Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bloody beauty - 5. kapitola

18.01.2010 (12:15) • RenesmeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1602×

Šla jsem k parkovišti a cítila Cullenovi v patách. To byl teda zázrak. Radši jsem přidala do kroku, kdyby náhodou napadlo Emmetta zase řídit moje auto.  Hodila jsem pohled za sebe, ale naštěstí tam byla jen Alice s Jasperem. Ti mě s celé jejich rodiny nechávali být. Teda Jasper. Alice se pořád držela v mé přítomnosti.

Konečně jsem docházela k mému autíčku a těšila se z pořádné jízdy, ale jako na potvoru se o něj opíral Emmett . Takže mě vážně chce vést. Dobře, když jsem včera nedokončila ty nákupy, tak bych je mohla udělat dneska a to teď, kterému chlapovi by se chtělo jezdit nakupovat?

„Ahoj.“

„Emmette.“

„Prosím ty klíčky, mám se o tebe starat celý den.“

„Ještě že v sedm tě můžu vykopnout.“ Zamručela jsem.

„Proč zrovna v sedm?“

„No tak o půl, hlídat se musí jen čtyřiadvacet hodin deně.“ Zasmála jsem se a on se jako opozice mě mračil.

„Ale stejně teď jsou jen dvě hodiny.“ Řekl a vyplázl jazyk.

„Myslím, že nebudeš chtít jet se mnou, chtěla jsem na nákupy oblečení víš…“ naschvál jsem nedořekla.

„Nevadí.“ Usmál se jako sluníčko. „Já stejně měl domluvené nákupy s Alicí, tak ji jen přiberem.“ Zasmál se a Alice už byla u mě.

„Jsem ráda,že půjdeme spolu nakupovat.“ Řekla a byla radostí bez sebe.

„Omyl Alice, vy jste když tak doprovod, já si nakupuji co chci, kde chci a za kolik chci.“

„To já taky. Uvidíš, pomůžu ti najít něco do skříně a -“

„Alice, ty jsi to asi špatně pochopila, já nechci tvou pomoc a to že jsem chodila na přehlídky, neznamená že někomu dubu dělat panenku.“ Řekla jsem hlasem, který nestrpí odporu.

Alice se na mě zkroušeně podívala a hodila na mě velice ublížený pohled. Au, ten bolel. Hodila jsem klíčky Emmettovi a šla si sednout na sedadlo spolujezdce. Alice naskočila do zadu a kdykoliv jsem se podívala do zrcátka, měla nejublíženější tvář světa a tak jsem se přestala dívat.

Za půl hodiny jsme dojížděli k obchodnímu centru. Bylo zajímavé, že ví kde má jet, ale byla pravda že tu byli samé cedule. Tenhle obchoďák jsem měla ráda. Byl u moře a já si mohla vždycky zajít smočit nohy a relaxovat.

Vyklouzla jsem z auta a popadla kabelku. Bylo mi jedno, že ti dva ještě sedí v autě a že má Emmett moje klíčky. Kdyby se mi ztratil, přinejhorším pojedu taxi, to by nebylo až tak zlé. Proč jsem si ho vlastně nevzala už teď? Neřídila bych a oni by mi tu nemuseli dělat křeny.

Podívala jsem se po informační tabuli a rozhodla jsem se prvně zavítat do TakkoBells. Vždycky tam měli něco fajn na mě. Rozešla jsem se tím směrem, ale za loket mě chytla ledová ruka. Podívala jsem se na majitele a vražedně se zatvářila.

„Hele já si chci jít nakoupit!“ zaprotestovala jsem.

„Jo, ale taky musíš na nás počkat!“

„Za to nemůžu, že jste jak želvy.“

„Hele neurážej mě pořád!“

Držel mě v pevném stisku a já uvažovala, jestli se tam náhodou nepřilepil. Zkusila jsem se mu vytrhnout, ale marně. Pokrčila jsem nad ním rameny a Emmett ne Emmett jsem se rozešla do TakkoBells. Táhla jsem ho za sebou jako nějakou těžkou tašku, ale byla to jeho chyba. Měl se mě pustit.

„Páni holka ty máš páru.“ Řekl udiveně a poškrábal si hlavu.

„O mě nevíš věcí a teď už pojď!“ zaprosila jsem a on konečně povolil a následoval mě.

Jako velká voda se tam přiřítila Alice a začala tam obskakovat každou poličku. Jen jsem nad tím zakroutila hlavou. Přišla jsem k regálu se šaty a začala vybírat nějaké volnější, aby se daly normálně nosit po škole i po doma.

Popadla jsem jedny kostičkované šaty, jedny černé, taky jedny které vypadali jako triko a sukně. Protože už byl podzim, vzala jsem si jedny bílošedé šaty a fialové s dlouhým rukávem. Zamířila jsem si do kabinky, abych si je mohla vyzkoušet. Tyhle se mi hodně líbili.

Všechny jsem měla dobré. Byla jsem ráda za svou postavu, aspoň jsem mohla nosit vše co jsem chtěla. Zrovna jsem si oblíkala ty kostičkované šaty, když jsem v zrcadle uviděla Emmettovu hlavu. Rychle jsem se o točila. Emmettovi vysela volně a uvolněně z pantů. Po chvíli se otřepal a obdivuhodně zahvízdal.

„Emmette, mohl by jsi přestat zírat a vystrčit tu hlavu z kabinky?“

„Jo, ale těžko.“ Zahekal.

„Rose neboj, já mu pomůžu.“ Zavolala Alice a za chvíli to vytáhla.

Asi to nešlo zas tak těžko, jak si myslel. Když ho Alice odtáhla. Ona přece měla méně síly než já a mě to dalo docela práci.

„Emmette co blbneš?“ zasyčela Alice, ale byli nějak daleko.

„Já za to nemůžu!“ ospravedlňoval se.

„Jak to? Co jí tam vůbec lezeš?“

„No chtěl jsem jen zjistit, jestli tam ještě pořád je.“

„Sekl ses tam a málem ses neudržel.“

„To mi nevadí.“

„Emmette, vzpamatuj se! To že jsi jednou u ní spal, neznamená že si můžeš takhle dovolovat! Vybral sis tvrdý oříšek a podle mě ti jen tak nepodlehne!“

„Přesně tak!“ řekla jsem si potichu a ti dva ztichli. Hups.

Rychle jsem vylezla z kabinky a prošla kolem nich, se stylem ; vůbec nic jsem neslyšela. A šla zaplatit. Alice stála za mnou a taky platila, ale na rozdíl ode mne měla šatů plnou kupu.  Počkala jsem na ni, aby se neřeklo a pak jsem zamířila do obchodu s botami. Alice si šla svým směrem a Emmett šel jako ocas za mnou.

Koupila jsem si tam asi desatero párů bot a ještě k tomu nějaké doplňky. Šla jsem zase do jiného obchodu. Cenverse.  Tam měli ty nejpohodlnější boty světa. Možná by to do mě nikdo neřekl, ale v Jacksonvillu jsem nenosila –krom podpatků a balerín- jiné boty.

Nakonec se Emmett vybarvil jako skvělý pomocník –nosil mi tašky. Kupodivu mu to vůbec nevadilo. Všechny bral ochotně a při tom se tvářil jako debil.Pomalu jsem začala pochybovat o jeho psychice, ale podle toho co jsem slyšela od Alice to u něj bylo normální.

„Kolik těch tašek uneseš?“ zeptala jsem se ho, když mu nečouhal ani nos. Měl snad na sobě padesát tašek.

„Docela dost, ale byl bych radši, kdybych je mohl mít na uších a v puse, než aby mi stínili v rozhledu.

„Tak to půjdeme dát do auta.“

„Už to končí?“

„Ne, nebo možná. Mám hlad tak zajdeme na něco jako svačinu. Co ty na to?“

„Super.“ Ucedil skrz zuby.

„Hele já se o tebe starám na obědě si neměl ani loka pití.“

„Nemám hlad.“

„Anorektiku.“ Zamručela jsem a tašky na Emmettovi se začali nebezpečně třást.

„Nesměj se! Je to pravda a shodíš celý nákup na zem.“

„To by mě zajímalo, jestli něco neseš.“

„Jo, kabelku.“ Pokrčila jsem rameny a odemykala moje auto.

„Asi bys toho neměla moc kupovat.“

„Proč ne?“ zeptala jsem se udiveně.

„Alicina tradice je vykoupit skoro celý obchod.“

„Tak k tomu dokoupí vozík a nákup se poveze za autem, a nebo v něm pojede ona.“ Pokrčila jsem rameny a Emmett se zase začal smát.

„Radši to naložíme.“ Upozornila jsem ho a začala z něho brát tašky a krabice a ukládat do kufru. Když jsem mu sundala krabici od bot z výšky očí, udiveně zamžoural a vykřikl. ; „Vidím, lidi já vidím stal se zázrak.“

„Já všem říkal, že je pán s náma. Lidi poslyšte, tady náš pán vrátil chlapci zrak!“ chytl se toho nějaký křesťanský chlap, který tady chodí pokaždé a něco vykecává.

„Ups… asi bych mu to měl jít objasnit nemyslíš?“ zeptal se a zdálo se, jako by se chtěl červenat.

„Radši ne, nekaž mu radost.“ Řekla jsem prostě a on se znovu zasmál.

Moje shrnutí povídek

Autor: RenesmeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bloody beauty - 5. kapitola: