Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bez tebe - kapitola 1. - Nesetkání

23.10.2010 (17:00) • Deedee • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3484×

Bez tebe

Kapitola 1. - Nesetkání

jaro 1945

Byl jako já. Přejel jsem prsty po sametovém vojensky zeleném kabátu. Mladý voják. Beztak by zemřel, utěšoval jsem se. Vybral si tenhle osud sám. Byl na smrt připraven.

Přesto, ten strach. Jeho srdce už nebilo a stejně tu zůstával. Cítil jsem, jak mi pulzuje v žilách. Tak krev, kterou jsem z něj dostal, ho byla plná. Panický strach ze smrti. Jeho tělo již zemřelo, ale jakoby duše v něm stále přetrvávala. Ta duše se bála o svůj další osud. O to, kam teď půjde, co s ní bude. Cítil jsem, jak se ta duše bojí.

Cožpak už nikdy neucítím nic jiného než strach? Budu v lidech už do skonání věků vzbuzovat jen děs? To radši skonám sám, než bych takhle žil dál!

Žil? Jestli se tomu dá říkat život, spíš vytrvávám v existenci na tomhle světě. Žil jsem jako voják. Byl jsem tomuhle chlapci podobný. A skončil jsem život také tak, jen mě dostala krásná žena. Tak krásná…

Přehodil jsem si jeho tělo přes rameno a vydal se k řece. Musím se zbavit důkazů své zrůdnosti. Běžel jsem stejně nerušen klidným lesem, jako tok myšlenek v mé hlavě.

Její havraní vlasy, propalující oči, krvavé rty a to dokonalé tělo. Dostala mě. Vymetla mi mozek z hlavy a usadila se tam. Díky Bohu za Petera a jeho úžasnou přítelkyni. Bez nich bych byl navždy jejím otrokem. Jaký paradox! Já nejmladší major pod vlajkou konfederace jsem se stal otrokem. Ale takový už život je, všechno se v něm nakonec otočí naruby.

Alespoň tohle je za mnou. Můj nynější stav není příliš uspokojivý, ale netrhám hlavy mláďatům. Vybírám si, komu vezmu život. Snažím se si racionálně vysvětlit, že dělám dobře. Včera jsem přece zachránil tu holku před pasákem. Beztak to ale byl člověk a měl stejné pocity, jako ti nejsvatější. Děs, hrůzu, nenávist. Jestli já něco nenávidím, tak sám sebe a tuhle nesnesitelnou schopnost cítit emoce jiných. Bez ní by bylo všechno o tolik jednoduší.

Praštil jsem tělem na zem, až v něm zapraskalo pár kostí. Je potřeba se ho zbavit. Ještě jsem vsunul ruku do kapsy šedých kalhot a nahmatal pár mincí. Budou se hodit. Pak jsem pod kabát vecpal balvan a hodil tělo co nejdál do řeky. Pozoroval jsem, jak se pomalu potápí a s ním i můj dnešní hřích.

„Trápíš se?“ ozval se za mnou jemný dětský hlásek.

Prudce jsem se otočil. Stála tam holčička. Neslyšel jsem jí vůbec přicházet. Byla jako já, upír. Černý kabát jí přikrýval celé tělo, bledé vlasy měla spletené v copu a rudé oči čekaly na mou reakci. Měl jsem z ní špatný pocit. Nebylo to tím nečekaným příchodem ani bystrou otázkou, která dokazovala, že mě už nějakou dobu pozoruje. Ani zlatý řetěz se znakem Volterry, o které jsem toho už tolik slyšel, mě zas až tak nevyvedl z míry. Byla to její necitelnost. Z té dívky nešla ani jediná emoce. Byla tak mladá a tak bezcitná.

Se strachem se poslední dobou setkávám pořád. Vlastně už jsme pomalu přátelé. Ale nikdy nebyl můj. Nikdy až doposud. Teď tu stojím před malou krvavou blondýnkou a bojím se jí.

„Už nemusíš,“ pokračovala, když poznala, že se nemám k odpovědi. „Posílá mě Aro. Předpokládám, že si o něm slyšel. Má pro tebe velkorysou nabídku, Jaspere.“ Mé jméno vyslovila s takovou elegancí, že jsem před ní málem poklekl. Síla, která byla skryta v té malé postavě, se zdála až mystická.

Aro, ano, slyšel jsem to jméno. Jeden z upířích vládců. Co mi chce? Ničím jsem se neprovinil. Tak rád bych poznal, jestli má na mě vztek nebo se jí zamlouvám. Ale ona mi nedala ani nejmenší znamení.

„Co ode mě chce? Neporušil jsem žádná pravidla,“ musel jsem se tedy zeptat. Seber se, Jaspere. Přece se nezalekneš malé holky.

„Ne, nepřišla jsem tě trestat. Pozorujeme tě už dlouho. Tvoje síla mého pána velice zajímá. Jsem tu, abych ti nabídla místo v gardě.“

Volterská garda? Mám jít posluhovat dalšímu vybíječi lidí? Copak už jsem si toho neužil dost? Cítil jsem, jak se ve mně vzbuzuje vztek.

„To nikdy!“

„Myslíš, že budeš mít jinou možnost?“ rozkřičela se.

Uvědomil jsem si, co jsem způsobil. Náhle byla také plná vzteku. Mé vzpomínky na Mariu byly příliš silné. Přenesl jsem svůj pocit na ní.

Sevřela pevně rty a její oči se zaryly do mých. Pak mi tělem projela tak šílená bolest, jakou jsem už dlouho nepoznal. Celé tělo se začalo spalovat zevnitř. Měl jsem pocit, že mě od výbuchu dělí jen ocelová kůže.

„Aro tě stejně dostane. Ať chceš, nebo ne! Lepší život, než u nás nedostaneš. Měl by ses rozhodnout lépe!“

Sebral jsem poslední síly, musel jsem se zachránit od té bolesti. Snažil jsem se jí vrátit ten ledový klid, kterým mě před tím tak děsila. Proti téhle bolesti se zdál milý. Konečně začala její síla ochabovat a já se svalil k zemi.

„Opravdu velmi silný,“ konstatovala při pohledu na mě, jak se vzpamatovávám z toho šoku. „Omlouvám se, ale můžeš si za to sám. Až budeš mít ten správný názor, přijď. Jsi u nás vítán,“ dořekla. Přehodila si přes vlasy kapuci a otočila se k odchodu.

Nebyl jsem schopen cokoli jí na to říct. Pozoroval jsem jen, jak mizí, cítil zase klid v těle a uvažoval. Jak dlouho ještě vydržím takový život? Alespoň bych byl mezi svými. Ne, nebudu ničí loutka!

podzim 1948

Rozpršelo se. Nechtělo se mi zůstávat venku a zas pak několik dní přečkávat v mokrých hadrech. Byl jsem sytý, takže jsem si mohl dovolit vejít do toho baru. Zas na chvíli sucho, vůně teplého jídla a spokojení lidé. Tolik mi to chybělo.

Sedl jsem si za zástěnu hned u dveří. Kdyby přece jen něco, stihl bych utéct. Rozložil jsem před sebe noviny a začetl se do prvního titulku. Něco o zdejších volbách. Jak hloupé starosti ti lidé mají, pomyslel jsem si.

„Dobrý den. Dáte si?“ Milá servírka obkreslovala propiskou na bločku srdíčko. Čerstvý snubní prsten se ještě blýskal. Byla zamilovaná, jak krásné to zase cítit.

„Pivo, prosím,“ usmál jsem se na ní a něco si prostě objednal.

„A bylo už vám jednadvacet?“ Už několikrát. Zatraceně, na to jsem nepomyslel.

„Ano,“ odpověděl jsem jí sebejistě a zahleděl se jí do karamelových očí. Věř mi, holka. Nechce se mi to tady řešit. Doklady vážně nemám. Tak mi to uvěř.

„Dobře,“ zaculila se. Povedlo se mi to. Vesele se otočila a odběhla. Šťastný ten, co má druhý prstýnek.

Ucítím i já ještě někdy lásku? Nebo jsem odsouzený k životu bez ní? Sklopil jsem oči znovu k novinám. Nalezeno tělo pohřešovaného vojáka. Hlásal titulek. Tři roky. Je to ž víc jak tři roky, co jsem ho do té řeky hodil a oni ho našli až teď? Jak asi muselo vypadat jeho tělo po takové době? Lidé jsou vážně ubozí. Ale poznali ho. Mají ho a s ním i můj hřích.

Odstrčil jsem noviny stranou. Nemohu se na to dívat. Mám toho dost, tohohle života. Je čas něco změnit, zmizet. Vzpomněl jsem si na malou blondýnku. Volterra mě chce do gardy. Když ne jinak, tak se nechám roztrhat.

Zvedl jsem se a rozhodnut cestovat do Evropy zamířil ke dveřím. Na stůl jsem ještě hodil několik mincí za půllitr. Servírka se podivila, ale spokojeně je vzala a pivo postavila na další stůl.

Natáhl jsem si kabát přes ramena. Pořád pršelo, ale to nevadí. Do baru zrovna vcházel malá střapatá dívka. Ze zvyku jsem jí nechal vstoupit první a přidržel dveře. Usmála se na mě, ale ten pohled byl zakalený a zmatený stejně jako její pocity. Byla to hezká upírka, ale to už je teď jedno. Vydal jsem se deštěm na svou osudnou cestu.

aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa

léto 1923

Žena se ohnula setřást jehličí z šatů. Vlasy se jí svezly kolem ramen a odkryly krk. Já k ní vystřelila a v zápětí jí drásala hrdlo.

„Né!“ křičela jsem. Krk mi sevřela ještě větší bolest, rty mohly puknout, jak po té tekutině toužili a tělo vyčerpáním sotva stálo. „To neudělám!“  Otočila jsem se a rozeběhla jiným směrem.

Dřevorubec svíral ve zpocených rukou sekeru a kácel mohutný strom. Při každém pohybu se svaly pevně stáhly a žíly mezi nimi tančily plné vábivé krve. Chytla jsem ho za jednu paži a zahryzla se do ní.

„Ne! Já nebudu zabíjet!“ křičela jsem dál a zase se otočila vybrat jinou cestu. Ale na ní byla jen další odporná vize.

„Nezabiji! Nezabiji!“ opakovala jsem si a svírala hlavu v dlaních. Běžte pryč! Já se podle vás nezachovám! Nevím, kdo mi to co udělal, ale nenechám se tím ovládnout.

„Já nejsem zrůda!“ zakřičela jsem k nebi a nechala dopadnout své tělo na zem.

Seděla jsem uprostřed kolejiště. Železné pražce mi chladili dlaně. Snažila jsem se na nic nemyslet, o ničem nerozhodnout. Je ne žádné další vize!

Koleje se začaly nepatrně chvět. Ze vzdáleného konce lesa přicházelo pravidelné hučení kol a páry. Může být tak tři minuty jízdy ode mě. Zůstala jsem sedět s rukama v klíně a přemýšlela.

Jaké by to asi bylo, kdyby ta těžká kola přejela přes mé tělo. Jak strašná by byla ta bolest praskajících kostí? A po ní klid, ticho, žádné myšlenky v hlavě. Tak uvolňující. Zatoužila jsem po něm. Když tu zůstanu sedět, bude mi pak lépe?

Otočila jsem hlavu směrem k blížícímu se vlaku. Byl ohromný, hnal se na mě jako ďábel, sršel páru a země se pod jeho váhou otřásala. Už jsem jednou zemřela a co mi to přineslo? Jen ještě větší utrpení. Nebudu to riskovat znova. Silný instinkt mě přinutil na poslední chvíli uskočit stranou.

Ležela jsem v trávě a pozorovala soptící vlak, jak míjí místo, na kterém jsem měla naposledy zavřít oči. Byl to nákladní vlak, měl velké množství vagónů. Mé tělo by pak bylo k nerozpoznání. Jeden vagón míjel druhý a já uvažovala, jestli jsem udělala dobře. Nicméně, už to nezměním.

Všimla jsem si, že u jednoho z podlesních jsou pootevřená vrata. Neváhala jsem. Rozeběhla jsem se a vyhoupla se za držadlo do vagónu. Byl plný nějakých papírových krabic s různými potisky. Nepřišlo mi důležité je číst. Schovala jsem se za ně do rohu. Vlak se monotónně pohupoval a pokračoval svou cestou.

Takhle nemohu dál. Přestávám vnímat, co jsou vize a co skutečnost. Žízní už sotva stojím na nohou. Hlava mi třeští, jako v bouři a já sama sebe nezvládám. Musím se to pokusit nějak zklidnit, ovládnout.

Zaposlouchala jsem se do zvuku kol přejíždějících pražce. Snažila jsem se vytlačit všechny ostatní myšlenky z hlavy. Zavřela jsem oči a poručila si zjistit, kam mě tahle cesta dovede. Naučím se, jak ty vize kontrolovat.

Stála jsem před ohromným domem. Došla jsem až ke dveřím a zazvonila. Otevřít přišla krásná hnědovláska. Byla upír, jako já, ale její oči byly zlaté a plné lásky. Přišel k ní bledý muž a objal jí kolem ramen. Ona ustoupila, aby mohl projít blíž ke mně. Podal mi ruku a usmál se.

„Vítej k nám, Alice.“ Pak se pootočil a rukou naznačil, abych vstoupila. Udělala jsem krok do toho překrásného domu a prohlížela si pokoj. Stáli v něm ještě další dva. Velký černovlasý muž svíral v objetí nádhernou blondýnu. V křesle na druhé straně četl jeden s měděnými vlasy. Zvedl hlavu, až když jsem si pomyslela, že je krásný.

Otevřela jsem prudce oči. Vize skončila. Nebo to byl sen? Ale já nespím, natož, abych snila. Jenže zatím žádný z mých pohledů do budoucna nebyl o ničem jiném než o vraždách a krvi. Tohle bylo tak krásné. Ti upíři byli tolik milí a přátelští. V domě mi bylo teplo a krásně. Jako bych opravdu v té vizi navštívila vysněné místo, ráj.

Najednou se vedle ukrutné žízně a vyděšení z nového života objevil i další pocit, touha. Jestli je to má budoucnost, jestli tam vedou koleje tohohle vlaku, nemůžu se ji dočkat. Musím se soustředit. Musím je najít znovu a zjistit o nich víc.

Zkřížila jsem nohy do tureckého sedu. Neumím meditaci a takové ty věci, ale mohlo by to pomoct. Opřela jsem hlavu o dřevěnou stěnu a vnímala její otřesy. Zvuky železa kol dopadajícího na kolejnice zněly jako symfonie. Zklidnily mě, urovnaly myšlenky a já hledala.

Kluk s měděnými vlasy se hnal lesem. Byl na lovu. Náhle prudce změnil směr, jak zavětřil zdroj krve. Já jsem ji ale necítila nijak silně. Les byl liduprázdný. Přesto se ten muž za něčím hnal. Konečně jsem to uviděla i já.

Byl to mohutný jelen. Zvíře hlasitě naříkalo, aby varovalo ostatní a snažilo se nadlickému lovci uprchnout. Ten ho ovšem brzo dostal. Nechápala jsem, proč to dělá, ale skočil po jelenovi a zahryzl se mu do krku. Sál jeho krev. Pak se zvedl, pohlédl na mě zlatavýma očima a usmál se.

„Teď ty,“ pokynul mi.

Tohle jde? Copak to stačí, zvířecí krev? Nemusela bych zabíjet lidi? Příliš jsem tomu nevěřila, ale můj utrápený krk už potřeboval alespoň nějakou mizivou šanci na nasycení. Ten muž se zdá tak dokonalý, je to způsobeno právě zvířecí krví? Jejich zlaté oči, třeba i to s tím souvisí.

„Musím to zkusit,“ rozhodla jsem se.

Skulinou v otevřených vratech jsem viděla do krajiny. Projížděli jsme lesem. Opatrně jsem je otevřela a vyskočila ven. Jestli to půjde a já budu moci takhle přežít, zachránil mě. Musím ho najít, musím mu poděkovat.

podzim 1948

Pršelo. Šla jsem po ulici směrem k centru. Byla jsem po lovu a mé ovládání už je dost dobré, nemusela jsem se bát, že bych někoho napadla. Chtěla jsem se někam schovat, někam do tepla, kde by mi nezmokly ty nové šaty.

Na protější straně ulice jsem uviděla bar. Vypadal z venku moc příjemně a sálalo z něj teplo. Přešla jsem a vydala se k němu. Čím blíž jsem byla, tím zvláštnější pocit jsem měla. Jako bych tušila, že mě tam čeká něco krásného. Těšila jsem se, až otevřu ty dveře, jako se dítě těší, co objeví ve vánočním balíčku. Už jsem natahovala ruku po klice…

„Slečno, slečno!“ Cloumala se mnou průvodčí. „Vstávejte. Musíte už vystoupit. Tady je konečná.“

„Aha, pardon,“ omluvila jsem se a rychle se zvedla.

Nespala jsem, i když to tak nejspíš vypadalo. Snažila jsem se soustředit své vize. Ve vlaku mi to vždy šlo nejlépe. Jeho monotónní jízda báječně uklidňuje. Ale teď už jsem musela pryč.

Šla jsem neznámým parkem a srovnávala si věci, které jsem dosud zjistila. Nebylo důležité, kam mě kroky zavedou. Beztak nemám kde být. Je jen jediné místo, kam se už tolik let snažím dojít, domov úžasné rodiny z mých vizí.

Jsem si jista, že tam mám jednou patřit. K dokonalému Carlislovi, který dokáže léčit lidi i když je jako já, jeho milující Esme s nekonečným srdcem, věčně rozhádaným ale přesto úžasným párem nádherné Rosalie a dětinského Emmetta a nakonec k tomu s měděnými vlasy, Edwardovi. Už o nich vím téměř vše. Není den, abych se nesnažila vyhledat jejich budoucnost a to, kde je mám najít. Ale zatím nemám mnoho stop. Vlastně, vůbec nevím, kde je hledat.

Ale já to dokážu. Dostanu se k nim! Já mezi ně patřím, tam je má budoucnost.

Nebe se zatáhlo. Nemusela jsem být jasnovidka, abych věděla, že z toho bude pršet. Vydala jsem se k městu najít nějaký úkryt. Když jsem se prodírala ulicemi, už lilo jako z konve. Lidé se schovávali pod deštníky a spěchali domů. Já domov nemám, ale někam zajít musím. Nemám ráda déšť a těch nových šatů by byla škoda.

Na protější straně ulice jsem zahlédla bar. Okamžitě jsem si vzpomněla na tu vizi z vlaku. Průvodčí jí přetrhla uprostřed. Co jsem tam měla nalézt? Ať už to bylo cokoli, cítila jsem, že to bude jen dobré. Něco co mi pomůže nalézt rodinu? Možná, třeba tam na mě čeká další díl skládačky.

Za skleněnými dveřmi si zrovna nějaký vysoký blonďák navlékal kabát. Natahovala jsem ruku po klice, ale on je otevřel dřív a přidržel je, abych mohla projít. No ne, alespoň upíři jsou galantní. Moc jsem se nad tím nepozastavila, ale byla slušnost mu poděkovat. Usmála jsem se tedy. Jeho obličej byl však zarmoucený. Pak vyšel a rozeběhl se pryč. Škoda, byl hezký.

Došla jsem až k poslednímu stolu a posadila se. Brzo se u mě zastavila servírka. Byla usměvavá a spokojená. Zřejmě díky nedávné svatbě, vzhledem k zlatému kroužku kolem prsteníku pravé ruky, se kterým si neustále hrála. Požádala jsem jí o čaj, abych měla výmluvu proč zůstat. Bar působil opravdu příjemně. Byla jsem si jistá, že tady na mě přijdou jen dobré myšlenky.

Sevřela jsem hrnek v dlaních, vnímala jeho teplo a snažila se vyhledat tu správnou budoucnost.

„To nemyslíš vážně, medvídku?“ zeptala se vyděšeně krásná blondýna, když spatřila svého muže snažícího se cosi narvat do už tak plného kufru.

„Růžičko, ale já nic jiného nechci. Vážně bys nemohla…“

„Ne!“ přerušila ho rázně a složila další halenku, „je to jen kus plechu. Přece to sebou nebudeme tahat.“

„To není žádný kus plechu!“ odvětil a objal železnou rouru, jako by ji chtěl utěšit, že ji někdo nazval tak urážlivě. „To je výfuk z prvního auta na světě! Víš, jakou to má cenu?“

Rosalie vzdychla, přešla k němu a láskyplně mu rouru vyndala z rukou. Položila jí na postel a do jeho objetí si stoupla sama.

„Větší než já?“ zeptala se laškovně. Na to se Emmett jen usmál a políbil ji.

Blondýna se od něj zase odtáhla a pokračovala v balení. Sotva se otočila, popadl výfuk a obratně ho zabalil do prvního papíru, který uviděl. Byl to mapa. Červenou barvou tam bylo vyznačeno nějaké město. Pak svůj poklad uložil na dno další tašky a přikryl ho oblečením.

Stěhují se! A já vím kam. Najdu je!

„Papír! Podejte mi, prosím, někdo papír,“ zažádala jsem a snažila se udržet obraz mapy.

Milá servírka se ke mně v mžiku otočila a podala mi účtenku i s tužkou. Napsala jsem si zvýrazněný název – Clevland.

Autor: Deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bez tebe - kapitola 1. - Nesetkání: