Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bloody beauty - 13. kapitola

13.03.2010 (13:30) • RenesmeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1547×

„Rosalie! Rosalie vzbuďte se. No tak!“ křičel na mě nějaký hlas a ledové ruce mi cloumaly tělem.

Zamžikala jsem očima a dívala se kolem sebe. Ležela jsem na podlaze od auta. Nade mnou Demetri a cloumal mým tělem. Rychle jsem vyletěla do sedu. Jen tak, tak že jsem se nesrazila s jeho hlavou. Byla jsem v autě. V tom BMW, které před chvílí bouralo.

„Co se stalo? Kde to jsme?“ nechápala jsem.

„Vy jsi to nepamatujete slečno?“ zeptal se a nadzvedl jedno obočí.

Jasně, pamatovala jsem si to, ale asi něco jiného než bych měla. Já si pamatovala paniku, strach, bolest, temnotu a ledové ruce. Přesně ty stejné, které mě vzbudili. Ruce řidiče. Pomalu jsem vylezla z auta, ale hned jsem se skácela na všechny čtyři, točilo se mi v hlavě.

„Pozor,“ zasmál se Demetri, když mě viděl, že jsem dopadla.

Připlazila jsem se na okraj silnice. Cítila jsem, jak se mi dere do krku obsah mého žaludku. Ještě to dobré jídlo z Biloxi. Chvíli jsem čekala, a když už jsem myslela, že se nic nestane, vyzvracela jsem se. Bylo to hnusné, cítila jsem na jazyku i hořkou žluč.

„Co se stalo?“ zopakovala jsem znovu svou otázku.

„No,“ odmlčel se a poškrábal se na hlavě. „ jeli jsme autem do Voltery a vy jste usnula. Začala jste s sebou strašně kroutit a křičet. Myslel jsem, že vás snad někdo vraždí, ale nevraždil kupodivu. ´Demetri pozor!´zakřičela jste a já se podíval na cestu. Nic tam nebylo, vy jste se sebou začala mlít a spadla jste se sedadla. Docela jste se i potloukla, jak vidím.“ Smál se mi.

„Takže my jsme nevybourali do stromu?“

„Ne slečno,“ usmál se.

Ještě chvíli jsem klečela a dýchala čerstvý vzduch, i když tohle co bylo v Itálii se čerstvým vzduchem nazvat nedalo. Bylo tu dusno jak na Sahaře a na té jsem byla.

Snažila jsem se uklidnit pohledem na krajinu. Když neuvidím žádný náznak nehody, budu vědět, že se nic nestalo a že má Demetri pravdu. Přesto, ten sen byl tak živý, že bych vsadila vše na to, že to byla realita.

Okolo byla jen suchý hustý travnatý porost. Jen blízko okraje bylo asi pět stromů. Čtyři menší stromy a všechny byli divné skroucené, jen den pátý největší byl nalomený, nebo se mi to jen zdálo?  Vypadal i na to, že mu chybí skůra.

Určitě jsem měla pravdu, ale Demetri mi to tajil. Asi měl, neměla jsem se snad dozvědět, že jsme měli bouračku? Pohled jsem sklopila na své dlaně. Každou z nich zdobili drobní ranky a ty pokračovaly až po předloktí a ž k paži. Zatajil se mi dech, ale nedala jsem nic najevo. Tohle jsem nemohla mít s pádu ze sedadla.

„Kam jdeš!“ zavrčel na mě Demetri, když jsem si stoupla a zamířila ke stromům.

Ignorovala jsem ho a šla dál. Znovu zavrčel a chytl mě za zápěstí. Snažila jsem si toho nevšímat, ale nešlo to, když mi s ním trhl. Měla jsem pocit, že mi v něm ruplo, ale nejspíš ne. Jen mě ukrutně začalo bolet místo, kde prsty svíral mé zápěstí.

„Ptal jsem se tě, kde jdeš!“ zavrčel znovu.

Otočila jsem se přímo na něj. Byl o hodně větší než já. Postavila jsem se na špičky a dívala se mu do očí. Vyškubla jsem se mu a měla jsem co dělat, abych nezačala fňukat bolestí. Snažila jsem se zabránit i slzám a podařilo se mi to. Zhluboka jsem se nadechla a vložila všechnu svou energii do toho, abych na něj zavrčela, jak nejhrozněji jsem uměla. Ustoupil minimálně o pět kroků a nevěřícně se na mě díval.

„Co ty seš zač?“ ptal se spíš sám sebe než mě. Mě se zatím neopovážil tykat.

Otočila jsem se a šla ke stromu, ale znovu se vyskytl přede mnou a já narazila do jeho kamenné hrudi. I přes kápi i triko jsem cítila ten chlad, který si uchovával. Silně jsem do něj strčila, že trochu zavrávoral, ale udržel se.

„Nestůj mi v cestě,“ zavrčela jsem.

„Co tam chceš dělat?“

Na chvíli jsem se zamyslela. Mohla jsem mu říct rovnou, že chci jít očumovat strom, ale to by mi asi jen tak nedovolil. Musela jsem vymyslet výmluvu, proč bych chtěla jít ke stromům a abych utržila co nejméně zranění. Už dávno jsem přestala doufat, že je to muž od módní branže. Takhle by se ke mně nechoval.

Nesměla jsem se ale rozptylovat. Proč bych chtěla jít mezi stromy. Proč lidé v normálních situacích chodí mezi stromy? Já jsem mezi ně nechodila, ale ostatní určitě jo. Nasbírat ovoce? Podívala jsem se na strom, těžko byla to jedle. Tak co třeba…

V hlavě jsem viděla útržek seriálu Simpsnových, na které jsem se dívala, když jsem byla malá. Byl tam ten Bártův pes. Jak jen se jmenoval? Zaklepala jsem hlavou, tohle jsem teď nepotřebovala vědět. Šel kolem stromu, zvedl nohu a občůral ho. No jo! Lidé přeci chodí mezi rostliny, když se jim chce na záchod a on není někde blízko.

„No? Já stále čekám na odpověď.“

„Chce se mi na záchod,“ řekla jsem a po tváři se mi roztáhl vítězný úsměv.

Demetri něco zamručel a zalezl do auta. Uvnitř mě jsem jásala jak malé dítě. Děkuji Spasiteli! Pejsku, ty jsi prostě jedinečný pes, tebe budu mít ráda. Křičela jsem na postavičku v duchu. Plná nové energie jsem se rozběhla mezi stromy.

Zastavila jsem se u nich a čapla si, aby to nebylo nápadné. Pak mi ale došlo, že tak bych si asi podle všeho počůrala kalhoty. Ach jo, ten nápad nebyl zrovna dokonalý. Podívala jsem se k autu, jestli se na mě dívá. Jinak bych si nemusela rozepínat kalhoty, bohužel na mě upřeně hleděl. Nejspíš úchyl.

Rozepnula jsem si knoflík a rozporek a pak mu rukou něžně naznačila, ať se dívá laskavě jinde. Zamračil se a otočil hlavu na opačnou stranu silnice. Sesunula jsem si kalhoty ke kotníkům, kdyby náhodou a očima projížděla strom.

Byl vážně nalomený. Skůra byla čerstvě vyrvaná, podle její měkkosti. Na zemi se povalovalo pár střepů od předních světel, ale co mě nejvíc upoutalo, viselo na větvi. Kromě malého chomáčku blonďatých vlasů – určitě mých – tam byl i urvaný kousek bundy.

Teď jsem si všimla, že mi není tak teplo. Bundu jsem si nikde neodkládala a při nárazu jsem ji musela mít na sobě. Tak to mu teda nedaruju! Hned jak přijdu k autu, budu vyzvídat. Koukla jsem se ještě na druhý kmen a tam byly šmouhy po krvi – zase určitě moje - .

Podívala jsem se k autu, zrovna jak se Demetri otáčel ke mně. Rychle jsem si stoupla a začala natahovat kalhoty. Viděla jsem, jak se mu napnula tvář a hned se díval jinde. Aspoň že tak. Vydala jsem se pomalým krokem k autu.

Demetri se pořád díval jinde a tak jsem mu zaklepala na okýnko. Trochu sebou trhl a podíval se na mě. Měl černé oči, ale ještě před chvílí byly určitě tmavě hnědé. Zatřepala jsem hlavou. Nebudu předci řešit hlouposti, jako jsou jeho oči.

„Potřebuješ něco?“

„Ano, moji bundu. Chtěla bych se do ní v autě zabalit je mi trochu zima,“ řekla jsem nevinně.

„Zapnu topení,“ řekl a hned šahal na zapínání.

Tak to teda ne. Zamračila jsem se a rukou jsem zastavila tu jeho. Byla jsem nahnutá přes celé okýnko, takže měl můj výstřih vlastně až u pusy. Upss…

Přikrčil se jak nejvíc do sedadla a než jsem se mohla vyprosit, přesedl si na druhé sedátko a rychle vystoupil z auta. Napodobila jsem ho a šla ke kufru, kde měli směřovat jeho kroky. Jenže on tam nebyl. Nevím, co to bylo, ale v jednu chvíli tam nebyl a v druhou otvíral kufr. Zamračila jsem se na něj ještě víc.

Než jsem ale stačila cokoliv říct, přistála na mě bunda a on už byl zase na místě řidiče. Pomalu jsem si nastoupila do auta a zavřela za sebou dveře. Slyšela jsem ho, jak si potichu počítá. To na uklidnění? Nevěděl, že to nepomáhá? Klidně si mohl počítat i do stovky.

Očima rychle kmitl do zrcátka, a když zjistil, že se na něj dívám. Rychle se začal dívat na cestu a nastartoval. Potom sešlápl plyn a to vážně rychle. Tak to bude jízda. V řízení byl výborný, to se muselo nechat. Bylo hodně točivých zatáček a on je zvládal bez jednoho podjetí kol i v té rychlosti. Jo, jeho schopnost řídit, bych chtěla mít.

Teď jsem si uvědomila, že bych si mohla prozkoumat tu bundu. Po titěrném zkoumání jako v laborce, jsem našla, že kus opravdu chybí. Chtěla jsem začít skákat a vřískat radostí že jsem měla pravdu. Chtěla jsem křičet; „Nabourali jsme! Nebourali jsme!“ a to i, když jsem věděla, že bych s toho neměla být tak ráda.

Ani jsem si to nijak neuvědomila, ale už jsme parkovali v garáži. Vzal to teda hopem. Stejně rychle mi otevřel dveře, jako by ho něco důležitého hnalo dopředu. Zamračila jsem se a o to víc jsem se loudala. To ho samozřejmě dopalovalo. Chtěla jsem si gratulovat. To měl za to zápěstí.

Vedl mě do výtahu a pak do velké světlé síně. Na hoře byli okna a jinak byla místnost anticky vybavena. Jen u masivních, dřevěných dveří byl moderní stolek s počítačem, za kterým seděla nějaká žena a něco si do něj ťukala. Tak že by předci jen mě zavedl správně?

Usmála jsem se a vydala se k ženě. Buď se přehlídka měla pořádat na hradě, nebo to byl předělaný hrad na hotel a nebo hodně starý hotel. Demetri mě zase chytl, ale já se mu vytrhla a šla k ženě. Zvedla zrak a dívala se na mě. Potom mě zkoumala a mile se na mě usmála.

„Dobrý den. Jsem Rosalie Lilian Hale, měla bych mít tady někde přehlídku, nebo zatím pokoj.“

Žena se na mě dívala jak na blázna. Potom se podívala za mě a něco si naťukala do počítače. Podle toho, co jsem viděla. Zadávala někde mé jméno. Asi jestli jsem vůbec patřím. Chvíli se mračila, ale když se podívala znovu za mě, zase se rozzářila.

„Dobrý den jsem Gianna. Doufám, že jste měla příjemnou cestu s našim Demetrim. Poslali jsme pro vás našeho nejlepšího zaměstnance.“ Vážně? Mě tak nepřipadal.

„Mohla bych si s ním na okamžik promluvit?“ zeptala se mě Gianna. Asi si všimla té modřiny, co jsem měla na dlani.

„Samozřejmě,“ usmála jsem se.

Ukázala mi na židli, kde seděla ona a sama se vydala na konec místnosti a Demetri ji poslušně následoval. Uvelebila jsem se na židli a napnula co nejvíce uši. Chtěla jsem si poslechnout jejich rozhovor. Něco mi říkalo, že bude zajímavý.

„Ty si se zbláznil?“ vyjela po něm potichu a mě se vytvořil na tváři úsměv. Do něj holka!

„Ne.“

„Demetri, ale to nejde. Ona je modelka a slavná! Budou se po ní ptát.“

„Na letišti byl i někdo jiný, prostě řeknou, že nedorazila.“

„Proč jste si ji vybrali,“ vydechla a mě připadalo, jako kdyby se za chvíli měla rozbrečet.

„Aro si chce zkusit něco nového. Však sama sis ji spletla.“

„Ano. Jak skončí?“

„Rychle.“

„Chudák holka,“ povzdechla si znovu.

„Asi mi jí je taky líto.“

„Já skončím stejně?“ zeptala se a šlo slyšet zoufalství v jejím hlase.

„Ne Gianno. Neskončíš. Za to ti ručím,“ řekl a objal Giannu.

Možná jsem se v Demetrim pletla. Možná dokázal být i lidský. Ti dva se na mě podívali a já se snažila vypadat strašně zaměstnaně při pozorování jejich stropu. Byl ještě pravý nebo replika? Oba se ke mně vydali a Demetri mi bez jediného slova naznačil, ať jdu za ním.

Zvedla jsem se a šla. Ještě předtím jsem ale Gianně poslala povzbuzující úsměv. Musela vědět že jí aspoň já fandím. Sice jsem nevěděla v čem, ale chtěla jsem, aby to věděla. Vlastně celý jejich rozhovor byl záhadný. Pokrčila jsem rameny a vešla do sálu.

Z druhého konce vyšla nějaká bruneta a za ní několik lidí. V sále už byli nějací, ale jiní než ti v průvodu. Tihle byli všichni stejní a ledoví. Začínala jsem mít malé podezření. Otočila jsem se za sebe, ale nikdo tam nestál. Jen dřevěné dveře. Podívala jsem se po místnosti. Demetri stal u tří trůnů, mezi nějakými muži. Tohle mi začalo být až moc podezřelé.

„Prosím klid,“ zatleskal jeden muž na trůnu a pokračoval. „všechny vás dnes vítám na našem hradě. Nechť hostina začne.“ Když to dořekl, ze všech stran se začali ozývat výkřiky.

Dívala jsem se kolem sebe. Lidé tady rychle padali na zem. Ti jiní. Ti bledí je drželi kolem pasu a kolem krku. Vypadali, jako kdyby tančili tango a při tom je jemně laskali na krku. Vydávali při tom i stejný zvuk. Dívala jsem se na jednu drobnou dívku. Byla to taky blondýna. Právě odhodila malého roztomilého chlapce bezcitně na zem. Hodila mi ho přímo k nohám!

Zvedla jsem ho a schovala ho před tou dívkou v náručí. Byl malý, roztomilý. Měl černé kudrnaté vlásky. Trochu mi i připomínal Emmetta. Usmála jsem se. Byli si podobní.

Mé zasnění vyrušilo ale zavrčení u mě. Ta blondýna. Podívala jsem se na ni a ona si utírala krvavou bradu. Nevšimla jsem si, že by někde upadla. Pozorovala jsem její kroky. Dívala se upřeně na mě. Uchopila muže, co stál přede mnou a lehce mu zlomila vaz. Kousla ho do krku a zase se ozval ten cucací zvuk. Na chvíli se zastavila a podávala mi tělo muže. Nakrabatila jsem nos. Nechápavě se na mě podívala, ale zasmála se. Vzala si ho zase k sobě a utekla s ním o něco dál.

„Jane, ona je člověk. Jí to chutnat nebude,“ zamručel Demetri.

„Je moje!“ vykřikl ten muž, co popřál pěknou hostinu a jeho kostnatý prst ukazoval na mě.

„Prstem se neukazuje,“ zchladila jsem a celý sál se začal smát.

„Odvážná slova svačinko,“ řekl.

„Nejspíš jste chtěl říct slečínko,“ opravila jsem ho a on se na mě nechápavě díval.

„Co je tomu chlapci?“ zeptala jsem se ho a pohlédla na to malé dítě.

„Je mrtvý.“ Zalapala jsem po dechu. I když jsem nechtěla, mé ruce pustili chlapce k zemi a jeho mrtvé tělíčko dopadlo s ránou na zem.

„Říkal jsem si, proč svíráš mrtvolu.“

Mlčela jsem a mu se na tváři tvořil slizký úsměv. Přistoupil až ke mně a zvedl jednu svou kostnatou ruku. Prsty mi lehce projel po tváři a já se cítila zhnuseně. Cítila jsem odpor. Ne jako kdyby na mě šahal člověk, ale mrtvola. Jako kdyby tam nestál on, ale jen nějaká oživlá kostra, která mi přejížděla prsty po tváři. Jeho chlad i napovídal o jeho mrtvolnosti.

Nebrečela jsem, nevzlykala jsem. Stála jsem tam a nic nedělala. Naproti ostatním, kteří se krčili na zemi a prosili o život. Když zemřít… tak důstojně. Důstojně. Ještě včera jsem zvažovala jak se nejlépe zabít a bylo mi jedno, co bude s mou důstojností.

„Ty se nebojíš?“ zeptal se zklamaně muž.

Musela jsem se zamyslet. Bojím se ho? Odpověděla jsem si téměř okamžitě. Ne. On byl muž, nebyl o nic nebezpečnější než ti, kteří mi ublížili. Jenže oni vypadali jen o něco, víc živěji a taky neměli chuť mě zabít, nebo možná jo co já vím?

„Ne, měla bych snad?“

„Před tebou stojí anděl smrti.“

„Já myslela, že andělé mají být krásní,“ zasmála jsem se.

Můj smích zněl strašidelně. Jako z hororu. Podívala jsem se muži do tváře a v ní se mu lesklo značné zklamání, že mi nenahání strach.

„Nepřipadám ti krásný? Tak co třeba démon smrti?“ otázal se. Špatně.

„Démoni jsou zrozenci pekla. Peklo stvořilo ženy a ženy jsou krásné, takže démoni taky, ale ty nejsi.“

„Co bych podle tebe měl být?“

„Smrt.“

„A ty se nebojíš smrti?“

„ Měl si přijít včera. Uvítala bych tě s otevřenou náručí, i když jsem si i tvář smrti představovala krásnější.“

„To je škoda, že jsem to promeškal. Neboj, teď to půjdu dohonit,“ zašeptal a odhrnul mi vlasy z šíje.

Dala jsem si je zpátky a podala mu ruku. Nechápavě se na mě díval. Jako na chorého. Kdo v poslední době ne? Usmála jsem se nad tím. Oni mě nechápali. Existuje vůbec někdo kdo mě chápe?

„Na můj krk nešáhneš. Když mě chceš zabít, tak jen pomocí tepny co mám na ruce.“

„A nechceš náhodou. ať tě vysaju z břišní tepny?“ začal se rozčilovat.

Já taky. Zamračila jsem se a vrazila mu ruku přímo k puse. Chvíli se na ní díval jak na cukrátko a potom se začal s pootevřenými rty sklánět k tepně. Cítila jsem jeho ledový dech a pomalu i jeho tvrdé kamenné rty.

„Aro ne!“ vykřikla nějaká žena a já se podívala tím směrem. Byla to Gianna.

Moje shrnutí povídek

Autor: RenesmeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bloody beauty - 13. kapitola: