Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Berries I.

11.03.2010 (18:45) • SannyBWhite • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1585×

Jedno americké přísloví říká: „Láska je to, čemu dovolujeme, aby nám ubližovalo.“

Asi se mám na lásku příliš ráda.

Nevidím sebemenší důvod, proč bych měla sama sebe trápit?! Proč bych se měla užírat, svíjet se v bolestech z nenaplněné lásky, proč bych měla sama sobě – osobě, kterou mám jako jednu z mála upřímně ráda - způsobovat bolest?Proto se lásce vyhýbám. A věřte mi, není to vůbec těžké.

Což mě přivádí na myšlenku, že láska je zbytečnost. Já se bez ní ráda obejdu. Jsem bez ní šťastná. Kdo potřebuje opravdovou lásku? Kdo tu mrchu, kvůli které se pláče po nocích, hubne a zanedbává život, kdo ji potřebuje?! Dělá jen problémy.

Tady je to samý klam, samá lež. Všichni se schovávají za masky, za zdobené škrabošky, a nikoho nezajímá, co je pod nimi. A když chodíš jen tak, nahý, všem otevřený a bezbranný, jen svádíš k ráně. Tak si nasaď masku a užívej si život!

Vždyť život tady je skvělý! Dokonalý, abych pravdu řekla.

Proto si ho láskou komplikovat vážně nehodlám.

I. kapitola

Keira Love Parker

Bylo krásné podzimní ráno. New York se utápěl ve zlatých paprscích Slunce líně se pohupujícího nízko nad obzorem, na skleněných plochách mrakodrapů se odrážela něžně modrá obloha bez mráčků, na zemi se mezi stovkami žlutých taxíků a lidmi spěchajícími pro svou první ranní kávu proplétala hustá mlha jak bílá stuha.

Stála jsem u okna a rozčesávala si dlouhé světlé vlasy. Pode mnou se rozkládal Central Park, celý červený a žlutý, oranžový, zelenkavý i krvavě rudý, jak kdyby někdo vzal spoustu kbelíků s barvami a vylil ji na stromy, na trávu, na spadané listí. Po cestách běhali sportovci s vypracovanými postavami i zadýchaní úředníci, rudí a zpocení, kterým doktor doporučil pohyb a oni nechtějí utrácet za posilovnu.

Ulice kolem se pomalu začínaly plnit auty. Všichni spěchají do práce. Utíkejte lidičkové, utíkejte, nebo vám utečou milióny, pousmála jsem se.

Odvrátila jsem se od okna. Před zrcadlem umně zavázala modro černou kravatu patřící ke školní uniformě, obtáhla rty narůžovělým leskem a ze skříně vytáhla semišové kozačky. Popadla jsem kabelu, zavřela za sebou dveře od pokoje a seběhla schody do přízemí.

V kuchyni jsem potkala mámu. V hedvábném županu, který za sebou tahala jak královna vlečku, perfektně nalíčená, si z lednice brala minerální vodu.

„Dobré ráno.“ Náznakem jsem ji políbila na tvář a z mísy na ovoce si utrhla dvě kuličky hroznů.

„Ahoj zlatíčko.“ Natáhla se pro desky plné papírů, které si odložila na pult.

„Slečno.“ Z jídelny se vynořila Helen. Naše služebná, když jsem byla mladší, dělala mi chůvu. Helen je Řekyně rozložitých tvarů. „V jídelně máte snídani.“

Naklonila jsem se, abych dohlédla do vedlejší místnosti. Na stole před mým místem byla připravená běžná snídaně. Míchaná vajíčka, pečivo a spousta možností k němu, ovoce, čaj a džus... Došla jsem k tomu všemu, vypila šťávu z pomerančů a ulomila si půlku sušenky.

„Díky Helen,“ usmála jsem se.

„Slečno, musíte-“

„Nemusím,“ zarazila jsem ji. „Jsem ještě přejedená z večeře. Ahoj mami,“ mávla jsem osobě stoupající po schodech, v jedné ruce láhev vody, v druhé přeplněné desky.

Otočila se. „Ahoj miláčku, měj úspěšný den!“

„Ty taky.“

Dveře výtahu se za mnou neslyšeně dovřely.

***

Když mě Mark vysadil před školou, bylo jen pár minut před devátou. Alison s Christinou na mě čekaly před vchodem, jako vždycky. Od jejich zářivých úsměvů se málem odrážely sluneční paprsky.

„Dobré ráno.“ Alison mi podala teplý kelímek s logem dvouocasé mořské panny.

„Díky.“

„Dneska ráno se Colin s Katelyn rozešli,“ informovala mě Christina.

„Kdo se rozešel s kým?“ Míjely jsme velkou školní sochu kamenného lva, znaku nejprestižnější dívčí střední na Manhattanu. Vlastně nejprestižnější střední školy vůbec.

„Nikdo neví.“

Hodila jsem po ní pohledem.

„Zatím nikdo neví,“ opravila se. „Včera byli na večeři, odcházeli jednotlivě, ale oba v pohodě.“

„Takže spíš ona s ním.“ Upila jsem horkého zeleného čaje. „Když je holka v pohodě, většinou je za tím ona.“

„K-Love!“ Otočila jsem se. Pod majestátními schody, které stoupaly k vchodu do školy, stál vysoký tmavovlasý kluk, sako od Kelvina Claina, boty od Gucciho, školní uniforma chlapecké střední Abrahama Lincolna.

Usmála jsem se. „Aarone. Ahoj.“

„Pořádám dneska večírek. Přijdeš?“

Pohodila jsem vlasy. „Pošli mi pozvánku. Uvidím.“

„Přijď. Bude to ve velkém stylu.“

„Jak jsem řekla,“ pousmála jsem se. „Uvidím.“ Otočila jsem se, přes rameno mu lehce mávla prsty a vešla jsem velkou tepanou bránou do budovy školy. Ani jsme nedošly do učebny na první hodinu a můj mobil v tašce se rozvibroval.

Nevšímala jsem si toho, jen jsem se s širokým úsměvem posadila na své místo.

Škola probíhala nudně, jako každý den. Spousta informací, spousta nároků, spousta promlouvání do duše ohledně naší budoucnosti. Protože my máme budoucnost.

O pauze na oběd si k nám přisedla Yasmine, měla nejnovější katalog zimní kolekce od Armaniho, rodinné styky, a Alison přitáhla jednu Asiatku z prváku, nadějnou holku, s informacemi o Katelyn a Colinovi. Vypadá to zajímavě, dneska Colin vezl Katelyn svým autem do školy a Katelynina řasenka se ukázala jako ne-vodě-odolná...

***

„Kaylo!“

Vycházela jsem ze školy. Bylo pár minut po třetí hodině odpoledne a každou chvíli tady měl být Mark i s limuzínou, aby mě odvezl nejdřív domů a potom na francouzskou konverzaci.

„Kaylo!“

Existovala jen jedna osoba na celém Manhattanu, která moji přezdívku vzniklou z obou mých jmen, vyslovovala tak, že zněla jako úplně jiné jméno.

Rozhlédla jsem se.

Na druhé straně ulice parkovala borůvkově červená maličká hyundai a o kapotu se opírala Blair Cornwoodová. Nevysoká brunetka s vlasy staženými do culíku, výrazné tmavé oči, tvídový kabátek a vínová šála volně plandající kolem boků, kotníkové botky na nízkém podpatku z kolekce Rue21– vím to, protože jsem je s ní před týdnem nakupovala.

„Blair!“ vykřikla jsem a zamávala ji. Otočila jsem se na Alison s Christinou: „Dám vám vědět, jestli půjdu k Aaronovi. Kdyby ne, uvidíme se zítra.“ A seběhla jsem schody za Blair. Když jsem přebíhala silnici, donutila jsem řidiče jednoho mercedesu prudce zabrzdit. No a co.

„Ahoj, doufám, že na dnešek nemáš žádné velké plány, protože my dvě teď jedeme na kafe,“ přivítala mě s úsměvem. „Nasedej,“ otevřela mi dveře spolujezdce.

„Panebože, já tak dlouho nejela na předním sedadle,“ natáhla jsem blaženě nohy, když Blair vycouvala z parkovacího místa a rozjela se Lexington Avenue.

„Co takhle zavolat jeanovi, ať pro tebe nejezdí?“ navrhla Blair.

„No jasně.“ Vytáhla jsem s kabely iPhone a v kontaktech našla číslo na mého osobního řidiče. „Marku? Nemusíš pro mě jezdit.“

„Jistě, slečno.“

„A vyřiď tátovi, že dneska nepůjdu na francouzštinu.“

„Jistě, slečno. Jen proč-“

„Prostě nepůjdu. Díky!“ zašveholila jsem a hovor ukončila. Ještě jeden krátký hovor se sekretářkou jazykové školy a byla jsem volná.

„Tak,“ odhodila jsem mobil do tašky a otočila se na Blair, která zaujatě sledovala provoz kolem nás. „Co taková přepadovka?“

„Rozešla jsem se s Davem.“ Blair pořád zírala přímo před sebe a pevně svírala volant.

„Uh.“ Dnešní den je ve znamení rozchodů. „Kdy?“

„Včera.“

„Konečně.“

Mrskla po mně pohledem.

„Dobře, dobře. Promiň. A proč?“

„Protože jsem si konečně byla jistá tou štětkou Nicole.“ Prudce zatočila do sousední ulice, až jsem se málem praštila o okno.

„Takže to byla pravda, to, co se šuškalo.“

„Jo. A já byla tak... pitomá!“ Zabrzdila. Zatnula jsem zuby v očekávání nějakého nárazu ze zadu. Zacouvala na nejbližší volné místo u chodníku. „Vystupovat,“ pobídla mě.

Popadla jsem tašku a co možná nejelegantněji vystoupila. „Musím ti říct, Mark je jako řidič přece jenom lepší.“

Blair si odfrkla a rozmáchlým gestem auto zamkla. „Tudy,“ nasměrovala mě do proudu lidí.

„Pokračuj.“

„Nic víc není, poslala jsem ho do háje.“

„SMS?“

„Za co mě máš? Vylila jsem si zlost osobně.“

„Takže jsi obětovala na toho všiváka čas a zajela za ním na návštěvu?“ usmála jsem se. Kluk, co šel proti nám, si ten úsměv nejspíš přivlastnil. Nechala jsem ho v tom.

„Přesně.“

„A?“

„Co a?“

„A seš třeba v pohodě?“

Blair se rozesmála. „Jasně, že jsem v pohodě.“ Před námi se vynořil vývěsní štít kavárny Starbucks. Muž středního věku, v kravatě a s koženým kufříkem, nám podržel dveře. Nezapomněl se úlisně usmát. „Já jsem vždycky v pohodě. Co si dáš?“

„Blair ...“

Otočila se na mě. Na rtech nevinný poloúsměv, v očích jasný příkaz Už se o tom nebudeme bavit.

„Smoothie jahoda banán.“

„Objednám to.“

Posadila jsem se do velkého červeného čalouněného křesla u okna a sledovala ulici venku. Jasné odpolední slunce mi svítilo přímo do očí, odrážené tisíci skleněnými ploškami stěn mrakodrapů jak zrcadly. Vítr rozfoukával těch pár barevných listů, co ležely na chodníku, zaváté až z Central Parku. Ten běžný hluk města ke mně doléhal přes sklo jen tlumeně, lidé venku se zdáli být tak nehmotní – jak uspěchaní duchové, přeludy.

„Tady máš,“ drkla do mě Blair a postavila přede mě kelímek s růžovou tekutou hmotou, barvou připomínající pouťovou cukrovou vatu. „Chceš ochutnat?“ natáhla ke mně ruku se svojí mocha bílou čokoládou.

Zavrtěla jsem hlavou, ještě trochu dezorientovaná, jak mě vytrhla ze snění.

„Můžu?“ kývla k mému kelímku. Pokrčila jsem rameny. Blair ucucla a zašklebila se. „Jak to můžeš pít? Je to hnusný.“

Uchechtla jsem se. „Díky. Ale viděla jsi ty nutriční hodnoty?“

Blair protočila oči. „To piješ jen kvůli tomu, že po tom neztloustneš? Tak nepij nic! Vyjde to nastejno. Seš fakt praštěná,“ poklepala si na čelo.

Natáhla jsem se po kelímku a přivlastnila ho. „Není to tak špatný, abys věděla,“ zašklebila jsem se na ní. „A pojď nemám náladu tady vysedávat!“ Nálada se mi obrátila, jak kdybyste otočili list knížky. „Jde se nakupovat!“ Vytáhla jsem Blair za loket z křesla a vytančila ze dveří. Překvapeně za mnou vlála.

***

„Tyhle? Nebo tyhle?“

Stála jsem nerozhodně před velkým zrcadlem a natáčela se tak, abych viděla, jak v těch džínách vypadá můj zadeček. V ruce jsem držela další kalhoty a přes gauč za mnou bylo přehozeno asi dalších pět.

Blair seděla v té záplavě džínoviny, u nohou čtyři tašky s nápisy věhlasných jmen, na tváři předstírané zděšení.

„Už nikdy více!“ vykřikla teatrálně a zvrátila hlavu přes opěradlo. „Nikdy víc s tebou nenakupuju.“

„Tos říkala i minule,“ usmála jsem se zářivě na její odraz v zrcadle. Otočila jsem se na ni, ruce v bok. „Tak řekni – tyhle?“

„Jo, tyhle,“ odpověděla. Hlavu opřenou, oči zavřené.

„Blair,“ přišla jsem až k ní a zatahala ji za vlasy svázané do ohonu. „Jako nakupující poradce jsi právě propadla. Já si vůbec nejsem jistá těmi kapsami.“ Zkoumavě jsem přešla pár kroků před zrcadlem.

„Proboha, Keiro Love Parkerová! Vypadáš v tom božsky!“ Blair se tvářila zdrceně. „Na to, že je vezmeš na sebe jednou.“ Chtěla jsem protestovat. Zarazila mě zvednutou rukou. „Dobře. MOŽNÁ dvakrát.“

Se smíchem jsem po ní hodila ty džíny, které jsem držela v ruce.

„Chápu,“ zašklebila jsem se na ní a zmizela za těžkým závěsem kabinky. „Já potřebuju džíny! Gucci je uvedl ve svém Podzimu, Armani použil džínovinu všude možně, Mulberry, prostě úplně všichni!“ Odmlčela jsem se. „Dokonce i David Dixon!“

„Ale to já ti neberu!“ ozvala se Blair.

Vykoukla jsem z kabinky.

„Jenže strávit v jednom obchodu přesně,“ zkontrolovala svoje blyštivé hodinky od Guess, „přesně dvaapadesát minut, to je moc i na mě.“

Zasmála jsem se a zase závěs dotáhla až na konec tyče, abych se mohla převléknout zpět do kostkované sukně, bílé košile a šedivé vestičky. Kravatu jsem hodila do tašky a místo ní si na krk pověsila nějaké korále a řetízky.

„Mám nápad.“ Blair nakoukla do kabinky.

„Uhm?“ Ještě poslední pohled do zrcadla, jestli vlasy vypadají tak, jak mají, make-up, všechno dobrý...

„Půjdeme do kina.“

„Do kina?“ zarazila jsem se.

„Jo, do kina. A nechám tě vybrat film?“

„Jako – vážně do kina? Mezi všechny ty obyčejný lidi?“ Přiznám se, ta představa mě zrovna nelákala.

„Jo.“ Blair mě chlácholivě objala kolem ramen. „Uvidíš, bude to fajn.“

„Pochybuju,“ zatvářila jsem se kysele.

„Ale no tak, nemůžeš se chovat jak princezna ve věži. Pojď mezi obyčejný lidi!“

Vychrtlá prodavačka měla na tváři přišpendlený permanentní úsměv, když jsem platila za ty džíny svoji zlatou kreditkou. A když jsme odcházely, ještě nám podržela dveře, abychom – obě ověšené všemožnými taškami a taštičkami – pohodlně prošly. Ach.

Nákupy jsme odložily do auta, Blair mě sice musela nejméně pětkrát ujistit, že je nikdo neukradne (no jasně – nic proti jejímu milovaného autíčku, má k němu silný citový vztah, ale poslední slovo, které mě při pohledu na něj napadne, je nedobytné) a pak jsme se, v mém případě trochu neochotně, vydaly směrem Cinema 123, roh Třetí Avenue a Šedesáté Street.

Blair splnila slib a nechala mě vybrat film, i když nad Twilight ságou: Nový Měsíc protáčela oči po celou dobu, co kupovala lístky, popcorn a dietní colu.

„Náhodou, je to skvělá knížka. Bude se ti to líbit,“ bránila jsem se, když jsme jely po eskalátorech do patra, kde byl náš sál.

Blair se ušklíbla. „Pohádka pro malé holčičky, co slintají po Robertu Pattinsonovi.“

„Ještě řekni se tobě se nelíbí-“

„Nelíbí!“

Rozesmála jsem se. „No jasně.“

„Nelíbí, protože vím, že za tu jeho krásu,“ Blair ve vzduchu naznačila uvozovky, „může tuna make-upu a dobrý lidi od speciálních efektů.“

Pokývala jsem hlavou a potlačovala smích.

Eskalátor nám vyvezl prakticky přímo před náš sál. Všude kolem bylo tolik lidí. Obyčejných lidí! Lidí v oblečení z H&M a Gapu! Usadily jsme se do měkkých sedaček v předposlední řadě a prakticky v ten moment zhasla světla.

„Ehm, Blair?“

„No?“

„Chodíš se často?“

„Ani ne, proč?“

„Jak myslíš, že je velká pravděpodobnost, že mi někdo naprská popcorn do vlasů?“

Blair škytla smíchy.

„Chceš si přesednout?“

Nadechla jsem se. „Já to zvládnu.“

Do uší mě udeřil hlasitý začátek reklamy na Coca Colu.

Naklonila jsem se k Blair, ale i tak jsem musela skoro křičet. „Nakonec to není tak špatný!“

Ze předu se ozvalo ukřivděné „Pššš!“

Zasmála jsem se a pohodlně se opřela. Nabrala jsem si plnou hrst pražené kukuřice. Možná to vážně bude fajn.

***

„To bylo skvělý! Úžasný!“ poskakovala jsem po chodníku. „Ten Jasper je tak-! A Taylor jako Jake, hm, ten je tak sladkej! A jak se jmenuje ten, ten co hrál Paula?“

Blair se jen shovívavě usmívala. „Alex.“

„Alex! Ten byl taky boží!“

Už byla tma, Manhattan kolem nás zářil a blikal, pulzoval večerním životem.

„Bacha!“ strhla mě na zpátky, když to vypadalo, že nadšením skočím do křižovatky. „Prosím, věnuj se taky trochu realitě, jo? Rozmázlý na předním skle nějakýho taxíku by ti to moc neslušelo.“

„No jasně. Žlutá mi přece vůbec nejde k pleti, to je jasný.“

Blair vypadala, že za chvilku pod nějaký taxík skočí sama.

„A ten Robert, musíš uznat, že na začátku byl k sežrání! A jak tam s ním mlátili, hm...“

„Nebylo to nejhorší.“

„Nebylo to nejhorší?! Ach, bylo to úžasný!“

Blair odemkla auto a já rychle překontrolovala nákupní tašky na zadním sedadle. Bylo tam všechno.

„Tak co, půjdeš se mnou ještě někdo do kina?“ zeptala se Blair, když dosedla za volant. Nastartovala a opatrně najela do proudu aut čekajících na zelenou.

„Určitě!“

„Ale určitě ne po druhý na tohle!“ zvedla Blair varovně prst.

Nahodila jsem štěněčí oči. „Blair...“

„Žádný Blair.“

„Vždyť i tobě se to líbilo. Viděla jsem, jak ses usmívala!“

„Možná.. ale jenom v některých částech!“

„Třeba při Romeovi a Julii, co?“ pousmála jsem.

„Dobře, tak zrovna tahle scéna byla... dobrá.“

„Tak vidíš.“

Blair zavrtěla hlavou.

„Co?“

„Ale... Jen nechápu, jak zrovna ty ses mohla pobláznit do takový hlouposti.“

„Cože?“ vypískla jsem.

„Upíři třpytící se na slunci?“ vytáhla Blair posměšně obočí.

„No a co? Je to originální.“

„Jasně.“

„No tak – tobě se to vážně nelíbilo?“

Blair mlčela.

„No?“

„Ale líbilo. Není to špatný film. A uznávám, že ti kluci tam...“ Čekala jsem. „Stojí za pohled.“

„To stojí. Kam se hrabou ti balíci, co kolem mě krouží.“

„Třeba Aaron, co?“ vrhla po mně Blair zkoumavý pohled.

Pokrčila jsem rameny. „Aaron o mě stojí.“

„A ty?“

„Co já?“

„Co na něj říkáš?“

Zadívala jsem se z okna. Zářící výlohy obchodů, blikající názvy barů a restaurací, partičky popíjejících NewYorčanů.

„Je hezkej, bohatej a má očividně vkus,“ ušklíbla jsem se.

Blair mlčela.

„Další z mnoha.“

„Kaylo,“ povzdechla si. „Vždyť je z tebe hotovej. Proč prostě-“

„Proč prostě co?“ vylítla jsem. „Blair, koukni se na sebe – měsíc ses trápila kvůli tomu debilovi a teď mi říkáš, ať udělám to samé?!“

„To jsem neřekla. Jen – zkus se zamyslet. Co od těch kluků máš?“

„Zábavu!“

Blair si povzdechla. „A to jsi nikdy, nikdy!, nechtěla o trochu víc, než jenom zábavu?“

Odvrátila jsem tvář. „Proč bych měla? Takhle mě to baví.“

Blair mlčela a já na to taky neměla co říct. Zatočila do ulice, kde jsem bydlela.

„Takže zítra?“

Přikývla jsem. „Mám se pro tebe stavit s limuzínou?“

„To je dobrý, dojedu tam vlastním autíčkem,“ usmála se Blair a láskyplně pohladila volant.

„Dobře, takže v deset.“ Vystoupila jsem.

„V deset. Zatím!“

„Ahoj.“ Zabouchla jsem za sebou dveře a pospíchala k zářícímu vchodu do domu.

„Dobrý večer Jamesi,“ pozdravila jsem vrátného v uniformě.

„Dobrý, slečno.“

***

Příští den byla sobota. Probudily mě sluneční paprsky nakukující do pokoje skrz mezeru mezi nedotaženými závěsy. Protáhla jsem se a ještě chvilku jen tak ležela v posteli. Vzdáleně ke mně doléhal hluk dopravy z venku a mámin ječák. Nejspíš zrovna křičí na kuchařku, protože je její káva příliš slabá. Nebo silná.

Přetáhla jsem si peřinu před hlavu.

Někdo zaťukal na dveře. Slyšela jsem krátké zavrznutí kliky a šumění koberce, jak se o něj otíraly otevírané dveře.

„Slečno? Dobré ráno, slečno!“

Zavrtala jsem se ještě hlouběji do peřin.

„Slečno Keiro, musíte vstávat!“ Helen roztáhla závěsy, i před pevně zavřená víčka jsem viděla, jak se pokoj topil ve světle. Nespokojeně jsem zakňourala.

„Slečno, je devět hodin. Dneska vás přece čekají v salónu, musíte vstávat.“ Helen ze mě rázně stáhla peřinu.

„Já nechci,“ zamumlala jsem do polštářů.

„Slečno!“

Neochotně jsem se posadila. V zrcadle jsem viděla obraz hubené holky v blankytné saténové košilce s rozcuchanými světlými vlasy, které ji trčely kolem hlavy. Radši jsem odtrhla pohled a sledovala Helen, jak mi do skříně věší vyžehlené šaty.

Vklouzla jsem do chlupatých pantoflí od Hermese a natáhla se po županu. Zatímco Helen stlala moji postel, pečlivě natřepala každý z polštářků, vyšla jsem na chodbu a po schodech do haly.

Máma seděla i s tátou u stolu v jídelně, oba před sebou kouřící šálky a ranní noviny. Políbila jsem je oba jako na tvář a posadila se před třetí prostřené místo. Natáhla jsem se pro konvici s ovocným čajem a nalila si plný šálek.

„Prosím tě, podívej se na sebe, jak to vypadáš?“ odtrhla máma oči od novin. „Ty jsi určitě šla včera spát s mokrými vlasy. Uvědomuješ si, Keiro Love, že si je takhle zničíš? A přitom máš vlasy tak krásné – měla bys o ně víc pečovat.“

Zavřela jsem oči.

„Slečno, dáte si omeletu?“ ozvala se Helen, která už očividně sešla do jídelny.

„Ne, díky. Jen nízko tučný bílý jogurt. A mohli by mi do něj v kuchyni nakrájet banán?“ otočila jsem se na ni.

„Jistě.“

Napila jsem se čaje a popálila si jazyk.

„Co máš dneska v plánu?“ zeptal se mě táta. Byl v obleku, na stole před sebou položený mobil s neustále rozsvíceným displejem, jak přicházely nové zprávy.

„S Blair jsme objednané ke Claire na kosmetiku a tak.“

„Aha. A to je vše?“

Pokrčila jsem rameny.

„Uvědomuješ si, že bys taky měla myslet na budoucnost?“ Došlo mi, že mluví pořád na mě, ačkoliv se sklonil zpět k novinám. „Myslíš si, že oslníš svět svoji krásou? Lidi od tebe čekají víc.“ Prsty do desky stolu vyklepal nějaký rytmus. Mlčela jsem. „Včera jsi vynechala kurz francouzštiny,“ pokračoval.

„Ano, já – nebylo mi úplně dobře,“ usmála jsem se ztuhle.

„Dobrá.“

Helen mi přinesla misku jogurtu s kousky banánu.

„Zítra večer je ta White Party,“ ozvala se máma. „Doufám, že si dnes odpoledne najdeš čas, abychom společně vybraly šaty.“

„Šaty?“ zvedla jsem udiveně hlavu. „Myslela jsem, že bych si vzala ty bílé od Sherri Hill-“

„Ty jsou béžové, miláčku,“ přerušila mě příkře. „Ty si na White Party vzít opravdu nemůžeš.“

„Fajn.“

„Jestli se ti její šaty líbí, nechám jich pár odpoledne přivézt, aby sis vybrala.“

Odstrčila jsem napůl nedojedený jogurt od sebe. Nějak mě najednou přešla chuť.

„Řeknu Markovi, aby tě nejdéle ve dvě přivezl domů. Doufám, že jsi neměla nějaké plány, o kterých si nám neřekla?“ zamrkala na mě svými dlouhými řasami.

„Ne,“ zatnula jsem zuby. „Neměla.“

Vstala jsem a naštvaně odpochodovala z jídelny.

„Ale slečno...!“ slyšela jsem ještě Helen. Určitě zase bude řeči o tom, že nejím.

„Nemám hlad!“ křikla jsem za ní a vyběhla schody do patra. Zabouchla jsem za sebou dveře od pokoje. Bylo za pět minut půl desáté, měla bych si rozhodně pospíšit, jestli chci přijít tak nějak včas.

Chvilku jsem nerozhodně stála před šatnou, ale pak jsem popadla moji oblíbenou sukni, chvilku se prala s tmavými punčochami a kolem krku omotala předlouhou šálu. Stejně si odpoledne budu zkoušet všemožné šaty a na kosmetice nepotřebuji oslňovat davy.

„Slečno?“ zaklepala Helen na dveře.

Ručičky na hodinkách od Cartier, luxusní doplněk, ukazovaly za pět minut deset. Vyběhla jsem z koupelny, posbírala iPhone a klíče, přes rameno hodila kabelu, proběhla kolem udivené Helen a boty nazouvala ještě ve výtahu. Mark trpělivě čekal před domem, limuzína se rozjela sotva jsem dosedla na kožené sedačky.

„Chcete se cestou stavit-“

„Ne díky, fakt nestíhám. Blair by mě zaškrtila, kdybych přišla pozdě a s kelímkem Starbucks.“ Zkontrolovala jsem nové zprávy: ta včerejší Aaronova party podle všeho za moc nestála, až na to, že Colin skončil s drinkem v obličeji – dobře Katelyn - a Jannis s Richiem odjeli limuzínou spolu. Pár zpráv od Christiny, jedna od Blair, kde vězím.

Neobtěžovala jsem se s odpovědí, protože Mark zrovna stavěl u chodníku. Vyběhla jsem ven. Blair, ve svém novém kabátku ze včerejška, postávala před proskleným vchodem do salonu a naštvaně poklepávala nohou.

„Konečně,“ obořila se na mě místo pozdravu.

„Promiň,“ vykouzlila jsem andělský úsměv. Blair mávla rukou.

Vrátný nám otevřel prosklené dveře do salónu, úslužně se dotkl špičkami prstů klobouku patřícího k uniformě a věnoval nám široký úsměv navíc. Prošly jsme do příjemně zařízené vstupní haly.

Po páteři mi přejel mráz – a věřte, nebylo to přehnanou klimatizací.

Berries II. >

profil Sanny B. White

Autor: SannyBWhite, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Berries I.: