Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bláznivý život - 3. kapitola

06.01.2013 (18:00) • Faye • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1356×

3. kapitola

Rukou jsem prošahávala prostor vedle postele a snažila se nahmatat mého kamaráda jménem budík. Bez úspěchu. Nerada jsem musela otevřít oči, abych se podívala, kolik je hodin. Jenže s otevřením očí se dostavil šok. Urychleně jsem se posadila na měkkou postel. Takže se mi to všechno nezdálo? Opravdu jsem stála tváří v tvář Volturiovým a to všechno...

Smutek se dostavil ihned. Bylo mi tak smutno, takové prázdno v duši jsem snad nikdy nepociťovala. Všechny vzpomínky, nejen na včerejší noc, se dostavily a pluly mi před očima jako potůček. Neuhlídala jsem ani slzy. Nebránila jsem se. Vzlykala jsem i nahlas, jen ať slyší, čeho docílili, nenasycení upíři. Takhle jsem si to rozhodně nepředstavovala. Ale musela jsem se držet. Nejen kvůli sobě, ale hlavně kvůli Katce. To ona je to, co mě ještě dokázalo držet před zhroucením.

Přestala jsem brečet a setřela si rukávem pár slz, které ještě nestačily uschnout. Značně uklidněná jsem sebrala sílu a vstala z postele. Zhluboka jsem se nadechla a prohlídla si ještě jednou svoji komnatu. Masivní skříně na protější zdi měly mezi sebou mezeru, kterou vyplňoval toaletní stolek s oválným zrcadlem. Přistoupila jsem k tomuto sympatickému místu, o kterém jsem snila jako malá holka. Posadila jsem se na narůžovělý taburet před zrcadlo a podívala se na svůj odraz. Vypadala jsem sklesle. Kůže neměla barvu, byla pobledlá jako čerstvě napadaný sníh. Pokožka kontrastovala s tmavě hnědými kukadly a černými řasami. Rty jsem měla porudlé.

„Nepotřebuji ani rtěnku,“ pomyslela jsem si. Připadala jsem si tak jiná. Po jedné nekonečné noci, na kterou bych raději zapomněla.

Na stolku bylo plno líčidel, připadala jsem si jako princezna ve své komnatě, která čekala na své služebnictvo, které ji má přinést šálek čaje, aby bylo vše dokonalé.

Opatrně jsem sáhla po pudru, který měl tělovou barvu, v této chvíli tmavší než jsem měla já. Nanesla jsem ho zlehka na líce. Jo, pudr dokáže divy. Po pudru jsem použila tmavě černou maskaru, která mi ještě doladila už tak výrazné řasy. Na rty sem použila jen bezbarvý lesk. Po krátké proceduře jsem se cítila živěji. Hodila jsem vážný výraz na zrcadlo a musím uznat, že tomuto pohledu by podlehl sám Bůh. Uvědomila jsem si, že i psychicky se cítím zcela jiná. Tohle prostředí má na mě zvláštní vliv.

„Ještě vlasy,“ povzdechla jsem.

Sáhla jsem po červeném kartáči. Začala jsem si pomalu pročesávat prameny tmavě hnědých vlasů, vlnící se mi až do půli zad. Nikdy jsem si nepřipadala tak pohledná.

Povstala jsem od zkrášlovacího místa a zamířila k jedné skříni. Zvědavě jsem ji otevřela. Když mi Demetri říkal, že mám ve skříni nějaké šaty, tak jsem rozhodně nečekala takový výběr. Snad od každé barvy a každého střihu.

Pohledem jsem je pozorně přejížděla a zastavila se u rudých šatů, přes které byla našitá černá krajka. Bez přemýšlení jsem po nich sáhla a už si je oblékala na sebe. Byly lehce nad kolena a sukni měly lehce nařasenou.

„Jsou dokonalé,“ zhodnotila jsem jejich stav.

Usmála jsem se na sebe do zrcadla a musela jsem uznat, že mi to dost seklo. Katka mi vždycky říkávala, že by mi šaty moc slušely, ale já ji nikdy neuposlechla.

Rozhola jsem se, vybavená v plné zbroji, prozkoumat hrad. Nechtěla jsem zůstat celý den uzavřená v jednom pokoji. Vyšla jsem na chodbu a zavřela za sebou dveře. Procházela jsem se chodbou, která mi teď přicházela mnohem delší než v noci, kdy mě po ní nesl Demetri svojí rychlostí.

Za chvíli jsem došla k velikým dveřím. Vedly do vladařského sálu. Nechtěla jsem tam vstoupit, ale zrovna když jsem u nich stála, tak se otevřely. Pohledem jsem hledala jakoukoliv skrýš, ale věděla jsem, že to nemělo cenu.

„Tereza! Jaké okouzlujízí stvoření,“ zašvitořil Aro. Použil u mého jména silný italský přízvuk. Znělo to mnohem exotičtěji a pozvnešeněji.

Vstoupila jsem nerada do sálu. Byli tu skoro všichni. Jen Demetri tu chyběl. Ucítila jsem smutek? Ne, to určitě ne. Je to jen bezohledné upířisko.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem formálně. Caius mi pokývl hlavou jako zpětnou vazbu. Musím říci, že ze všech tří vládců mi byl právě on nejsympatičtější. Možná proto, že mi nejmíň seděl k roli vladaře.

„Jak se ti spalo?“ optal se Caius.

„Vážně vás tohle zajímá?“ zasmála jsem se a on se přidal také. Alecovi cukaly koutky, ale Jane ho udeřila loktem do žeber.

„Spalo se mi dobře,“ odpověděla jsem stručně. Nechtěla jsem s nimi vést dlouhé rozhovory.

Má odpověď znatelně potěšila Ara. Díval se na mě jako na svatý obrázek a propaloval mě očima. Nemohla jsem tu sílu pohledu vydržet, tak jsem ucukla a podívala se na zem. Na špičky svých černých balerínek.

„To jsem rád,“ potvrdil můj úsudek Aro.

Nevěděla jsem, jak se vlastně zachovat. Nejradši bych každého z nich seřvala, ale nechtěla jsem být zlá. Nevěděla jsem, co se to se mnou děje. Ještě včera bych to udělala bez rozmýšlení a jakéhokoliv pudu sebezáchovy.

„Nemohla bych se jít projít na zahradu?“ optala jsem se nakonec.

„Ale ovšem. Nebudeme tě tu přeci držet jako rukojmí.“ Byla jsem ráda, že mi to Aro dovolil. Radostně jsem se vydala chodbou, která vedla přímo od dveří. Byla to ta chodba, kterou jsem se vydala, když jsem hledala svoji třídu. Přišlo mi to jako věčnost a ono uběhlo jen pár hodin.

Došla jsem k recepci, které jsem si včera vůbec nepovšimla. Za stolem seděla mladá žena, která rozhodně nebyla upírem. Na stolní jmenovce měla napsáno Carmen.

„Krásné jméno,“ zhodnotila jsem. Nedošlo mi, že jsem to řekla nahlas. To upoutalo její pozornost. Vzhlédla od stolu, kde něco vypisovala, a usmála se na mě.

„Děkuji. Jsem na něj hrdá,“ zasmála se. Zaplavila mě vlna radosti. Ona jediná mi připomenula, že venku je život. Že jsem člověk.

„Není zač,“ oplatila jsem jí úsměv.

„Ty jsi Tereza, že? Tvé jméno si tu každý skloňuje ve všech pádech,“ oznámila mi. To mě trochu vyvedlo z míry. Rozhodně mě to neuklidnilo.

„Nevím, jestli to mám brát jako výhru,“ znejistěla jsem. Carmen se na mě chápavě podívala.

„Neboj, zvykneš si,“ prohodila. Chtěla ještě něco říci, ale zazvonil jí telefon, který ihned zvedla. Rukou jsem jí naznačila, že odcházím, abych ji nevyrušovala. Ale nevěděla jsem kudy jít. Bylo tu tolik dveří. Hledala jsem očima pomoc u Carmen. Ta stále s někým telefonovala, ale tušila, co po ní chci, a ukázala na dveře přímo naproti recepci. Vděčně jsem se na ni pousmála a vydala se ke dveřím. Nedočkavě jsem je otevřela. Vešla jsem přímo na travnatý palouk. Dveře jsem zavřela a vydala se prozkoumat zahradu z blízka. Bylo to tu vážně nádherné. Překvapilo mě, že se tu zdržovalo i ptactvo. Spíš mi přišlo totiž reálnější, že tu běhá Aro s flintou a snaží se je odehnat. Musela jsem se své úvaze sama zasmát.

Zhluboka jsem nasála čerstvý vzduch a zase vydechla. Cítila jsem, jak mi krásně putuje do plic a poté zase ven. Cítila jsem tu vůni posečené trávy, kdopak ji tu posekal? Garda určitě ne. A také vůně růží, vysetých podél jezírka. Bylo prostě jaro.

Vyšla jsem směrek k jezírku, které mě upoutalo při včerejší vyhlídce. Takhle z blízka vypadalo větší, ale hluboké určitě nebylo. Ve středu mohlo mít nanejvýš necelé dva metry. Lákaly mě kameny v jezírku. Přistoupila jsem k prvnímu, který byl ještě z půle na souši. Vyzkoušela jsem stabilitu s balerínkami, ale slavné to nebylo. Rozhodla jsem se vyzout. Bosa jsem to zvládala o poznání lépe. Poskakovala jsem z kamenu na kamen, až jsem se dostala do blízkosti toho největšího balvanu. Nejdříve jsem na něj dala jednu nohu a obě dvě ruce a snažila jsem se na něj vyšvihnout. Nebylo to vůbec složité. Posadila jsme se na kámen a jednu nohu nechala viset volně ze strany balvanu. Stačilo si trochu poposednout a nohu jsem si mohla namočit do vody. Také jsem tak udělala. Užívala jsem si tu čirou tekutinu na špíčkách prstů. Byla osvěžující. Sluníčko bylo také příjemně hřejivé. Užívala jsem si to se zavřenýma očima.

„Není studená?“ uslyšela jsem odněkud.

Otevřela jsem oči a otočila jsem se za známým hlasem. Byl to Demetri. Měl na sobě bílé tričko, pod kterým se mu rýsovaly svaly. Černé upnuté džíny mu prodlužovaly postavu. Ležel na trávě na boku a jednou rukou si podepíral hlavu. Měřil si mě rudými kukadly a na tváři mu hrál přiměřený úsměv, na který bezesporu dokázal sbalit všechny ženy. Byl nádherný. Sakra, Terezo! Probuď se! Co je tohle za upíra? Napochoduje si sem a bez námahy se mi dostane pod kůži.

„Ne, není. Je příjemná.“

Snažila jsme se o nerozhozený výraz. Jeho přítomnost mi nevadila, ale dokázala mě vykolejit. A to se mi rozhodně nelíbilo.

Snad se Vám to líbilo. Budu ráda za jakoukoliv odezvu. Děkuji ;)

Autor: Faye (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bláznivý život - 3. kapitola :