Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bloody beauty - 7. kapitola

23.01.2010 (10:15) • RenesmeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1444×

Stál tam on! Nikdo jiný, jen Paul. Ten kterého jsem kdysi milovala a možná ještě miluji. Stál nade mnou jako nějaký ochránce. V jeho stínu jsem se cítila vždy v bezpečí. I on byl radši, když mě mohl trochu bránit, ale pak to ukončil.

Rychle jsem se vyhoupla na nohy. Stejně jsem mu sahala jen do půl hrudi. Hrozně vyrostl od té doby, co jsem ho viděla naposled… před dvěma lety. Zmizel mi z života, stejně jako jeho kamarádi. Všichni mi chyběli ale on nejvíce.

„Halo, Rose, žiješ?“

„Jo… jen jsem překvapená, že tě tady vidím.“ Utrousila jsem.

„To já taky. Myslel jsem, že žiješ v Jacksonvillu.“

„Ne, už měsíc ne.“

„Sophie tě vykopla?“

„Spíše já sebe, byl to takový menší dárek pro mě.“ Objasnila jsem to a trochu se usmála.

„No jo, vlastně.“

„Co ty tady děláš?“

„No volali nám odsud, že prý tady mají nějaké problémy. Nevyřešené účty, takže chtěli poradit.“

„Jo, nemyslela jsem si, že jste tak studovaní, aby jste mohli radit. Co vás znám, tak jste většinou školu bulali.“

„No jo.“ Poškrábal se ve vlasech. „Ale to se týká něčeho jiného.“ Pochopila jsem.

„Vůbec ses nezměnila. Teda až na to, že jsi ještě krásnější a o něco větší. Jinak povahu máš stejnou.“ Uculil se na mě.

„Hmmm… díky. Ty si se vůbec nezměnil, jen si o hodně porostl.“ Zasmála jsem se a koukla na něj.

„Jo, můžeme si hrát na žirafu a okapi.“

„Proč mám být okapi? Mě příjde divná.“

„Je vzácná.“

„Aha. Tak jo.“ Porozhlídla jsem se po pláži. Blízko nás byla palma, která měla listy docela vysoko. „Hele žirafo neutrhla bys mi pár palmových listů? Okapi má hlad.“ Usmála jsem se a Paul se hlasitě rozesmál.

Přišel k palmě a nedůvěřivě si ji měřil. Potom se rozhlédl okolo a sehl se do dřepu. Skoro jsem ani nestihla postřehnout jak skočil, ale už visel v koruně palmy a trhal tam pár těch listů. Potom se zadíval dolů a pustil se. Tentokrát jsem mohla vidět jak padá. Kdybych no neznala, řekla bych, že je sebevrah. Ale já ho znala a bohužel moc dobře.

Když doskočil, otřepal se jako ratlík což bylo celkem komické, když on měl být vlk nebo co to. Že prý velký ušlechtilý plemeno. Kdyby byl, tak si ho už nějaká dámička vodí na vodítku. Při představě Paula s obojkem kolem krku, tak táhne dopředu starou paní a přitom štěká na lidi, jsem dostala záchvat smíchu. Tomuhle se nešlo nesmát!

„Tady.“ Řekl a podal mi listí.

„Díky.“ Řekla jsem a vyhodila to do vody. Obrátila jsem se k němu, teď se tvářil velice ublíženě.

„Co je?“Zeptala jsem se.

„Tak já ti šplhám na palmy a ty to pak vyhodíš?“

„Mi pro to poplav a potom si to schovám na památku. Třeba do alba a nápis bude ´Paulovo listí úsilí´ nebo něco takového.“

„Brr… víš jaká tam musí být zima?“

„Neříkej, že bys ji cítil.“

„Hele, já si chci taky užívat lidský věci.“

„To je pěkný. Hele Paule, říkal jsi, že jste tady celá smečka?“

„Jasně. Chceš je vidět?“ Zazubil se na mě.

„Jo, ale až za chvíli. Nevadí?“

„V žádném případě, stejně teď hoši nakupují.“

„Oni? Za tu dobu co jsem s vámi strávila jsem vás neviděla ani jednou jít do Tesca.“

„Viděla jsi ho někde v La Push?“ Nadzvedl jedno obočí.

„Ne.“

„Tak vidíš.“

„A ty si nic nekupuješ?“

„Hošani mi snad něco koupí.“

„A věříš tomu?“

„Ne, vždyť je znám.“ Řekl, zamračil se a pak se začal smát. Já taky, z toho jeho výrazu.

Přece se jen trochu změnil. Dokázal se klidnit. Byla sice pravda, že jsem neřekla nic, co by ho mohlo vytočit, ale i tak. Normálně už by se trochu chvěl. Místo něho jsem se chvěla já. Ne vztekem, ale zimou. Slunce zapadlo a tak už mě nemělo co hřát. Teda až na jednu věc.

„Je ti zima?“ Otázal se, když si toho všiml.

„Trochu.“ Přiznala jsem.

„Proč chodíš tak na lehko oblékaná, když ti je pak zima?“ Zeptal se mě jako rodič.

„Nevím.“ Odpověděla jsem popravdě.

„Pojď jsem.“ Řekl a přitáhl si mě do náruče.

Objal mě pažemi kolem pasu a postavil mě tak abych měla výhled na moře. Tudíž všechen studený vítr šel na něj. Připadala jsem si jak v létě někde na pláži. Bylo mi příjemně teplo. Nikdy mi nevadilo, že měl horečku. Zabořil mi hlavu do vlasů a pak ji s trhnutím zvedl a rozkašlal se.

„Co je?“ Zeptala jsem se a tvář si opřela o jeho hruď.

„Nevím, co jsi dělala, ale páchneš jako kdybys strávila den v saponu.“

„To bude asi z chemie.“ Usoudila jsem.

„Nejspíš.“ Souhlasil a zase mi hlavu položil do vlasů.

Stáli jsem tam ani nevím jak dlouho. Nevnímala jsem čas nikdy, když mi bylo příjemně a teď mi BYLO příjemně. Určitě jsme museli na pohled vypadat jako zamilovaný par, jenže jsme nebyli. Bohužel. Docela se mi i po tom stýskalo.

Paul mi rukou začal jezdit po zádech, takže i bylo ještě tepleji. Pomalu jsem odlepila tvář od jeho hrudi a přiložila jsem si tam druhou, tu chladnější. Cítila jsem, jak sebou trhl, ale pak se zasmál.  Odtáhl svou hlavu a pak se sklonil.

Rty mi přejel lehce po krku a já se celá zachvěla. Znal mě i on a taky moc dobře a tohle si pamatoval. Odtáhla jsem se trochu i já, ale neměla jsem nějaký záměr, ale můj ex to myslel asi jinak. Hned mě lehce políbil na rty a když viděl, že se nějak nebráním, přisál se mi na ně jako pijavice a rozhodně se nehodlal jen tak vzdát.

Po těle se mi rozprostřel ten opojný pocit, který jsem necítila už hodně dlouho. Který uměl vyvolat asi jen on. Polibky jsem mu vřele oplácela a ruce mu zapletla do vlasů. Přitáhl si mě blíž k tělu a chytl mě za zadeček, tohle jsem nikomu v životě nedovolila. Snad jen jemu.

„Ehm, Ehm…“ odkašlal si někdo za námi a já cítila, jak se Paul lehce zachvěl.

Pustila jsem ruce a nechala si je spadnout kolem těla. Paul už se díval na toho člověka, co nás vyrušil. Otočila jsem se taky. Paul zatím nechával ruku pevně kolem mého pasu, jako kdyby mě chtěl odhodit v případě nebezpečí. Ale před námi stál pouze Emmett.

„Emmette co je?“ zeptala jsem se.

„Měli by jsme už jet domů.“ Zavrčel.

„Nevidíš, že už tady má doprovod?“ zamručel Paul, dloubla jsem do něj silně loktem, aby si uvědomil, že Emmett je pouze člověk a s ním takhle mluvit nemůže.

„Právě. Je po otřesu mozku a doktor jí doporučil klid, a to tvoje šplhání po ní a slintání není zrovna v povolených věcech.“ Řekl Emmett a já na něj vyvalila oči. Co že to řekl?

„Promiň, cože jsi to řekl?“ Zeptala jsem se nevěřícně.

„Slyšela jsi, nemá tě ocucávat, stejně při tom slintá jak pes.“

„Emmette, pokud vím, tak ti nic do mých věcí nic není.“

„Dneska ano! Dostal jsem tě na starost!“

„Ale i kdybych tady spadla, tak mě tady Paul odnese, nebo něco, že?“

„Jo, hele nech mě a mou holku na pokoji.“ Vyjekl na něj Paul.

Říkal to v klidu, ale musel cítit, jak já jsem pod touhle větou ztuhla a Emmett taky. Nevím co se mu šrotovalo v hlavě, ale měl ten nejublíženější pohled světa. V očích se mu leskla, závist, nenávist, zrada a ještě něco co jsem nemohla identifikovat. Jedno mi bylo jasné, chtělo se mu určitě brečet, ale nemohl. Chlapi předci nepláčou.

„Vy spolu chodíte?“ Zeptal se překvapeně a i jeho hlas nasvědčoval že bude brečet.

„JO!“ Ohradil se na něj.

„Vážně?“ Zeptala jsem se nevěřícně.

„Samozřejmě.“ Řekl a medově se na mě usmál.

„Paule - “

„Víš co? Běž za ostatníma. Myslím, že se Jacob na tebe už těší.“ Řekl mi a postrčil mě směrem k obchodnímu domu.

Zamračila jsem se na něj, teda na oba. I když mi to vlastně oplatili úsměvem. Ještě jednou jsem se zaškaredila a vydala se do předu. Paul byl hrozný, Emmetta odněkud znal a neřekl mi proč a věděl moc dobře, že mám citlivý sluch, někdy lepší než on. Když to popisoval. Tohle byla vážně podpásovka.

Moje shrnutí povídek

Autor: RenesmeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bloody beauty - 7. kapitola: