Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bloody beauty - 10. kapitola

19.02.2010 (20:45) • RenesmeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1501×

Seděla jsem v lavici. Dívala jsem se do otevřeného sešitu a nechápala jeho obsah. X na druhou plus tři pětiny mínus šest se rovná osm x plus x na tření mínus čtyři. - (pozn. Nevěděla jsem, jak na počítači udělat tento vzorec) – Co to je? Mínus x, plus x? Vůbec jsem netušila co mají ty dvě čárky, neboli x, co společného s matikou nebo to byla trigonometrie? Co bylo vlastně dneska za den? Která byla vlastně hodina?

„Rosalie? Jdeš na oběd nebo ne?“ Zatřásl někdo se mnou.

„Co?“ překvapeně jsem se podívala na činitele toho zvuku, který se mi jevil jako hlas.

„No, zvonilo asi už před šesti minutami.“

„Ehm… Aha a co tu děláš ty tak dlouho?“

„Utírám tabuli, zasouvám židle, odnáším třídnici,“ řekl kluk a narazil si brýle na nos.

Nikdy jsem si ho nevšimla, i když já si nevšimla tolika lidí… Kývla jsem na něj hlavou a zvedla se. Jen jsem se postavila, židle už byla nahoře. Tak proto mě asi poslal pryč. Vzala jsem si do rukou sešit a učebnici. Pomalým krokem jsem vyplula ze třídy.

Je to možné, že už za chvíli jdu domů? Asi jsem hodně nevnímala. Moc bych se ani  nedivila, kdyby tahle hodina nebyla matika, ale třeba dějepis. Zakroutila jsem hlavou a sešla o patro níž ke skříňkám. Dole byli na gauči nějací kluci a snažili se vytlačit dvě holky z prvního ročníku. Takové stupidní problémy. Místo toho, aby byli rádi že si vedle nich vůbec sednou.

Sklopila jsem hlavu dolů a začala si odemykat skříňku. Vložila jsem do ní věci a vzala si peněženku, abych si mohla koupit nějaký ten oběd. U kalhot se mi znovu rozezněl mobil. Po několikáté za tenhle den. Už mi to lezlo na nervy.

„Sklapni!“ zakřičela jsem na něj a mrštila ho do skříňky.

Práskla jsem i jejími dveřmi a zamkla ji. V šatně bylo ticho a když jsem procházela kolem té gaučové party, dívali se na mě jak na postrach. Nebo spíše na někoho kdo se zbláznil. A vůbec, nebyla jsem teď blázen? Možná ano.

Spolužáci mi uhýbali v cestě a tak jsem se do jídelny dostala neuvěřitelně rychle. Nevěděla jsem proč, mi uhýbají a ani jsem to vědět nechtěla. Také hovor utichl a fronta se někde ztratila když jsem vešla do dveřích.

Koupila jsem si ani nevím co a dala to na tácek. Byla to nejspíš pizza, jablko a hranolky? Popadla jsem tácek a zamířila si to k mému stolu. Nebo spíše ke stolu teď již Cullenových. Od jejich příjezdu si nesedli jinde. Zamračila jsem se, jak někdo může být tak vlezlý?

„Emmette. Je to jen holka.“ Slyšela jsem něčí hlas od stolu.

Zarazila jsem se v půlce kroku. Byla jsem asi jen v půlce jídelny, ale přesto jsem slyšela ten rozhovor čistě a jasně. Nejspíš kvůli tichu které tam vládlo. Jen někdo něco zašeptal, ale tenhle hlas byl bez známky po skrytí.

„Já… Prostě jen se na ní podívej.“

„No a? Není nijak pěkná.“

„Ale Jaspre, to nejde, ty máš Alici. Ona… Rosalie je kouzelná.“

„Cítím to z tebe, ale co tě tak okouzlilo?“

„Nevím,“ hlesnul, ale pak hned polohlasně dodal, „její krev nebo krása? Nevím neumím si jí představit bez těhle věcí.“

„Myslím že kdyby nebylo té krve, tak se na ni ani nepodíváš,“ opáčil Jasper znovu.

„Takhle to není, jí si nejde nevšimnout, i kdyby byla bez krve a byla úplná šereda.“

„Ne, podle mě z ní dělá krásnou jen ta krev,“ stál si na svém Jasper.

Vyvalila jsem oči a tác upustila na zem. Dívala jsem se směrem k nim a oni směrem ke mně. Věděli to? Určitě ano, jinak by se nezmiňovali o krvi. Cítila jsem jak mi povolila čelist a do očí se mi nahrnuly slzy.

Jejich pohledy byly překvapené, ostatně jako od každého kdo na mě hleděl. Na nic jsem nečekala a vyběhla z jídelny. Zastavila jsem se jen u té skříňky a vzala si kabelku s mobilem a klíčemi. Mobil zase začal zvonit. Vypnula jsem to a po tváři se mi začali řinout nové slzy.

***

Práskla jsem za sebou dveřmi. Stejně jako včera. – Když jsem vyhodila Paula. - Bylo mi ze všeho na nic. Během cesty mi mobil zvonil asi ještě pětkrát. Nechápu kdo mě pořád shání. Sesunula jsem se  na zem a dala si tvář do dlaní. Bude někdy něco v pořádku a budu moct mít jedno tajemství nebo minulost bez toho, aby mi ji někdo připomínal?

Položila jsem si obličej do dlaní a upevnila své tělo v sochu. Bylo mi špatně, bylo mi na omdlení, bylo mi na umření. Nejdřív ten rozchod s… Nikým a pak se Cullenovi musí dozvědět o mém problému a řeší to nahlas u oběda jako by se nic nestalo  a… Zatřásla jsem hlavou.

Opřela jsem si teď hlavu o dveře a nechala slzám volný průběh. Přeci se jednou musí ukončit nebo ne? Na chvíli jsem uvažovala jestli slzy, ty malé krůpěje vody, jestli můžou plynout z očí do nekonečna. Došel by jim někdy zdroj? Ne, asi ne.

I když jsem přemýšlela nad touhle blbostí, byla jsem i za to vcelku ráda, alespoň nějaké odreagování od té bolesti. Připadala jsem si teď na světě zbytečná, k ničemu. - Co bych tady tak mohla dělat?  Člověk žije pro to, aby měl děti, jenže já je mít nemohla. Ne, bez toho aby k tomu byl použit nějaký muž a teď se mi jevili ještě jako horší stvoření než předním. – Mohla bych se jednoduše zabít.

Jak? Třeba jako máma… Kulka do spánku. Ano, to by bylo rychlé, bezbolestné, osvobozující. Nikdo by tady pro mě netruchlil. Měla bych vůbec pohřeb? Možná ano, možná ne. Nevím, ale rozhodně jsem to chtěla zkusit.

Nevěřila jsem v posmrtný život, takže bych se to ani nedozvěděla, ale byla bych pryč. Volná. Možná vymazána z planety nebo dána do jiného těla. Toho krásného nevědoucího novorozeněte z každého druhu.

Zvedla jsem se ale v půli kroku jsem se zarazila. Máma měla pistoli od policajta. U mě nikdo takový nebyl. Zhroutila jsem se znovu na zem v beznaději. Už ani poslední přání si nemůžu dopřát? Jen bezbolestná smrt. Jedna malá, krátká. Tak, jak jsem si to chtěla vypsat do knihy osudu.

Co bych teda měla použít? Žiletku na podřezání žil? Bylo to příliš bolestivé a pomalé, na to abych si netroufla a ke všemu, ta krev jen z dávného obrázku, který jsem teď viděla velice jasně mě děsil. – Vyrazila jsem dveře. Vana od krve, krvavá voda, krvavá podlaha, umyvadlo, topení, pračka. U toho všeho ležela Petra. Její zrzavé vlasy byli jen o něco světlejší než krev. Pořezaná ruka u obličeje z které jí vytékala další rudá. Rozkašlala se, dusila se ve vlastní krvi, sípala, prosila ať už to skončí. Proklínala Jaye loučila se se světem. S mámou, tátou, Carol a se mnou.

Rozvzlykala jsem se na novo. Takhle bych nechtěla skončit. Bylo to příšerné. Divím se, že jsem ji stihla zachránit. Byla už téměř bez krve. Musel nad ní být nějaký anděl strážný, ale já na ně vlastně nevěřím. Měla tedy pouhé štěstí. Dítě štěstěny.

Najednou mě přepadly výčitky. Možná kdybych jako malá nezačala bláhově uklízet, zachránila bych mámu, stejně jako Petru, ale ona měla předci ránu v mozku a to je blesková smrt ne? Nebo taky trpěla než konečně zemřela? Přála si to vrátit zpět? Být u mě?

Mobil se mi znovu rozezněl. Ten hrozný děsící zvuk, jak z hororu. Poprvé za den jsem se odhodlala podívat se na display. Měla jsem tam asi čtyřicet nepřijatých hovorů od různých čoklů. Že si dělali tu práci, mohli raději ohlodávat kost a nechávat se drbat svými páníčky.

Tahle jízlivost mi přišla v hod. Uklidňující. Konečně jsem si i já mohla nějak ulevit. Nepomáhalo to úplně, ale zjistila jsem, že zlobením na někoho si nepomůžu, ale za to jízlivost, urážky, oplácení a děláni bolesti druhým. Tohle bylo osvěžující jako letní sprcha. Mohla jsem se znovu nadechnou a přemýšlet trochu normálně.

I když normálně, asi nebylo to pravé slovo. Mysl jsem měla plnou urážek, ale za to byla tato slova osvobozující. Usmála jsem se. Počkat, nad čím? Nad tím, jak hnusná jsem teď byla k celému světu? Jak jsem toužila podpálit všechny věci a zahrabat je do země?

Ne, nechci být hrozná. Radši budu trpět, než abych obviňovala ty, kteří za to nemůžou. Ale nebudu obviňovat ani ty, kteří za to můžou určitě, jen sebe.

Po tváři mi pořád proudily slzy. Pomalu jsem je ani nevnímala. Z jejich ledových polibků se staly jen lehké dotyky na tvářích. Jako příznaky z minulosti, které se snaží dostat zpět do mysli. Snažila jsem se od toho utéct, ale jak utéct od vlastního těla?

Z ničeho nic mě objaly ledové paže a já pak necítila zem. Chtěla jsem začít křičet, ale když jsem si uvědomila, že by to mohly být paže anděla, výkřik jsem v sobě zadusila. Když jsem ale pod sebou ucítila měkkou sedačku uvědomila jsem si, že nadpřirozeno neexistuje a z hrdla se mi konečně vydral zadržovaný křik.

„Klid Rose to jsem jen já. Pšššt to bude dobré,“ konejšil mě něčí hlas.

Zvedla jsem hlavu na horu a chvíli zaměřovala osobu nade mnou. Přes slzy to šlo hůře, ale i tak jsem zjistila, že se jedná o Emmetta. Na chvíli jsem se zarazila. Co tu dělá? Ale pak jsem si opřela hlavu o jeho rameno a pokračovala ve vzlykání.

Rukou mi začal přejíždět po zádech. I přes látku jsem cítila jeho chladnou kůži. Naskočila mi z toho husí kůže a začala jsem se klepat zimou. Bylo to možné že mi je zima z člověka? Nebo spíše že člověk mohl být tak ledový?

„Co tu děláš?“ zeptala jsem se.

„No… Měla si vidět tvůj výraz. Z ublíženého štěněte ses změnila v nasraného ratlíka. Nikdo nevěděl co se děje.“ Zasmál se při vzpomínce.

„Jak… Jak jste to zjistili a… Proč jste to museli řešit?“ dostala jsem ze sebe.

„Co jsme zjistili.“

„S tou nehodou,“ řekla jsem a Emmett vyvalil oči.

„Co se ti stalo? Nejsi poraněná?“ vyhrkl a začal mi zvedat paže a tak.

„Co blázníš?“ zasmála jsem se mu.

Jen zatřepal hlavou. Nemám ho ráda, je to chlap, ale bylo mi s ním fajn. Takovou bych chtěla sestru. Možná, že kdyby byl holka, oblíbila bych si ho. V každém případě jsem teď ale byla za jeho přítomnost i ráda, i když mi pořád bylo na nic.

„Kdo tě tak naštval?“ zeptal se najednou.

„Co?“ Vyjeveně jsem se na něj podívala a on ukázal na můj rozmlácený mobil.

„Asi jsem s ním trochu silněji uhodila,“ špitla jsem a Emmett se zase rozesmál.

„To nechci vidět tvojí silnou ránu.“ Zašklebil se a já společně s ním.

Lehce jsem ho bouchla do ramena a on se začal usmívat od ucha k uchu. Ještě se pochechtával, ale za chvíli ho to přešlo. Vdechovala jsem jeho vůni. Byla stejně mrazivá a jemně štiplavá jako teplota jeho kůže. Připadal mi takový každý člověk? Asi jsem strávila moc času s vlkodlaky.

„Ty Rose?“ řekl z ničeho nic Emmett.

„Hmm??“

„Co tě tak rozhodilo v té jídelně,“ zeptal se a mě znovu projel mráz po zádech.

Odtáhla jsem se od něj až na konec gauče a on se na mě nechápavě díval. Přitáhla jsem si kolena k bradě a přemýšlela, jestli si to mám připomenout. Nakonec jsem si řekla ano, nic víc než ta bolest před chvílí nebude horší a možná to přestanou říkat. Aspoň přede mnou.

„Moc se mi nelíbila vaše konverzace,“ špitla jsem. Emmett se díval nechápavě a pak se zamyslel, když mu to došlo vyvalil oči tak, že jsem myslela že mu je pomůžu hledat na podlaze.

„Počkej tys to slyšela? Jak? Vždyť si stála půl jídelny od nás.“

„Mám dobře vyvinutý sluch.“

„Aha… No tak ty asi tušíš. Promiň, nechtěl jsem-“ soukal ze sebe ale já jsem ho přerušila.

„V pořádku jsem zvyklá že mě lidé kvůli minulosti uráží, jen jsem nemyslela že i vy. Zdáli jste se mi takoví, že se nedáte ničím oklamat, ničím ošálit.“

„Počkej, teď nevím o čem mluvíš.“ Nakrabatil čelo.

„Měla bych ti být za to vděčná, ale já už jsem tě slyšela o tom mluvit s Jasperem takže… Chci jen aby jste mi to nepřipomínali. Minulost totiž moc bolí.“

„Co ty jsi vlastně zač?“ zeptal se udiveně Emmett a pozoroval každý můj pohyb.

„Člověk na brzském pokraji zhroucení.“

„Proč?“

„Všechno na mě dopadá.“ Pokrčila jsem rameny a pokusila se o úsměv.

„Minulost, seznámíš mě s ní?“

„Máma…“ nedokončila jsem, neměla jsem sílu.

„Zemřela, četl jsem to v tvé kartě. Prý jsi byla na tom špatně s psychikou,“ řekl a já se zasmála. Jak ironické.

„Muži, všichni v mém životě okolo mě jsou lháři, zrádci, hajzlové. Doktoři taky. Máma se zabila kvůli tátovi, nebavilo ho být tátou. Psychologové mi nepomohli. Mám pošramocenou psychiku i teď, z tohohle se nejde dostat. Po tom, jak se ke mně ten hnusák chtěl přišplhat, protože jsem mířila výše než byl on. Jey, ten hajzl kvůli kterému se Petra málem zabila. Oscar, který opustil tetu jen kvůli tomu, že se mě ujala. Paul protože je děvkař.“ Poslední větu jsem zavrčela mezi zubama.

„Ty asi nemáš muže moc v lásce, co?“

„Nenávidím je,“ přiznala jsem.

„Tak to abych řekl Carlisleovi, ať ze mě udělá holku. Teda, pokud ti nevadí lesby.“

„Prosím tě, proč bys šel na holku?“

„Příjdeš mi fajn a chci se s tebou bavit,“ řekl, ale pak se zamyslel a dodal „a aby mi v tom nepřekážela žádná psychická újma.“

„Stejně bys byl pořád pro mě muž.“

„Mám to ale smůlu,“ zanadával ironicky, ale koutky mu cukaly.

„Příšernou,“ přitakala jsem a oba jsme se zasmáli.

Moje shrnutí povídek

Autor: RenesmeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bloody beauty - 10. kapitola: