Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bello, sakra bojuj! 33. kapitola

29.03.2010 (12:30) • KaculKaB • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2170×

33. Kapitola

Pohádka je krásná věc a je krásné ji žít, ale nikdy nemá dlouhého trvání…

„Neuměla jsem si už bez nich představit další bytí. Byli pro mne všechno. Chvíle s nimi byli jako za odměnu. Až teď si plně uvědomuji význam svých slov.“

Jacob vletěl do dveří, že od nich málem dostal po hlavě. Bohužel, přišel pozdě…

Už jsem nebyla ta kulatá Bella, ale byli jsme dva. Já s naším maličkým synkem. Chovala jsem toho nádherného človíčka ve své náruči a zároveň jsem se culila na mého manžela, který se na mě díval ode dveří. Byl v naprostém šoku, když náš uviděl. Snad doufal, že ještě u toho zázraku bude, ale nestihl to.

Jako bez smyslů přešel ke mně a sedl si na postel. Pohledem kmital mezi mnou a tím nádherným chlapečkem v mém sevření. Jake ale ještě netušil, jestli je to kluk nebo holka. Schválně jsem poprosila sestřičku, aby mi dala bílou zavinovačku.

Jacob se usouženým pohledem díval na mě a očima na mě křičel tu otázku. Nemohla jsem ho už více trápit a prostě jsem mu to řekla.

„Máme syna,“ oznámila jsem mu hrdě. V ten okamžik se v jeho očích roztančilo snad milion jiskřiček. Strašně moc doufal v chlapečka a také se ho dočkal. Jeho úsměv se roztáhl do neuvěřitelné šířky, byl prostě a jednoduše šťastný.

Neochotně jsem mu podala toho drobečka spinkajícího v mé náruči. Dívala jsem se na ty dva moje kluky, jak si rozumí. Od první chvíle. Jak by ne? Kdo by toho vlkouše neměl rád?

„Bells, ani nevíš, jak jsem šťastnej,“ pověděl mi s chvějícím hlasem. Byl tak roztomilý, ale teď jsem se věnovala tomu stvoření, které si říkalo… Vlastně ještě nijak nejmenuje.

„Jaku, a co jméno?“ Mluvila jsem potichu, abych nevzbudila tu malinkou, ale i přesto dokonalou kopii Jacoba. Nebylo snad rysu, který by nepatřil Jakovi. Snad na ty oči, ty měl moje. Skoro neznatelně jsem ho houpala ve své náruči a hladila ho prstem po jeho dokonalém obličejíku. Nemohla jsem se ho nabažit.

„Mathew, Mathew Charlie Black,“ vyslovil hrdě a bylo na něm vidět, že jméno měl dokonale promyšlené, aniž bych o tom věděla. „Ani nevíš, jak moc jsem ti vděčnej, děkuju, miluju tě a ať se stane cokoliv, tak pořád budu.“ Dával důraz na každé slovo. Tak krásné.

Charlie, je to už tolik let, ale stejně to pořád bolí. V mém oku se zaleskla slza velikosti hrachu, ale nestekla mi, Jake ji totiž utřel svým ukazováčkem. Následně mi položil celou hřejivou dlaň na tvář a políbil mě. V tom polibku bylo tolik lásky a něžnosti, že jsem se v tom ztrácela.

Po chvilce se odklonil a zase se začal věnovat teď už vzbuzenému miminku, které jsem pro změnu zase chovala já. Můj malý poklad. Matt se dožadoval naší pozornosti a hlavně asi i jídla.

Když jsem Matta nakojila a nechala ho odříhnout, uložila jsem ho do postýlky. Alespoň bude se mnou na pokoji. Nesnesla bych pocit, že po tom dnešním boji by mi ho někdo zase odnesl. Měla jsem ho teprve krátkou chvíli. Tedy měli.

Nikdy nezapomenu na to, když Lilli viděla poprvé Matta. Bylo to jako z telenovely.

Jake přišel druhý den i s Lillinkou. Byla už celá netrpělivá, nemohla se dočkat, až uvidí svého mladšího sourozence. Doufala jako já, že to bude holčička. Avšak když jsem jí oznámila, že má bratříčka, nijak jí to nevadilo. Nejspíše byla ráda za vůbec nějakého sourozence. Mark s ní přeci jen nebyl celou dobu a jí se stýskalo po tom společném hašteření.

Zrovna oba vešli do dveří. Jake pomalým krokem, ale Lilli sem doslova vletěla nadzvukovou rychlostí. Běžela přímo ke mně k posteli. Vyskočila na ni, ani nevím jak, a začala mě horoucně objímat a pusinkovat na tváře. Až jsem se sama podivila tomu, jak pevně mě svírala. Smála se, až ukazovala své zářivě bílé zoubky. Jednoduše řečeno jsem jí chyběla, ale ona mně ještě víc.

„Ahoj Zlatíčko,“ pošeptala jsem jí a objala. Položila si svoji hlavičku na moje rameno.

„Štejskalo se mi,“ pověděla mi smutně,

„Mně taky,“ odpověděla jsem po pravdě. Dojalo mě to. Zase  jsem měla  pláč na krajíčku. Pořád jsem tak přecitlivělá. Když se ode mě malá odlepila, už to bylo zase to zvídavé rozjívené a hlavně veselé děvčátko.

„Mamíííí?“ zazpívala svým hláskem. Byla v tom otázka. Koukala všude po pokoji, ale stále nemohla nic najít. Bylo mi jasné, co hledá, ale pod postelí to určitě nenajde.

„Posaď se,“ pobídla jsem ji a ona si vyskočila na postel. Jake si mezitím vzal k sobě Matta. Jakmile malá uviděla ten maličký přírůstek, podivila se. Začala se na mě mračit. Nechápala jsem, co se děje.

„Copak, Beruško?“ optala jsem se jí.

„Dyť je to malinký, to není můj bláška!“ ohradila se a založila si ručky na prsou. Přesně jsem v ní teď viděla Jacoba. Stejně nezlomná a tvrdohlavá.

„Ale ty ťunťo,“ musela jsem se pousmát, „vždyť on ještě vyroste.“ Políbila jsem ji na čelíčko a pohladila po vlasech.

„Taky jsi byla takhle malinká, ale podívej se teď,“ poškádlil ji tatínek. Její výraz už malinko nabral pochopení. Teď se zájmem koukala na Matta zabaleného v zavinovačce. Natahovala k němu ručky a chytala ho za ty jeho. Tahle chvíle byla tak jedinečná, tak intimní, až se mi v krku utvořil knedlík. Pořád jsem se koukala na ty dva, jak si spolu rozumí. Uculovala jsem se potom i na Jaka, a ten mě políbil.

Nemohla jsem se vynadívat na ty dva andílky, kteří se právě poznávali. Lilli Mattovi prozkoumala ručičkama celý obličejík. Chvilkami i zaplakal, ale nemělo to moc dlouhého trvání. Za tu kratinkou dobu si přirostli k srdci.

***

Asi po týdnu v porodnici jsme mohli i s malým domů, kde na nás čekalo obrovské uvítání. Byla tu snad celá La Push. La Push? Počkat, a co Cullenovi a moje máma? Podívala jsem se po Jakovi a ten můj dotaz pochopil.

„Cullenovi přijedou zítra, ale René asi za měsíc. Zlomila si nohu a má sádru,“ pošeptal mi, abych to slyšela jen já. Aha, to mi mohlo být jasné. Cullenovi a Quileuty nedostanete do jednoho domu současně. Ale za tu dobu jsem si už zvykla na jejich odloučení. Bylo mi prostě jasné, že se mnou nebudou celou dobu. Jednou se prostě rozloučí a já je budu vídat jen na Vánoce.

A moje máma? Když mi říkal, že má máma sádru, smál se. Ta je prostě šikovnost sama. Určitě ji zase popadnul amok a koupila si boty na podpatcích. Stačil by jí klidně jen decentní podpatek, ale ona musela mít vždycky kozačky na obrovských jehlách. Nechápala jsem to.

Přestala jsem uvažovat a začala jsem se se všemi vítat. Bylo to tak srdečné a milé. Děti si hráli nahoře v pokojíčku, kde na ně dohlížela osmiletá Claire, do které se otiskl Paul? Nějak se v tom začínám ztrácet. Ještě s nimi byl malý Mark, toho si Lilli zamilovala. Hráli si spolu pokaždé.

Po asi hodině všichni z našeho domu odešli i Sam s Emily a jejím malým rošťákem, který tedy hlasitě protestoval. Ostatně i Lilli nechtěla nechat odejít svého nejlepšího kamaráda.

Konečně jsme byli s Jakem sami. Ne, že bych neměla ráda společnost, ale co je moc, to je moc.

Šla jsem do pokojíčku Matta, ale to, co jsem tam uviděla, mi vyrazilo dech. Lilli seděla opřená o Mattovu postýlku a skrz příčky ho držela za ručku. Držela nad ním svou ochrannou stráž a já věděla, že se o ty dva bát nemusím. Oni se o sebe postarají, až budou muset.

Ještě nějakou chvíli jsem se na ně koukala jako na svatý obrázek, když v tom mě chytly Jakovy paže. Malinko jsem nadskočila, ale nevykřikla, nemohla jsem rušit ty dva andílky. Chtěla jsem je tam nechat, ale bála jsem se aby se Lilli v noci něco nestalo. Vzala jsem malou opatrně do náruče, spinkala. Položila jsem ji do její postele a zachumlala. Ještě jsem jí dala pusu a Jake taky. Potom jsme se potichounku vkradli k nám do ložnice, kde jsme si lehli do postele a spali jako zabití.

Druhý den jsme se vítali s Culleny. Nemůžu si pomoct, ale už to nebylo tak horoucí a upřímné. Copak jsme se za tu dobu tak odcizili? Byli u nás sotva hodinu a už museli jet. Nechápala jsem to. Možná to je tím jejich dalším stěhováním. Tentokrát to má být někam do Kanady. Řekli mi sice jméno toho města, ale nikdo po mně nemůže chtít, abych si pamatovala sedmislabičné jméno.

Z jejich návštěvy jsem byla celá špatná. Prostě jsem nechápala, jak se to všechno přihodilo. Emmett ze sebe nevydal jediný vtip a to bylo co říct. Esmé jen seděla na gauči a dívala se nepřítomně na zem. Když jsem se z nich snažila dostat, co se děje, přešli řečí jinam. Sakra, proč se mi nikdy nic neřekne? Ni nic, nemá cenu to řešit.

***

Na koho jsem se tedy těšila, byla máma. Přiletěla samozřejmě i s Philem. Jak my jsme se dlouho vítal y. Vždyť jsem ji neviděla skoro rok! Skoro jsem u dveří začala brečet. Kluci, co byli doma, si ze mě začali dělat okamžitě srandu. Nechala jsem je v tom a věnovala se mámě a mému už měsíčnímu synkovi. Chvílemi jsem se až děsila nad tím, jak na malého žvatlá. Snad mu tohle nezůstane.

„Mami, půjdem se projít ven? Kluci stejně budou koukat na tradiční nedělní zápas,“ optala jsem se. Máma jen nadšeně přikývla, sama dobře znala tu tradici ve Forks a La Push. Nedělní zápas byl něco jako svátek pro všechno mužské osazenstvo.

Šla jsem nahoru a oblékla děti do něčeho malinko volnějšího. Venku bylo příjemné teplo a vál slabý vánek. Milovala jsem vždy tohle počasí, ideální pro procházky a dovádění venku.

Když jsme byli připraveni, tak jsme vyšli směrem k lesu. Najeli jsme s kočárkem na nějakou lesní pěšinku. Dobře se po ní jelo s kočárkem.

Cestou jsme si s mámou povídali o všem možném. O Philovi a jeho celkem slibné kariéře. O jejich plánech do budoucna. U těch jsme se na chvíli zastavily. Máma se mi svěřila, že s Philem uvažovali o dalším dítěti. Docela mě zaskočila představa, že bych měla mít sourozence. Sama mám děti a ještě malého sourozence? Samozřejmě jsem mámě nekazila tu radost, kterou měla z jejich společného nápadu. Sice jí je něco přes čtyřicet, ale duší se cítí mnohem mladší.

„Jsi šťastná?“ optala se mě najednou. Její otázka mě celkem zaskočila.

„To víš, že jsem, proč bych nebyla?“ nechápavě jsem jí odpověděla otázkou. S těmi andílky a Jakem ani nešlo být nešťastná.

„Já nevím, jen tak,“ opáčila mi a dál se tím nezaobírala. Zakroutila jsem nad tím dotazem hlavou, ale neřešila jsem to. Tohle byly nejkrásnější chvíle, které jsem kdy mohla zažít.

Chvíli jsme mlčky šli lesem, ale potom jsem spatřila tu postavu. Zatajil se mi dech. Srdce mi začalo bít jako splašené a v hlavě jsem měla zatemněno. Jen jsem viděla tu ženu stojící přede mnou. Je tu, je to ona! Stále stejná, jak si ji pamatuji. Jak by také mohla být jiná? Je přeci upír a ti se nemění.

Victorie!

Vrátila se, pro mne.

Hněv zhrzené ženy… Hlavou mi bleskla myšlenka na to, co se může za chvilku stát. Různé scénáře, jeden horší, než druhý.

Netušila jsem, co mám dělat, jestli volat o pomoc nebo se jí dobrovolně vydat. Rozhodla jsem se pro to nejmenší zlo. V tu chvíli se ve mně probudily ostré pudy matky, která chce za každou cenu ochránit své děti. Nezáleželo mi na tom, co se stane se mnou, ale ony jsou důležitější.

„Mami, vezmi děti domů, já si tady s Vicky musím promluvit, dlouho jsme se neviděly,“ pověděla jsem naprosto klidným a vyrovnaným hlasem. Nejsem dobrá herečka, ale máma na mně nic nepoznala. Nechtěla jsem ji nějak znepokojovat, potřebovala jsem, aby mi uvěřila a klidně odešla domů.

„Dobře,“ odvětila mi pouze a otočila se s kočárkem směrem zpět. Lilli na mě koukala nechápajícím výrazem, ale já se na ni pouze usmála. Budou v bezpečí a to je hlavní. Jen já můžu za svou minulost a nedovolím, aby někdo trpěl místo mě. Moji smrt opláčou, ale za nějaký čas si na mě vzpomenou pouze o výročí a na narozeniny, možná na Vánoce.

Nemohla jsem si prostě pomoct, ale ještě jsem doběhla ke kočárku, ve kterém spinkal Matt. Líbla jsem ho na čelíčko. Lillince jsem ještě pošeptala, že ji mám strašně moc ráda a ať nezlobí tatínka. Tušila jsem, že už je mockrát neuvidím. Přesněji řečeno vůbec, Victorie mě teď a tady zabije a já už nebudu mít jinou možnost se s nimi setkat. Vhrklo mi to až slzy do očí, ale já jsem se ještě z posledních sil chtěla postavit svému nepříteli čelem. Když už zemřít, tak s hrdostí.

Dívala jsem se na to, jak odchází směrem domů, do bezpečí. To je to nejhlavnější. Když mi už zmizeli z výhledu, otočila jsem se na tu nádheru přede mnou. Když mě chce zabít, tak ať je to rychle.

„Zase se potkáváme…“ spustila…

Předchozí Shrnutí Další

Tááák, a je to tady. Jednou to přijít muselo. Ukamenujete mě hodně? Jestli ano, tak mějte na paměti, že už Vám nikdo nenapíše další kapitolu, když budu mrtvá.

Myslíte si, že je ještě nějaká naděje, zachránit Bellu? Já myslím... A víte co? Nic Vám neřeknu. :D Až v další kapitolce, která bude za 24 komentářů. Já vím, jsem potvora. :)

Vaše KaculKaB ♥

Autor: KaculKaB (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bello, sakra bojuj! 33. kapitola: