Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Black vs. Cullen - prolog

21.12.2010 (16:00) • FailleDraco • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5162×

Prolog

Pohled Bellatrix

Procházela jsem se lesem. Obklopovala mě vůně vody a smůly. Mokrá stébla trávy se mi otírala o holá lýtka. Narazila jsem na mýtinku s jezírkem. Na kameni zády ke mně seděl chlapec. Měsíc ozařoval jeho ohnivě rudou kštici. Prameny vlasů poletovaly ve větru. Náhle se otočil. Polekaně jsem o krok ustoupila. Jemu se na tváři rozlil úsměv. Úsměv, ze kterého mi přeběhl mráz po zádech. Náhle se ocitnul až těsně u mě. A mně se vyskytl pohled do jeho krásné bledé tváře. Nakonec jsem si nechala oči. A byla jsem lapena. Uhlově černé oči mě doslova hypnotizovaly.

„Nechoď, už dlouho na tebe čekám.“

Jeho dech mě šimral na tváři. A já si v tuto chvíli byla jistá jedinou věcí. Dnes zemřu. Nebála jsem se smrti. Dokonce jsem smrt vítala. I když jsem žila ve 21. století, tak jsem byla povinna si vzít někoho, koho mi vyberou rodiče. Spíše můj otec a macecha. Dle nich nesměla mít dívka vysoké vzdělání. Dívky by se měly zajímat pouze o módu, rodinu, dům a o to jak obšťastnit svého manžílka. Musela jsem utíkat z domu, i když jsem pouze chtěla navštívit své přátelé nebo jet pracovat do magického krámku.

Jenom jedné věci mi bylo líto. Nemůžu se rozloučit se svými přáteli a mým bratrem. Po tváři se mi skoulela moje první slza po dlouhých šesti letech.

„Ale snad bysme neplakali. Měla bys být ráda. Posloužíš mi jako večeře.“

Než jsem se nadála, tak stál za mnou. Ucítila jsem řezavou bolest na krku. Náhle se však ozvalo zuřivé vrčení. Mé tělo začal zaplavovat oheň. Ďábelské plameny mě stravovaly zaživa. Ale i přes tu spalující bolest, která mi zatemňovala mozek, jsem slyšela vrčení a křik.

Těsně u svého obličeje jsem uslyšela hlas. Hlas, jenž patřil mému nejlepšímu příteli Jacobovi. Milovala jsem ho jako bratra.

„Bells, promiň, že jsem nepřišel dřív. Je to moje vina.“

Ne to ne. Jake se nesmí obviňovat. On za to nemůže. On si v noci při měsíčku nevyšel na procházku.

„Není.“

Ani jsem si nevšimla, že do mého těla prostupuje chlad, který krotí výheň uvnitř mého těla. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale boj mezi oběma živly začal utichat. Nakonec boj ustal úplně. Slyšela jsem dvojí pravidelný tlukot srdce a dvoje pravidelné nádechy. Vlastně nejen to. Slyšela jsem vše. Od chůze mravenců až po auta na silnici, která je odtud několik kilometrů. A tak jsem otevřela oči do nového života.

Zrovna jsme s Jakem odjížděli z krušného New Yorku, kde jsem pracovala jako modelka - Ella Summers a Jake jako model - Clark Summers. Díky své schopnosti měnit vzhled (jako metaformág) jsme vypadali jako padlí andělé. Vlastně nás přezdívali andělská dvojčata. Pohodlně jsem se zavrtala do sedačky našeho Mercedesu a začala vzpomínat.

Se skloněnou hlavou jsem procházela noční ulicí. Nechala jsem dešťové kapky smáčet svoje tělo. Pro Forks je déšť typický. Zastavila jsem se až před domem - mým domovem. Smutně jsem se podívala ke dveřím a po tváři se mi skutálela první slza, která dopadla na chladnou zem. Všichni obyvatelé domu již spali. Určitě už všichni zapomněli na dívku, která zde žila. Vlastně macecha musela být štěstím bez sebe, když se mě zbavila. Přeci jen jsem byla rebel.

Potichu jsem vyskočila pootevřeným oknem do pokoje, kde jsem kdysi dávno spávala. Pokoj byl stále stejný. Světle žluté zdi, dřevěná podlaha, světlý nábytek a zůstala zde i přepážka, která dělila pokoj na moji a bratrovu část. Vešla jsem do svého kouta, který byl přesně takový, jako když jsem ho opouštěla. Až na to, že postel nyní byla ustlaná a knihy byly pečlivě naskládány v policích. Uslyšela jsem šramot. Otočila jsem se a pohlédla do bratrovy tváře. Teď by mu mělo být patnáct. Radostně se ke mně rozeběhl a skočil mi kolem krku. Musela jsem se pousmát.

„Já věděl, že jsi naživu. Někdo jako ty nemůže být mrtvý, ale proč?“

„Pamatuješ si ty příběhy, které jsem ti vyprávěla? Ty před spaním?“

„Jo, ale proč?“

„Co kdyby to nebyly jenom příběhy, ale skutečnost? Co když jsem něco jako ti tvorové, o kterých jsem ti vyprávěla?“

„Nevěřil bych ti.“

„Vidíš. Už budu muset jít. Nikomu neříkej, že jsem tu byla...“

„Proč?“

„Prosím, slib mi to.“

„Slibuju.“

„Dobře. Pamatuj si, že tě budu mít navždy ráda a to se nezmění.“

„Já tebe taky.“

Naposled jsem ho objala a pak jsem vyskočila oknem. Lehce jsem přistála na špičkách, naprosto neslyšně. Nejnebezpečnější predátor. Napřímila jsem se a nechala kužel světla z pouliční lampy, aby ozářil moji postavu. Zamávala jsem bratrovi, aniž bych se k němu otočila. A pak už jsem zmizela. Zmizela navždy z jeho života do temné noci.

„Už budeme na místě, sestřičko.“

Otevřela jsem oči a rukou jsem si otřela mokré tváře od slz. Ach ano, náš nový domov. Byla to krásná moderní vilka, která do této přírody dokonale zapadala. Jake zastavil a pomohl mi z auta. Usmála jsem se na něj, ale jako už poslední čtyři roky to nebyl ten úsměv, který by šel od srdce.

Odemkla jsem dveře a zůstala stát. Vevnitř to vypadalo dokonale. Všechny prostory byly hodně otevřené a hlavně prostorné. Všude byla spoustu světla. Ani to že dům je nezařízený mi nevadilo. Byla to alespoň záminka vytáhnout Jaka na nákupy. Všimla jsem si, jak se Jake usmívá. Nechápavě jsem nadzvedla obočí a to Jaka ještě víc rozesmálo.

„Takže jedeš se mnou povinně na nákupy!“

„Pojedu rád, musím ti koupit přeci dárek k narozeninám.“

„Dobře, ale řídím já!“

Na to už jsem seděla na sedadle řidiče a tůrovala motor. Jakmile se Jake posadil, tak jsem sešlápla plynový pedál až na podlahu. I když ručička tachometru byla až na nejvyšších číslech, tak jsem viděla naprosto dokonale. Každý detail listů na stromech. To byla ta výhoda nás kříženců. Naše síla byla tak velká jako, když sečtete sílu měniče a upíra, stejně tak i rychlost a pozadu nebyly ani smysly. Nejnebezpečnější predátoři. Ale na straně dobra. Smykem jsem zabrzdila na parkovišti před obchodním centrem.

„Už nikdy nebudeš řídit moje auto!“

Jen jsem pokrčila rameny a hodila po Jakovi klíče. Obratně je chytil a pak se už nechal vláčet po obchodech. Na oběd jsme se stavili v restauraci, kterou Jake doslova vyraboval. Ještě jsme si zašli do autosalonu, kde si Jake vybral motorku - Suzuki gsxf 600 a já si vybrala svého nového miláčka modrou Tesla Roadster. Nazpátek jsem už bohužel neřídila. Jake mě doslova přišpendlil na sedadle spolujezdce a sám se vecpal za volant. Celou dobu jsem se smála jak pominutá.

Po návratu domů jsem začala s Jakem malovat druhé patro, pak první a nakonec přízemí. Po příjezdu stěhováků s nábytkem jsme se pustili do zařizování.

V druhém patře byla obrovská knihovna, ložnice s koupelnou a šatnou pro naše údajné rodiče, domácí kino, pracovna a obrovská místnost, která sloužila jako skladiště zbraní.

V prvním patře byl můj pokoj s koupelnou a šatnou, Jakův pokoj s koupelnou a šatnou, potom ještě tři další pokoje s koupelnou a šatnou a ještě jeden pokoj bez šatny.

V přízemí byl obývací pokoj, kuchyně s jídelnou, ložnice, koupelna, bazén a sauna.

Unavená jsem se svalila na pohovku a zavřela oči. Najednou jsem ucítila Jakovi prsty, jak mi lehce masírují ramena. Slastně jsem zavrčela a Jake se hrdelně zasmál.

„Nezajdeme si na lov? Vypadáš hladově.“

„Starostlivý, jako vždy. Máš pravdu, už jsem dlouho nebyla.“

„Já vím, kdybych ti to nepřipomínal, ani bys na lov nešla. Nemůžeš pro něj pořád...“

„Jaku, ty to nechápeš! Představ si, že se do někoho otiskneš a on pak beze slova odejde! Jak by ses asi cítil ty?“

„Ale ty ses do něj neotiskla! Je to něco jako otisk!“

„Ale stejně si připadám, jako kdyby mi vyrval srdce! Vlastně ne! Kdyby mi vyrval srdce, tak bych alespoň nic necítila! “

Cítila jsem obrovský třes, který lomcoval mým tělem. Připadala jsem si jako první rok svého nového (ne)života. Věděla jsem, že se dlouho neudržím a tak jsem proběhla francouzským oknem na zahradu. Rozběhla jsem se do lesa a za prvními stromy jsem se proměnila v obrovského psa. Díkybohu za možnost měnit svůj vzhled i jako zvíře. Rozběhla jsem se směrem k hranicím s Aljaškou.

Zavětřila jsem medvěda. Díky pachu krve a jejímu pulzování v tepnách se ozvala moje žízeň. V krku jsem měla jako na Sahaře. Obrovská výheň uvnitř krku mě nutila ještě k rychlejšímu tempu. Byla jsem už jen několik desítek metrů od něj. Přeměnila jsem se zpátky. Nevadilo mi, že jsem byla v nebeském rouše (nahá), na to jsem měla až příliš velkou žízeň.

Přikrčila jsem se ke skoku a zhoupla se na bříškách. Stačil mi jeden skok a už jsem cítila, jak moje zuby protínají tenkou kůži na medvědově krku. Horká krev se mi řinula do úst a já ji hltavě polykala. Objímala jsem pažemi polomrtvého medvěda. Když už nezbyla ani kapka krve, tak jsem zdechlinu medvěda zahrabala. Otřela jsem si ústa od krve a znovu zavětřila. Tentokrát jsem se vydala po stopě srnky. Po ní jsem již byla celkem nasycena.

Změnila jsem se ve vlka a rozběhla se pryč. Po několika desítkách minut jsem narazila na menší paseku. Svalila jsem se do stínu stromů a nechala kutálet slzy po svých, už zase lidských, tvářích. Moje slzy byly rudé. Rudé jako krev. Krev, která vytékala ze zlomeného srdce. Už jsem si kolikrát přála, nemít žádné srdce. Nic necítit. Nemilovat. Proč nemůžu hnít na Forkském hřbitově? Nikdy bych ho nepoznala. Nikdy bych nemilovala. Proč jen láska bolí? Proč se mě snaží zabít? Udělala jsem snad něco špatného, že jsem tím nahoře tolik nenáviděna? Proč by mi jinak dal poznat lásku, když by mi ji tak brzo vzal?

Už kolikrát jsem se tě snažila najít. Naleznout tok tvých myšlenek. Naleznout sebemenší stopu, která by dokazovala, že jsi v pořádku. Ale skrýváš se až příliš dobře. Ani moje srdce, které mi bije v prsou, tě nedokáže najít. Slunce, které pro každého vychází každý den, pro mě nevyšlo už pět let. Pět dlouhých let, jsem pohlcena v temnotě. Jeden rok jsem ztratila, když jsem si procházela očistcem. Jeden celý rok jsem promarnila, místo toho abych tě hledala.

Každá vzpomínka na tvoji tvář mě donutila proplakat krvavý oceán. Každá vzpomínka na tvá gesta tříštila moje srdce na spousty úlomků. Každá vzpomínka na doteky tvých rukou těmto úlomkům dávala ostrost, až se z nich staly nebezpečné žiletky drásající mě zevnitř. Každá vzpomínka na tvůj hlas dokázala, že ostré úlomky se zabodávaly do polomrtvého srdce. Každá vzpomínka na tebe mě zabíjí. Roztříštil jsi moje srdce, jako by bylo z křišťálu. Úlomky si nechal na pospas větru, který je rozfoukal. Kdo ví, jestli mi v hrudi bude být znova srdce a ne jenom skomírat.

Nejen že jsi mi zničil srdce, ale i na duši jsi mi zanechal šrámy, které krvácí. Dusím se krví, ale jenom uvnitř.

Dusím se hnisem, jenž z ran vytéká

a má bolest se na povrch dere ve vzlykách.

Temnota se vkrádala do mojí mysli,

kéž by alespoň svit měsíce ozářil mojí líc.

Společně s temnotou se vkrádal pocit samoty

a já ztrácela víru každým okamžikem víc.

Nejdřív můj bratr a teď ty

rozdrásali jste srdce mí.

Odešli jste oba a tím mě zabili,

na věčnost v temnotě věznili.

Mé srdce tepe, ale nic necítí.

Kdo by se divil, když odešlo jeho bytí?

Cítila jsem, jak je půda pode mnou nasáklá krví. Mou vlastní krví.

Pohled Jacoba

Utekla. Už zase. Ještě není připravená o tom mluvit. Nenáviděl jsem ho za to, co jí provedl. Vlastně jsem ho nenáviděl už i před tím. Zvláštní, co dokáže jedna jediná noc, a ze dvou nejlepších přátel se stanou nepřátelé. Pamatuji, jak jsem je tenkrát našel.

Třásl jsem se po celém těle. Rozrazil jsem dveře a naskytl se mi pohled na Bellu v jeho objetí. Zuřivě jsem zavrčel. Bella ihned vyskočila a přikrčila se do bojové pozice. Stáhla ho za sebe a zuřivě na mě vrčela. Podíval jsem se Belle do očí a spatřil v nich něco, co jsem tam dřív neviděl. Takové zvláštní plamínky.

Najednou mi to došlo. Bella ho miluje. Konečně našla svoji spřízněnou duši. Narovnal jsem se a zvláštně si ty dva prohlížel. Bella se taky narovnala a schovala se v jeho objetí a mrkla na mě. Teď jsem si byl stoprocentně jist. Zamilovala se.

Zatřepal jsem hlavou, abych vyhnal vzpomínky. Znova jsem jí ublížil.  Věděl jsem, co s ní dělá každá vzpomínka na něj, ale přesto jsem z úst vypustil slova, která se jej týkala. Věděl jsem, že by nebylo dobré jít teď za ní. Nejspíš by mě zabila nebo by mě zabil pohled na ni. Pamatuji si ten první rok po jeho odchodu. Bella pořád plakala krvavé slzy nebo v lepším případě nevnímala.

Přemohl jsem záchvat zuřivosti, který mě přepadl a popadl telefon. Vytočil jsem mně známé číslo a chvíli čekal.

„Ahoj, tady je Jacob. Mohl bys mi ho dát k telefonu?

„Ahoj, jasně. Děje se něco s Bells?“

„Jo, ten magor ji úplně zničil. Ale dej mi k telefonu jeho. Nechci, abys moji náladu odnesl ty.“

„Dobře, ale kroť se. Taky to nenese dvakrát dobře.“

„Nic neslibuju.“

„Ahoj Jacobe.“

„Můžeš mi říct, proč si ji opustil? Úplně si ji zničil! Škoda, že tu nejsi! Docela rád bych ti ukázal, jak vypadala, když jsi ji opustil! Ani celých pět let nestačilo k tomu, aby se jí zacelily rány po tvém odchodu! Na co jsi sakra myslel, když jsi ji upouštěl? “

„Jacobe, já vím, co jsem provedl za spoušť! Myslíš si, že bych to bez ní vydržel? Stálo mě spousty úsilí jí jenom říct, že ji nemiluju! Chodil jsem ji kontrolovat pokaždé, když jsem se ocitl poblíž vás! Stačí, že se nenávidím sám a že mě nenávidí i Bella! Nemusíš i ty! I když nepopírám, že si to zasloužím a právem!“

„To si teda zasloužíš! Už budu končit. A nepřej si mě, pokud Bella provede nějakou blbinu, kvůli tvému odchodu!“

„Já vím! Zabil bys mne! Vlastně bych ti byl za to vděčný.“

Položil jsem telefon a vydýchával se. Když to ten blbec tak těžce nese, tak proč ji opouštěl? No nic. Zajdu radši najít Bellu a pokusím se s ní usmířit. Rozběhl jsem se lesem po její pachové stopě. Už z dálky jsem cítil krev. Doběhl jsem až na malou paseku, kde Bella ležela pod stínem stromů v kaluži krve. Ihned jsem k ní přiběhl a vzal ji do náručí. Začal jsem s ní kolébat ze strany na stranu a šeptal slova omluvy a útěchy zároveň. Bolest z Belly přímo čišila a já se divil, že takovou bolest vůbec dokáže snést. Nakonec v mém náručí usnula. Vzal jsem ji do náruče a odnesl domů. Položil jsem ji na pohovku a začal ji omývat od krve. Nelákalo mě její nahé tělo. I když to byla jedna z nejkrásnějších dívek, které jsem poznal, nikdy bych ji nemohl milovat víc, než jako svou sestru.

Přejel jsem přes znamení, které teď nepatrně pulzovalo. Stejně jako moje. Oba máme tohle znamení na krku. Pokud se objeví nebezpečí tak se nám na předloktí objeví drak, a když necháme probudit všechny tvory, kteří jsou ukrytí v nás, tak se nám na obličeji, zádech a nohách objeví spletitý vzor různých kytek, draků a křížů. Proto se nám taky přezdívalo Poznamenaní.

Umytou a spící Bellu jsem přenesl do jejího pokoje, kde jsem ji uložil do postele a přikryl. Poté jsem se odebral na lov, kde jsem skolil pumu a vrátil se zpět. Ulehl jsem do postele a usnul, ale jenom na půl oka. Byl jsem připravený kdykoliv dojít k Belle, kdyby se dostavily noční můry.

Jak by měly vypadat postavy???

Bellatrix

Jacob

Sirius

Alexis

Damon & Stefan

Dean & Sam

Cullenovi

Autor: FailleDraco (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Black vs. Cullen - prolog: