Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Blackovi trochu jinak - 2. kapitola

20.10.2010 (13:15) • Pegas99 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1593×

Taylor Blacková

 

Milý deníčku,
proč mám pocit, že jsem jiná? Nemyslím jiná od ostatních lidí - já myslím od ostatních vlků. Chovají se ke mně s takovou úctou jako by jsem byla něco víc než oni. Jako by jsem byla nějáká princezna. A to já v žádném případě nejsem. Nejsem z vznešeného rodu. Táta je obyčejný indián a máma je dcera prosté učitelky a vysloužilého šerifa malého zapadákova. Ale oni jsou takový jiní.

No a potom je tu ta vzdálenost s Paulem. Chová se ke mně tak jinak. Jako by mě najednou začal vnímat jinak. Jako když by někdo veliký přepnul v televizi našich vlčích životů. Byl milý, choval se jako by byl úplně jiný. Vůbec se mě nesnažil prudit a ani mě nějak neprovokoval. Jako by mu na mně nějak záleže...

Zasekla jsem se uprostřed psaní slova.
Najednou mi to došlo.

Zvadla jsem se z postele a jako nosorožec jsem si to dupala ke dveřím pokoje. Vyšla jsem z nich a zabouchla jsem je za sebou. Ruce se mi třásly jako rosol a jako bych v nich vůbec neměla kosti. Táta vyběhl schody - asi mi chtěl vynadat za ty dveře. Ale hned jak mě uviděl se zasekl a zůstal stát uprostřed schodů. Pusa mu spadla.
Procpala jsem se kolem něho a pokračovala jsem ve svém vzteklém pochodu. U dveří jsem si nazula svoje boty a zase jsem za sebou důkladně zabouchla dveře.

Kráčela jsem si to po úzkém kamenném chodníčku k domu, který stál hned vedle toho našeho - Paul chodil hrát šachy s Jaredem a Quilem. Nahmatala jsem klíče a ten správný jsem strčila do zámku. Otočila jsem jím a mohutnou ránou jsem rozrazila dveře.

Rána vytáhla kluky z obývacího pokoje. Teď stáli všichni přede mnou a koukali na to, jak se vzteky třesu.

Já jsem však koukala jen na Paula, který to všechno pozoroval hned vepředu. Rozběhla jsem se k němu a zabodla jsem mu ukazováček do prsou.

„Ty!" křikla jsem. „Co jsi to udělal? Proč jsi to udělal? Mělo mi to být jasné hned." Vycenila jsem na něj své zuby. Pokoj najednou osvítila zlatá záře. Sam nejistě přejel očima po vlcích v místnosti.

„Musíš ven," křikl a za ruku mě táhnul do lesa. Pronikavě a dlouze jsem vrčela, ale táhnul mě dál.
V lese už jsem byla nepříčetná tak, až se ozvalo hlasité křupnutí a dutý dopad mých tlap. Nepřekvapilo ně ani to, že jsem vlk jako to, že les kolem se najednou zaplnil zlatou září. Rozhlédla jsem se kolem sebe abych našla zdroj toho krásného světla. Nakonec jsem se podívala na své nohy.
Zářily... Zlaté chlupy vysílaly zlatou zář, která naplňovala světlem celý les.

„Je to pravda... Vlčí princezna..." ozvalo se váhavě v Samově hlavě. Uctivě se uklonil.

Ta legenda je pravdivá?

Legenda o vlcích, kteří se promění v zlaté vlky a potom chrání všechny měniče - ať La Pushské vlky tak děti luny. Ale také když princ - teď princezna - vlků zemře tak vymřou všichni vlci. Tato princezna má také jako jediná právo na to, aby se otiskla do upírů.

Najednou jsem přestala souvisle myslet. Přede mnou se objevilo krásné s lesknoucími se šedými chlupy tělo vlka. Paul... Tak, tak... Krásný. Jinak se to nedá nazvat. Jeho srst v mé záři slabě jiskřila a měl krásný hebký čumáček a oči. Ostatní náš okamžik slyšely a s tichým paf se vypařili z našich hlav.
Pořád jsem měla v hlavě jako vymeteno.
Paulovi se v hlavě střídavě přemítal můj obraz a legenda k princích vlčích hlav.

„Moje dceruška je princezna vlčích hlav? Wow! To jsem si mohl jen přát! Jen to, že už není Sam alfa ho docela trápí..." mluvil si táta pořád dokola ten samý monolog.

Přitulila jsem se blíž k Paulovi a pozorovala  jsem to, jak mi zničeho nic zlátnou vlasy. Už od té doby co jsem se přeměnila zpátky mi od konečků zlátnou. Teď jsem měla půl vlasů tmavě hnědou - až černou - a druhou zlatou. Barva lezla pomalu, ale bylo mi jasné, že do konce dne ze mně bude zlatovláska.

Pozorovala jsem jak moje vlasy hážou odlesky na Paulovu bezchybnou kůži. Jak mi předtím mohl připadat ošklivý nebo dokonce odporný?

„Tati, jak vlastně přesně zní ta legenda o princích vlčích hlav?" zeptala jsem se ho. Táta se napřímil v křesle jako by spolknul pravítko a odkašlal si.

„Legenda o princích vlčích hlav vypráví o vlcích z našeho kmene, kteří se proměňovali ve vlky krásné barvy, barvy, která je zároveň i barvou králů a princů - do vlků zlaté barvy. Tyto vlci se vždy stávali alfami a vždy se mohli otisknout dvakrát. Oni se museli otisknout dvakrát proto, aby věděli, která osoba je pro ně tou pravou osobou. Vždy byl otisk k té vyvolené silnější než k té druhé. Ta vyvolená totiž přestala stárnout. Je to takto protože na těchto vlcích byl závislý celý svět. Nemohli si vybrat špatnou osobu. Oni totiž nemohli ani zemřít. Museli počkat až se narodí nový zlatý vlk a až potom se mohli začít zase přeměňovat. Když totiž zemře zlatý vlk, tak zemřou všichni proměňovači na celé zeměkouli. Ať jsou to lidé z kmene nebo děti luny. Dokonce i přeměňovači, kteří se vůbec nemění ve vlky zemřou. Když se však narodí zlatý vlk, tak má celý vlčí svět daleko větší sílu, takže dokonce i pro upíra je skoro nemožné je zabít. Také na ně nepůsobí upíří jed. Jediný způsob jak zabít zlatého vlka je ten, že mu zabijete jeho otisk a tak ho necháte umřít v mukách jaká zažije jen málo kdo - v mukách ztráty otisku. Tyto vlci obvykle také znamenali revoluci - už je upíři neutlačovali. A jak je asi jasné posledním zlatým vlkem není nikdo jiný než můj pradědeček." Táta se konečně nadechnul.

„Tati, teď jsem něco důležitého pochopila!" vykřikla jsme a škubla jsem sebou tak, až se po místnosti zlatě zalesklo.

„A na co jsi přišla, zlatíčko?" zeptal se mně.

„Vím, jak se máma proměnila!"

Autor: Pegas99 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Blackovi trochu jinak - 2. kapitola: