Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Beze slova - 23. kapitola - Denali

23.08.2011 (19:00) • Jana173 • FanFiction na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 4363×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

23. kapitola

„Bello, tohle je Eleazar a jeho rodina,“ představil jsem své lásce příbuzné.

„Denali, tohle je má žena,“ představil jsem pro změnu jim.

„Moc rád tě poznávám,“ přistoupil k nám a podal Belle na přivítanou ruku. Bella ji uchopila na znamení přátelství, ale potom se zarazila.

„Ne,“ šeptla po několika sekundách a schovala se za mě.

„Co se děje,“ ptal se Eleazar překvapeně, ale ani já ani moje rodina jsme nevěděli, co se Belle stalo.

„On pracoval pro Ara,“ zašeptala Bella a křečovitě mě svírala ruku.

„To je nedorozumění, to bylo, teď už pro Ara nepracuji, nemusíš se bát,“ chytnul se toho hned Eleazar a začal vysvětlovat. I přes to se Bella odmítala upokojit. Vyděšeně se krčila za mnou.

„Neboj, Bello, Eleazar i jeho celá rodina jsou mými přáteli. Eleazar pracoval pro Ara, když jsem se dozvěděl, že k nám mají přijet, tak jsem Eleazara seznámil alespoň po telefonu s tebou. Ví o tobě a Volteře, stejně tak ví, že jsi součástí naší rodiny,“ vysvětloval jí okamžitě Carlisle. Konečně se Bella trošku uklidnila a vystoupila z pod mých zad.

„Dobře,“ natáhla k němu Bella ruku ještě jednou. Eleazar ji s úsměvem přijal.

„Tykej mi Bello. A ještě bych ti chtěl představit mou rodinu. Tohle je má žena Carmen, a tohle je Irina, Kate a Tanya,“ přestavoval Belle dívky, které stály po jeho pravici.

„Moc rádi tě poznáváme,“ ujala se sleva Carmen. Zbytek rozmluvy už byl v klidu a Bella se asi po 10 – ti minutách uvolnila.

„Chtěli bychom vás o něco poprosit,“ začal jsem na ně.

„Bella by ve skutečnosti neměla mluvit a Aro neví, že se již tak neděje, takže jsem vás chtěl poprosit, jestli byste o tom Arovi nic neříkali,“ poprosil jsem je.

„Carlisle už nás seznámil se skutečnostmi, ale jak už jsem říkal jemu, pokud se nás Aro dotkne, tak se neubráníme,“ starostlivě se nás měřil Eleazar.

„Tady můžu pomoct já,“ promluvila Bella svým zpěvným hláskem.

„Pomůžeš?“ divila se Kate.

„Dokážu obalit lidi štítem a na ně potom nefungují žádné síly. Nemusím být ani u nich, jakmile je obalím, můj štít vám zajistí veškerou obranu bez toho, aby mě to vysilovalo,“ vysvětlovala jim.

„Fascinující,“ podíval je Eleazar nejdřív na Bellu a potom na Carlisle.

„Je to pravda i my jsme pod jejím štítem,“ promluvil jsem já, abych ho ubezpečil, že mu nic nehrozí.

„Já se žádným štítem obalovat nebudu,“ vykřikla Tanya, až se Bella přikrčila u mě.

„Tanyo, neděláme to, že bychom ti chtěli ublížit, ani ten štít nebudeš cítit,“ vysvětloval jí Carlisle.

„Omluvte mě,“ vyrazila ze sebe Bella a vyběhla po schodech do koupelny.

„Co se děje?“ strachovala se Carmen.

„Nic, potom vám to vysvětlíme, to je druhá věc, co vám musíme říct a proč vás musíme obalit štítem,“ uklidnil jsem ji a vyběhl za Bellou. Když jsem dorazil do koupelny, Bella si už čistila zuby.

„V pořádku,“ uklidňovala mě jako malé dítě.

„Musíme jim to říct, budou u nás chvíli bydlet, tak by si toho sami všimly,“ vzal jsem ji za ruku a políbil.

„Já vím,“ opověděla mi, když jsem se od ní odtrhl. Společně jsme sešli dolů, kde na nás Denali hledělo, jako na blázny.

„Bella je těhotná,“ vypálil jsem to na ně, protože jsem už nemohl snést jejich myšlenky, které na mě křičely.

„Cože je?“ zajíkla se Tanya, která o mě měla vždycky zájem.

„Těhotná,“ potvrdil jsem jí.

„To není možné,“ vstala Irina a popošla k nám. Najednou se všechno seběhlo hrozně rychle. Jasper přiskočil k nám a postavil se před Bellu. Když tak viděl Emmett, tak udělal to samé a zaclonil nás ještě víc.

„Klid,“ snažil se situaci uklidnit Carlisle a Eleazar současně.

„Já jí nic nechtěla udělat,“ bránila se Irina zuby nehty.

„To je v pořádku,“ uklidňoval jsem své bratry. Když se uklidnili, tak podstoupili a sedli si zpátky na gauč ke svým polovičkám.

„Nechtěla jsem tě vystrašit,“ mluvila Irina na mou ženu.

„Jen jsem se chtěla podívat blíž,“ usmívala se.

„Omluv chování mých bratrů, Irino,“ omluvil jsem se jí, protože v jejich myšlenkách jsem viděl pouze zvědavost.

„To nic,“ usmívala se dál Irina.

„Myslím, že by nás Bella měla obalit tím štítem,“ obrátila se Irina na svou rodinu.

„Já si to myslím taky,“ vrátila jí Carmen. Následně na to kývla i Kate.

„A co ty Tanyo?“ zeptal jsem se jí, protože ona byla jediná, kdo se ještě nevyjádřil.

„Pokud to všichni schválili, tak já taky,“ potvrdila mi Tanya svoje myšlenky.

„Zvládneš to teď Bello?“ zeptal jsem se jí. Nechtěl jsem ji zbytečně vyčerpávat, ale bylo by lepší, když by to udělala teď, protože čím bude její těhotenství pokročilejší, tím to bude horší.

„Teď, ale budu potřebovat krev,“ oddychla si Bella. Všechno jsme nachystali a Bella se mohla pustit do díla.

„Nelekněte se,“ připravoval je na to Carlisle. Všichni kývli, že zůstanou stát.

Bella si sedla na pohovku a položila si hlavu do dlaní. Po chvilce se její štít oddělil od ní a bylo jasné, že ji to hodně vyčerpává.

„Neměl jsem to dopustit,“ sedl jsem si na gauč kousek od ní.

„Ona to zvládne,“ přisedla si ke mně Alice a snažila se mě uklidnit. Mezitím se už začali tvarovat koule, stejné jaké byli u nás. Koule pluly vzduchem a zamířily ke svým novým majitelům, potom do nich vpluly s naprostým klidem.

„Už to je,“ zvedla hlavu Bella z dlaní, její oči měly zase ten odstrašující nádech černé.

„Chceš krev?“ začal jsem se jí okamžitě věnovat.

„Jo,“ přitakala mi, a tak jsem jí podal hrneček s krví. Denali se posadili zpátky na gauč a se zájmem nás pozorovali. Bella do sebe krev hodila s neuvěřitelnou rychlostí.

„Ještě jeden,“ usmála se na mě Bella a udělala výraz jako, že ji trápím. Hrneček jsem jí okamžitě doplnil a podal jí ho. Tentokrát už si ho vychutnávala po troškách jako, když degustátor chutná víno.

„Asi si půjdu lehnout,“ opřela se o sedačku.

„Mám jít s tebou?“ ptal jsem se jí.

„Ne, máte si určitě hodně co říct, tak zůstaň tady, já to zvládnu,“ uklidnila mě. Nechtělo se mi ji pouštět samotnou, ale měla pravdu v tom, že jsem Eleazara s rodinou dlouho neviděl a chtěl jsem se s nimi pobavit. To ale neznamená, že kdyby řekla, že mám jít s ní, tak bych nešel. Naopak, nic bych nenamítal a okamžitě šel s ní.

„Dobře, kdyby něco, tak budu dole,“ ubezpečoval jsem ji, že mě může kdykoliv zavolat. Pomohl jsem jí vstát z gauče a přitáhl jsem si ji na hruď.

„Nebudu daleko,“ usmála se a přiblížila se k mým rtům.

„Dobrou noc, lásko,“ popřál jsem jí a spojil naše rty v jedny.

„Dobrou,“ vydechla, když jsme se od sebe odlepili. Potom se Bella obrátila na ostatní a pokývala jim. Hned na to se odebrala nahoru. Hlídal jsem každý její pohyb, kdyby nějak zaškobrtla a já musel zasáhnout. Nestalo se tak a já jsem si mohl zase sednout zpátky na gauč.

Denali byli příjemná změna v naší rodině. Tím nechci říct, že bych se nějak nudil, s Bellou by to ani nešlo.

„Edwarde, uvolni se, nemusíš hlídat každý její nádech,“ usmála se na mě asi v polovině noci Carmen. Nebyla to od ní výčitka, ale jenom taková úsměvná poznámka.

„Vím, Carmen, ale stejně se mi to nepovede,“ vrátil jsem jí.

„Toho jsem si taky všimla, koukáš se na ní jako na obrázek,“ usmála se na mě mateřsky. Víc mě už netrápila, asi došla k tomu, že stejně budu Bellu poslouchat.

„Edwarde,“ zavolala mě kolem šesté hodiny ranní moje láska.

„Děje se něco?“ vletěl jsem do pokoje. Bella stála na kraji postele, koukala se dolů a jednou rukou se odpírala o čelo postele. Okamžitě jsem k ní přiběhl a podepřel ji.

„Carlisle,“ zavolal jsem na něho, okamžitě byl u mě i s kufříkem.

„Je ti špatně?“ ptal se Belly.

„Opatrně ji polož na postel,“ dával mi příkazy.

„Děje se něco?“ přilítla nešťastně Esme a za ní zbytek rodiny i část rodiny z Denali.

„Všichni ven,“ zavelel Carlisle. Všichni ho poslechli, ale já jsem zůstal sedět u postele.

„I ty Edwarde,“ vyháněl mě.

„Ale Carlisle, nemůžeš mě vyhodit,“ snažil jsem se ho přesvědčit.

„Bella potřebuje klid a já potřebuju klid na diagnózu,“ vyhodil mě za dveře a sám zavřel. Sesunul jsem se po zdi a poslouchal.

„To nic Edwarde, určitě to je jenom nějaká větší nevolnost,“ utěšovala mě Rose s Esme. Alice nebyla schopná slova. Teď, když jsme byli všichni slepí kvůli Belle, tak jsme se konečně cítili jako lidé, ale teď nám to bylo neobtíž. Carlisle tam byl s Bellou asi půl hodiny, mluvil na ni a snažil se zjistit, jak se cítí, ale Bella nebyla zrovna moc výmluvná.

„Neměl jsem ji do té školy hlásit, kdyby byla v klidu, tak by se to nestalo,“ vyčítal jsem si to.

„To není pravda, Edwarde a ty to víš, Bella je školou nadšená a tohle jsme nemohli předpokládat,“ přisedla si ke mně Alice. Denali raději odešli na lov, chtěli nám dát prostor, abychom se na ně nemuseli ohlížet.

„Pojďte sem,“ zavelel najednou Carlisle, všichni jsme vpadli do dveří. Bella už vypadala mnohem líp, seděla na posteli a koukala se na Carlislea.

„Co je to?“ ptal jsem se a chytl Bellu za ruky.

„Belle hodně kolísá tlak, a když se Bella prudce zvedla, tak se jí udělalo mdlo. To se těhotným ženám stává, není to nic neobvyklého,“ uklidňoval nás.

„Jak se cítíš teď,“ obrátil jsem se na Bellu.

„Už líp,“ pokývala hlavou.

„Esme, nemohla bys mi udělat něco k jídlu, já mám hrozný hlad,“ pousmála se Bella na Esme. Ta okamžitě odešla.

„A teď všichni kromě Edwarda ven. Bella potřebuje klid,“ vyhnal zbytek mé rodiny.

„Lehnu si za tebou, ano,“ trošku jsem Bellu posunul na kraj postele a lehl si vedle ní, potom jsem si ji přitáhl zpátky na hruď.

„Co škola?“ promluvila najednou, až jsem se lekl.

„Odhlásím nás,“ řekl jsem odhodlaně.

„Ne, Edwarde, prosím mě to hrozně baví,“ škemrala potichu, že jsem to sotva slyšel i já.

„Bello, já nevím, jestli to je dobrý nápad,“ polemizoval jsem nahlas.

„Jenom to zvaž, já nechci sedět doma a nudit se,“ škemrala dál. Ona věděla, co na mě platí a co ne. Mezitím Bella dojedla přinesené jídlo od Esme.

„Dobře, zatím na přednášky chodit nebudeme a až se ti udělá dobře, tak to zase zkusíme,“ vymyslel jsem kompromis. Potom už nic neřekla, asi se mnou souhlasila, a usnula. Broukal jsem jí celý čas, co spala, aby věděla, že jsem u ní. Na večer se začala budit.

„Jak se cítíš,“ vybafl jsem na ni první otázku.

„Dobře,“ kývla a přitáhla se ke mně ještě blíž. Políbil jsem jí do vlasů a hladil ji na zádech.

„Hmm, to je příjemný,“ vrněla jako kotě.

„Tvůj manžel ti udělá, co budeš chtít,“ šeptal jsem jí do ouška.

„Můj manžel mi pomůže vstát,“ začala se zvedat z postele.

„Počkej, nesmíš se namáhat,“ zarazil jsem ji zpátky do postele a vstal jsem sám.

„Nejsem nemocná,“ vrčela, ale přitom se usmívala.

„Tak pojď,“ natáhl jsem k ní ruku a pomohl ji stoupnout. Trošku zavrávorala, pevně jsem ji držel a pomohl jí do koupelny.

„Zvládneš to tady sama?“ ptal jsem se jí, protože jsem si nebyl jistý, jestli to sama zvládne.

„Neboj, Edwarde, už mi je o hodně líp,“ uklidňovala mě a zároveň vystrkovala mou osobu z koupelny.

„Dobře, ale kdyby něco, tak jsem hned za dveřmi.“ Usmála se, jakoby se mé starosti smála.

Hlídal jsem každý její krok, její tlukot srdce, její dech, bylo mi jedno, jestli si bude myslet, že nemá dostatek svobody nebo něco podobného.

„Už můžeš!“ zavolala mě a já byl hned u ní.

„Pomůžeš mi ze schodů,“ poprosila mě.

„To mě nemůžeš vůbec prosit, to je samozřejmost, nenechal bych tě sejít ze schodů samotnou,“ vysvětloval jsem jí, přece nejsem sebevrah, pustit Bellu samotnou ze schodů by totiž sebevražda byla.

Jenom se na mě ušklíbla, ale dál to nekomentovala, asi protože věděla, že jí to nepomůže.

„Chtěla bych se na něco zeptat?“ koukla na mě, když si sedla na gauč a já jí donesl jídlo.

„Na co, lásko,“ přisedl jsem si k ní a objal ji kolem ramen. Lehce se ke mně natočila zády a opřela se o mě, takže jsem jí jednou rukou mohl hladit bříško.

„Měl jsi něco s Tanyou?“ optala se mě, ale do očí se mi nepodívala, jakoby se bála, že v nich uvidí něco jiného než by chtěla vidět.

Autor: Jana173 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Beze slova - 23. kapitola - Denali: