Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bez boje se nevzdám 1. kapitola

22.07.2012 (17:00) • Day • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 2535×

Čti: Nate - /Nejt/, Brook - /Brůk/

„Nathanieli, jestli přijdeš pozdě hned prvního září, tak ti zabavím auto!“ volala na mě matka z kuchyně.

Skvělé ráno. Byl první den školy a já zaspal. Pak jsem nemohl nastartovat auto, přestože noční teploty zatím nuly nedosáhly. Venku bylo zamračeno jako obvykle, jenom jsem si nebyl úplně jistý, jestli se náhodou neobjeví první sníh této sezóny. Tak už to ve Fairbanks na Aljašce chodí.

Zaparkoval jsem svůj tmavě modrý Nissan na jedno z posledních míst na parkovišti u školy a vyběhl jsem několik schodů do kanceláře. Snažil jsem si nevšímat objímajících se roztleskávaček a vykřikujících fotbalistů, tenhle typ lidí jsem nikdy neměl rád. U dveří stálo už jen posledních pár opozdilců, kteří stejně jako já čekali na svůj rozvrh hodin. Můj letošní rozvrh vypadal mnohem zajímavěji než v předchozích letech. První hodinu byl dějepis v budově C, ta se nacházela hned vedle. Zazvonilo. Rychle jsem seběhl po schodech a mířil do budovy C, když v tom jsem se zastavil uprostřed pohybu.

Na parkoviště přijížděla dvě elegantní auta – jedno Porsche a jeden opancéřovaný kolos, který jsem nebyl schopný identifikovat. Z obou aut vystupovala božská stvoření. Tři bledí muži a tři bledé ženy. Všichni byli nebesky krásní s ladnými pohyby. Nakonec vystoupil ještě jeden člověk a anděl. Muž byl indián, ale i přesto nevypadal jako jeden z místních domorodců. A anděl… Byla to překrásná dívka. Zdála se být zhruba stejně stará jako všichni ostatní, přesto byla něčím mladší, mladistvější. Její rysy nebyly tak dokonalé jako těch ostatních, přesto z nich byla nejkrásnější. Protřel jsem si oči. Je možné, že je to jen sen? Ne, teď právě všichni mířili ke mně. V tom jsem si uvědomil, že stojím pod schody kanceláře a už dávno bych měl být někde jinde.

„Pane Peppere, vítáme vás na hodině. Na prázdninách jste ztratil hodinky?“ poznamenal dějepisář jízlivě.

„Omluvám se pane,“ zasedl jsem do druhé lavice.

Učitel nám vysvětloval, co budeme první hodinu probírat, když v tom se ozvalo zaklepání. Zdálo se stejně něžné, jako osoba, stojící za dveřmi. Vešla ona. Ten anděl, kterého jsem viděl na parkovišti. Za ní vtančila dovnitř drobná elfka a chlapec s bronzovými vlasy. Právě on došel ke katedře a polohlasem učiteli cosi říkal.

„Dobře, ale buďte tak laskav a představte se.“

„Jmenuji se Edward Cullen a toto je má sestra Alice,“ ukázal na elfku, „a Renesmé,“ můj anděl se tedy jmenuje Renesmé.

Naše dějepisná posluchárna bylo vlastně šest lavic přes celou třídu, kdy jsme každý seděli vedle sebe. A zatímco Edward s Alicí si sedli do poslední lavice k sobě, Renesmé zapadla hned do první. Přímo přede mne. Mohl jsem tedy celou hodinu sledovat nádhernou barvu jejích vlasů.

Po zvonění odešla a už jsem ji neviděl. Za to jsem měl na dalších hodinách čest setkat se se zbytkem rodiny až na toho indiána. Na obědě seděli všichni spolu, ale jedla jenom Renesmé a indián. Celou dobu jsem je sledoval. Po chvíli Edward něco zašeptal do ucha právě jí a ona se na mě podívala. Rychle jsem sklopil zrak. Když jsem se znova odvážil zvednout hlavu, indián mě vraždil pohledem.

Po obědě na mě čekaly poslední dvě hodiny, angličtina a tělesná výchova. K mé radosti jsem se na angličtině opět setkal s Renesmé, tentokrát v doprovodu Rosalie a Jaspera Haleových. Věnovala mi jeden krátký pohled a úsměv, o kterém jsem si nebyl jistý, že byl mířen na mě. Přesto jsem byl štěstím bez sebe. Na poslední hodině jsem se seznámil s indánem. Jmenoval se Jacob Black a zlostně si mě měřil. Byl mnohem vyšší a svalnatější, než kdokoliv z jeho rodiny, dokonce měl víc svalové hmoty než jeho adoptivní bratr Emmett.

Přestože je Fairbanks docela velké město, příjezd rodiny nebo spíš klanu Cullenových nebylo možno přehlédnout. Stařenky se zastavovaly na ulicích a šeptaly, mladí se zase smáli a snažili se je parodovat. Pravdou bylo, že všem přišla záhadná karamelová barva očí většiny rodiny a vlastně celé jejich chování. Přitom byli přitažliví jako magnety.

„Nate, jak bylo ve škole?“ Máma na mě volala z obýváku. Zrovna běžel v televizi jeden z jejích oblíbených pořadů.

„Fajn. Už jsi slyšela o těch Cullenových?“

„Ano, dneska tu byla paní Berry, vyprávěla mi o doktoru Cullenovi a jeho ženě Esmé. Je od nich šlechetné, že si adoptovali ty děti, ale není jich nějak moc? Mají tolik peněz, že se obávám, aby tady nezkazili mládež,“ zamýšlela se.

„Vypadají všichni velmi slušní,“ musel jsem přiznat.

„Třeba klamou tělem. Kdybych ti řekla, co dělal táta v tvém věku, hanbou bych se musela propadnout,“

„Táta? Ale na fotkách vypadá normálně!“

„Jak vypadá a jaký je, to jsou dvě různé věci.“

„To je jedno mami, prostě jsou to slušný děcka. Můžu jít dneska za Jackem?“

„Jen jestli nemáte úkoly.“

„Vždyť byl teprve první den školy!“

„Beru to jako ne. Fajn, ale vrať se nejpozději do půl deváté. Bude večeře a zítra máš školu,“ varovala mě.

Lhal jsem. Ani sekundu jsem neměl v úmyslu jít za svým nejlepším kamarádem Jackem, ten by mě nepochopil. Nejdřív jsem se chtěl jít podívat, jak vypadá dům Cullenových, ale došlo mi, že je to hloupost. Rozhodl jsem se, že půjdu za Brook. Byla to moje jediná dívčí kamarádka.

„Ahoj Brook, jak se máš?“ zazubil jsem se na ni, když mi přišla otevřít.

„Nate, ráda tě vidím! Ve škole sis mě ani nevšimnul, už jsem myslela, že se urazím,“ rozzářila se.

„Co říkáš na ty Cullenovy?“

„Už i ty?“ Teatrálně rozhodila rukama a pak se zašklebila.

„Mám hodiny úplně se všema z nich, i s Renesmé,“ vzdychnul jsem, když jsem si vzpomněl na její nádherné oči barvy mléčné čokolády.

„Já mám hodiny se všemi kromě Edwarda a Isabelly. Mimochodem, všimnul sis vůbec, že spolu máme angličtinu, nebo tvé oči zaměstnávala ta Renesmé?“

„Co? Ne! Já, hmmm. Je vážně krásná,“ přiznal jsem nakonec.

„Myslela jsem si to,“ připustila zamyšleně.

„Brook, myslíš, že bych ji mohl získat?“ podíval jsem se na ni s nadějí v hlase.

„Nemyslím, co jsem slyšela, chodí s tím Jacobem. Dej tomu čas, možná zjistíš, že na tebe čeká někdo jiný, třeba ne tak krásný, ale někdo, kdo tě miluje.“

„Snad u ní mám šanci. Prostě počkám, jak se to vyvine a získám ji pro sebe. Ona je anděl,“ rozvíjel jsem dál své teorie.

„Možná,“ přikývla Brook, ale v tváři se jí zračila podivná bolest.

„Děje se něco?“ zeptal jsem se starostlivě.

„Nic se neděje.“

„Nekecej!“

„Nechci o tom teď a tady s tebou mluvit,“ vyhýbala se odpovědi.

„Co se stalo?“ Viděl jsem, že se jí chce plakat, tak jsem ji objal.

„Jsem do někoho zamilovaná a on o tom neví. Navíc jsem si jistá, že o mně nestojí,“ popotáhla.

„Kdo je to? Znám ho?“ zjišťoval jsem. Přikývla.

Chvíli jsme tam tak tiše seděli, nakonec se odtáhla.

„Asi bych už měl jít. Díky za radu, uvidíme se zítra ve škole,“ rozloučil jsem se.

U večeře jsem bloumal nad tím, do koho by mohla být Brook zamilovaná. Že by to byl Jack? To je naprostá hloupost! Určitě to bude jeden z Cullenů. Chudák Brook!

A když jsem pak ležel v posteli, nemohl jsem usnout. Myslel jsem na nádherný úsměv Renesmé, na její zářivé oči a dokonalé vlasy. V mé hlavě byla jenom ona. 

Myslíte, že sympatie Renesmé a Natea jsou oboustranné? A do koho je Brook skutečně zamilovaná (i když je to snad nad slunce jasné :))? Vaše tipy a názory na povídku uvítám v komentáři. Day 

Autor: Day (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bez boje se nevzdám 1. kapitola: