Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bezejmenná - 5. kapitola

13.03.2009 (12:00) • Ranya • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2215×

Konečně se přiblížil večer a Jana trpělivě seděla na židli u okna a nepřítomně hleděla ven. Vlastně se nedalo mluvit o trpělivosti, protože byla myšlenkami mimo. Přesněji řečeno, stromy kolem školy -toho nenáviděného místa- vypadaly, jako by je rozhýbával silný vítr, ale když jinde vládlo bezvětří...?

Uvnitř ní se odehrával skrytý boj - větší část se snažila potlačit emoce a smutek z Jasperovy stálé nepřítomnosti, ale jedna malá částečka neustále pofňukávala, kde je. Prostě se ho nemohla dočkat. Po chvíli netrpělivá část vyrovnala intenzitní rozdíl a tak Jana začala nervózně poklepávat nohou.

Z myšlenkové nepřítomnosti ji probral nepatrný pohyb ve tmě. Otevřela okno a v očích jí probleskla radost - na tváři pocítila ledový dotek venkovního vzduchu. Bylo zvláštní, že vítr může konkurovat Jasperovi. I když vyhrát, to samozřejmě ne... na to pro ni její druhá polovička má moc velký význam.

„Ahoj," usmál se na ni, když přistál na podlaze. Jako vždy na okamžik zatajila dech, když ho spatřila -i když jako upír dýchat nepotřebovala-, působil tak ladně, úchvatně a tajemně...  a především, byl smyslem její existence

„A...ahoj," zhluboka se nadechla a na tváři se jí také vytvořil úsměv.

„Tak povídej," přisedl naproti Janě na rozestlanou postel a v očích měl nehraný zájem.

„Hmm... asi myslíš ohledně toho zavolání, že?" ujistila se a trochu se uvelebila na židli. Čekalo ji pravděpodobně dlouhé vysvětlování, ale zároveň byla pevně rozhodnutá zeptat se ho, kde vlastně byl... i když, to počká.

„Jistě," se stálým úsměvem přikývl.

„No... víš..." zarazila se a schlíple pohlédla k zemi. Tohle nepůjde vysvětlit. Pevně zavřela oči a po tváři jí přeběhlo soustředění. Jasper zvědavě naklonil hlavu ke straně a sledoval každou emoci, kterou vyčetl z její tváře.

Pak se ‚trochu' lekl. Domýšlel si to, nebo se to opravdu dělo? Je pravda, že se ten plyšový kůň, který vždy zbytečně leží na posteli Jany, vznáší půl metru nad zemí? Aniž by se kdokoliv pohnul a nebo se ho kdokoliv dotýkal...

„Zdá se mi to?" zmateně zašeptal a zamrkal.

„Ne," pousmála se a plyšák ladně přistál zpátky na modrém polštáři. Jasper nebyl schopen slova a když po chvilce odtrhl zrak od plyšového koně, upřel pronikavé topazové oči na Janu. Ta jeho pohled postřehla okamžitě a zhluboka si povzdechla. Co k tomu má dodat?

„Ještě kvůli spojitosti..." zamumlala a do místnosti se přihnal ledový vítr. Věděla, že Jasperovi vadit nebude, upírům zima není na obtíž. Zadoufala ale, že tak bude mít usnadněné vysvětlování všech nezodpovězených otázek. A že jich bylo požehnaně.

„Tak povídej," zopakoval otázku, kterou celá tichá debata započala.

„Prostě... vítr," lehce ironicky se sama ušklíbla svojí ironii.

„Hmm?"

„Zkoušela jsem... přivolat vítr, zvedat předměty, měnit ‚tvar' mraků..."

Jasper na ni beze slov hleděl a působilo to, že ho pár Janiných slov zaujalo. Snažila se zbavit rozpaků, ale moc snadno to nešlo.

„Velmi mocné," spíše jen pro sebe zašeptal a nepatrně přikyvoval. Potvrdily se Aliciny vize. Janu opravdu zajímalo, co se odehrává v jeho mysli, ale v očích barvy tekutého zlata nebyl ani náznak, neodrážely se v nich Jasperovy myšlenky.

„Hmm?" s otázkou na něj pohlédla. Pociťovala počátky neklidu a nervózity.

„Zajímavé," pousmál se.

„Hmm?" s ještě neklidnějším výrazem zopakovala podivné citoslovce.

„Máš opravdu veliký potenciál a očividně se rychle učíš," doplnil stručnou reakci a na tváři mu hrál úsměv.

„Hmm," zamumlala a sklopila oči. V jeho pohledu se skrývala něha a dokonce náznak obdivu, na to nebyla psychicky připravená. Jasperovi se do úsměvu vloudila shovívavost.

Přistoupil k Janě blíž. Chvíli sledoval, jak jí červenají líce a pak její tváře vzal do svých jemných ledových rukou a něžně ji políbil.

***

Protáhla se a vstala. Připadala si trochu rozlámaná, přeci jen už pár hodin předstírala, že spí, protože máma neměla klidný spánek a stále ji chodila kontrolovat.

Na okamžik se zamyslela, aby si urovnala základní fakta - bylo pondělí, znovu měla jít do školy. Celý včerejší den, neděli, strávila s rodiči doma. Bylo to nudné a skoro až psychicky vyčerpávající, ale nechtěla zbytečně vytvářet rozpory. Věděla, že máma není spokojená s její volbou přítele.

Co se jí na Jasperovi nezdálo? Fakt, že byl upír, byl jejím rodičům utajen, kde tedy byl problém...?

Ušklíbla se. Věděla, že Jasper nepůsobí jako běžný kluk jeho věku. Už jenom tím, že má mnohem zdvořilejší zvyky. Ovšem, málokdo tušil, jaká věková kategorie vlastně je.

Pak si připomněla ještě sobotní noc. Jasper se dozvěděl o jejích nově objevených schopnostech a celou noc si o nich povídali. Když se k ránu vytratil, stále cítila dotek jeho rtů na svých, dotek, který měla možnost pocítit za jedinou noc tolikrát. Nyní se nemohla dočkat dalšího setkání. Ten jediný den stačil k tomu, aby jí začal intenzivně chybět.

A potom tu byla stále nezodpovězená otázka, kde byl v pátek místo školy. Tomuto tématu se při hovoru vyhýbal a tak se odpovědi zatím nedočkala. Část její mysli stále přemýšlela, kde mohl být, ale na nic rozumného nepřišla.

Sešla ze schodů a vstoupila do kuchyně. Přichystala si nůž a bochník chleba, uřízla několik krajíců a namazala je máslem, na to položila plátky eidamu a výslednou snídani pro rodiče nechala na stole. Pro jistotu zastrčila židle, aby na stůl nevyskočili psi.

Vrátila se do pokoje a vzala si aktovku. Nastrkala do ní učení a sešla s ní do obýváku. Právě se přiloudal ještě polospící táta a tak se na něj usmála, popřála mu dobré ráno a řekla, že dnes půjde do školy dřív. Rozloučila se s ním a rychle se vytratila ven.

Venku přešla po cestě ‚za roh' a když už byla na místě, kde bylo jisté, že ji táta nevidí, objevilo se před ní auto. Na místě řidiče seděl samozřejmě pobledlý mladý muž s medově blonďatými vlasy a pronikavýma očima zbarvenýma jako topaz. Usmál se na ni a otevřel dveře. S opětovaným úsměvem nastoupila.

„Jak jsi se vyspala?" zazubil se a pak se mu do úsměvu vrátila něžnost, s jakou na ni obvykle hleděl. Zlehka ji políbil na tvář.

„V rámci možností... fajn," ušklíbla se, aby skryla rozpaky. Sice spolu již byli docela dlouhou dobu a jeho blízká přítomnost se zdála ‚běžná', ale i přesto na ni každý okamžik působil jako na Alenku v říši divů. Nechápala se, ale vždy sledovala každý Jasperův pohyb a při jeho pohledu upřeném na ni pokaždé zčervenala.

„To jsem rád," se stálým úsměvem zareagoval. Zamířil ke škole, i když věděl, že mají ještě hromadu času. Když dojel na parkoviště u školy, bylo tam jen jedno auto, tudíž se zaparkováním nebyl problém. Vypnul motor, ladně a přesto celkem rychle vystoupil a tak sotva Jana rozepnula bezpečnostní pás (bez něj ji nenechal jezdit, vždy ji přemluvil, aby si ho zapnula - pro jistotu), otevíral jí dveře. A stále se tak oslnivě usmíval...

„Děkuju," pousmála se. Jasper zamknul auto a společně se dohodli, že se ještě projdou v přilehlém lesíku. Ruku v ruce zamířili k cestě, která se vinula mezi stromy.

„Těšíš se dnes do školy?" prohodil se znatelným nádechem ironie Jasper.

„A víš, že ani ne?" opětovala Jana ironii. Jasper se jen ušklíbnul.

„Ale stejně mám trochu strach... jak to dopadne na tom večírku, kam mě rodiče hodlají dotáhnout," trochu se zasmušila.

„Moc cizích lidí, co?" soustrastně na ni pohlédl.

„Moc lidí," procedila skrz zuby, „ale samozřejmě mi trochu vadí i to, že tam nikoho nebudu znát a budu tam tak trochu navíc."

„Kdy to vlastně přesně bude?"

„Ve středu od šesti," odpověděla a tiše zasténala. Tak brzy...

„Nemohla by ses na něco vymluvit?" zeptal se s nadějí v hlase.

„Nechci mámě zkazit tu radost... a žádná výmluva by pro ni asi nebyla dost dobrá."

„Škoda," Jasper posmutněle pokýval hlavou, „ale nějak to tam přeži... přetrpíš. Rychle to uteče, neboj..."

Jana se v duchu ušklíbla. ‚Nepřežiju to tam. Protože tam již mrtvá přijdu.'

„Snad," s podtónem trpkosti přikývla a Jasper jí ovinul ruku kolem pasu. Chvíli ještě šli po cestě v lehkém přítmí lesa a pak se oklikou vrátili ke škole.

Na parkovišti již stálo asi deset aut. Rovnou se rozešli do svých tříd, ale Jana přišla do třídy ještě před Martinou a tak měla čas odložit si aktovku ke své lavici a ještě vyjít za Jasperem na chodbu. Mimo zraky ostatních, za rohem na konci chodby, si povídali až do zazvonění. Na Janu se sice svalil proud Martininých otázek, ale všechny je odhrnula prostým „Byla jsem s Jasperem".

Hodinu tak trochu napůl ignorovala, zato stihla útržek papíru pokreslit všemožnými čmáranicemi, jako třeba detailním záběrem na oko a andělem s celkem prokreslenými křídly. Martina její výtvory vždy obdivovala, což platilo i v tomto případě, i když se jednalo o pouhé náčrtky z nudy a za nevhodných podmínek.

„Nenakreslíš mě?" zašeptala Martina najednou.

„Klidně, proč?" Jana se trochu podivila.

„Pro Jirku," zčervenaly jí tváře.

„Dobře," pousmála se a vytáhla z aktovky rozpůlenou čtvrtku, která měla nyní formát A5. Načrtla obrysy a snažila se, aby zvýraznila Martininy nejhezčí rysy.

‚Škoda, že se do ní nemůžu dočasně zamilovat,' pomyslela si se skrytým smíchem, ‚to bych věděla, co z její tváře podtrhnout.'

Zkusila se -jen tak, aniž by cokoliv očekávala- vžít do pohledu Jirky, Martinina ‚kluka'. Vybavila si jeho obličej a koncentrovala na něj část své pozornosti. A pak se to stalo. Pocítila jeho přítomnost v druhé učebně o dveře dál. Pocítila přítomnost jeho mysli. A o okamžik později si uvědomila, že přibližná půlka jejího vědomí vidí jeho očima a vnímá jeho myšlenky.

Trochu se zarazila a zároveň zaradovala. Objevila novou schopnost a... ten portrét nakreslí přesně tak, aby se Jirkovi líbil.

Opatrně zmenšila spojení s Jirkovou myslí a začala kreslit. Moc se netrápila tím, že je hodina a rozhodně ne Výtvarné výchovy. Částečně sledovala učitelku, dávala si pozor, aby o obrázek nepřišla, ale učitelka měla dost starostí s několika otravnými spolužáky, kteří stále něco pokřikovali a odsekávali učitelce takovým způsobem, jako by je nikdy nikdo neučil zásadám slušného chování, jako by pro ně pojem ‚překročené meze' byl zcela cizí.

Na papíře začala vznikat podobizna pohledné dívky, tvář byla zabrána přesně z toho úhlu a s tím výrazem, které Martině nejvíce slušely. Jana se spokojeně usmála. Byla ráda, že Martině i Jirkovi udělá jedním počmáraným papírem radost.

Když skončila hodina, rozkreslený výtvor skryla do tašky a zmizela na své oblíbené místo na konci chodby, kde již čekal Jasper. Okamžitě mu nové objevení schopnosti vcítění do cizí mysli sdělila. On její radost sdílel a byl přítomen, když se pokusila zaměřit na Martinu, která právě postávala ve dveřích učebny s Jirkou. Podařilo se. Postřehla, že je Martina trochu nervózní z přítomnosti svého kluka, má neustálou tendenci kontrolovat, zda všechny pramínky vlasů směřují tam, kam mají, že tričko nemá ohrnuté,...

„Jsi talentovaná," konstatoval Jasper se zářivým úsměvem.

„Když myslíš," trochu nejistě Jana pokrčila rameny a spokojeně spočinula v jeho náručí. Jemně ji hladil po rukou a ona předpokládala, že okamžik intenzivnějšího štěstí zažít prostě nemůže.

Během druhé hodiny portrét dokončila a ukázala ho vyobrazené, Martině. Ta jí opakovaně poděkovala a viditelně se nemohla dočkat, až Jirkovi obrázek předá. O přestávce se jí trochu třásla ruka, ale Jirka byl také nadšený a Jana měla radost i z toho, že v Jasperově blízkosti vznikly -jejím přičiněním- tak kladné pocity - Jasper je chvíli se zájmem pozoroval.

Zbytek vyučování utekl jako voda a ‚oběd' také. Tentokrát si akorát poprvé sedli společně - ne Jana s Jasperem u jednoho stolu a Martina s Jirkou u druhého, ale všichni čtyři společně. Jasper seděl co nejdál mu těsný prostor umožňoval, ale zároveň udržoval příjemnou přátelskou atmosféru, takže si dva lidé ničeho nevšimli. Zamilované dvojičce kupodivu nevadilo ani to, že Jana s Jasperem takřka celou dobu mlčeli a ke komunikaci je donutila jen otázka směřovaná přímo na ně.

„A Jano... ještě jednou děkuju," rozpačitě se Jirka pousmál, když se Jana s Jasperem zvedli k odchodu -aniž by snědli jediné sousto odporné lidské stravy-.

„Vážně nemáš zač," usmála se, „tak se mějte."

„Vy taky," zazubila se Martina a znovu upřela zamilovaný pohled na Jirku.

„No vidíš. Nakonec se dnešní školní den dal zvládnout," s úsměvem Jasper konstatoval, když přicházeli k autu. Jana s úšklebkem souhlasila.

Zavezl ji domů a doprovodil při venčení Bena, což Benovi moc nevyhovovalo, protože mu věnovala mnohem méně pozornosti než obvykle. Pak se rozloučil a odjel. Jana strávila nudné odpoledne zvedáním předmětů různé velikosti a váhy, vytvářením soukromých mráčků ve svém pokoji a myšlením na Jaspera. Večer rodičům podle nepsaného zvyku připravila večeři a potom předstírala, že se učí.

V sedm hodin u dveří zazvonil Jasper, jak se předem dohodli. Rozloučila se s rodiči a odjela s Jasperem pryč. Pravý cíl cesty rodičům samozřejmě neřekla. Večeře byla dobrá.

V noci měl Jasper jakési rodinné starosti a tak se převážně nudila. Přečetla si knížku, nakreslila koňskou hlavu na přáníčko sestřence k svátku a poslouchala hudbu. Přišlo jí, že ráno přišlo později než obvykle.

Stejně netrpělivě jako minulý den vyrazila do školy dřív a čas, který měla do odzvonění začátku první hodiny, samozřejmě strávila se svojí druhou polovičkou. Celé úterý proběhlo bez nějakých zásadních událostí, jediné, co stálo za náznak zvýšení pozornosti bylo, že seděli v jídelně u stolu opět čtyři.

A pak přišla středa.

Autor: Ranya (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bezejmenná - 5. kapitola: