Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Beze mě ani krok - 2. kapitola

28.02.2010 (19:30) • Neyimiss • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1396×

2. KAPITOLA

Nečekané

Edward:

Dnešek byl v podstatě obyčejný den. Nudná škola, návrat domů, rychlý lov, běhání po lese, znovu návrat domů a nakonec přemýšlení na pohovce v mém pokoji. Dokonalý stereotyp, opakující se pořád, pořád dokola. I na upíra to bylo unavující k smrti, jenže mě ani tohle zabít nemůže, čehož jsem již několikrát litoval…

Zatím se nic neobvyklého nedělo, ale to se mělo za několik minut změnit.

* * *

Zrovna jsem přemýšlel nad Volturiovými, královskou rodinou našeho druhu. Oni řídili doslova všechno, ať už nás či normální lidi. Prostě mají svoje „příznivce“ všude, jsou chránění ze všech stran.

Dlouho se neozvali, dlouho nikdo neotravoval s nabídkami, že se k nim máme přidat, což jsme pokaždé odmítali, ale to, že už nás dlouho nenavštívil nikdo z Volterry, bylo víc než podezřelé.

Poslední dobou i polevovali ve svých zásazích ve světě a dokonce se povídalo, že se v Mexiku chystá vzpoura vůči nim, ale oni nereagovali, kdoví, co chystali…

A proslýchalo se taky, že pár let už nikdo neviděl jejich dvě zbraně hromadného ničení alias Jane s Alecem, ta nadaná dvojčata, jak jim mnozí říkali.

Že by se jim něco stalo? Momentálně tahle otázka otravovala mou hlavu. Ne že by mě to těšilo nebo mrzelo, to zase ne, ale přece jenom… Vždy je lepší být připravený.

Moje myšlenky přerušila moje jediná sestřička, moje milovaná sestřička. Ona společně s Carlislem nahrazovala mou pravou rodinu tak dokonale, že jsem mohl říct, že v mé nynější rodině se cítím lépe, než v té lidské, kterou jsem před pár desítkami let opustil, musel jsem… I když nebyla úplná, ti dva mi nahrazovali všechny členy rodiny a byli jsme šťastní, ne jak tenkrát, kdy jsem musel poslouchat věčné hádky mých rodičů a nesmyslné žvatlání mé mladší nevlastní sestry. Děkuji tomu nahoře, že moje lidské vzpomínky jsou zamlžené, protože jinak bych se z toho asi zbláznil, protože vzpomínám hodně často, takřka každou druhou noc. Taky co jiného mám dělat, když nemusím spát…

V rodině, do které už několik desítek let patřím, panovala typická rodinná atmosféra, a i když tu chyběla žena, která by nám nahrazovala matku a Carlislovi ženu, on jako by se narodil proto být otcem, dobrým otcem, takže to klapalo i bez ní.

Ozvalo se zaklepání a do mého pokoje vklouzla drobná postava s rozčepýřenými černými vlasy. Alice.

„Edwarde,“ kývla na mě a usmála se, celým pokojem se rozléhal její zvonkovitý hlas, který byl pro ni jakoby stvořený na míru, dokonale k ní seděl.

Ale její úsměv nebyl šťastný. Její jindy veselý obličejík byl zachmuřený, oči smutné. Nechápal jsem to a ani z jejích myšlenek jsem nepochytil důvod, proč by se měla tak tvářit. V jejích vizích, které si hrály v její hlavě na honěnou, jsem pochytil jen obrys nějakého kluka a pak už jen nepodstatné malé vize.

Počkat… Alice a kluk? Že by to byl důvod jejího smutného výrazu? Nechce ji nebo co? Skoro sem vykulil oči, ale na poslední chvíli jsem se zastavil. Anebo to měl za vinu ten dopis, který držela v ruce?

Všimnul jsem si ho až nyní a už se neudržel a ty oči vykulil. Na obálce byla JEJICH pečeť...

Co ti zase chtějí?! A já si naivně myslel, že dali pokoj a bude konečně klid…

„Kdy to přišlo?“

„Před chvíli,“ odpověděl mi její jemný hlásek. Přikývl jsem a zvednul se z postele, abych následoval Alici dolů, kde na nás v obývacím pokoji čekal Carlisle. Tomu jsem kývl a sedl si naproti němu do křesla.

„Co můžou chtít?“ zeptal jsem se ho.

„To nevím,“ pokrčil rameny.

„Dlouho se neozvali.“

„Právě proto se obávám toho, co tam bude,“ povzdychl si a zadíval se na Alici, která držela onen obávaný dopis.

„Můžu?“ podívala se po nás a pak její pohled směřoval zpět k obálce.

Kývli jsme a ona roztrhla pečeť, vytáhla hustě popsaný list a začala číst…

Přípravy

Jane:

Hradem jsem prolétla jako neřízená střela a zastavila se u masivních mahagonových dveří, na které jsem hned nedočkavě zaklepala. Zevnitř se ozve rána, následovaná zanadáváním a hlasitým „moment!“.

S vědomím, že mi nezbyde nic než čekat, jsem se posadila na proutěné křeslo umístěné u dveří a trpělivě očekávala, až se mi ta naše hvězda uráčí otevřít.

S ohledem na fakt, že nepatřím mezi trpělivé lidi (nebo spíš upíry, abych byla přesná), jsem se přesně po pěti nekonečných minutách zvedla a zaklepala znovu.

„No tak!“ Dala jsem najevo, že tu stále jsem a čekám. Tentokrát žádná odezva, jen zrychlené kroky pobíhající po místnosti ukryté za dveřmi.

Začala jsem si podupávat nohou, nesnáším čekání a ona to moc dobře víc! Když už ztratím tu špetku trpělivosti, která mi zbyla, dveře se najednou otevřou.

„Pojď dál,“ dostane se mi pozvání. Ušklíbnu se tomu, opravdu milé.

„Tak co? Půjdeš se mnou na nákupy? Prosííím,“ přejdu rovnou k věci a nasadím očka opuštěného štěněte.

Když dlouho neodpovídá, přijdu k ní a kleknu si na kolena.

„Ale no tak, Iss, udělej mi radost,“ zaprosím. Ale ona sedí, zkoumavě na mě hledí a její výraz je přemýšlivý. To mě chce naštvat nebo co?!

„Buď to půjde po dobrém, anebo po zlém, můžeš si vybrat,“ přestala jsem se snažit, stejně to nemá cenu.

„A co je po zlém?“ zeptala se mě rozesmátě.

„Půjdu za Arem a povím mu, že nemáš žádné šaty na ples a potom budeme třikrát tak dlouho na nákupech, protože půjdeme doplnit i zbytek tvého šatníku,“ odpověděla jsem jí se sladkým úsměvem na tváři, zato ten její ztuhl a její výraz se změnil na vyděšený.

Hned vyletěla z pohovky, na které poloseděla – pololežela a zastavila se u jedné z mnoha skříněk, ve které se začala přehrabovat. Takřka hned vylovila černou tašku přes rameno a už si to mířila ke dveřím, ve kterých se otočila a se slovy „pohni, šneku“ vyletěla z pokoje jako neřízená střela.

Jejímu počínání jsem se musela zasmát, její antipatie k nákupům jsou čím dál tím větší. Po chvíli jsem se vydala za ní, nenechám ji přece čekat.

Ona už netrpělivě přešlapovala u recepce a nervózně těkala pohledem z dveří na chodbu, ze které jsem právě přišla.

Když mě uviděla, její tvář ihned ozdobila úlevná maska. Ušklíbla jsem se. Tak strašné to nakupování není nebo snad ano?!

„Můžeme?“ zeptala jsem se jí a když kývla, vydaly jsme se do garáže, kde jsme potkali Aleca.

„Neviděla jsi, náhodou, svého bratra?“ zeptal se Iss. Musela jsem se začít smát, vypadal jako neúspěšný běžec maratonu. Zamračil se na mě a otočil se zpátky k Iss.

„Neviděla,“ povzdychl si a otočil se ke mně.

„A ty?“

„Náhodou ano. Je v tělocvičně, vyřizuje si účty s Felixem,“ odpověděla jsem mu s úsměvem a už ho nebylo. Zase jsem se zasmála a posadila se na místo spolujezdce do Issina autíčka a mohly jsme jet.

Nákupy nebyly dlouhé, omezila jsem to na nákup šatů, bot a doplňků, abych ji zbytečně netrápila. Už tak vypadala hodně ztrhaně, nákupy na ni asi měly negativní vliv nebo co.

Ale stály za to… Iss bude na plese zářit, bude to naše soukromá hvězdička, královna večírku. O to se postarám…

* * *

(Asi 2 hodiny do plesu)

„No tak, Iss, nevrť se. Nebo to bude trvat ještě dýl,“ pohrozila jsem jí a k mému překvapení ztuhla jako socha a přestala se vrtět. Konečně jsem mohla dodělat účes jako dělaný k jejím šatům.

„Hotovo!“ zajásala jsem a ona se mnou. Teď už jenom to nejdůležitější – šaty.

Vydaly jsme se do šatny patřící k mému pokoji, kde jsem z bílého vaku vytáhla modré plesové šaty. Za mnou se ozvalo zalapání po dechu. Potěšeně jsem se usmála a otočila se na ni a pomalu jí začínala oblékat tu nadýchanou kupu látky.

Zkontrolovala jsem, jestli je všechno v pořádku a pak ji postavila před obří zrcadlo vévodící téhle místnosti.

Opět se ozvalo zalapání po dechu, tentokrát hlasitější. Můj úsměv byl od ucha k uchu a byla jsem potěšena do hlouby duše, že se jí líbí moje dílo a překvapení pro ni – ty šaty, ona si vybírala ty druhé, které jsou zatím ještě zabalené.

„Iss? Vnímáš?“ zamávala jsem jí před obličejem a když, stále duchem mimo, kývla, zasmála jsem se a dopověděla to.

„Já se teď jdu nachystat, potom tě s Alecem vyzvedneme, ano?“ Zase kývla a já šla do vedlejšího pokoje nachystat sebe.

Byla jsem za chvilku, měla jsem všechno nachystané, takže za necelých 10 minut jsem šla zpátky za Iss a společně šly do předpokoje čekat na náš ctěný doprovod složený z našich bratrů.

Ti se po pár minutách přiřítili jako tornáda, div, že do nás nevrazili. No jo, kluci, co se od nich dá jiného čekat…

„Jdeme?“ zeptal se nás Alec a nabídl mi rámě, které jsem přijala. Byl oblečený v černém, skvěle padnoucím obleku s fialovou košilí, která byla stejné barvy jako moje šaty.

„Jdeme,“ řekla jsem a otočila se na ty dva za námi, kteří se na sebe usmívali a chválili se navzájem. Byli si až neuvěřitelně podobní, taky jak by ne, vždyť to byla dvojčata, i když dvojvaječná, měli stejné rysy a identický úsměv. Ona měla světle modré, nadýchané šaty a on, tak jak můj bratr, padnoucí oblek, akorát s rudou košilí. Slušelo jim to, vlastně nám všem. Tuhle pochvalu jsem si odpustit nemohla.

Podala jsem jim dlouhé černé pláště s kapucí, sahající až k zemi, aby si je oblékli (bylo to opatření, aby je cestou nikdo nepoznal) a mohli jsme vyrazit.

Pomalu jsme šli směrem k sálu, odkud bylo cítit ohromné množství jiných upírů. Jak se dalo čekat, ten ples bude opravdu velkolepý.

Zaklepala jsem na dveře a čekala, až se otevřou. Když se tak stalo, v sále utichl veškerý hovor. Vstoupili jsme dovnitř a hned jak jsme překročili práh, upřely se na nás snad všechny oči v místnosti.

Doufám, že se ti dva za námi nenechali vyvést z míry a následovali nás, jak bylo v plánu. Podle pravidelných kroků, které jsem slyšela, to vypadalo, že to vyjde.

Došli jsme až ke třem trůnům, na místo, kde se nacházela „vrchnost“ Volterry. Já a Alec jsme zaujali místa u trůnů Caiuse a Marcuse, zatímco naši, pro všechny hosty zatím neznámí, sourozenci šli k Arovi, tomu se mírně uklonili a držíc se za ruce si stoupli vedle něho.

Ten jim pokynul a zvednutím rukou si vyžádal klid v místnosti, chtěl pronést svůj předem připravený proslov.

„Vítejte, přátelé! Jménem veškerého obyvatelstva tohoto hradu Vás zde vítám a přeji příjemnou zábavu. Veškeré pochvaly směřujte našemu ženskému osazenstvu, protože všechno je jejich práce. Nechci Vás moc zdržovat, proto omezím svou řeč na minimum. Už vše, co jsem měl na srdci, snad bylo řečeno, až na jednu podstatnou maličkost. A to důvod tohoto plesu,“ odmlčel se a s vážnou tváří si prohlédl celý sál, ze všech stran vidíc napjaté a zvědavé tváře jeho hostů. Pak, když skončil s obhlídkou, začal znovu mluvit.

„Dámy a pánové, dovolte mi, abych vám představil…“

Prolog + 1. kapitola | 3. kapitola

Autor: Neyimiss (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Beze mě ani krok - 2. kapitola: