Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bloody Games - 11. kapitola

03.11.2014 (13:30) • klarusha • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2078×

Bella.

Přikázal jsem jí utéct. Předtím než…

Kdo ví, kde teď byla. Mohlo se jí něco stát. Mohl ji někdo potkat.

Vstal jsem ještě prudčeji, než jsem otevřel oči. A v mžiku jsem byl znova oblečený.

Potřeboval jsem ji najít. Hned. 

„Edwarde, uklidni se. Kde je Bella?“ Adam chlácholivě položil ruku na mé rameno.

„Jak to mám asi vědět?“ zavrčel jsem podrážděně a pokusil se mu ucuknout. Ale byl silný. Očividně se taky posilnil deštěm, jehož zbytky mimochodem na něm stále ještě byly. A stejně tak na Benjaminovi. A trávě. A stromech. A…

Dost. Žádná další krev. Ne teď. Ne tady.

„Byl jsem rád, že jsem se dokázal ovládat, dokud se jí nepovedlo dostat někam pryč,“ vysvětlil jsem o trošičku klidněji. „Jdu ji najít.“

Vykročil jsem prvním směrem, který mi padl do oka. Čekal jsem, že mě mí dva spojenci hned zastaví, ale k mé radosti se tak nestalo.

„Dobře. Každý se vydáme jiným směrem,“ uslyšel jsem za zády ještě Adamův hlas a jejich kroky opačnými směry, než kráčel já.

„A hlídej, prosím tě, myšlenkami okolí, aby se k nám náhodou nedostal Australan s Francouzkou,“ dodal Živel.

Nic jsem neodpověděl, jen kráčel vytrvale dál.

Když tu jsem zaslechl tlukot srdce. Vlastně ani ne moc daleko. I když na lidské tempo dost slušná vzdálenost.

Rychle jsem doběhl k místu, odkud tlukot přicházel, a zarazil se.

Naskytl se mi pohled na zakrvácenou, křehkou postavu choulící se pod jedním vyvráceným stromem.

Vyděšenou. Plačící.

„Bello,“ vydechl jsem jemně. Tatam byla všechna má brutalita a žízeň.

Zvedla pohled, když zaslechla můj hlas. V očích měla vepsanou hrůzu.

„Edwarde,“ řekla stále vyděšeně. Snad se mě nebála… I když k tomu měla absolutní právo. Viděla, jaké účinky na mě krev má. Musela mnou být znechucena. Já sám sebou byl znechucen. Navíc, momentálně jsem měl oči zbarvené do červena.

Rychle jsem se přemístil k ní.

„Neboj se. Už je po všem. Nic se ti nestane,“ mluvil jsem chlácholivým hlasem, zatímco jsem ji vytahoval zpod kmene stromu. Nebránila se. Jen dál plakala.

Schoval jsem ji do svého náručí a ochranářsky ji k sobě přitisknul.

Byl jsem tak rád, že se jí nic nestalo. Že byla živá a zdravá…

„Ššš... Neublížím ti. Nikdo ti neublíží,“ snažil jsem se ji uklidnit. Prsty jsem jemně přejížděl po jejím kříži.

„Edwarde… Ta krev… Byla všude… A ty… Tys byl tak…“ vzlykala mi do ramene a já měl chuť se třeba i přetrhnout, jen abych jí nějak pomohl. Jenže jsem neměl nejmenší ponětí jak.

„Omlouvám se. Moc se ti omlouvám,“ vydechl jsem tiše. Strašně moc mě mrzelo, čím si musela projít. Omlouval jsem se jí i za Ara a celý jeho psychedelický ansámbl.

„Já… Nenávidím krev. Dělá se mi z ní zle. Omdlela jsem tu,“ mumlala, stále ukrytá v mém rameni.

„Přísahám, že už nikdy nebudeš svědkem něčeho takového,“ sliboval jsem něco, co jsem příliš nemohl ovlivnit, ale v tu chvíli mi to bylo jedno.

Jen mlčky přikývla. Vzlyky pomalu odeznívaly a i její splašené srdce se začínalo pomalu uklidňovat. Pohnul jsem se, abych mohl vstát, ale Bella mě prudce zadržela. Sevřela prsty látku mé košile v oblasti ramen.

„Ne, prosím… Neodcházej,“ zašeptala, s tepem znova ve zdraví škodlivých výškách.

„Neboj se, neopouštím tě. Jen tě chci zanést k potoku, kde bychom se oba umyli,“ vysvětlil jsem a čekal na její souhlas. Přemíra krve na jejím i mém těle a oblečení mě zbytečně dráždila. I když bych jí teď už myslím nepodlehl.

„Dobře,“ přikývla lehounce a nechala se zvednout. Při tom se ale zblízka podívala do mých očí a měla tak možnost zahlédnout místo černé, kterou jsem měl na duhovkách po celý pobyt v aréně, červenou.

„Tvoje oči,“ vydechla lehce zděšeně.

„To je tou krví,“ odpověděl jsem. „Brzy to přejde.“

Jenom přikývla a schovala tvář do mé košile. Pomalu jsem se rozešel k místu, kde jsem před chvílí byl i s Adamem a Benjaminem.

„Hej! Našel jsem ji!“ zavolal jsem a doufal, že mě uslyší a přijdou ke mně. Nechtěl jsem, aby se tu teď kdokoliv z nás potuloval o samotě. Žádného nepřátelského upíra jsem poblíž sice neslyšel a ani v myšlenkách neviděl, ale jeden nikdy neví, kdy se nějaký objeví.

„Jsou Adam a Ben v pořádku?“ zamumlala Bella tiše. Tvář stále ukrývala na mé hrudi, patrně asi aby nemusela sledovat všechnu tu krev kolem. Hodil by se normální déšť, aby to všechno tady smyl.

„Jo. Zvládali to lépe než já,“ přiznal jsem neochotně a chtěl to hned zamluvit. Styděl jsem se. „Taky tě hledají.“

Nenechala se obalamutit a na sekundu zvedla pohled, aby ho upřela do mých očí.

„Oni už byli předem posilnění. Tys měl možnost se nasytit po hodně dlouhé době,“ prohlásila, načež rychle zase schovala tvář do mé košile a mně zaplesalo kamenné srdce. Taková slova se z jejích úst poslouchala nádherně.

„Ale to mě neomlouvá,“ řekl jsem, protože to byla pravda. „Měl jsem se zachovat lépe.“

Bella byla nucena znovu zvednout své čokoládové oči.

„Neublížil jsi mi. Lépe už ses zachovat nemohl,“ namítla. Nechápal jsem, proč mě obhajuje, ale byl jsem za to rád. Mé zdrcené sebevědomí pomalu znovu začínalo nabírat tvar.

A dřív než jsem stačil cokoliv odpovědět, objevili se před námi Ben s Adamem, oba se širokými úsměvy na tvářích stále špinavých od krve.

„Rád tě vidím v pořádku, Bello,“ řekl mile Živel.

„Já také,“ dodal Hawkins.

„Taky vás ráda vidím,“ překonala se a odvážně zvedla hlavu, aby se na ně mohla podívat.

„Narazili jste na něco, čemu bychom měli věnovat pozornost?“ otázal jsem se jich stále si tisknouc Bellu k hrudi. Chtěl jsem ji tak držet už na věky věků.

„Zjistili jsme, že nějaký kus dál tohle zakrvácené pásmo končí a vydedukovali, že to byl v podstatě takový dešťový pás v téhle oblasti dosahující téměř ke středu arény,“ osvětlil Benjamin a já se zamračil. Těch náhod bylo vážně nějak moc, počínajíc už tou srnou. Aro z nás měl asi větší strach, než se zdálo.

„Dobře. Chtěl bych teď dojít k řece, abychom se umyli,“ kývl jsem hlavou i k Belle. „Nejste proti?“

„Je to možná trochu riskantní vzhledem k tomu, že tohle možná budou mít v plánu i jiní upíři, které postihl déšť, ale tak či tak se umýt musíme, takže proč ne hned,“ souhlasil Adam a Ben jen přikývl.

Nic víc jsem neřekl a vyrazil přímo k nejbližšímu místu, kudy protékal potok. Ostatní se vydali hned za mnou. Slyšel jsem, jak za mnou oba o něčem zamyšleně hovoří, ale tak nějak jsem jim nevěnoval příliš pozornosti. Většinu si jí totiž uzurpovala křehká dívka v mých rukou.

Sršelo z ní tolik důvěry k mé osobě… A to mě viděla ztrácet kontrolu nad sebou samým. Viděla mě v jedné z nejhorších možných situací a i přesto ke mně necítila odpor. Ani se mě nebála.

Neuměl jsem ten pocit popsat slovy, ale nádherně zahříval mé zkamenělé srdce. Čekal jsem skoro, kdy začne bít. Jen kvůli jedné osobě, na kterou jsem dál upíral pohled, aniž bych přitom zpomalil na cestě k vodě.

Bella, zdá se, ucítila můj pohled upřený na ni, protože zvedla hlavu z mé hrudi a zaklesla se pohledem do mých očí. Nic neříkala. Ani se nijak speciálně netvářila. Neměl jsem nejmenší tušení, co se jí zrovna honilo hlavou. Ale to na tom bylo to nejlepší.

Jistě, toužil jsem vědět, na co myslí. Strašně mě žralo, že to nevím. Ale na druhou stranu jsem to vědět nepotřeboval. Nemusel jsem vědět úplně všechno. Pokud bych něco potřeboval, stačilo se zeptat. Tak nějak jsem tušil, že by mi to řekla.

A to ticho jí dodávalo takové výjimečnosti.

Celá byla výjimečná. I ten její pohled na mě.

Dorazili jsme k potoku a já tak musel přerušit nejen tok mých myšlenek, ale i náš oční kontakt. Otočil jsem se, abych pohledem zkontroloval Bena a Adama. Oba se tak podivně usmívali a v myšlenkách se zabývali naprostými nesmysly. Radši jsem to nekomentoval a vkročil pomalu do řeky.

„Tohle už zvládnu sama,“ řekla Bella tiše a vyčkávavě pohlédla na mé ruce. Ani trochu se mi ji nechtělo pouštět. Ale bylo by pošetilé, bezohledné a nerozumné nosit ji stále v náruči.

A tak jsem, aniž bych dal jakkoliv najevo svou nechuť, pomalu spustil její nohy na zem a o vteřinu později i stáhl ruku z jejího pasu.

„Kdybys potřebovala jakkoliv pomoct, řekni,“ odpověděl jsem taky relativně tichým hlasem, ačkoliv nemělo žádný smysl tišit hlas. Dva upíři, co z neznámého důvodu stále postávali na břehu, by to slyšeli tak či tak.

Nic neřekla, jen přikývla a vstoupila hlouběji do vodního toku. Začala pomalu a systematicky smývat ztuhlou krev na jejích rukou.

Stál jsem nehybně kousek od ní a pozoroval každý její pohyb, když mi došlo, že by si možná zasloužila i trochu soukromí. A tak jsem se otočil ke břehu a podíval se na ty dva blázny na břehu.

„Můžete mi říct, proč ještě nejste ve vodě?“ zavolal jsem, zatímco jsem si sundával triko, abych ho trochu propral.

„Už jdem, už jdem,“ zavolal se smíchem Adam a vkročil do řeky bezodkladně následován Benjaminem.

Zamračeně jsem je při tom pozoroval. Co to s nimi bylo?

„Jste oba v pořádku?“ zeptal jsem se podezíravě a přitom vymýval krev z mých vlasů. Ten účes, co jsem měl předtím, už asi znova nevykouzlím.

„Jo, jo. V naprostém,“ přikývl vesele Živel a ponořil se pod hladinu úplně celý.

„Počkat. Proč jsme se namáhali s cestou sem, když jsme se mohli v pohodě umýt za pomocí Benova daru?“ blesklo mi najednou hlavou.

„Na to bys nám měl odpovědět spíš ty,“ prohlásil s úsměvem Adam. „Tys tu chtěl jít.“

„Já… Úplně jsem na to zapomněl,“ dezorientovaně jsem na něj hleděl.

„V tom případě mi prozraď, jak jsi to dokázal, když jsi upír, co nikdy nic nezapomíná.“ Poklidně se umýval a na tváři měl pořád ten divný, vědoucí úsměv.

„Uvěříš mi, když ti řeknu, že nemám nejmenší tušení?“ Podíval jsem se na něj. Vážně jsem to nevěděl. Prostě… V tu chvíli, v tom lese, jsem vůbec nepřemýšlel nad nějakými jinými možnostmi. Viděl jsem, že se Bella potřebuje zbavit té krve a tak jsem se chytil první možnosti, co mě napadla. Zbytek byl prostě nepodstatný. Ale tohle normálně upíři nedělávají. Nechovají se hloupě nebo zbrkle. Jenom když…

„Uvěřím,“ odpověděl a nechal to být. Věnoval se dál jen očistě všeho, co na sobě měl. Stejně jako Ben, který se zrovna vynořil z vody. Byl jsem jim za to ticho vděčný.

Ponořil jsem se pod vodu a nechal proud, aby omýval mé tělo, zatímco jsem se snažil uspořádat si myšlenky. Přemýšlel jsem, co se to se mnou dělo. Od setkání s Bellou jsem jednal jinak, než u mě bylo zvykem. Myslel jsem jinak, než u mě bylo zvykem.

Jasper by to myslím popsal jediným slovem.

Byl jsem v aréně a zbývalo mi možná pár hodin života. Nemělo smysl něco si nepřipouštět, něco oddalovat. Zdálo se, že i Adam s Benjaminem to vidí.

Všechno tomu nasvědčovalo. Každý můj tah, každá moje myšlenka. Potkal jsem to, co jsem celá ta léta hledal. Našlo si mě to na sklonku mé existence.

Vynořil jsem se nad vodu a podíval se na Bellu, která si zrovna oblékala mokré, ale už čisté triko.

Vypadala tak křehce. Jemně. Byla krásná. Ne. Byla nádherná.

Díval jsem se na dívku, která změnila zbytek mých dnů na smysluplné. Ať už to mělo být pár dnů nebo pár tisíc dnů.

Díval jsem se na dívku, do které jsem se zamiloval.

Autor: klarusha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bloody Games - 11. kapitola :