Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bílá jako sníh - 2. kapitola - Zjištění

Něco mne zastudilo na krku. Lehce to přejelo přes můj odhalený krk. Bylo to vlhké a jemné!

Opatrně jsem otevřela oči. Přímo nade mnou se někdo skláněl. Měl bledý vystrašený obličej, oči se mu leskly okrovou barvou a pod nimi se nacházely vyryté fialové kruhy ospalé unavenosti.

„Edwarde!" křikla jsem a prudce se posadila.

Edward zmizel, rozplynul se jako pára nad hrncem. Místo něj u mě postával někdo docela jiný. Někdo s daleko tmavší pletí, krátce střiženými vlasy a přátelským úsměvem ve tváři. V hlavě jsem však měla jen mlhu, nepoznala jsem jej.

„Bello, ty žiješ! Není ti nic?" vesele se usmíval.

Zjevně se mu ulevilo, že mne nalezl živou. Odhodil jakýsi bílý šátek, kterým mi otíral krk. Vyděšeně jsem vystřelila ruku - můj krk byl vlhký, ale ne jen díky šátku. Také díky krvi. Mé krvi!

„Bello!" usmíval se ustaraně.

„Já se o tebe tolik bál. Proč jsi byla v tom lese?" ptal se, já ale nedokázala odpovědět.

„Co se to děje?"

Můj vlastní hlas mne úplně překvapil. Byl skřehotavý a vůbec mi nepatřil. Alespoň ne té Belle, kterou jsem byla.

„Bello, to jsem já, Jacob. Pamatuješ si na mě?" vyděšeně zanaříkal a lehce se mnou zacloumal.

„Promiň. Já... si..."

„Bello, to nic. Nebreč! Co posledního si pamatuješ?"

Pořádně jsem se zamyslela.

„Vzpomínám si, že... Edward..." odmlčela jsem se.

Konejšivě hladil moji paži.

„Pokračuj, neboj se!" pobízel moji mysl.

V hlavě se mi objevovaly zvláštní obrazce.

„Byla jsem na pláži. Na First Beach. Někdo mě volal. Edwa... mě volal," dodala jsem.

Jeho jméno velice bolelo, proto jsem jej nedokázala vyslovit celé.

„Běžela jsem do lesa za ním. A tam... byl..."

Zbytek už jen mlha a temný stín.

Jacob - jehož jméno stále moje hlava nebrala, prostě tam takové v paměti nebylo - zaklonil hlavu a zavyl jako vlk na měsíc.

„Teď ti povím, co jsem viděl já," odvětil mi.

Napřímil se a zvědavě pokukoval po mých reakcích.

„Viděl jsem tě, Bello, v lese. Jeden z neznámých... vlkodlaků... ti... drásal hrdlo. Neznal jsem ho, byl to někdo cizí a mladší, než kdokoli z nás. Nezkušený a těžce ovladatelný. Prostě monstrum, které jedná bez přemýšlení. Nic víc..." odmlčel se na malý okamžik.

Dal mi čas, abych vstřebala informace, co mi právě sdělil. Vlkodlaci? Jeden z nich mě chtěl zabít? Jacob je taky vlkodlak? Kdo je vlastně ten Jacob? Zdá se milý a přátelský - možná jsme byli kamarádi. Možná je to někdo z rodiny, nebo nějaký blízký příbuzný. Potuluje se tu ještě někde víc těch vlkodlaků? A co se stalo s...? Zmizel mi navždy? Vrátí se někdy?

Poslední tři otázky vyvolávaly zoufalství mnohem víc, než jakékoli jiné.

„A ty, Bello," pokračoval, "ty jsi DÍTĚ MĚSÍCE."

 

***

 

Ve chvíli, kdy mi to Jacob řekl, jsem myslela, že si dělá legraci. Ale nedělal! Byla to pravda!

„Bello, tohle ti to pomůže pochopit."

Něco hodil mým směrem, já to v poslední chvíli zachytila. Ještě než odešel, křikl:

„Neboj se, Charliemu jsem řekl, kde jsi."

Byla to kniha, která popisovala jejich vlastnosti a schopnosti. Jejich vzhled, prostě všechno.