Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Blackovi trochu jinak - 4. kapitola

11.11.2010 (19:30) • Pegas99 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1176×

„Co to... Co to... Taylor?" uniklo Paulovou myslí až do té mé.
„Jsem to já, ale vypadám jinak... Já už nejsem princezna?"

Zamotaly se mi do sebe nohy a já jsem se zhroutila k zemi. Proč nemůžu sakra být princeznou? Začalo se mi to líbit a ono se to prostě vypaří.

„Hele, nechceš se jít zeptat Jacoba, jestli princové a princezny nemají ještě další schopnosti, o kterých nám nic neřekl?" zeptal se Paul myslí.

Pozvolna jsem se doloudala do křoví a zjistila jsem, že vlastně nemám oblečení. No super. Potřebuji oblečení. Kéž by to věděl tatínek nebo maminka.

„Tak se prostě proměň a jdi. Já tu počkám než dojdeš," nabídl se Paul.
„To po tobě nemůžu chtít."
„Můžeš."
„Nemůžu a nehádej se!" Už jsem byla značně nabroušená.

„Budu se hádat."

„Nebudeš. Je to rozkaz!" řekla jsem a použila jsem alfa hlas.

Paul chtěl odpovědět, ale jeho mysl nemohla zformulovat otázku.
Ozvaly se kroky.

Paul skočil do křoví vedle mě a snažil se nás oba zamaskovat tak, aby nebyla vidět ani moje hnědá srst a ani jeho šedá.

„To jsem já," ozval se známý hlas.

Překvapeně jsme vyštěkla. Máma!

Opatrně jsem vystrčila hlavu a koukla jsem, jestli jsem se nepřeslechla. Byla to opravdu maminka.
Paul k ní bez obalu přišel a z ruky jí vyrval pánské kalhoty, které podle všeho patřily tátovi, položil si je k nohám, vzal do tlamy dámské šaty a spodní prádlo - na to tak velmi, ale velmi nápadně koukal - a tlamou mi to hodil do křoví.
S lupnutím jsem se přeměnila a rychle jsem ty věci na sebe natáhla.

Kupodivu jsem zjistila, že mé vlasy jsou také hnědé.

„Jak jsi věděla, že nemáme oblečení?" zeptala jsem se a ještě jsem se vymotávala ze křoví. Paul už stál vedle mámy a koukal na mě, jak zápasím s větvemi, které měly trny. Potom si povzdechl a pomohl mi ven.

„No dělala jsem... Nic jsem nedělala... a potom jsem jasně uslyšela tvůj hlas - ,Potřebuji oblečení. Kéž by to věděl tatínek nebo maminka' - táta zrovna také dělal... nic, a tak jsem se sebrala a vzala jsem věci. Potom jsem šla jen po vašem pachu. Taylor! Co to máš s vlasy?!" vyprávěla tak zaujatě, že si mých vlasů všimla tak pozdě.

„Přála jsem si, abych nebyla tak nápadná a... a prostě jsme změnila barvu vlčí srsti..."

Něco mi došlo. Dneska mi to nějak myslí.

Přeji se dostat zpátky do svého původního vzhledu.

S tichým paf se objevila má zlatá barva vlasů. To musím vyskoušet!

Přeji si růžové vlasy a chapadla.

Zjistila jsem, že mi rostou na rukou chapadla a na nohou také. Paul se zatvářil vyděšeně. Fajn, srandy je dost - chci být zase normální. Zlaté vlasy a ruce s prsty.

„Jsem hustá!" křikla jsem.

„A hrozně jsi mě vyděsila! Myslel jsem si že budu do konce života žít s chobotnicí!" křikl PAul a zatvářil se tragicky.
Všichni se začali smát.

♥♥♥

Dny a týdny ubíhaly ve zběsilém tempu a pomalu se protahovaly v měsíce. Za tu dobu jsem zjistila, že mé schopnosti snad ani nemají konce.

Uměla jsem měnit vzhled a zjistila jsem, že to můžu použít i na jiné lidi, než jen mě. Mohla jsme se dostat do cizích myšlenek a něco jim sdělit. A nakonec to nejlepší - byla jsem nezničitelná. Řízla jsme se nožem a nic se nestalo. Poprala jsem se s Jaredem a nic se nestalo.

Jak jsem řekla, dny ubíhaly, až najednou můj vlčí život trval už dva dlouhé měsíce.

Celá rodina kromě Setha a Quila, kteří byli na hlídce, seděla u nás v obýváku a tiše konverzovala. Můj Paul, Leah a Jared hráli šachy - Paul a Jared hráli, Leah jim hlasitě říkala, co by udělala ona a já jsem je pozorovala. Maminka, tatínek a všichni ostatní koukali na televizi, jedli a tiše hovořili.

„Sakra, Leo buď už potich...," chtěl říct Jared, ale nedořekl. To se rozrazilo francouzské okno a dovnitř vběhli Seth s kraťasy naruby a Quil s výrazem naprostého neštěstí.

„Upíři! Mnoho - něco přes tisícovku. Jmenují se nějak jako Volterovi...," říkal Seth.

„Volturiovi," řekli máma a táta se strachem v očích.

„Jo, přesně oni. Slyšeli jsme jejich rozhovor v lese. Oni o nás nevěděli, že tam jsme. Vítr byl na naší straně. Nějaký Avo nebo jak, říkal, že nás všechny musejí vyhladit. Půjdou po nás zítra. Jsou zatím několik stovek kilometrů daleko, ale jejich tempem tu budou hned." Všichni v místnosti na něj upírali vyděšené oči.

„Ale proč po nás?" zeptala se Lea potichu a stále zírala na jejího bratra.

„Chtějí... Chtějí zabít Taylor. Oni se dozvěděli o princezně. Jacobe, je mi to líto, ale napadli rezervaci. Tvůj táta... Oni ho zabili. V lese byla jeho krev. Asi je sem měl dovést. On nás bonznul...," Seth pokračoval.

„Nebonznul," řekla máma do ticha. „Aro - tak se jmenuje - umí číst myšlenky."
„Musíme utéct!" křikla jsem a přitom jsem upírala své oči na Paula - nesmí mi ho vzít.

„Je jenom jedna možnost, kde se můžeme schovat. Nerad to říkám, ale odpovědí je jediné jméno - Cullenovi." Tátovi se třásl hlas i ruce.

„Asi máš pravdu," souhlasila máma váhavě. „Ale já nevím, kde je hledat. Ve Forks už určitě nejsou."

„Já vím. S tím nám pomůže Taylor."

♥♥♥

Mým úkolem je to, že musím mou schopností kontaktovat jistou Alice Cullenovou.

Zavřela jsem oči a soustředila jsme se na to jméno. Když jsem byla dost koncentrovaná, tak jsem jí podstrčila jednoduchý vzkaz.

Alice, na Bellin starý mail pošli tvé telefoní číslo a adresu. Jsem její dcera. Na nic se neptej. Aro na nás uspořádal lov. Je jich tisíc a nás jen něco okolo dvaceti. Prosím, pomoz nám i po tom, co se stalo.

Oči jsem znova otevřela a viděla jsem mámu, tátu a Paula jak netrpělivě koukají do notebooku, na kterém byl spuštěn mámin mail.

Bylo to dlouhé čekání. Každá vteřina trvala jako několik hodin.

Po pěti minutách, které mi přišly jako několik dní konečně přišlo jen pár slov. Adresa a vzkaz: Okamžitě pohněte zadkem a přijeďte. Poběžte pěšky a berte jen to nejnutnější. Bello, moc se mi stýskalo a moc se těším, Alice a celá Cullenova rodina.

„Jedeme do Vancouveru."

Táta rychle všem zadal instrukce a já jsem si šla zabalit. Vzala jsem malou tašku, která se zapíná okolo pasu a dala jsem si ji na krk, aby přežila přeměnu. Její obsah byl prostý - fotoalbum a několik malých plyšáčků, ke kterým mám citový vztah. Jo a ještě náhradní oblečení.

Byl sraz dole, odkud se šlo přes naší čtvrť k lesu. Táta ještě rychle strkal notebook do podobné tašky, kterou jsem měla já.

Dorazili jsme do lesa.

„Taylor, poslouchej, musíš použít svou schopnost a zakrýt pach nás všech. Dokážeš to?" zeptal se táta. Přikývla jsem a zavřela jsem oči.

Za chvíli nebylo nic cítit.

„Dobře, teď se všichni běžte přeměnit."

Ani jsem se neobtěžovala slékat a rovnou jsem bouchla. Všichni to udělali stejně.
Vydali jsme se na cestu, která trvala několik dní i naší rychlostí.

Byl to čtvrtý den cesty, když jsme dorazili před velký dům.

Proměnili jsme se a vyšli jsme k proskleným dveřím. Hnala se k nim malá černovláska, za ní běžel velký hromotluk, který strkal do vysokého muže s mnoha jizvami. Za nimi koukala hnědovláska s mateřskou tváří, která za ruku držela sympatického blonďáka. Za nimi se loudala nepředstavitelně krásná blondýna.
Začalo dlouhé vítání.

Já to nevnímala. Ve dveřích se objevil upír s krásnými bronzovými vlasy, vysokou a namakanou postavou a zlatýma očima. Zatajil se mi dech a již podruhé jsem měla pocit, že se k někomu připoutávám ocelovým lanem.

„Edwarde?!" křikli máma a táta.

„Tak trochu jsme si ho poskládali," říkal ten hromotluk, ale já jsem to jedním uchem pouštěla tam a druhým ven. Pustila jsem Paulovu ruku a popošla jsem o krok blíž. Jak já jsem se ho chtěla dotknout! Jak moc jsem ho chtěla políbit! Proboha, já mám přece mého Paula! Ajaj, zlatý otisk.

Autor: Pegas99 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Blackovi trochu jinak - 4. kapitola: