Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bez tebe - kapitola 11. - Prokletý poklad

06.01.2011 (21:00) • Deedee • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1783×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Bez tebe

Kapitola 11. - Prokletý poklad

Jasper

Čekal jsem na nádvoří už několik minut. Bylo to nebezpečné. Ohlížel jsem se a poslouchal, jak jen to šlo. Kdyby někdo zjistil, že tu na ni čekám a nesetkáváme se jen náhodně, mohl by to být náš konec. Sama se chtěla sejít už dnes, i když to bylo mimo plán. Měl jsem teď být u Marcuse. Snad nebude vyzvídat. Chtěla mi něco říct, tak proč tu teď zatraceně není? Nechápe, jakému mě tímhle čekáním vystavuje podezření? Chce mě snad nechat zabít?

Jane. Je pro mě jako sestra. Nikdy mě ani na vteřinku nenapadlo jí nějak podezřívat. Ale teď, když jsem v krizové situaci, začínají mi hlavou vířit nové myšlenky. Jak jsem jí mohl tak bezmezně věřit? Co když je to celou dobu ona, kdo se mi snaží podkopnout nohy? Dostala si mojí důvěru. Všechno o mě věděla, hned od začátku.  Proč by to nemohla být právě ona?

Celou dobu ze mě vytahuje moje názory a donáší je Arovi. No samozřejmě. Alec mi dal až nebezpečně rychle pokoj. Určitě mu to prozradila a on tím je nadšen. A Aro se teď zřejmě rozhodl, že je konec. Proto jsem měl přijít. Čekám tu na svoji smrt a ne na malou spiklenkyni.  Ta malá mrcha!

Paranoia mi zaplavila mozek. Uslyšel jsem slabé kroky od hradu a prudce jsem se otočil.

„Na co tu čekáš, kanče? Na smrt?“

Myslel jsem si to, odpověděl jsem Demetrimu myšlenkou. Musím se uklidnit. Už mi všechny ty intriky lezou na mozek. Měl bych se na to všechno vykašlat. Mám já tohle zapotřebí? Konec, budu se zas chvíli chovat podle hradních předpisů. Nenechám se tu přece zabít.

Demetri mi hodil ruku kolem ramen a vedl mě do hradu.

„Aro nás chce všechny ve velkém sále. Nejspíš se něco děje.“

Říkal to dost pohodově, jako by nic. Ale mě to zase vrátilo paranoidní obavy. Každým krokem k velkému sálu se zvětšovaly.

Když jsme vstoupili, byla už tam nastoupena bezmála celá garda. Postavili jsme se vedle Felixe. Jednu ruku měl obtočenou kolem Heidi. Ta se spokojeně usmívala. Vypadala tak krásně, šťastně. Ten dobrý pocit příjemně hřál. Usmála se na mě a já pokývl hlavou.

Nedalo se přeslechnout šuškání děvčat ve skupině za námi. Většinu z nich jsem znal a taky bylo zcela jasné, o kom si povídají. Sotva se ale znovu otevřely velké dveře, nastalo naprosté ticho.

Do sálu vešla troje vládců. Caius a Marcus se posadili na trůny, zatímco Aro zůstal stát. Následovala je dvojčata, jako věrní královští psi. Alec se postavil zpříma za Caia. Snažil jsem se vyhnout jejich pohledům, nebyly mi příjemné. Mnohem víc mě zajímala Jane.

Teď bylo jasné, proč mě nechala čekat a nedorazila. Musela být u Ara. Ale co když ne? Ještě stále jsem se mohl jen dohadovat, co se bude dít v příštích minutách. Jak moc by se mi teď hodilo umět předvídat budoucnost. Propaloval jsem bledou panenku pohledem a čekal na nějaký signál.

Aro předstoupil před gardu a rozevřel ruce ve svém typickém gestu před monology. Toho okamžiku Jane využila. Její rty vykouzlily nenápadné „odpusť“.  Bylo to jen hodně malé ujištění. Za co odpouštět? Že mě tam nechala, nebo za to, co se teď stane? Nezbývalo než čekat.

„Na severu se objevil problém. Někteří z vás již byli informováni. Vypadá to na větší skupinu novorozených, kteří se neumějí chovat. Demolují Norsko a jestli se dostanou do nějakých víc obydlených částí státu, mohl by to být velký problém.

Budeme je pozorovat. Jejich pohyb musí být mapován. Pokud se do nejbližší doby nic nezmění, vyrazíme. Buďte na to připraveni. To je to, co jsem vám chtěl dnes říct. Rozejděte se na své pozice. Musíme začít pracovat,“ rozkázal Aro.

Členové se začali rozcházet. Chvíli jsem čekal na Felixe a Demetriho a taky trochu doufal, že budu moct mluvit s Jane. Ta ale odešla zadními dveřmi za bratrem. Ne, ona je se mnou. Neměl bych o ní pochybovat. Teď musí odejít plnit své povinnosti. Ale vím, že to není nic proti mně.

Dveřmi, kterými před okamžikem odešla, teď vstoupila krásná žena. Došla až k Arovi, jemně ho políbila na tvář a objala. Její pohled dopadl okamžitě na mě. Moc dobře jsem věděl, co znamená. Sulpicie mě pozoruje už delší čas. Já se jí ale snažím vyhýbat. Užívat si je úžasné, ale nejsem idiot. Něco takového, jako je svést manželku svému vládci, by snad neudělal ani Demetri.

Nicméně ona byla hodně neodbytná. A navíc nesmírně krásná. Kontroluj se, Jaspere!

Konečně do mě Felix strčil a vydali jsme se k novorozeným. Budu na ně muset přitvrdit. Je dost možné, že je vyšlou do boje a v tomhle stavu by se rovnou mohli sami zapálit.

Cestou se ke mně přitočila Kristie a ruku mi ovinula okolo krku.

„Aro s tebou chce mluvit, Jazzi,“ zašeptala mi do ucha a jemně mi skousla lalůček. Tahle holka má šmrnc. Zatřásl jsem hlavou a maličko ji od sebe odsunul.

„Díky. Dojdu tam.“

„Půjdu s tebou.“ Usmála se a nehodlala mě pustit.

„Promiň, teď na to není čas.“ Pokusil jsem se jí co nejcitlivěji zbavit. Ale nepovedlo se. Protáhla uraženě obličej a odkráčela. No škoda. Tak jí zas budu muset večer trochu pomoct.

Zaklepal jsem a pokorně vzal za kliku. Počítal jsem s tím, že mě Aro v místnosti očekává, když pro mě poslal. Ale nebyl tam.

„Pane?“ zeptal jsem se, i když mi bylo jasné, že pokud by byl poblíž, věděli bychom o sobě. Alespoň on o mě určitě. Neozval se.

Místo toho se mi kolem nosu prohnala nádherná drahá dámská vůně. Otočil jsem se za její příčinnou(. U pravé stěny místnosti stála zlatem zdobená skříň s pootevřenými dveřmi. Vykukoval z nich cíp stříbřitých šatů.

Udělal jsem dva malé tiché krůčky blíž ke skříni, abych si látku mohl lépe prohlédnout. Protáhl jsem ruku škvírou do tmy skříně a povytáhl šaty ven. Prsty se mi zabořili do slastně příjemného saténu. Proplétal jsem je mezi krajkami a fascinovaně pozoroval odlesky drobných drahých kamínků. Je to zdá se noční košilka. Byla nádherná. Ale asi ze všeho nejvíce mě na ní vzrušoval fakt, kdo v ní večer ulehává do královských peřin. Patřily té nejvyšší ženě zde. Škoda, že nikdy nepocítím tu látku i na své kůži.

Rozmazlil jsem se. Mohl jsem mít, jakou jsem chtěl. Teď, když mi jedna nemůže ležet u nohou, svírá mě v žaludku nechutný pocit chtíče. Sevřel jsem látku v pěsti. Chtěl bych ji, tak moc bych chtěl cítit tu sílu v ní! Přitáhl jsem si látku ke tváři. Nechal ji svést se po mé kůži a vysával z ní tu omamnou vůni jejího těla. Už tohle bylo něco tak dokonalého, že jsem musel přivřít oči.

„Nepotrhej ji,“ ozvala se za mnou jejich majitelka.

Prudce jsem se otočil a šaty při tom strhl z ramínka.

„Omlouvám se. Já… to jsem nechtěl,“ zakoktal jsem se. Rychle jsem je narovnával zpátky, ale nedařilo se. Její náhlá přítomnost mě rozrušila.

„Ukaž, ty nešiko,“ zasmála se a vzala mi košilku z rukou. Její zvonivý smích mě donutil se zarazit a pozorovat ty dokonalé rty. Elegantními prsty pověsila košilku na ramínko a vrátila ji do skříně. Tu pak na pevno přivřela. Jak se otočila a její rty se mi tak vytratily z dohledu, konečně jsem se vzpamatoval. Nabral jsem zpět vojenskou hrdost a omluvil se:

„Vládce mě chtěl vidět. Jen jsem tu na něj čekal a všiml jsem si těch otevřených dveří. Chtěl jsem je zavřít, jenže...“

„Jenže je to prostě moc krásná košilka,“ přerušila mě s úsměvem. „Já vím. Ale můj muž se zdržel. Mám tě tu po dobu jeho nepřítomnosti zabavit.“

Její koketní pohled a tón hlasu mě vyvedly z rovnováhy. To nesmím dopustit. Ovládej se, Jaspere. Domluvili jsme si, že už nebudou žádné potíže!

Ale copak to šlo? Když mi dokonale upravenými nehty přejela přes košili a svlékla kabát z ramen? Ta mocná nádhera přede mnou lákala jako zakletý poklad. Věděl jsem, že pokud se dotknu jen jediného kousku zlata, už se nikdy nevrátím. Přesto se mé ruce chvěly, jen aby si mohly sáhnout.

Byla neústupná, nenechala mě utéct před tím vábidlem. Podlehl jsem jí. Zas po dlouhé době jsem to byl já, kdo byl přemožen. Nebo spíš můj zdravý rozum. Ve chvíli, kdy jsem ho vypnul a přestal uvažovat, jsem se zase rychle dostal nad ni.

Byla dokonalá. Jako staré víno, jako vzácné šperky, jako rychlé auto… Byla to nejvzácnější, co jsem kdy měl. A ta cena mě doslova opila. Ležel jsem v jejich channelem  vonících vlasech a vychutnával tu nádheru. Nemám už na to moc času, za chvíli mě někdo zabije. Musím si těch posledních pár minut vychutnat.

Byl jsem si stoprocentně jistý, že v příštích několika vteřinách vejde někdo do dveří – a je velká šance, že to bude sám Aro – a až nás takhle uvidí, zabije mě hned na místě. Ani se nestihnu obléct. Nemělo cenu se snažit utéct, stejně by na to přišli. Vlastně to není až tak špatná smrt. Po něčem tak nádherném v náručí krásné ženy. Docela vhodná smrt pro vojáka, jako jsem já. V bitvě, jak by se smíchem řekl Demetri. Nemělo cenu to řešit, raději jsem dál ležel a vychutnával si ty poslední nádherné vteřiny.

„Jaspere,“ zašeptal poklad pode mnou, „ty se bojíš, že ano?“ Její hlas zněl až podivně klidně, jestli ne pobaveně. Ona bude nakonec ráda pozorovat mou smrt. Takové pěkné divadlo.

„Kdo by se nebál, po tom, co jsem udělal.“

Rozesmála se. „Hlupáčku! Vážně si myslíš, že bych dopustila, aby mi tě zabili? Takového hřebečka si na jatka nepošlu,“ přejela mi prstem po hrudi. „Zajistila jsem, aby nás nikdo nerušil. Bude to takové naše malé krásné tajemství.“

Takže pro dnešek nezemřu. Úleva se mi prohnala tělem. Objal jsem Sulpicii a přitáhl si ji blíž k tělu. Spokojeně zavrněla. Další tajemství. Odteď budu pít ze stejného zlatého poháru, jako můj král. Až tohle někdo zjistí – a že to zjistí, jiná možnost není. Kuchtíci najdou na okrajích otisk mých rtů. Sluštičky si všimnou, že chvíli nestála na svém místě za vitrínou. Král v ní ucítí pachuť mých slin. Pak sbohem, Jaspere Whitlocku, nejmladší majore texaské kavalerie.

Ale pro teď ještě drží mé kamenné tělo vcelku. Moje srdce sice už nebije, ale můj mozek stále ještě funguje. Doufám, že mi pomůže utíkat, dokud to bude možné.

Opustil jsem Sulpicii, až když si to přála ona. Hodlal jsem se jít zavřít do našeho pokoje a číst. Vymýt si všechny ty myšlenky na smrt z hlavy. Ale hned v další chodbě mě potkala Jane.

Vytřeštila oči, když spatřila, odkud jsem vyšel. Zdálo se mi to podivné, ale to co jsem z ní náhle ucítil, byl děs.

„Neudělal jsi to, že ne?“ spustila.

„Já? Co?“ nechápal jsem.

„Whitlocku, ty vážně nemyslíš ničím jiným! Copak nevíš, co jsi provedl? Oba dva si nás zabil!“ začala na mě křičet.

Rychle jsem jí přikryl dlaní ústa a zatáhl do nejbližší prázdné místnosti.

„Co křičíš? Uslyší nás.“

„A není to jedno? Už jsme stejně mrtví! Věděla jsem, že ti to mám říct dopředu. Že tě mám varovat, protože ty to určitě posereš. Ale nemohla jsem, Aro si mě vyžádal. A tys to samozřejmě posral! Doufala jsem, že máš trochu rozumu, na rozdíl od těch dvou ignorantů. Ale ty jsi prostě jenom chlap! A co teď? Co chceš dělat, pane já-musím-mít-každou? Už za pár hodin to bude vědět každý a až se to donese k Arovi, můžeš si jít sám stoupnout do krbu. Dostanou z tebe všechno! Zjistí to i o mě! Ty odpornej sobče, když už jsi tak nerozumný, nemůžeš myslet aspoň na mě?“

Pod váhou jejích slov jsem se propadal níž a níž až jsem si přišel proti ní neskutečně malinký.

„Já vím. Nedokázal jsem to. Neudržel jsem se.“

Cítil jsem se jako zpráskaný pes. Takhle moc zahanbeně jsem si snad ještě nikdy nepřipadal. Ale horší bylo, že jsem během svého činění vážně vůbec nepomyslel na ni. Odhodlal jsem se k vlastní smrti, ale nedošlo mi, že tím ohrožuji i ji. To jsem nechtěl. To ne, ona musí být v pořádku! Je jako má mladší sestra.

„Omlouvám se, Jane. Je to jen má chyba a jen já za ní ponesu trest. Nemusíš mít obavy. Tebe ochráním.“

„Tím si tedy buď jistý, Whitlocku!“ pronesla tak krutě, jako k odsouzeným k smrti. „Protože jestli bude hrozit něco mě, zabiju tě dřív, než stihneš něco říct.“

Její oči plály nenávistí a zlobou, hlas byl pevný a kroky, se kterými odešla smrtelně přímé. Uzavřela přede mnou opět všechny pocity. Konec Jane kamarádky. Od teď už jen jako u všech. Krvavá panenka.

Výborně, Whitlocku, víc už sis to posrat nemohl. Vydal jsem se směrem k pokoji.  Tak teda sbohem.

to be continued...:D:D:D

kapitola 10.

kapitola 12.

Autor: Deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bez tebe - kapitola 11. - Prokletý poklad: