Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bello, sakra bojuj! 15. kapitola

02.01.2010 (15:00) • KaculKaB • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2369×

15. Kapitola

Před autem se objevila srnka a Seth stočil volant na stranu. Naše auto sjelo ze silnice a nabouralo do stromu. Ozvala se naprosto ohlušující rána a pak jsem už nic neviděla. Mohlo to být pár minut nebo dokonce hodin, co jsem byla v bezvědomí. Vůbec jsem neměla pojem o čase, vlastně ani o světě. Prostě jsem nevnímala skoro nic. Probudila jsem se a otevřela oči. Všude byla krev a mě se začínalo dělat špatně z jejího pachu. Potom jsem si ale uvědomila, že už nesedím v autě, ale ležím asi třicet metrů od něj na trávě. Nikde jsem nikoho neviděla. Ze strachu se mi srdce zrychlilo až na neúnosnou mez. Když jsem začala trochu víc vnímat svět kolem sebe, uvědomila jsem si, že ležím v obrovské kaluži krve. To ne! Moje miminko! Nesmím o něj přijít. Musíš bojovat prcku, nevzdávej to! Jsi přece napůl vlkodlak!

Koutkem oka jsem pouze zahlédla ohnivou šmouhu před sebou. Netušila jsem, co znamená, ale upoutaly mě zvuky, které jsem slyšela. Znělo to jako něčí smích, ale nemohla jsem rozpoznat čí. Najednou se ta šmouha objevila dost blízko mě a já se lekla. Ale z druhé strany přisvištěla další šmouha, která narazila do té první. Za ohlušující rány odletěly někam hodně daleko. Z druhé strany jsem slyšela zase něco jako varovné vrčení. Nedávalo mi to moc smysl, proto jsem to hodila za hlavu.

Pomalu jsem začala znovu ztrácet vědomí, když v tom mě chytly něčí paže do náruče. Neměla jsem sílu se vzpouzet, prostě to nešlo. Netušila jsem kdo to je, jestli mi pomůže nebo naopak. Dokola jsem pouze říkala jen tři slova. „Zachraňte mé dítě.“ Když jsem to vyslovila asi popáté, pohltilo mě nevědomí. Tohle je můj konec? Už to tak vypadá. Jaku! Jaku! Miluju tě! Sbohem. A promiň mi to. Loučila jsem se s tímto světem, se svým životem…

Najednou jsem za víčky uviděla světlo a jasnou cestu. Bylo mi jasné, kam vede. Ale já tudy nechci jít! Chci žít svůj život po boku Jaka. Chci vychovávat naše maličké. Nemůžu zemřít a ani nechci! Bello, sakra bojuj!

Tuhle větu jsem si stále opakovala a jakoby mě někdo slyšel. Cesta se začínala uzavírat a já uslyšela několik andělských hlasů. Zprvu jsem nevěděla, jestli to není jenom sen, ale tuhle domněnku jsem zapudila, jakmile jsem ucítila ledový stisk na své pravé ruce. Snažila jsem se zaposlouchat do těch hlasů a pochytit alespoň kousek z jejich rozhovoru. Z prvních pár vět jsem pochopila, že mluví o mně. Zajímalo mě, co řeší.

„Carlisle, jak ještě dlouho?“ ptal se netrpělivě hlas, který jsem znala. Až moc jsem ho znala. Hlas, který patřil upírovi, kterému jsem tolik ublížila. Ale ten upír ublížil i mně. Ale co jsme si, to jsme si. Už jsem se na něj nemohla zlobit, byl to můj kamarád. Nikdy bych nevěřila, že po tom všem, co se mezi námi stalo, budeme jednou přátelé. Ale byla jsem za to moc ráda.

„Nevím. Možná pár dní, pár hodin nebo dokonce pár minut. Těžko říct.“ Řekl klidným hlasem Carlisle. Kdo je z nich ještě tady? Co tady dělají? Co se vůbec stalo? Kde to jsem? Co Jake a naše miminko? Moje mysl sice byla vzhůru, ale neměla jsem vládu nad svým tělem. Nemohla jsem se ani pohnout. Co to sakra znamená? Bello, pokus se otevřít oči. Oči. Oči.

Po několika minutách přemlouvání mých svalů, jsem opravdu otevřela oči. Viděla jsem jenom obrysy, ale i v těch obrysech jsem poznala své staré známé. Edward stál nade mnou a právě on mě držel za ruku. Když už jsem si byla jistá, že můžu promluvit, začala jsem chrlit otázky.

„Kde to jsem? Co se stalo? Co moje dítě? Co je s Jakem?“ začaly se mi oči plnit slzami a mé zesláblé tělo ovládaly vzlyky. Edward si mě přitiskl na svou studenou hruď. Schoulila jsem se v jeho náruči a plakala. Koutkem oka jsem jenom postřehla, jak Carlisle taktně odchází z místnosti. Proč vůbec nic neříká? Tak sakra mluv. Podívala jsem se na něj se strachem v obličeji a ponoukala ho, aby mi vše vysvětlil. Pochopil můj záměr a usmál se na mě. Ne soucitným úsměvem, ale radostným z nějaké noviny. Prosím…

„Belli, Belli, buď v klidu. Maličké i ty jste v pořádku. Neboj se a hlavně se uklidni. Jsme u vás doma.“ Řekl, ale jeho slova pro mě byla příliš neuvěřitelná. A mému miminku se nic nestalo? Sáhla jsem si na bříško a opravdu, prcek mi o sobě dal vědět v podobě celkem silného šťouchance. S úlevou jsem položila hlavu zase na jeho hruď.

„Kde je Jake?“ tohle jsem už řekla klidným hlasem. Nemělo cenu se bát, Seth říkal, že bude v pohodě. Sakra! Kde je Seth?

„Ten je dole a spí. Byl tu celou dobu, ale během chvíle by se…“ nestihl to ani doříct a já mu vpadla do řeči.

„Co se stalo se Sethem?“ vyhrkla jsem se zděšeným výrazem. Co když dostala jeho?

„Belli, neboj, je v pořádku, jenom odpočívá vedle. To tě ani nezajímá, co se stalo? Vlastně, co si pamatuješ jako poslední věc?“ zeptal se a významně se na mě podíval. Já zapátrala v paměti a ukázal se mi poslední obraz z té příšerné nehody.

„Jak jsem ležela na trávě, a kolem se míhaly nějaké šmouhy a potom mě něčí ruce mě vzaly do náruče a odnesly. To jsi byl ty?“ zeptala jsem se, ale odpověď byla celkem jasná.

„Ano, byl jsem to já. Vy jste narazili do stromu a Seth tě ještě stačil vytáhnout ven. Měla jsi tržnou ránu na stehně, ale nic vážného. Potom se zjevila Victorie a už se sápala po tvém krku, ale Emmet tam byl dřív a srazil ji na zem. Ale ta potvora je mrštná a utekla nám, ostatní se ji snažili vystopovat, ale bez úspěchu. Naštěstí jsme tam byli včas pro tebe, Alice měla totiž vidění, kde tě Victorie přemění v jednu z nás. To se té bestii naštěstí nepovedlo. A mimochodem, Bello, moc ti gratuluji.“ Řekl a bylo vidět, že se přemáhá, aby něco nerozbil. Snad ne kvůli tomu, že jsem těhotná, ale kvůli tomu, že Victorie utekla. Sama jsem na ni měla obrovský vztek, ale snažila jsem se ho potlačit. Málem zabila i Cullenovi. Copak si nikdy nedá pokoj?

„Děkuju ti. Strašně moc ti děkuju, vlastně vám všem. Za všechno. Kdyby vás nebylo… Nechci na to ani pomyslet.“ A znova se mi zalily oči slzami. Proč je život ke mně tak krutý? Co jsem komu udělala? Můj malinkatý andílek by byl mrtvý a ze mě by se stala krvelačná upírka. Kdyby nebylo Alice, tahle noční můra by byla realitou. Povedlo se mi usnout Edwardovi na hrudi. Připomnělo mi to dávnou dobu, kdy u mě doma každou noc býval. Ale to je už hodně dávná doba. Přihodilo se toho tolik, že už nikdy by se věci nevrátily do těch samých kolejí.

Předchozí Shrnutí Další

Autor: KaculKaB (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bello, sakra bojuj! 15. kapitola: