Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bello, sakra bojuj! 4. kapitola

Ráno mě probudily paprsky slunce dopadající na má záda. Byla jsem stále ještě nahá. Trochu jsem se protáhla a namířila své kroky do koupelny. Kolem zrcadla jsem prošla bez povšimnutí a vstoupila rovnou do sprchy. Když na mě začaly padat ledové kapky, vzpomněla jsem si na včerejší noc a na jeho jemné doteky na mé kůži. Znova jsem se sesypala a začala brečet. Hnusila jsem se sama sobě. Nenáviděla jsem se za to, co jsem Edwardovi provedla. Byl můj život, moje všechno a já to takhle zadupu a spálím. Sice bych se k němu asi nikdy nevrátila, ale tohle bylo moc. Vypnula jsem sprchu a usušila se. Vzala jsem si na sebe první oblečení, které mi padlo do ruky a oblékla si ho. V tenhle moment se nedal oddálit pohled do zrcadla. Lekla jsem se, jakmile jsem uviděla svůj obraz. Naproti mně stála dívka se zuboženým výrazem. Neznala jsem ji, byla někdo úplně cizí a jiný, než já. Přestala jsem se prohlížet a rozčesala si své dlouhé vlasy. Potřebuju ostříhat, pomyslela jsem si a následně vyčistila zuby.

Téměř jsem už byla hotová, když Jacob vtrhl do koupelny. Vůbec jsem ho neslyšela, jít po schodech, ani vejít.

„Jsi v pořádku Bello?“ ptal se starostlivě Jake a ochranitelsky mě objal.

„Jo, jsem. Proč?“

„Nevím, najednou mi volal Sam a říkal, ať se jdu na tebe podívat. Strašně jsem se lekl! Bells, no tak, co se stalo?“ Mluvil strašně rychle, málem jsem nestíhala vnímat je slova.

„No, vlastně, proč to před tebou tajit… včera večer tady byl Edward.“ Přiznala jsem popravdě.

„Cože? On se opovážil sem ještě vkročit?“ zeptal se nevěřícně.

„To by ještě nebylo to nejhorší… prosil mě o odpuštění. A já… se s ním… vyspala.“ Jakmile jsem ta slova vyslovila, sklopila jsem oči.

„To si snad ze mě děláš srandu! Jak jsi mu to mohla odpustit? To si nepamatuješ, co sis všechno vytrpěla?“ říkal a bylo vidět, že je dost naštvaný. Nebylo se čemu divit.

„Je to pravda, ale nebylo to z lásky. Bylo to jenom poblouznění. Nic to pro mě neznamenalo. A upřímně řečeno, si to dost vyčítám.“ Řekla jsem a začala zase brečet. Jake na mě koukal s otevřenou pusou.

„Popravdě nevim, co ti na to mám říct.“ Byl překvapený a já se mu ani nedivila.

„Neříkej nic. Já vím, co si myslíš.“

„Bells, jak jsi mohla? To pro tebe nic neznamenám? Víš jak je mně?“ chrlil ze sebe slova a já mu sotva stačila. Když jsem si uvědomila, co mi říká, nemohla jsem tomu uvěřit. On mě miluje?

„Jaku… já… já…“ snažila jsem se ze sebe něco dostat, ale nenacházela jsem správná slova.

„Radši nic neříkej a nech mě bejt.“ Řekl se znatelným odporem a vyběhl z pokoje. Celý se chvěl, ani se neohlédl a zabouchl za sebou domovní dveře. Já začala brečet ještě víc. Sjela jsem po zdi a sedla si na zem a objala kolena. Celým tělem mi procházely vlny vzlyků a já se nemohla ani pohnout. Bylo mi příšerně. Ztratila jsem dvě lásky ve dvou dnech. To se může povést jen mně. Kdy už konečně budu šťastná?

Když jsem se trošku vzpamatovala, opláchla jsem si obličej studenou vodou. Trochu to pomohlo, ale ten příšerný pocit nezmizel. Jak by mohl? Ten mě bude hlodat do konce života. Z mého uvažování mě vytrhl až zvonek a klepání na dveře. Prosím ať je to Jake! Prosím. S nadějí jsem šla otevřít, ale za nimi bylo opravdu nemilé překvapení.

Stála tam Rosalie a propalovala mě pohledem. Věděla jsem, že mě nemá ráda, ale až takhle? Ale potom jsem si vzpomněla na jejího bratra a včerejšek. Teď mi už její pohled připadal na místě.

„Ty káčo jedna pitomá! Co jsi mu to provedla? To ti ho nebylo ani trošku líto?“ řvala na mě Rosalie.

„Ahoj, taky tě ráda vidím Rose. Ahoj Alice.“ Přivítala jsem obě. Alice měla zmučený výraz v obličeji. Takový jsem u ní ještě neviděla. Musí to být něco opravdu strašného.

„Alice! Alice, co se stalo?“ cloumala jsem jí s ramenem. Konečně začala mluvit.

„Edward, on… se chce nechat… zabít.“ Vysoukala ze sebe a já nemohla uvěřit vlastním uším.

„Tak co? Jsi konečně spokojená?“ začala mi Rose zase nadávat. Upřímně se jí nedivím.

Jediné, co jsem byla schopna ze sebe dostat, bylo: „Cože?“

„On jel za Volturiovými. Do Itálie.“ Nemohla jsem se vzpamatovat. Co jsem to provedla? Já jsem vrah! Muže, kterého jsem milovala, jsem dohnala k sebevraždě.

„Takže on je mrtvý?“ zeptala jsem se nevěřícně.

„Není a nebude, pokud nám pomůžeš! Musíme okamžitě za ním! Dokud není pozdě!“ to už jsem tam seděla v slzách, ale za chvilinku jsem si uvědomila, co musím udělat. Běžela jsem nahoru sbalit si pár nejpotřebnějších věcí. Měla jsem to rychle hotové. Okamžitě jsem seběhla schody a nasedla do žlutého porsche. Alice se řítila snad dvousetkilometrovou rychlostí, ale stejně mi přišla pomalá.

Rose už zamluvila letenky a letělo nám to za dvě hodiny. Cesta trvala strašně dlouho, byla jsem unavená, ale usnout jsem nemohla. Pořád jsem musela myslet na Jaka a Edwarda. Jak jsem jim mohla jenom takhle ublížit? Copak nejsem člověk? Copak nemám srdce? Takhle to nesmí zůstat, nesmí to takhle skončit! První na řadě je Edward, nesmí kvůli mně zemřít. To se nemůžu dopustit. Až přijedu domů, musím jít okamžitě za Jakem a omluvit se mu.

Přiletěli jsme do Itálie a s Alicí rovnou sedly do pronajatého auta. Za necelou hodinku jsme dojely do Volterry, sídla Volturiových. Edwarda jsem spatřila hnedka před hlavním vchodem do hradu. Měl na sobě dlouhý černý plášť, aby nevzbudil takovou pozornost, ale do obličeje mu bylo vidět. V jeho očích se zrcadlila bolest, kterou jsem způsobila já. Na nic jsem nečekala a vyběhla z auta. Křičela jsem na něj, ale neslyšel mě nebo nechtěl slyšet. Naštěstí na náměstí nebylo tak velké, tudíž jsem u něj byla za chvilinku. Běžela jsem, jak nejvíc to šlo, abych ho zastavila. Povedlo se. Těsně před tím, než vešel, jsem ho zastavila a vlepila mu facku. Bylo mi jasné, že ho to nebolí, ale aspoň upoutám jeho pozornost. Podíval se na mě a oči měl zalité krví. On plakal?