Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bloody beauty - 3. kapitola

15.01.2010 (18:00) • RenesmeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1603×

„Aaaaaa! Pomoc!“ zakřičela jsem.

„Rosalie, neblbni to jsem já Emmett Cullen.“ Řekl ten chlap nade mnou.

„Lekla jsem se tě blbečku! Co tady děláš!“ zeptala jsem se ho a cítila, jak můj hlas řeže.

„Zaprvé přestaň na mě ječet! Bolí mě z toho uši, za další jsi zkolabovala a kdybych tě nechytl tak máš roztřískanou hlavu.“ Zavrčel na mě, ale bylo slyšet, jak je na sebe pyšný.

„Nemohl si mě chytnout, byl jsi na druhé straně místnosti.“ Protestovala jsem.

„Tobě se vygumoval mozek teď, nebo máš časté výpadky.“

„No dovol!“

„Řekla jsi, že se tvoje máma zabila a najednou si zbělala, Carlisle mě teda poslal s tebou do kuchyně, že nevypadáš dobře, ať se napiješ vody a zrovna jak si pila, jsi sebou málem kiksla na zem, teda tvoje tělo, hlava měla namířeno na roh kuchyňského stolu.“ Řekl a já se při té představě otřásla.

Všude by byla samá krev, kaluže krve, kaluže mojí krve. Brrrr… to bylo děsivé jen to říct, ale vidět to, by byla noční můra. Sice mi Emmett lezl na nervy, ale tuhle podívanou bych mu vážně nechtěla dopřát, tváří se jako silný chlap, ale je mu proboha jen devatenáct let!

„Díky.“

„Jo nemáš zač, hele není ti zima?“ zeptal se mě.

„Proč?“ nadzdvihla jsem jedno obočí.

„Co chvíli sebou otřeseš.“

„Ne… já… jen… ehm… jen jsem si představovala, tu… tu krev a spoušť kolem sebe.“ Soukala jsem ze sebe.

„Jo to já taky.“ Řekl a v očích mu vzplanuly jiskřičky, z čeho?

Dívala jsem se dál na Emmetta, který měl nepřítomný pohled. Byl asi zahleděn do svých myšlenek. Bylo to ale děsivé, každou chvíli si totiž olízl horní ret a tvářil se vážně spokojeně. Ještě v tom nasvícení měsíce vypadal ještě strašidelněji, jako zrůda.

„Ještěs mi neodpověděl.“ Přerušila jsem jeho chod myšlenek.

„Na co?“

„Co tady děláš?“

„No říkám, mám tě hlídat. Kdybys náhodou zvracela, byla náměsíčná nebo tak.“

„Nejsem náměsíčná.“

„Ale jak jsme to měli vědět? Známe se jeden den.“ Zazubil se na mě.

„Přesně a ty už si u mě v posteli.“ Zamračila jsem se a on dostal záchvat smíchu, vážně vtipné.

„Fajn vědět, že to tak bereš.“ Mrkl na mě.

„Možná pro tebe, hele a teď vypadni chci se vyspat. Východ asi znáš.“ Zamumlala jsem a “omylem“ jsem mu rukou vrazila do obličeje.

„Promiň.“ Řekla jsem a už se těšila, až postel budu mít pro sebe.

„Nejdu, za chvíli stejně stávám.“

„Mohl bys jít aspoň do jiného pokoje?“

„Ne, přece ti nebudu rezestílat další postel, tahle je dost velká pro dva.“

„Skvělé.“ Řekla jsem suše a zavrtala se do peřiny.

Ráno jsem se probudila a v nose mě šimrala čerstvá vůně palačinek. Nechápala jsem, jak tady mohou vonět, když je nikdo nedělal, ale jen jsem rozlepila oči, všimla jsem si kde ležím a došel mi můj rozhovor s nezvaným hostem. On tu ještě byl vrrrr…

Po schodech se začalo ozývat dupání, ale bylo divné, protože jsem ho neslyšela a tohle by mě probudilo. Potom se jen ozvalo otvírání dveří a mě ovál ledový vítr. Schoulila jsem se více do deky a přivřela oči. Nikdy v Biloxi nebyla taková zima,ale já tu žiju teprve měsíc, takže o tom nemůžu nic vědět. Bohužel.

Vedle nočního stolku se ozvalo zarachocení a pak mi ten blbec strhl deku. Byla jsem jen v noční košili proboha, už teď mi byla zima. Aby toho nebylo málo, chytl mě za kotníky a to byl teprve ten pravý let. Brrr…. Začal mě posunovat ke kraji postele, jako bych nic nevážila a on posouval papír.

„Co děláš?“ vykřikla jsem na něj a on se zase začal smát.

„Sice si pěkná když spíš, ale nemyslím, že by ti to pomohlo na to, aby ses vymluvila ve škole.“

„Ty nemyslíš vůbec.“ Řekla jsem potichu, tak aby to neslyšel, ale zřejmě to slyšel.

„No dovol.“ Řekl uraženě. „Já se ti tady pižlám se snídaní přímo do postele a ty takhle?“ zeptal se mě naoko uraženě.

„Jak víš, že na to nejsem alergická?“

„Dělal jsem ti přes noc krevní testy a když jsem si nebyl jistý, zašel jsem si do nemocnice víš?“

„Jasně.“ Zamručela jsem a hodila po něm polštář, který bravurně chytl a hodil mi ho zpět.

Když viděl, že se nehnu tak si jen povzdychl. Sledovala jsem Emmetta ostřížím zrakem. Přiblížil se na polovinu postele – na tu stranu kde byla snídaně - a sedl si. No byl to pololeh. Opíral se zády o stěnu. Už zase byl v mé posteli. Zamračila jsem se na něj, ale on jako by si toho nevšiml, jen natáhl ke mně ruce, obmotal mi je kolem pasu a přitáhl si mě na sebe. Tohle jsem vážně nečekala, strnula jsem v jednom pohybu. Jen periferním viděním jsem uviděla, jak bere tu snídani a krájí ji na kousíčky. Když mi vidličku přiložil k ústům, nechápavě jsem se na ní dívala. Emmett si znovu povzdychl, ale pak se uchechtl a začal mi říkat: „A tohle letadlo letělo po nebi a chtělo by přistát v garáži.“ Zase jsem se na něj nechápavě podívala a on začal znova, ale jinak.

„A princezna přijela na koni a chtěla by už na zámek.“

„Co to tu prosím tě meleš?“ už jsem to nevydržela.

„No mně to Esme vždycky říkala, když jsem byl malý a nechtěl jíst. Teda, mně říkala to s tím letadlem, ale ty jsi holka a letadle tě asi moc neberou, jak jsem viděl tvůj výraz, tak jsem zkusil princeznu ne?“

„Ty mě jako teď krmíš?“

„Ne! Jak jsi to poznala?“ vykřikl a možná by i začal tleskat kdyby měl volné ruce.

„Já umím jíst sama.“

„Jo to jsem viděl. Hele tak jez už. Alice mi ještě večer přinesla oblečení, takže se jdu převléct a až příjdu, ať už to tu nevidím. Být tebou bych si pohl, protože spěcháme do školy a já tě klidně budu krmit i na obědě.“ Pohrozil mi.

Jen jsem vytřeštila oči a celou tu palačinku natlačila do sebe ještě dřív, než vyšel z pokoje. Usmál se, ale nevypadal nijak nadšeně, možná doufal, že bych to nesnědla a on mě mohl krmit. To tak. Zalezla jsem do jedné z mých koupelen a udělala si ranní hygienu. Potom jsem si zašla k mojí “menší“ šatní skříni a vybrala si jedny šaty. K nim jsem si vzala legíny a pak ještě menší doplňky.

Sešla jsem dolů s doufáním, že už Emmett odešel a já budu mít dům už pro sebe a budu si moct dělat svoje věci, ale ne on se zrovna převlíkal v kuchyni. Nakrčila jsem nos a odešla zase na horu. Vzala jsem si šedou kabelku a do ní nastrkala nejdůležitější věci. Mobil, klíče od auta, peněženku a občanku.

Seběhla jsem rychle ze schodů a mířila si to do garáže. Už jsem nasedala do auta, jenže ve dveřích se objevil Emmett  s dost nasupeným výrazem. Ach jo.

„Co si myslíš že děláš?“ zavrčel na mě.

„Jedu do školy?“  řekla jsem nevině a dělala psí oči. Ten paličák měl ale pořád svou naštvanou masku.

„No ne! Jak bych se tam dostal pak já? Sourozenci mi už odjeli, ty se děsně loudáš a ještě ke všemu Carlisle mi zakázal tě nechat řídit!“

„A Carlisle je jako co, nějaký doktor nebo co!“ zakřičela jsem na něj na zpět.

„Jo, představ si, on je doktor. Chirurg a je žádaný ve všech městech kde se objeví, je nejlepší.“

„Aha.“ Vypadlo ze mě.

„Takže uhni, ať můžu řídit.“

„Mého jeepa ne!“ zaprosila jsem.

„Máš tu snad jinačí auto?“

„Ne, jen motorku.“ Řekla jsem a ukázala na mohutné Ducati.

„Na té neumím zas já, takže jeden tvým jeepem.“

„Chudáček.“ Řekla jsem a pohladila jsem ho po kapotě.

„Jestli na něm najdu jedinou odřeninku.“

„Neboj, uvidím to dřív než ty,“ řekl a pak jen dodal. „Proč mám takový dojem, že to auto máš radši než mě?“

„Ach! Doufám že si to neslyšel zlatíčko, on pochybuje o mé lásce k tobě.“ Vykřikla jsem, jako by to byla tragédie a pak jsem přeslazeným hláskem řekla. „Nevím jak si na tom s myslí Emmette, ale dojmy máš správné.“ Řekla jsem a Emmett se jen uchechtl a rozjel se ke škole.

Moje shrnutí povídek

Autor: RenesmeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bloody beauty - 3. kapitola: