1. kapitola mojí nové povídky "Bezejmenná". Zanechejte prosím komentář ať vím jestli mám dále pokračovat.
31.01.2010 (13:45) • Thepetruskaaa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2444×
Stříbrné volvo přijelo na parkoviště jako vždy jen pár minut před začátkem vyučování. O těch pěti bytostech, co z něj vystoupily, jsem za ty dva měsíce věděla téměř všechno. Dokonce i jejich velké tajemství. Věděla jsem, že Emmet má rád srandu a že Rose miluje všechny takové ty holčičí věci jako je manikůra a tak. Alice byla v nákupním centru jako utržená ze řetězu a Jasper se ji snažil krotit. Ona mu na oplátku pomáhala odolávat. Jejich rodiče Carlisle a Esme je mají všechny moc rádi. Esme je opravdová matka do roztrhání těla. Carlisla potkávám téměř denně v nemocnici. Je opravdu pozoruhodné, že něco takového dokáže. A nakonec Edward. Je sám. Nemá přítelkyni. Moc rád poslouchá hudbu a čte. Perfektně hraje na piáno.
A jak tohle všechno vím? Jsem velice všímavý člověk. Dobře, to asi jako vysvětlení nestačí. Už od malička mám velice zvláštní schopnost. Ne, nejsem jako oni. Jsem jen člověk, kterému byla místo šikovnosti dána tato schopnost. O bytosti, které se podívám přímo do očí, vím všechno. Celou její minulost a občas i kousek nejblišší budoucnosti. A jak to všechno začalo? Nemám kvůli mojí schopnosti moc kamarádů. Prostě nedokážu žít s tím, že bych o nich měla vědět všechno, aniž by mi to oni sami dovolili.
Až tenkrát na parkovišti. Stalo se to omylem. Minuta v mém životě, která měla být přeskočena. Zrovna jsem přijížděla ke škole. Bylo pondělí. Všude kolem mě jsem slyšela vzrušené rozhovory mých spolužáků. Dnes mají nastoupit nějací nový. Nijak mě to nezajímalo. Soustředila jsem se na to, abych se nikomu nedívala do očí. Jenže moje zírání do podlahy se mi stalo osudným. Narazila jsem do něčeho tvrdého. Upadla jsem a rozsypaly se mi učebnice. Když se mi dotyčný snažil pomoct zvedla jsem hlavu, abych mu řekla, že to zvládnu sama. Nečekala jsem ale, že bude tak blízko.
Ponořila jsem se do jeho zlatých očí. Teď už nebyla cesta zpátky. Před očima se mi promítali obrázky z jeho minulosti. Nebyly však jako ostatní. Mladý černovlasý chlapec si hraje v lese. Postupně jak stárne čím dál víc ho to láká. Stává se lovcem medvědů. Jenže jednou to nezvládne a medvěd ho skoro zabije. Nádherná blondýnka ho však najde a odnáší ho ke svému otci. Ten ho kouše do zápěstí. Pane bože, kouše! Propadá se do tmy. Velice bolestivé a spalující tmy. Když se ale probudí, zjistí, že už není jako dřív. U jeho postele sedí schoulená do klubíčka blondýnka. Když si jí všimne jde k ní. Zarazí ho však jeho rychlost. Kráska si ho konečně všimne a pozvedne hlavu. Poté mu začne všechno vysvětlovat. Cože? To přece nejde! Upíři přece neexistují! Problesklo mi v hlavě to samé, co tenkrát jemu. Náhle se obraz změnil. Viděla jsem obrovského grizzlyho, jak padá pod tíhou jeho úderu k zemi. Emmett, jak jsem se dozvěděla z předešlé scénky, mu skočí po krku a saje horkou krev přímo z tepny. Když skončí, okolo krku mu skočí blondýnka Rosalie a políbí ho na ještě zkrvavené rty. Pak se obraz vytratil a já byla zase na té školní chodbě, která už se však skoro vylidnila. Nejspíš už bude zvonit.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě starostlivě ten kluk Emmett.
„Jo. V naprostém. Díky,“ odsekla jsem a sebrala si knížky ze země.
Rychle jsem se vydala směr učebna dějepisu. Celý den jsem přemýšlela, co to mělo znamenat. Pořád dokola jsem si přehrávala ty obrazy v hlavě. Na obědě mě čekal šok, když jsem spatřila tu nádhernou blondýnku Rosalie. Byla snad ještě krásnější, než v jeho představách. Říkala jsem si, že to nechám být a budu dělat jako že nic, ale moje zvědavost po týdnu přemohla můj rozum. Toužila jsem po tom, dozvědět se o nich víc. Nedokázala jsem to potlačit. Našla jsem si způsob, jak se jim nenápadně, ale přece podívat do očí. U všech jsem ale viděla jednu velice podobnou scénu. Ten spalující žár poté, co jim v žilách začal kolovat jed. Teď už mi to ani nepřijde divné. Prostě to jsou upíři. No a co? Nemám se čeho bát. Neživí se lidskou krví. Děkovala jsem za to, jak moje schopnost funguje. Stačí mi se jednou poprvé podívat do očí dané osobě. Později už stačí jen když jsem dostatečně blízko a můžu číst v jeho minulosti. Hrozně mě však deprimovalo, že nemůžu číst v Edwardově minulosti. Všechno včetně jeho jména vím od ostatních. Když jsem ho poprvé uviděla, svět se na malý okamžik přestal točit. Stál tam jen on. Připadala jsem si jako bláznivá puberťačka. Jenže jak dny ubíhaly, zjistila jsem, že jsem se do něj nejspíš zamilovala. Jenže on ani netuší, že existuju. Nemá ponětí, že někdo jako já s ním chodí do školy. Od té doby už uběhly dva měsíce a já teď spěchám na dějepis, protože za minutu zvoní. Nevím, jestli jsem byla šťastná, když s učitelem do třídy vešel i on.
Autor: Thepetruskaaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Bezejmenná - 1. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!