky za pozvání. Máme se fajn, před chvílí jsme měli dobrůtku k hamání, že jo?“ začala Emily cukrovat na Marka v její náruči. Najednou ale její obličej zvážněl a důležitě se na mě podívala.

„Co jsi mi to vlastně chtěla říct? Zněla jsi docela vážně a naléhavě.“ Ptala se mě Emily. Měla asi trochu strach, co jí můžu takhle chtít.

„Nechceš se radši posadit?“ kývla jsem hlavou směrem k obýváku, kde seděl Jake. Nebála jsem se toho, že se naštve, ale toho, že mi nepomůže. Budu ji teď hodně potřebovat. Došli jsme do pokoje a posadili se všichni na gauč. Emily si Marka posadila na klín a on se spojeně uvelebil a zavrněl.

„Jsem těhotná a budu potřebovat tvoji pomoc.“ Musela jsem to ze sebe vyklopit, nikdy jsem nepraktikovala ten styl po kapičkách. Stejně by mi to asi nepomohlo. Emily se usmála a byla na ni vidět neskutečná radost. Kdyby máma pocítila alespoň poloviční nadšení jako Emily, byla bych neskonale šťastná, ale takhle.

„Bello, strašně moc ti gratuluju. Samozřejmě, že se mnou můžeš počítat. Vždycky.“ Věřila jsem jí každé slovo a s každou další hláskou, kterou vyslovila, jsem měla větší nutkání jí skočit kolem krku. Zalila mě vlna štěstí a pohody. Chvíli jsme si povídali, ale pak musela odjet. Vůbec jsem nemohla skrývat ten pocit radosti, který mě pohltil. Ještě hodně dlouhou dobu jsem svítila z dálky jako sluníčko. Ale jediný mráček mi stínil. Máma. Copak nemůže sdílet moji radost? To jí to tak strašně vadí? Je to snad náš život. A my jsme se rozhodli na tento svět přivést malinkou kopii mě a Jaka. To by jí tolik ubylo, kdyby se alespoň malinko přetvářela, abych si myslela, že má radost? Copak jí na mně vůbec nezáleží? Nějak si to musíme vyříkat. Nechci, aby prcek vyrůstal bez babičky.

Najednou mi zakručelo v žaludku a já musela okamžitě něco sníst. Během debaty jsem si totiž nevšimla mého vzrůstajícího pocitu hladu. Došla jsem rychlým krokem k ledničce a vyndala snad půlku jejího obsahu s úmyslem všechno sníst. Jake se na mě jenom z povzdálí díval a nevěřícně kroutil hlavou. Jen jsem se na něj pobaveně podívala a pokrčila ramena. Lehce se zasmál a sedl si vedle mě. Každou chvíli se začal nezřízeně smát a já se na něj vyčítavě podívala. Čemu se sakra směje? Nejspíš tomu, že jím jako za celou La Push. Když já si nemůžu pomoct. Prostě má prcek hlad.