Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bez něj, ale s ní! - Prolog

17.03.2011 (19:00) • EdMaDo • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2940×

Nemiluje tě!

Jako bych ta slova slyšela včera, přitom od toho dne uplynul už měsíc. Měsíc znám Aleca, který se mi velice dvoří. Měsíc bydlím ve Volteře. Měsíc jsem neviděla nikoho z rodiny a přátel. Měsíc jsem neviděla jeho, celou moji novou a teď již zároveň ztracenou rodinu. Měsíc mám díru v srdci, které udržuje moje miminko. Měsíc a jeden den vím, že jsem těhotná. Moje miminko. Jak krásně to zní, ale krásněji by to vyznělo z jeho úst, kdyby řekl: naše miminko. Dokázala jsem si to dokonale představit. Srdce se mi opět sevřelo žalem. Miminko, které nosím ve svém lůně, se ozvalo malým kopnutím.

Moje těhotenství probíhá jinak než u normálních žen. Měla bych být nejpravděpodobněji ve druhém měsíci, ale moje bříško je už zaoblené a vypadá na pátý měsíc. Mé těhotenství „studuje“ Caius. Každý druhý den chodím na kontroly, pokaždé zjistí nějakou novinku. Stále nevíme, co to bude. Bříško mi roste různě… Záleží, na tom kolik vypiji krve, ano krve. Přeci jen to je napůl upír, tak potřebuje k životu krev. Řeknu vám z té červené tekutiny, páchnoucí po železu,  se mi opravdu zvedá žaludek, ale co bych pro své miminko neudělala. Také záleží na mé náladě, která není zrovna nejradostnější. Kdybych byla s ním a jeho rodinou, určitě by moje bříško bylo veliké jako obrovský meloun. Ale já truchlím… Truchlím po ztrátě svých blízkých a jedinou nadějí je mé miminko. Také Alec a Jane mi pozvedávají náladu, jsou úžasní, je s nimi zábava. Jane mě tahá po nákupech, je takoví malinký shopaholik, ale nevyrovná se Alici. Alec má o mě starost, je milý, krásný, pomáhá mi se vším, ale není to on. On, jehož jméno nedokážu vyslovit, jenom on je mého srdce šampion. Bohužel, on to tak nevidí… Alec mě ale má rád, tedy aspoň to tvrdí.

Nikdy nevěř upírům… Tyhle slova řekl v den mých narozenin, kdy se všechno zvrtlo. Bylo to jako upozornění, že se něco stane…

Utřela jsem si svou zmáčenou tvář a pohladila své vypouklé bříško. Pomalu vstala z té královské postele. Pokoje tady vypadaly jako na hradě pro princezny. Tedy, on to takový hrad je, i lidé sem chodí na exkurze, jen ne vždy odejdou živí… Tenhle pokoj byl sladěn do červené a zlaté barvy, jako většina pokojů zde. Byl obrovský. Přešla jsem k zrcadlu a opět se lekla. Je divné, že jsem si na svůj odraz v zrcadle stále nezvykla. Byl děsivý… Hnědé vlasy byly bez života, jako má duše. Tmavě hnědé oči byly podlité krví. Pleť bledější než upír a to je už co říct. Postava vcelku normální, až na to bříško, které bylo lehce vypouklé. Pořád mi nosili pravidelně jídlo a já bez odmlouvání jedla… Vždy to bylo vynikající, tedy nesmím počítat ta jídla, kam přidali krev. Pomalu jsem se otočila a šla směrem ke dveřím. Ozvalo se zaklepání. Otevřela jsem.

„Ahoj Bells, jdu tě doprovodit ke Caiovi,“ řekl usmívající Alec a lajdácky se opřel o futra.

„Jasně… Doprovodit, nebo odnést?“ odpověděla jsem mu se smíchem.

„No… Spíš to druhé.“  Začal se se mnou smát.

„Mám pro jistotu kyblík, kdyby to dopadlo stejně jako minule.“ Znovu se rozesmál nad vzpomínkou z minula. Když mě nesl naposledy upíří rychlostí ke Caiovi, tak to můj žaludek nevydržel a obrátil svůj obsah na zeď… Samozřejmě bílou.

„Ha, ha, ha…“

„Ale prosím tě… Kousavý smích ti moc nesluší…“ Hodila jsem po něm nenávistným pohledem. Zasmál se.

„Ještě, že nemáš schopnost jako Jane. Byl bych už sežehnutý na prach. A teď šup, vezmi si kýbl, Caius už čeká,“ řekl lišácký Alec. Je tak milý a hodný. Přešla jsem ty dva kroky k němu a jednu ruku mu položila za krk. On mi položil ruku na záda a druhou mi podsekl nohy. Rozběhl se, nesl mě jako princeznu… Kdyby mě nesl někdo jiný, tak bych si i připadala jako princezna…

Ucítila jsem pod nohama pevnou zem. Na tváři se mi usadil úsměv od ucha k uchu.

„Tak šťastná z toho, že ti žaludek zůstal na správném místě,“ konstatoval se smíchem Alec.

„Jsi hnusný!“ Vyplázla jsem na něj jazyk.

„Máš být matkou a přitom se chováš jako dítko.“

„Hmm…“ Pohladila jsem si své bříško. „Já jdu. Pa.“

Zaklepala jsem na velké dveře, které vypadaly jako ze zlata.

„Dále,“ ozval se zevnitř místnosti vznešený a honosný hlas, který jsem jako jeden z mála tady, tak dobře znala. Vešla jsem a podívala se na křeslo za psacím stolem, ve kterém sedával vždy Caius. Nebyl tam. Zmateně jsem se rozhlédla po místnosti. Caius stál v rohu místnosti u malého pultíku.

„Přišla jsi o trochu dřív,“ řekl, aniž by se na mě otočil.

„No jo… Dneska jsem nezvracela.“ Caius se tiše zasmál svým těžkým smíchem. Jednou mi Alec říkal, že Caius se dlouhou dobu pořádně nesmál až teprve teď, co jsem tady.

„Gratuluju, zatím si lehni.“ Pokynul rukou na lékařské lehátko, stále měl veselý hlas. Přešla jsem na lehátko, uvelebila se a vyhrnula tričko… Pokud si dobře pamatuji, dneska nás měl čekat klasický ultrazvuk… Sice toho není moc vidět, ale aspoň to něco. Dnes chtěl Caius zjistit, jakého pohlaví je mé miminko. Chvilinku jsem čekala, než si něco dodělal u toho pultíku.

Přešel ke mně s obrovskou jehlou… Mé oči reagovaly vyděšeně a já se jim nedivila.

„Neboj,“ chlácholil mě Caius.

„To se ti snadno řekne! Co s tou jehlou chceš dělat?“ Můj hlas zněl vystrašeně.

„V klidu. Neboj, sotva to ucítíš. Je to na odebrání plodové vody.“ Váhavě jsem přikývla a zavřela oči… Vzpomínala jsem na staré dobré časy ve Forks…

„Hotovo,“ prohlásil spokojeně Caius. Otevřela jsem oči.

„Kdy budeme vědět, co to je?“ zeptala jsem se.

„Vydrž… Všechno se dozvíš.“

Po celou dobu vyšetření jsem byla duchem nepřítomná, stejně jako vždy. „Zítra se u tebe stavím na pokoji a povím ti, jak na tom jsi.“ Byl tak milý a hodný. Kdybych neměla Charlieho, tak by Caius mohl být můj táta… Ale to místo bylo již obsazené, tak by mohl být můj starší bratr. Žádného nemám, pokud nepočítám Jacoba.

„Děkuju.“ Usmála jsem se na něj a pomalu vstávala z lehátka. Ne dveře se ozvalo další zaklepání…

„Alec už čeká,“ prozradil mi Caius a usmál se.

„Tak ahoj.“

„Ahoj,“ opětoval mi rozloučení.

„Jak to dneska šlo?“ zeptal se Alec sotva jsem vyšla ze dveří.

„Jako vždycky. Dobrý.“ Nikdy toho ze mě nedostal hodně, na tohle téma by mi bylo divné se s ním bavit… Kdybych se o tom bavila s otcem mého miminka…

„Tak šup, na pokoji máš už jídlo.“ Zablýsklo se mi v očích. Za tu dobu u Caiuse mi docela vyhladovělo. Alec mě vzal do náruče a rozeběhl se. Uh… Mám pocit, že teď to můj žaludek nevydrží! A nemám kyblík! Sakra! Alec stále nezastavoval a já to nevydržela… Začala jsem zvracet, v ten moment jsem už stála na pevné zemi v předklonu a čistila si svůj žaludek celkem nevábnou metodou. Chvíli jsem ještě vydržela v předklonu a potom se pomalu narovnala.

„Promiň,“ špitla jsem směrem k Alecovi.

„V klidu nehoří.“ Alec bral všechno s humorem, byl to ještě takové dítě. To stejné říká o mně, došlo mi.

„Ach, Bello…“ zaslechla jsem vylekanou Jane.

„To jsi to opět v sobě neudržela?“ nemohl si nechat rejpavou poznámku Demetri.

„Bože to zase smrdí.“ K Demetrimu se přidal i Felix. Moji přátelé… Jediní, které mám.

Tak co říkáte na prolog? Má to cenu psát? Líbí se Vám tenhle námět? Zanechejte své názory. Také uvažuji o téhle povídce jako spoluautorské, tak kdo bude mít zájem, napište. Děkuji EdMaDo.

Autor: EdMaDo (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bez něj, ale s ní! - Prolog: