Tak je tu 3. kapitola Bezejmenné, která se od teď jmenuje "Only your eyes!" Doufám že se vám bude líbit. Všem bych chtěla moc poděkovat za komentáře. Neuvěřitelně si jich vážím, ale to je doufám jasné. V příští kapitole nastane nečekaný zvrat. Vážně ani sama nevím, jak mě to napadlo :D Ale moc se mi to líbí, protože Bella není sama. Ale což, nechte se překvapit :D Tak přeji příjemné čtení.
12.02.2010 (18:30) • Thepetruskaaa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1839×
Nový název: Only your eyes!
Překvapilo mě, když Edward po vyučování stál u mého auta, protože svoje jen tak někomu nepůjčoval.
„Ahoj,“ pozdravil, když jsem došla až úplně k němu.
„Ahoj, jak to že jsi nejel s ostatními?“ zeptala jsem se.
Bože, byl to úžasný pocit dívat se někomu do očí, aniž bych o něm věděla naprosto všechno. Byly medové, takže byl nejspíš ještě dneska na lovu.
„Myslel jsem, že bys k nám asi netrefila.“
„Aha dobře.“
Proč jenom mě to nenapadlo? Už jsem se sápala na místo řidiče, když mě jeho ledově chladné ruce stáhly zase zpět na zem. Nechápavě jsem se na něj podívala.
„Lepší bude, když budu řídit já,“ vysvětlil mi.
Jen jsem pokrčila rameny a sedla si na místo spolujezdce. Asi jsem byla i vděčná že nemusím řídit, protože jsem si musela v hlavě srovnat pár věcí. Uvnitř mě se totiž hádaly dva hlasy. Jeden tvrdil, že jim mám říct, že znám jejich tajemství, ten druhý tvrdil, že bude lepší, když ještě chvíli počkám. Rozhodla jsem se naslouchat druhému hlasu. Než jsem se nadála, stáli jsme před tím nádherným domem, který jsem už tolikrát viděla ve vzpomínkách ostatních. Lidskou rychlostí obešel auto a pomohl mi vylézt.
„Díky,“ poděkovala jsem.
„Nemáš zač.“
Uvnitř mi pomohl z kabátu a vedl mě přímo do posledního patra. Jen letmo jsem zahlédla některé obrazy visící na stěně. Byly velice staré. Některé z nich možná starší, než někteří členové rodiny. Edwardův pokoj byl laděn do černo bílé. Jedna stěna byla celá prosklená a byl z ní nádherný výhled na všechno kolem. Další pokrývaly police s knihami a CD. Neměl žádnou postel, ale mě to nepřekvapovalo. Naproti pohovce, která tu byla místo ní, visela na zdi plazmová televize. Pokoji dominoval obří psací stůl postavený u prosklené stěny.
Mlčky mi pokynul, abych si sedla a sám si přisunul pohovku o kousek blíž, takže jsme teď seděli hrozně blízko u sebe. S látkou jsem problém neměla. S tím, že vedle mě právě sedí bytost, kterou i přestože vím jeho Malé/velké tajemství miluju, už jsem trošičku problém měla. Srdce mi bušilo tak nahlas, že jsem to slyšela já sama. Co tedy pak on, když slyší 100x líp, než já. Červeň se mi začala hrnout do tváří. Sakra to se může stát fakt jenom mně. Rozhodla jsem se dělat, že se nic neděje. Jemu se však na rtech objevil můj oblíbený pokřivený úsměv.
„Takže, co přesně jsi nepochopil?“ snažila jsem se, aby můj hlas zněl co nejvíc normálně.
„Neznám tuhle látku vůbec. Nikdy jsem o téhle chřipce nic neslyšel,“ snažil se vypadat, že opravdu nic netuší.
Boužel pro něj jsem věděla, že mi lže. Vím, že je to riskantní, ale co kdybych trošičku využila situace? S toho přece nic nepozná.
Sama sebe jsem se snažila přesvědčit a nakonec se mi to povedlo.
„Dobře. Pokud by ti to nevadilo, budeme uvažovat teoreticky. Představ si že žiješ na úplném začátku 20. století. Tobě je sedmnáct ne? Takže si představ, že jsi se narodil v roce 1901. A o 17 let později vypuklo tohle šílenství. 1918 Se objevily první zmínky o téhle strašné chřipce. Lidi umírali. Z dříve tanečních sálů se staly provizorní nemocnice.“
Všimla jsem si, že na začátku se na mě díval dost vyděšeně, ale po chvíli se uklidnil a poslouchal mě. Ještě asi půl hodiny jsem mu říkala podrobnosti, aby si mohl dělat výpisky. Pak už to bylo všechno. Už jsem se zvedala k odchodu, když někdo zaklepal na dveře.
„Ahoj Esme,“ pozdravil Edward svoji matku.
„Dobrý den,“ pozdravila jsem ji také.
„Ahoj, ty musíš být Bella. Poslední dobou o tobě slyším snad více, než je zdrávo,“ pohledem střelila po Edwardovi.
Ten se na ni zamračil. Mírně jsem se začervenala.
„Já jsem Esme. Byla bych moc ráda, kdybys mi tak říkala. Prostě Esme. Žádná paní Cullenová nebo tak.“
Neviděla jsem důvod, proč jejímu přání nevyhovět.
„Dobře Esme,“ usmáli jsme se na sebe.
„Edwarde, přinesla jsem vám něco k jídlu.“
„Hm díky.“
Vzal si od ní tác s nějakým jídlem. Myslím že je to Pizza. Měla jsem docela hlad a tak, když mě rukou pobídnul, abych si vzala, neváhala jsem. On se do toho s né moc velkou chutí pustil taky. Asi nechtěl vypadat nápadně. Bylo mi ho líto.
„Nemusíš se kvůli mně přetvařovat.“
Dřív než jsem si stačila uvědomit co říkám, prostě to bylo venku. Sakra. Nechápavě se na mě díval.
„Tedy, chtěla jsem říct, že vím, že ani ve škole pizzu moc nejíš, tak že se přede mnou nemusíš tvářit že ti chutná,“ snažila jsem se rychle zachránit situaci.
Buď byl vážně dost najivní a nebo tady něco nesedí. Usmíval se na mě jak měsíček na hnoji a já nevěděla, jestli mě chce zabít, nebo jen vykopnout. Ani jedno by mi v tuhle chvíli ani moc nevadilo.
Autor: Thepetruskaaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Bezejmenná = Only your eyes! - 3. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!