Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bello, sakra bojuj! 2. kapitola

22.11.2009 (14:00) • KaculKaB • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2832×

2. Kapitola

„Je mi líto…“ dál leště něco povídal, ale to jsem už nevnímala. Sesunula jsem se na kolena a poddala se bolesti, z mé hrudi se draly na povrch vzlyky, které nebylo možno zastavit. Nevím, jak dlouho jsem tam seděla a brečela, ale najednou mě vzaly něčí ruce opět do náručí. Přitáhla jsem se k Jakovi, jak nejvíc to šlo. Začínala jsem mu znova máčet tričko, ale tohle a všechny ostatní věci šly na druhou kolej. Byla jsem tu jen já a ta bolest…

Po chvíli jsem ucítila něco měkkého pod sebou, byla to moje milovaná a známá postel. Jediné, co ze mě vypadlo, když jsem viděla, jak se Jake chystá odejít, bylo: „Nechoď, prosím.“ Nechtěla jsem být v téhle chvíli sama, tak si lehl ke mně a já se k němu přitulila a on mě objal rukama. Byla jsem neskutečně vděčná, že je tu se mnou. Ještě jsme od té chvíle spolu nepromluvili, ale já v sobě nenašla odvahu, hlas, a dokonce ani chuť s ním o něčem mluvit. Jen jsme tam tak leželi a já byla moc unavená na to, abych vzlykala. Po krátkém čase mně únava přemohla a já konečně usnula. Bolest mě ale neopustila ani ve spánku. Znovu se mi ve snu zobrazil ten obrázek táty, kdy jsem ho viděla naposledy.

V noci mě probudilo neuvěřitelné chrápání, a tak jsem musela vstát. Byl to Jake, chrápal, jak bylo jeho dobrým zvykem, a tak jsem ho ani neprobudila. Moje první zastávka byla koupelna. Dala jsem si téměř ledovou sprchu, ale během pár vteřin na mě opět dolehl ten včerejšek a Charlie. Netrvalo dlouho a už jsem opět padala k zemi. Jake se pravděpodobně vzbudil, když se spustila sprcha. Vrazil do koupelny, a jakmile mě tam viděl, popadnul ručník, zabalil mě do něj a nesl do ložnice. Sedl si ke mně a konejšil.

„Šššššš, Bello, to je dobrý. Ber to takle, teď je mu líp“ musela jsem uznat, že má pravdu. Pak mě trklo, že musím zařizovat pohřeb.

„Jaku, a co pohřeb?“ vypadlo ze mě najednou.

„Neboj, Sue se o to všechno postará.“ a já si oddechla. Nevím, jestli bych to všechno zvládla.

O týden později měl táta pohřeb… krásně to Sue naplánovala. Rozloučení jen v kruhu rodinném a přátel. Kolegové od táty z práce vystřelili salvu na jeho počest.

„…prach prachu, popel popelu.“ Říkal farář a já se ohlédla. Moje oči spatřili to, co asi nechtěly.

Sedm černých postav, které stály ve stínu velké lípy nedaleko našeho hloučku. Sedm postav, které se až nápadně podobaly osobám z mé minulosti. Zase se mi otevřela ta díra v srdci a já se chytla za hrudník. ‚Jako kdybych nikdy neexistoval‘. Zastavilo se mi málem srdce. Máma si všimla mého úšklebku a hnedka se mě ochranitelsky začala vyptávat: „Bello co se ti stalo? Jsi v pořádku? Nechceš si sednout? “

„Ne to je v pohodě, jenom se mi zamotala hlava.“ Opáčila jsem jí po chvíli.

Jacob mě celou dobu držel za ruku. Potřebovala jsem ho. Nikdy jsem netušila, jak strašně moc Jaka potřebuju.

Charlieho, teda vlastně, tátův pohřeb skončil za chvilku a já mu mohla dát poslední sbohem, sama. Několik slz mi steklo po tváři a ukáplo na čerstvou hlínu. „Sbohem tati, budeš mi chybět. Mám tě strašně moc ráda a vždycky budu.“ Řekla jsem do větru, přičemž se mi u každého slova nejmíň dvakrát zlomil hlas. Naposledy jsem pohlédla na náhrobek, kde stálo: „Charlie Swan, milovaný otec a drahý přítel. Odpočívej v pokoji.“ Už jsem nemohla vydržet ten nával emocí a šla za ostatními.

Naposledy jsem si dovolila letmý pohled k té lípě, která pod sebou ukrývala sedm nadpřirozených bytostí. Bytostí, které jsem dobře znala a milovala. Ale to už je dávno, moc dávno. Stáli tam, téměř se nehýbali. Všichni v černém a v ruce každý třímal jednu rudou růži. Edward na mě pohlédl, ale jakmile jsme se setkali pohledem, stáhl obličej do bolestného úšklebku a odvrátil pohled. Já udělala to samé. Znova se mi vybavili moje narozeniny a nepříčetný pohled Jaspera. Ale jsou to už dva roky.

Co by se stalo, kdyby se moje nešikovnost neprojevila zrovna v ten nejhloupější moment? Touhle dobou bych jistě byla jedna z nich. Krvežíznivá upírka. Už bych nebyla ta nemotorná Bella s nesouměrným obličejem a hnědýma očima. Měla bych rudé oči, úplně bílou pokožku a dokonalé rysy. Musela jsem se mírně pousmát nad směrem svých myšlenek. Když jsem se znova podívala, nebyli tam. V tu chvíli ke mně došel Jacob.

„Co tady děláš? Proč nejsi s ostatními?“ začal se mě vyptávat.

„Vlastně já…  Ale nic, už jdu“ opáčila jsem mu, a on mě objal kolem ramen. Pomalu mě vedl směrem k ostatním. Nikdo moc nemluvil. Vlastně mi to bylo jedno. Pořád jsem si v hlavě přemítala tu scénu. Bylo docela jiné a divné ho vidět po tak dlouhé době. Toho, co mi vyrval srdce zaživa z těla! Celý den se mnou nebyla žádná řeč. Jake mě pořád kontroloval, jestli jsem v pořádku.

„Bells? Není ti nic? Celej den jsi nějaká divná…“ zeptal se mě opatrně Jake.

„Ne to je v pohodě, jenom je to z toho pohřbu. Chybí mi.“ Jakmile mi ta slova vyšla z pusy, zalily se mi oči slzami.

„Mně taky chybí. Jestli nechceš bejt doma sama, mohl bych…“ nabídl se Jake. Co bych si počala, kdyby tady nebyl?

„Ne, to je vážně dobrý. Já si poradím. Musím!“ Řekla jsem odhodlaně.

„Jak chceš, ale kdyby cokoliv, tak volej. Jo?“

„Jasný Jaku, děkuju… Děkuju ti za všechno.“ A v ten moment jsem ho objala. Bylo mi v jeho objetí dobře jako nikdy. Jake sklonil hlavu a políbil mě do vlasů. V hlavě se mi vyrojila myšlenka. Co kdybych zvedla hlavu a políbila ho na rty? Jak by na to reagoval? Ne to radši dělat nebudu! A myšlenka byla zapuzena. Ale musím uznat, že to není poprvé, co jsem přemýšlela o tomhle kroku. A myslím, že on taky.

Jacob mě dovezl domů a opakovala se ta samá chvilka. Ale tentokrát jsem o puse ani neuvažovala.

„Tak se měj, a kdyby cokoliv tak mi okamžitě volej! Jasný?“ začal mi přísně domlouvat.

„To víš, že jo. Ahoj! A ještě jednou děkuju!“

„Jasný, ale víš, že nemáš za co!“ Usmál se na mě mým milovaným úsměvem. Znova jsem ho objala a šla dovnitř. Za sebou jsem zabouchla dveře a podívala se do prázdného domu. Všude jsem měla nějakou vzpomínku na něj, na tátu. Nedalo se to vydržet. Během pár vteřin jsem vyběhla schody a překvapující bylo, že jsem ani nezakopla. Dveře se za mnou zabouchly s ohlušující ránou a já padla na postel a poddala se vzlykům a slzám. Ani nevím, jak dlouho jsem tam ležela, když v tom se mě dotklo něco moc studeného…

Předchozí Shrnutí Další

Autor: KaculKaB (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bello, sakra bojuj! 2. kapitola: