Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bez tebe - kapitola 19. - Pro ni zůstávám člověkem

21.03.2011 (12:00) • Deedee • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1698×

Bez tebe

Kapitola 19. - Pro ni zůstávám člověkem

Její bratr a ta lidská dívka ji začali přesvědčovat. Aro zareagoval okamžitě. Nehodlal ji dát šanci si to rozmyslet.

„Felixi, Demetri, odveďte pana Cullen a slečnu Swanovou. Jsou volní.“ Pokynul a kluci bez otázek úkol splnili. Pak se otočil ke mně. „Jaspere, doveďte slečnu do jejího nového pokoje. Dostane ten nejlepší, jako náš velevážený host.“ Směrem k Alice se poklonil a mně dal do ruky klíč od jižního křídla.

Neměl na výběr, koho s ní pošle, zůstal jsem u něj sám. Přesto jsem byl té náhodě nesmírně vděčný. Ostatní vládci i členové gardy se zas rozešli po svém. Jen Jane jsem zahlédl, jak sklopila oči a pomalu odešla s bratem ven z hradu.

Já šel k Alice. Cítil jsem z ní smutek, jak hleděla za mizející rodinou. Když se ale na mě obrátila, opět zářila nadšením a spokojeností. Jakoby dostala, po čem už hrozně dlouho toužila. To jsem nechápal. Copak ona se chtěla přidat k Volteře?

Zarazil jsem se při pohledu do těch medově zlatých očí a snažil se mozku rozkázat, aby fungoval. Po pár trapných vteřinách se mi konečně podařilo vykoktat: „Po… pojď za mnou.“

Ale z místa jsem se ani nehnul. Dolehla na mě trapnost a neschopnost. Co to s tebou je, Jaspere Whitlocku? To s tebou dělá tahle malá střapatá holka? Když ona byla tak… sjel jsem pohledem její postavu. Přišla mi jako perla. Nádherná a přitom tak drobounká, dokonalá. Tak moc jsem se chtěl dotknout její bledé pokožky. A přitom jsem věděl, že to nemohu, dokud nebudeme někde o samotě. Ten spor ve mně způsobil, že jsem nebyl schopen ničeho.

Konečně pochopila, co se zjevně ve mně děje a rozesmála se. „Doveď mě, prosím, do pokoje,“ zacvrlikala jemným hláskem a jakoby tím ze mě stáhla tu ochrnulost. Konečně jsem jí nabídl rámě a vydal se směrem k jižní věži.

Celou dobu jsem se snad ani nenadechl. Všemi smysly jsem vnímal ji vedle sebe. Drobná ručka se mě držela, jako bych byl nějaká strašně vzácná socha. Jen tak lehce a s bezpečným odstupem. Přitom se ale neustále usmívala a cítil jsem z ní jen štěstí. Cupitala vedle mě, jakoby tančila. Občas i poskočila, aby dohnala moje dlouhé kroky. Uvědomil jsem si to a ještě trochu zpomalil. Konečně jsme došli ke dveřím jejího nového pokoje.

„Tady,“ řekl jsem a podal jí klíč.

„Děkuji,“ usmála se a zalil ji stud. Kdyby mohla, snad by i zčervenala. Proč, proboha?

„Mohl bys, prosím, na chvilku dál?“ odpověděla mi na myšlenku. Neuhlídal jsem koutek před úsměvem. Jistě, odpověděl jsem si v duchu a vešel do pokoje za ní.

Položila si kabelku na pohovku. S tím, že tu zůstane, zjevně nepočítala. Neměla tu žádné věci. Tak z čeho je proboha tak nadšená?

„Budu si muset nakoupit nějaké oblečení. Víš, kde jsou tu dobré obchody?“ zeptala se a snažila se znít nezaujatě, ale do očí se mi nepodívala.

„Myslím, že to ti víc poradí děvčata z gardy,“ odpověděl jsem prostě. Chtěl jsem zjistit mnohem důležitější věci, než je nové oblečení. Nadechl jsem se, jako bych to potřeboval. „Alice?“ Její jméno se mi svezlo po rtech, jakoby pro něj byly vytvořené. „Mám pocit, že už jsem tě někdy viděl. Je to možné?“

„To nejspíš ano,“ odpověděla mi stále otočená zády. Pak se konečně odhodlala podívat na mě. „Já tebe každopádně.“

„A kdy?“

„Poslední měsíc skoro pořád.“

Snažil jsem se, ale téhle odpovědi jsem nerozuměl. Poznala to na mně a začala vysvětlovat.

„Měla jsem o tobě vize. Už je to poměrně dost dlouho, co začaly. Nejdřív byly dost neurčité, ale vždycky jsem v nich měla pocit, že tě prostě musím najít.“

Cítil jsem, jak z ní nervozita pomalu padá. S tím uvolněním se začaly objevovat mnohem zajímavější pocity. Stále tu bylo to štěstí a spokojenost. Do něj se ale začal motat i vztek, zmatek a vina. Málem by mě vyděsily, nebýt toho, jak mě milovala.

„Pořád se opakovaly a nutily mě se za tebou hnát. Dočista si mě v nich omámil. Hledala jsem tě jak posedlá! Jak posedlá démonem! To tys to všechno způsobil. Kvůli tobě jsem nehlídala Bellu. Nevarovala před Victorií. To proto jsem musela zůstat tady a vzdát se rodiny!“

Ten ještě před chvílí slaboučký a nervózní hlásek najednou doslova vřískal. Oči měla téměř zavřené a nad nosánkem se jí udělala malá vzteklá vráska. Křičela, co jí síly stačily. Snažila se dostat ze sebe všechny ty pocity, které jsem cítil, ale nedařilo se jí. Její vztek byl totiž příliš slabý na to, co cítila ke mně. Cítil jsem, že ji to bolí. A taky jsem věděl, co mohu udělat, abych jí pomohl. Nemohl jsem ji přece nechat se takhle trápit.

 aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa

Musela jsem mu to říct! Musela jsem mu říct, jak moc mi a rodině ublížil. Jak já ho nenávidím! Jak moc nenávidím, jak ho miluji. Jak to, že se cítím tak spokojená, když jsem přišla o celou svou rodinu. O to nejdražší, co jsem kdy měla. Je to jen jeho vina! Je to démon!

Dotkl se mé tváře konečky prstů. Vše ve mně se v tu chvíli zastavilo. Už dlouho jsem mrtvá, ale tohle bylo, jako bych právě umřela znova. Nebyla jsem schopna ani hlásku.

Pozorovala jsem ho, jak se jeho rudé oči přibližovaly ke mně. Neděsily mě, uklidňovaly. Byly tak obrovské, že jsem se v nich celá ztrácela. Chyběl jen tak malý kousíček. Téměř jsem cítila jeho rty na svých.

„Slečno Cullenová? Pan Aro s vámi chce mluvit.“

Do pokoje bez klepání vtrhla dlouhovlasá Italka a Jasper rychle ucukl o krok zpět. Zatraceně! Zakřičelo to ze mě. Ale možná díky bohu. To přece není nejlepší nápad hned ho políbit. Způsobil mi už tak pořádné potíže. Měla bych nejdřív trochu přemýšlet. Kývla jsem a následovala dalšího člena gardy, který stál za dveřmi.

aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa

Tak lehký mi to ten starej dědek neudělá. Taky mě to mohlo napadnout. Zatraceně, tak moc jsem chtěl… ale nebylo to jako třeba s Heidi. Nevím, čím to bylo jiné. Snad, že to nebyl jen můj rozmar. To ona mě k tomu nutila. Jak moc byla vedle mě spokojená. Její štěstí mě naplnilo podivným pocitem radosti. Nedělal jsem to pro sebe, ale pro ni.

Ještě chvíli jsem mlčky stál a vnímal tu nesobeckost svého chování. Byla jako čistá voda smývající smrtelnou špínu v mé duši.

Pak jsem zaregistroval, že ta Italka zůstala ještě pořád v pokoji. Usmívala se jak měsíček na hnoji. Zkrabatil jsem obočí, jak jsem přemýšlel, která ona to vlastně je. Projel jsem v myšlenkách fotografie dívek, které jsem už poznal a snažil se tam najít ji. Vybral jsem jich asi pět a u každé měl jiné jméno. Zatraceně, proč všechny tyhle dlouhovlasé Italky vypadají stejně?

No, beztak jsem neměl zájem se s ní bavit. Natožpak něco víc. Pro jistotu jsem ani nic neřekl a odešel zpátky k práci.

aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa

„Jakmile něco spatříš, budeš mě okamžitě informovat,“ parodovala jsem si potichu cestou do pokoje Arův hlas. Je to vážně kašpar. To si myslí, že mu tu budu dělat poskoka? Nejsem tu kvůli němu. Pořád jsem Cullenová!

Vlastně, nebýt toho zatraceného blonďatého vojáka, vůbec bych tu nebyla. Proboha, Alice, kam si to dala hlavu? Rozhodla jsem se tak bezmyšlenkovitě. Prostě jsem věděla, že moje místo je u něj. A vůbec jsem přitom nezvážila, co všechno způsobuji. Že opouštím rodinu. To nejvíc, co jsem kdy měla.

Přesto mám ale dobrý pocit. Něco mě ujišťuje, že jsem udělala správně. Snad jsem tím zase urovnala všechny ty problémy, které jsem v posledních dnech svým nejbližším způsobila. Zařídila jsem přece pro Edwarda a Bellu klid. A našla jsem, co jsem hledala.

Říkal, že už mě někde viděl. A to je přece nesmysl. Copak on o mně mohl mít vize? To sotva. Aro by se už určitě prozradil, kdyby měl na hradě někoho s mojí schopností. Tak odkud mě zná?

Procházela jsem své vzpomínky a hledala jeho obličej. Došla jsem až do Port Angeles 1948.

Blížila jsem se ke kavárně, jako bych tam měla nalézt ten nejdražší poklad. Tolik jsem se těšila. Venku pršelo a já měla řasy slepené kapkami vody. Ve vchodu jsem se málem srazila s vysokým hubeným mužem. Oblékal si kabát a byl rozhodnut odejít. Přidržel mi ještě dveře. Tak pozorné.

To byl on! Gentleman z Port Angeles, můj démon. To jeho jsem měla v té kavárně najít. Konečně všechno zapadlo na svá místa. Jako by mi v hlavě z hromady dílků konečně vyvstal obraz mé minulosti. Vize mi tenkrát říkala, že tam najdu něco hrozně cenného. Vstoupit do toho baru pro mě bylo jako rozbalit ten nejvysněnější dárek! Ne kvůli čaji a další vizi o rodině. To kvůli němu. Jeho jsem tam měla najít. To jeho jsem si přála!

Měla jsem s ním být už tak dlouho. Měla jsem ho tam potkat a společně najít rodinu, žít spolu. Patříme k sobě. Jak je možné, že jsem ho našla až teď?

Všimla jsem si, že to zjištění mě zastavilo. Stála jsem uprostřed chodby a civěla do zdi. K mému neštěstí šel samozřejmě kolem Demetri.

„Zasekla ses, skřítku, nebo se ti jen tak líbí omítka?“

„Neříkej mi tak!“ vyštěkla jsem na něj. Skřítku mi může říkat jedině Emmett. Rozhodně ne tenhle volterrský idiot. I když je to Jasperův přítel, zdá se. Mají přece společný pokoj. Možná by mi mohl říct pár důležitých věcí.

„Nekřič,“ bránil se a komicky mával rukama před obličeje, „o, paní veliká.“

„Moc vtipný. Demetri, asi tu teď budu dlouho. Nemohli bychom – víš, místo urážek – být třeba přátelé?“

Rozesmál mě jeho výraz. Zarazila jsem ho, že vypadal… no jako by si ucvrknul. „Kámoš? S holkou?“

„S Cullenovou,“ upřesnila jsem. On se zazubil a vzal mě kolem ramen. „To si piš. Tady jsme všichni kámoši.“

Nemůžu si pomoct, přijde mi jako hrozný blbec. Ale aspoň se ho nebojím. To je tu ta nejlepší možná vlastnost.

Dovedl mě k nim do pokoje. Prý na pokec na uvítanou. Já se snad radši ani nevyjadřuji. Felix seděl ve velkém křesle a četl si.

„Kde máš Heidi?“ zeptal se Demetri a on jen pokrčil rameny. „Aha, už zase,“ konstatoval na to. Vrazil obrovi herdu do ramene a mně přistrčil židli.

Sedla jsem si dost nervózně. Jak tak nad tím přemýšlím, asi to nebyl nejlepší nápad. Jenže kde jinde bych se mohla o tom tajemném Whitlockovi dozvědět něco víc než od jeho kumpánů? A já potřebovala zjistit tolik věcí. Byla jsem z něho hrozně nervózní.

Ani ne tak z něj, jako z toho, co muselo nevyhnutelně přijít. Cítila jsem to už u sebe v pokoji. Nedokážu a hlavně nechci mu odolávat. A on to taky rozhodně nehodlá nějak protahovat. S Edwardem jsme se nikdy nedostali dál než k puse na dobrou noc. A teď bych měla… Bože, to je dětinské. Je mi 110 let a mám strach z poprvé. Potřebovala jsem nějakou podporu, nebo já nevím, co mě to napadlo, že jsem se vážně zeptala.

„Kluci, řekněte mi něco o tom Whitlockovi.“

„Copak, pan vojáček zaujal dokonce tebe?“ Vysloužila jsem si okamžitě rejpanec.

„Ne. Jen jsem o něm vůbec nevěděla. Co je zač?“

„Je to fajn chlap,“ začal Felix, aby zarazil Demetriho v další hloupé hlášce, „většina upírů ho tady má celkem ráda. On si to umí zařídit.“

„Obzvlášť u ženských,“ stejně si neodpustil Dem.

„Jak to myslíš? Má přítelkyni?“ Hodně jsem se snažila, aby to znělo nezaujatě. Muselo to být legrační. Ale aby se to střevo začalo lámat v pase, to mi teda nepřišlo.

„To záleží na tom, kterou máš na mysli. A taky jak přesně specifikuješ pojem přítelkyně.“

„Měl někdy nějakou dívku? Znám ji?“

„No, víš, pár jo,“ snažil se to Felix zamluvit, ale Demetri se nenechal.

„Pár hodně,“ smál se. „Chceš jména? Tak třeba Natalie, Dakota, Linda, Marion… pomalu bychom si tu s nimi mohli zahrát slovní fotbal. Beata, Anabell, Laura.“

To už se lámal i Felix. Začali se překřikovat:

„Areen.“ „Nonat.“ „Tey.“

„Ta Japonka, děláš si srandu? Ypsilon, sakra… počkej… Yvetta! Ta pošťačka!“

Snažila jsem se, ale moje hlava to nebyla schopná pobrat. Naštěstí někdo bez klepání vešel do pokoje a ty dva okamžitě ztichli. Byla to Jane.

„Mám pro tebe vzkaz, jasnovidko. Vy dva, vypadněte!“ nakázala.

Demetri začal něco prskat, že tohle je přece jejich pokoj, ale stačil jeden pohled a zmizel. Malá blondýna za nimi zavřela dveře a otočila se na mě.

„Co mi chceš, Jane?“

Tón, kterým mi odpověděla, mě zarazil. To nebyla Jane, kterou znám. Byl v tom cit a lidskost. Až mi z toho přejel mráz po zádech.

„Neber je vážně. Jasper byl jen nešťastný.“

„Takže už není? Není takový, jakého ho naznačovali? “ snažila jsem se pochopit.

„To si zjisti sama,“ odpověděla už zase známě, „já jen měla vyřídit, že odteď už nejsi Cullenová. Vládci si nepřejí, abys tohle příjmení nadále používala.“ Nato se otočila a odešla.

Chtěla jsem se za ní rozeřvat, že to teda ani náhodou. Ale už by mě neslyšela. To si Aro vážně myslí, že mi vezme jméno a tím mě změní? Šeredně se plete. Jsem Cullenová a zůstanu jí, i kdyby mi vzali všechna jména na světě!

Vyrazila jsem zprudka ke svému pokoji. Byla jsem zmatená. Potřebovala jsem si na chvilku sama sednout a přemýšlet. Jenže to mi poslední dobou nějak moc nešlo.

aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa

Musím za ní. Jsem jak posedlý, nevydržím bez ní už ani vteřinu. Nechal jsem nováčky trénovat a vypařil se. Jeden můj mozek prostě vypověděl službu a ten druhý si nedal říct. Tak proč bych mu bránil.

Došel jsem k jejímu pokoji. Cítil jsem, že tam uvnitř je. Vymyslel jsem si rychle důvod návštěvy a vešel. Byla zřejmě nad něčím zadumaná, protože jsem ji svým vpádem vylekal.

„Promiň. Já myslel, že si mě slyšela přicházet, tak jsem neklepal.“

„Zamyslela jsem se.“ Pousmála se a sklopila hlavu. Okamžitě jsem poznal, že jí moje přítomnost nevadí. Nevím přesně, jestli se mi víc líbí její tělo, tvář, to tajemno kolem jejího rozhodnutí se k nám přidat, nebo fakt, jak mě zbožňuje, i když jsem vůbec nic neudělal. Každopádně mi to lichotilo.

Usmál jsem se. „Napadlo mě, že jsi od příjezdu ještě nejedla. Nemáš hlad? Jdu na lov.“

„Ano, to mám,“ odpověděla okamžitě a rukou si instinktivně přejela po krku. Zůstal jsem na tom místě viset očima a záviděl mu.

Pak se ale najednou zarazila, zvedla oči a s nimi i vztek v sobě. Zase se na mě rozkřičela:

„Ty odpornej hajzle! Odvedl si mě od rodiny, způsobil mi tolik problémů, úplně mě zblbnul, dostal do tohohle hnusnýho, zatuchlýho hradu a ještě si myslíš, že kvůli tobě začnu zabíjet lidi! To nikdy, slyšíš, nikdy! K tomu mě nedonutíš! Mohl bys mít třeba oči jako talíře, rty šťavnatější než jahody nebo tělo jako skálu, bylo by mi to jedno. Je jedno, že to všechno máš! Nikdy, slyšíš, nikdy nezačnu sát lidskou krev!“

„Cože?“ zíral jsem na ni a ona se taky zarazila. „Moc ti nerozumím. A taky moc nechápu, proč na mě pořád jenom křičíš. Nic jsem ti přece neudělal a máš mě ráda. To je tvoje balící technika? Docela to nechává dojem.“

„Jak nic neudělal? Zničil si mě!“ křičela pořád, ale už ne tak jistě, „ty vážně nic nevíš?“

„Co mám vědět? Zajímalo by mě, jak chceš zahnat hlad, když odmítáš pít lidskou krev.“

„Nikdo to tu neví, že jo? Neřekli vám o téhle možnosti. Abyste třeba nechtěli odejít. Aro je vážně slaboch.“ Úplně se uklidnila a posadila na postel.

„O jaké možnosti?“

To, co mi řekla, mě donutilo si sednout vedle ní. Takže celé ty desítky let jsem se ničil z posledních pocitů lidí před smrtí zbytečně? Nemusel jsem? Dá se zvládat živit se zvířaty. Za pouhopouhou změnu barvy očí.

Díval jsem se do těch jejích, když vysvětlovala její život s rodinou, vize i nedávné události. Byly tak nádherné. Ale jejich brva za to nemohla. Ta bytůstka vedle mě naplnila tak úžasným pocitem naděje. Jako bych se díval na opravdového anděla. Přišla za mnou, aby mě vyvedla ze scestí. Přišla mi ukázat nový život.

„Andílku,“ řekl jsem, když domluvila.

„Cože?“ usmála se na to oslovení tak sladce. Neudržel jsem se.

Přitáhl sem si ji a konečně políbil. Dotyk těch jemných rtů mnou projel jako plamen. Bylo to jako první nádech, jako dotek hvězd. Přiblížila se a obmotala mi ruce kolem krku. Její tělo se tisklo k mému, jakoby ty dvě byly jen jedno. Bránila jen slabá látka mezi námi.

Zmizela tak rychle, že to nebyla schopna ani zpozorovat. Její kůže na té mé hřála. Zaplavovala mě její vůně. Topil jsem se v ní. A tím jediným pohybem, kdy se naše těla spojila definitivně, jako by se mi znovu rozbušilo srdce.

Cítil jsem v sobě zase život. To ona mi ho vrátila. Pro ni bije, pro ni dýchám. Pro ni zůstávám člověkem.

Snad i já ji mohu něco takového dát. Přijde mi to, nebo mi v náručí vážně usnula? Ne, omdlela.

Moc moc děkuju za perfektní komentáře u předešlého dílu. Vytáhli jste mi trn z paty. Vážně jsem moc nevěděla, jak pokračovat. Ale vaše nápady a podpora mě nakoply dál. Něco z nich jsem si vzala a smotal adohromady, takže se snad máte ještě na co těšit. Před námi je ještě pěkných pár kapitol. Klobouk dolů, že jste to se mnou vydrželi až sem. Budu se vás snažit v dalších dílech nezklamat. Nesmírně děkuju, jste báječní!

 kapitola 18.

kapitola 20.

Autor: Deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bez tebe - kapitola 19. - Pro ni zůstávám člověkem: