Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bezdomovkyně (7)

07.02.2012 (16:15) • zuzinecckaa • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 3120×

7. kapitola - Umyj se

Ze stromu nad ní jsem sledoval, jak se rozpačitě rozhlížela, a pak pomalu odcházela. Za chůze vrtěla hlavou, protože jí asi nešlo na mysl, jak jsem se mohl tak rychle vypařit.

I když už tu poté nebyla, já tu stále seděl na větvi a vdechoval tu omamnou vůni, která stále na tomto místě přetrvávala. Nasával jsem ji do nosu a filtroval ji přes ten smrad, co se kolem ní vznášel. Ale...

Napadla mě spásná myšlenka. Co mám dělat? Mám jí přinést něco, po čem by vynikla její dokonalá vůně?

Rozhlédl jsem se kolem a přemýšlel jsem. Pohlcovaly mě představy, co by se stalo, kdybych jí jen na okamžik do mysli pohlédl, kdybych ucítil tu vůni ničím nenarušenou - nenarušenou tím pachem nemytého těla několik týdnů, spaním v odpadcích a nepraných hadrech...

Tiše jsem se zhoupnul z větve a přistál pod stromem na zemi. Vůbec jsem netušil, proč jsem to udělal - vždyť jsem jen přemýšlel nad ní.

Zase jsem se vrátil myšlenkami k oné dívce. Nechápal jsem, jak si mě lidská holka dokázala omotat kolem prstu. Nenáviděl jsem ji, ale… nedokázal jsem se smířit s myšlenkou, že existuje osoba, která je pro mě tichá.

Potřeboval jsem zjistit, čím je pro mě tak lákavá.

Rozhodnutí padlo. Vešel jsem zpět do města a mé kroky vedly do drogerie. Oči jsem měl tmavé - po vzpomínce na její krev to nebylo nic těžkého.

Vzal jsem nějaké různé druhy šampónu, kondicionérů a sprchových gelů, v dalším z regálů jsem vybral asi deset vůní deodorantů. Voňavky mi také padly do oka, tak jsem tam smetl skoro celý regál, nedokázal jsem odhadnout, co té dívce sedí.

Také mě napadlo, že by mohla potřebovat nějaké malování. I když jsem tomu moc nerozuměl, popadl jsem několik vytipovaných věcí. Řasenka, stíny, make-up... Vůbec jsem nechápal, k čemu tohle všechno se používá, ale chtěl jsem ji nějak potěšit.

S plnými košíky jsem se dopotácel ke kase. Slečna se na mě zvědavě podívala, ale neřekla nic. I když vůbec nechápala, nač potřebuji tolik věcí, na venek se na mě usmívala a přitom mi všechny věci dávala do mnoha tašek.

Konečnou částku jsem skoro ani neslyšel. Vložil jsem jí do rukou bankovky ukradené z různých kapes na různých místech a pak už jsem šel pryč.

Další mou zastávkou se stal nějaký butik. Sice jsem si ještě v hlavě klepal na čelo, co to vlastně dělám, ale tělo převládalo nad mou vůlí.

Z rozmanitého výběru jsem vybral oblečení od spodního prádla až po bundu, co bych jí nabídl, a už jsem mířil k další části své cesty.

Nejistě jsem si stoupl před vybraný motel. Chvíli jsem zkoumal mysli, až recepční se rozhodl, že už nikoho nového přijímat na tu noc nebude.

Oddechl jsem si. Rychle jsem vyskočil do jednoho z oken ve druhém patře. Naštěstí jsem se trefil do jednoho z prázdných pokojů. Potichu jsem otevřel nezajištěné okno a vsunul tam všechny nakoupené věci.

Ostrůvky lamp osvěcovaly tmavé prostory v noci. V dáli zvony odzvonily půlnoc a okolí bylo již nějakou dobu ponořeno do ticha klidné noci.

Vyskočil jsem na ulici a rozhlédl se. Rychle jsem přemýšlel, kde bych ji nalezl, ale nakonec jsem začal tam, kde jsem ji předchozího večera zanechal.

V bordelu mezi starými dekami jsem viděl zplihlé vlasy kolem ošumělé tváře.

Spala tiše. Lehké nádechy jí nazdvihovaly téměř plochý hrudník a výdechy rozvířily částečky prachu kolem její tváře.

Přestal jsem vnímat okolí a jen ji upřeně pozoroval. Své oči měla schované pod víčky, která se  neklidně zatřepotala. Pravá ruka, schovaná jen pod jediným hadrem, sebou několikrát trhla.

Fascinovaně jsem se k ní přiblížil a úplně přestal vnímat pravý důvod své přítomnosti. Naklonil jsem se nad její obličej a uvažoval, co se jí honí hlavou.

Má ruka samovolně přejela po linii její tváře až na krk, kde jsem cítil klidný puls. Její krev, voňavá a zpívající, mě ale v tuto chvíli nechávala chladným. Možná to bylo tím, že nevoněla extra lákavě - shnilost se všude vznášela - ale také to mohlo být tím, že jsem se na to vůbec nesoustředil.

Několikeré zachroptění a cuknutí těla dávalo znát, že se asi probouzí, ale než jsem stihl jakkoliv reagovat, jedna z rukou jí vystřelila ke krku a zachytila tu mou. Oči měla rozšířené a hleděla zblízka do těch mých.

V jejím pohledu se zračila zvědavost a nedůvěra. Sice držela mou ruku ve své dlani, ale kdybych já sám chtěl, už by nebyla živá.

Lehce jsem se jí vykroutil a zamračil se na ni, aniž bych si uvědomil, že mě v té tmě asi neuvidí. Nějak mi nedocházelo, že vůbec nemluví. Jen se na mě dívala a zvědavost jí nakonec otevřela i ústa.

„Co tu chceš?" šeptla nenávistně. I když asi nechtěla, aby to tak vyznělo, já ji chápal. Vždyť jak jsem se choval v tom lese?

„Budeš mi věřit?" otázal jsem se. Už už jsem se skláněl, že ji vezmu do náruče, když se trochu odtáhla a zmateně na mě pohlédla.

„Proč bych to měla dělat?" sykla a můj kabát si natáhla před sebe jako štít. Zpoza něj na mě hleděly dva čokoládové malé kruhy. Ta slova mě ranila, ale… měl jsem se tomu divit? Vždyť jsem ji z toho lesa skoro vyhodil…

„Chci se ti omluvit. A taky ti chci pomoct." Jak jsem si teď přál jen na moment nahlédnout do její mysli! Kolikrát mi ta myšlenka už projela hlavou?

Nedůvěřivě si mě přeměřila a odtáhla se ještě dál. Stále jsem klečel na jednom místě a sklopil hlavu dolů. Připadalo mi to jako vhodné lidské gesto, které jsem již několik desítek let nepoužíval. Přišlo mi to tak… nevšední. Nemístné. Nedokázal jsem v sobě najít ten správný výraz pro ten pohyb.

„Jak se jmenuješ?"

„Edward." To jméno ze mě vyklouzlo mnohem dříve, než jsem si uvědomil, nač se vlastně ptá. Ta otázka byla tak nečekaná.

„Tak mě budeš oslovovat Bello," oznámila a pak se její výraz změkčil mírným úsměvem. Nevěřícně jsem na ni pohlédl, nečekal jsem tak rychle její rezignaci.

Pokrčil jsem rameny a vzal ji do náruče. Se slovy, aby zavřela oči a na nic se nevyptávala, jsem ji nesl k vyhlédnutému motelu, kde jsem také zanechal všechny zakoupené věci.

Konečně jsem byl na místě. Jemně a rychle jsem vyskočil do pokoje s jejími věcmi a složil ji na zem. Teď konečně zase svá kukadla otevřela, ale náhle se zamračila.

„Kde jsme?" Hádavý tón se nedal přeslechnout, ale má ruka se jí zastavila na ústech. Mluvila dle mě moc nahlas. Chvíli jsme oba jen na sebe zírali, než jsem si byl jistý, že nás nikdo neslyší.

„Mluv potichu, nejsme tu vedeni," šeptl jsem jí do ucha těsně před tím, než jsem se od ní vzdálil. Nemohl jsem jí být moc dlouho příliš blízko.

Tep jejího srdce se rozléhal po pokoji a zase bylo ticho, než jsem si uvědomil, proč jsem ji sem vlastně vzal.

„Proč jsme tady?" optala se zvědavě a rozhlížela se zvědavě po místnosti.

„Myslel jsem si, že by ses ráda vykoupala a vyspala v normální posteli," odvětil jsem po chvíli a rozsvítil lampičku, aby nemusela tápat ve tmě.

Stále mě zaráželo to ticho. Jakoby vůbec nemyslela…

„Díky, ale tos nemusel," poznamenala s povzdychem a vypadalo to, že by se ráda vrátila tam, odkud jsem ji odnesl.

„Máš tu několik věcí, které jsem ti nakoupil. Byl bych rád, kdybys něco z toho použila, než se rozhodneš odejít." Ukázal jsem na hory tašek s věcmi, které jsem sem k večeru přinesl.

Udiveně pozvedla obočí a sledovala můj pohled.

„Co to má být?"

„Koukni se a uvidíš. Nevěděl jsem, co všechno potřebuješ a co máš ráda," šeptl jsem směrem k ní a pak ji sledoval.

Nejdřív udělala pár váhavých kroků, ale nakonec si klekla mezi ty tašky a začala se přebírat jejich obsahem. Zkoumala druhy šamponu a několikrát po mě hodila zvědavý pohled, který v dalším momentu sklonila nad dalším zbožím.

Nakonec vzala do náruče několik hygienických přípravků, ručník a župan a vešla do jedněch dveří, za kterými se skrývala koupelna.

Ozvalo se několikeré zašustění a pak spuštění vody. Mezitím co se myla, já jsem nervózně přecházel po pokoji. Nechápal jsem své pohnutky. Proč pomáhám nějaké ubohé lidské existenci, i přes to, že jinak lid zabíjím?

Netušil jsem, že mé úvahy trvaly nějak dlouho, ale z koupelny se už vytratil zvuk vody. Vyčkávavě jsem hleděl na dveře koupelny, v nichž se ozval otáčený klíč.

Nejdříve vykoukla hlava zabalená v ručníku a pak celá postava v županu.

„Díky, tohle je tak… osvobozující," poznamenala klidně a labužnicky se protahovala. Já jsem nebyl nějak schopný reakce. Její tvář byla tak jemná a krásná… A postava pod tím županem sice byla velice vyhublá, ale…

Cítil jsem, jak se mi touha rozlévá po celém těle. Nebyl jsem schopen zastavit ten třas, který se mě zmocňoval.

„Promiň," zamumlal jsem a svou přirozenou rychlostí zmizel do ulic města.

6. kapitola <-> 8. kapitola

Ahojte lidi, máte tu další kapitolu. Se spoluautorkou doufáme, že vám celkem vyhovuje naše přidávání kapitol a jsme rády, že se nám drží počet čtenářů.

Dál chceme poděkovat za komentáře k minulé kapitole a samozřejmě za ty, co najdeme pod touto. Vaše zuzu a mňamí.

Autor: zuzinecckaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bezdomovkyně (7):