Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bez tebe - kapitola 4. - Spojeni hádkou

Cullenovi přijali nového člena překvapivě rychle. Jaká bude Alicina role v rodině? Díky své schopnosti dokáže pomoci ve spoustě obtížných situací. Ale co když na to sama nestačí? Pomůže Edward... Snad se bude líbit. :D

Rosalie! Lehko se urazí a pak je na ostatní příkrá, nebo trucuje. Tohle bylo ale něco jiného. V té vizi jsem cítila úzkost, jakou máte, když ztrácíte někoho blízkého. To nebude další její úlet, tohle bude vážné.

Vešla jsem do domu rozhodnuta to okamžitě někomu říct a případnému vyplnění předejít.

„Ahoj!“ zavolala jsem do prostoru, ale nikdo neodpověděl. Jen z kuchyně se ozývalo skřípání.

Měla jsem plné ruce věcí, takže jsem si nemohla pořádně sundat kabát ani boty. Přiskočila jsem tedy co nejjemněji k pohovce, abych nepošpinila koberec, tam věci odložila a vrátila se zpět k botníku.

Cestou jsem nakoukla do kuchyně. Byl tam Emmett a něco kutil. Ihned jsem si ten pohled spojila s vizí a šla k němu.

„Emme, nevím, co to děláš, ale přestaň s tím.“

Emmett se prudce otočil od linky, ale ruce nechal za zády. Překvapením vyvalil oči a pak s přehnaně milým úsměvem pozdravil: „Cože? Ahoj, Alice!“

„Rose se to nebude líbit,“ pokračovala jsem ve svém varování.

„Ale jdi. Je to jen takový vtípek,“ odvětil a snažil se mi rychle zmizet z　dohledu.

„No právě, zase vtípek. Emmette, co chceš udělat? Vážně to není dobrý...“ nestihla jsem doříct, protože přede mnou zabouchl dveře k dílně.

„Jen klid, drahoušku. Jen zas vyvede nějakou lumpárnu,“ zasmála se Esme. Jenže ona tomu nerozumí, tohle vypadalo tak vážně! „Chryzantémy, ty jsou nádherné, Alice,“ začala se místo toho rozplývat nad mým nákupem. Rozhodla jsem se to tedy nechat plavat a šla jí pomoct s vybalováním.

Nesla jsem si do pokoje štos krásně vázaných knih, když se ozval hlasitý výkřik. Byl z Emmetova a Rosiina pokoje. Knihy mi vypadly z rukou a já zůstala stát na předposledním chodu.

„Emmette!“ křičela hystericky Rosalie, „Proč si… jak si… vždyť přece víš…, byl po matce!“ zaříkávala se. Hlas jí přeskakoval a chvěl se, jako by brečela, i když to u nás není možné.

„Jenom sranda, kotě,“ prohodil s nadhledem Emmett, což ji rozzuřilo ještě víc. Teď už to s brekem nemělo nic společného. Pustila se do něj jako dravá saň.

„Sranda? Sranda! Ty idiote! Jak jsi to mohl udělat? To vážně hraničí s　debilitou, Emmette. Já myslela, že si jen občas rád uděláš legraci, ale tohle… Víš, jak byl pro mě důležitý. Víš to! Tolikrát jsem ti to říkala! Jenže ty si jenom sobecký kretén! Co by ti záleželo na mých pocitech, hlavně, že ses pobavil. Zapni jednou i něco jiného než svaly, ty...“

„Šmarjá panno! Byla to jenom věc!“ začal jí Emmett vracet stejnou vahou, „záleží ti víc na jednom zatraceným svícnu než na mně? Tak jsem ho vylepšil, no. Aspoň jsem si s ním užil srandu! I s tím kusem kovu se dá mluvit víc jak s　tebou. Dokonce z něj občas i sálá teplo! Stokrát lepší než moje ledová manželka!“

Tyhle jejich hádky byly na denním pořádku. Většinou jsem je očekávala a pak nějak vhodně zasáhla. Jenže tentokrát mě děsila ta předchozí vize. Já věděla, že to neskončí jen tak snadno. Nedovolila jsem si ani se pohnout. Jen jsem tak stála a poslouchala jejich křičící hlasy. Zbytek rodiny na tom dozajista nebyl jinak.

„Ledová, ale aspoň s hlavou. Včera sis na teplotu nestěžoval, to jsem ti byla dobrá dost! A jestli chceš teplo, máš ho mýt! Teď se ti povedlo mě přímo rozžhavit! Co dalšího mi ještě hodláš udělat? Vezmeš mi úplně všechno, co mi zbylo po dřívějším životě? Naplánoval sis nějaký príma vtípek o opilých chlapech třeba? Hodláš mi zničit život?“

„Copak ty žiješ? Že jsem si nevšiml.“

„Žila jsem. Dokud jsi nepřišel ty. Od té doby řeším jenom tebe a tvoje problémy!“

Její poslední věta způsobila vteřiny ticha. Pak Emmett mnohem slabším a vážným hlasem položil otázku, která napadla zřejmě nás všechny.

„Chceš tím říct, že lituješ, žes mě přeměnila?“

Rose také chvíli čekala na odpověď. Přemýšlela snad na ní? Pokud, tak proč pak řekla to jasné a čisté: „Ano.“

To slovo bodlo jako nůž. Jako by tím zarazila Emmettovi poslední ránu a on ve smrtelném řevu také zasáhl: „To bys měla, protože já ti to nikdy neodpustím. Ani ne tenhle odporný položivot, co kvůli tobě mám. Jako spíš to, že ho musím trávit s tebou!“

Tím veškerá slova ustala. Bylo slyšet bouchání věcí. Rosalie rozrazila dveře jejich pokoje a nereagujíc na naše prosby, opustila dům. Vyběhla jsem na cestu a pozorovala ji, přesně tak jako ve vizi. Nezabránila jsem tomu.

„Vždyť šlo jen o svícen,“ řekla podiveně Esme za mnou, ale Edward ji opravil:

„Zdaleka ne jen o něj.“

Měl pravdu. Tyhle věci se mezi nimi už hromadily pěknou dobu. Já věděla, že k tomu dojde. Jenže mě nikdo nebral vážně. „Vždycky si to vyřeší.“ Zdá se, že ne. To, co si řekli… bolí to i mě, natož pak je dva.

Carlisle mi položil ruku na rameno a odvedl nás zpět do pokoje.

„Já jsem mu říkala, že to tak dopadne.“

„Jako bys neznala Emmetta,“ odvětil mi na to Carlisle.

„Já vím, ale co teď budeme dělat? Ona, co když se nevrátí?“ Přejížděla jsem očima od Edwarda ke Carlisleovi a čekala jsem nějaké řešení. Ozvala se ale Esme. Jejím milým a uklidňujícím hlasem, který ovšem nijak nepomohl.

„To víš, že se vrátí. Zase se usmíří. Vždycky to nakonec dopadne dobře.“

Nic nedopadne. Jak jí jen vysvětlit, co jsem cítila. Co když tohle už nikdy nebude dobré?

„To bys přece nejlépe měla vědět ty,“ odpověděl na mé myšlenky Edward a vnukl mi tím možnost. Má pravdu. Zjistím, jak to bude dál.

„Dobře,“ řekla jsem a sedla si do křesla. Už je to dost dlouho, co jsem se pokoušela o cílené vize. Ale to dokážu, musím. Zavřela jsem oči a představovala si ten monotónní hluk vlaku, který mě vždy uklidňoval. Chvíli byl umělý, ale pak přešel do známého zvuku, až se stal přirozeným a já se potopila sama do sebe. Mám ji.

Seděla u vody. Vlasy měla rozcuchané a neupravené, oblečení bylo mokré a špinavé. Jen tam tak seděla a pozorovala proud řeky kousek pod ní. Její výraz byl dočista prázdný. Jako by to byla jen panenka, jen obal. To, co zhrouceně sedělo mezi stromy, snad ani nebyla Rosalie.

Ten pohled mě zalil neštěstím a prázdnotou. Cítila jsem, jak je daleko, pryč. Už se k nám nevrátí. Pokusila jsem se nahlédnout ještě víc dopředu, ale obraz se neměnil. Vyvolala jsem vizi hned několikrát, ale ona stále seděla u té řeky. Ani se nepohnula.

„Jako socha,“ vydralo se mi z úst, „jen sedí. U řeky. Pořád.“ Nedokázala jsem nalézat slova.

„Taky je to socha! Kámen. Nakopnout a hodit do té řeky,“ zavrčel Emmett, když se kolem nás prohnal do garáže.

„Ale…“ chtěla jsem ho zarazit.

„Ty se mu divíš? Po tom, co řekla?“

„Edwarde,“ napomenul ho za tu poznámku Carlisle a dal mu tím jasně najevo, že by neměl nikomu stranit. „Každý má svůj díl viny.“

„I já,“ ozvala jsem se zase, „nezabránila jsem tomu.“

„Nebylo jak, zlatíčko. To si musí vyřešit sami. Možná by se měla Rosalie omluvit,“ navrhla Esme a měla pravdu, ale všichni jsme věděli, že to se nestane.

„Ona sama nepřijde. Je to Rosalie,“ konstatoval Edward.

Jestli má sestra něco byla, tak pak hrdá. Nebude první, kdo ustoupí. Ale Emmett byl ten, kdo se momentálně cítil ublíženě. On si myslí, že není důvod se omlouvat. Možná má pravdu. Já nevím. Nevím, který z nich udělal větší chybu. Jen to chci vyřešit.

Nastala chvíle neřešitelného ticha. Každý z nás čekal, jestli přijde některý jiný s nápadem. Nic se ovšem nedělo.

„Můžeme to jedině nechat a doufat,“ řekl nakonec Carlisle, ale to se mi nelíbilo.

„Ani mně se to nezdá,“ přitakal Edward, když rodiče odešli, „ať už je Rosalie jakákoli, je to má sestra. Nepřeji si, aby se trápila, jak tomu bylo v tvé vizi.“

Jeho slova jen vyjádřila mé pocity, ale něco mě díky nim napadlo.

„Víš, že se trápila? Edwarde! Ona se sama neomluví, ale mohli bychom… myslím, mohli bychom se omluvit za ni!“ vypískla jsem v náhlé euforii svůj plán.

„Jak to myslíš?“ zeptal se se zaujetím a sedl si na pohovku.

„Jednoduše,“ přisedla jsem si, „věděl jsi, že byla nešťastná, i když jsem to jen viděla. Když mám vizi, vidíš ji?“

„Ano. V tu chvíli, když ji máš ty v hlavě, mohu ji také číst,“ odpověděl a zdálo se, že pomalu začíná chápat.

„Najdu ji znova. Uvidíš mou vizi a spojíš se s ní. Přečteš její myšlenky. Sama to neřekne, ale určitě toho všeho lituje a přemýšlí o tom. Co jiného by u té řeky mohla dělat? Pak to povíme Emmettovi. To půjde!“ poslední slova jsem nadšením málem zpívala.

„To jsem ale nikdy nezkoušel. Co když se to nepovede?“

„Musí!“ odpověděla jsem mu rázně a zvedla se, „jdu to říct Emmettovi. Musí být u toho, aby nám věřil. Zkusíme to.“ Že ano? dořekla jsem ještě v myšlenkách a on nakonec přikývl. Nikterak přesvědčeně, ale odhodlaně pomoci.

Carlisle se nás rozhodl při tom pozorovat. Samozřejmě, pokud by se to povedlo, bylo by to nevídané spojení schopností. Ale beztak mi to bylo vrcholně nepříjemné. Jako by nestačilo, že mám tváří v tvář sedět Edwardovi, u kterého si ještě stále nejsem jistá vztahem. A že se mám pokusit zachránit dva z nejdůležitějších lidí v mém životě.

Emmett seděl vedle v křesle a tvářil se nezaujatě. Hraje si na uraženého, ale vím moc dobře, jak ho to celé bolí. Vždyť oni dva se milují i přes to všechno. Musí to vyjít.

Esme pohladila Edwarda po vlasech, věnovala mi povzbudivý pohled a posadila se ke Carlisleovi. Je čas začít.

Nadechla jsem se – i když to není třeba –, zavřela oči a snažila si vybavit hřmot kol vlaku. Ale ať jsem dělala cokoli, stále to byl jen umělý zvuk mého hlasu.

Otevřela jsem zdrceně oči a hleděla přímo do těch Edwardových. Vnímala jsem každičký odlesk světla v nich. Byly to tak nádherné oči. Nemohla jsem začít myslet na nic jiného než na něj. Jeho přítomnost mě stále vyváděla z míry. Ty opakující se vize o nás dvou… nikdy nebyly zcela jasné, ale je dost možné… nejsem si jistá, jestli ho vážně…

„Mám to stejně,“ odvětil na mé myšlenky a dost mě tím překvapil, „ale teď není čas to řešit. Máme důležitější problém.“

Ano, jistě. Nebudu teď přece přemýšlet nad ním a mnou… jak stejně? Co tím myslel. Zatraceně, Alice, soustřeď se! Cítila jsem pohledy ostatních. Především Emmetta, který ihned přestal hrát nezaujatého, když si všiml, co se to se mnou děje.

Edward zřejmě slyšel nějaké nevhodné poznámky, protože se ke mně naklonil blíž. Přejel mi dlaní po tváři, aby z ní odsunul pramen neposedných vlasů. Pak se jemně usmál.

„Alice, zavři oči, soustřeď se a poslouchej mě.“

Jeho hlas byl tak krásný a konejšivý, že jsem ho s nadšením uposlechla. Sevřel mi ruce ve svých dlaních. Cítila jsem jeho přítomnost, to propojení. Mluvil pomalu a tiše. Každé slovo prohluboval. Vlastně ani nevím, co říkal. Tón jeho hlasu mě kolébal do snů. Dostávala jsem se do krásného lesa. Kolem vše vonělo a kvetlo. Pak jsem ucítila známý šok a dostala se do vize.

Viděla jsem jí přímo do obličeje. Rty měla jemně pootevřené a vycházely z　nich sotva slyšitelné vzlyky. Zase mě zaplavila ta příšerná hloubka jejího zármutku.

Slyšela jsem, jak se Edwardův hlas změnil, ale nebyla jsem schopna rozpoznat slova. Bála jsem se do nich zaposlouchat, abych vizi neztratila. Zbývalo jen věřit, že se zatím vše daří.

„Jsem idiot!“ vytrhl mě z ní nakonec Emmettův ostrý výkřik. „Co jsem to provedl, krásko?“ zašeptal ještě.

Já se prudce probrala ze snění. Edwardův pohled jasně říkal, že se vše podařilo. Náhlá radost kolem mě a to, že jsem byla opět doma, mi proletěli tělem a já bez většího přemýšlení objala muže přede mnou. Edward byl chvíli překvapený, ale pak mi také položil ruce na záda a sevřel u sebe. Bylo mi krásně.

Vnímala jsem Emmettovy rychlé kroky ke garáži. Jede za ní? Měl by. Musí!

Uprostřed toho davu tančil zamilovaný pár. Nedokázala jsem je jasně rozpoznat. Nejspíš to ale byli Rose a Emmett.



Bude něco mezi Edwardem a Alice? Sedí vám ti dva k sobě? Co myslíte? Dozvíte se to v přespříštím dílu. Další kapča se bude zase věnovat Jasperovi. Toho jsme nechali v zajetí krásky z Volterry. Chcete vědět, co bude dál?

kapitola 3.

kapitola 5.

Autor: Deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bez tebe - kapitola 4. - Spojeni hádkou:

Přidat komentář:

Nick:

Text: