Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bloody Games - 3. kapitola

15.03.2014 (09:30) • klarusha • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1797×

Čas letěl a přišla chvíle, kdy už jsme zbyli jen já a Adam. Pohlédl jsem na něj a s povzdechem nastoupil na pojezd. Ani jsem nečekal na pokyn ochranky.

„Hlavu vzhůru. Bude to legrace," povzbudil mě v reakci na můj výraz tváře, zatímco si stoupal vedle. Nijak jsem to nekomentoval, jen čekal, až dostane garda pokyn od velení. A pak se dveře otevřely.

Možná, že kdybych patřil do skupiny lidi milujících slávu, tento okamžik bych si užíval. Světla fotoaparátů blikala, kamery jely naplno a někteří upíři v publiku nás povzbuzovali různými pokřiky. Jako bychom byli olympionici při slavnostním okroužení atletické arény. Všude kolem panovalo veselí. Ano, byl jsem obklopen blázny. Tady se totiž mohla sejít opravdu jen podivná smetánka upířího světa.

„A nyní máme možnost vidět poslední účastníky letošních Bloody Games. Zástupci Severní Ameriky - Adam Hawkins a Edward Cullen!" vykřikoval radostně César. „Jak můžete vidět, ani jeden z nich na sobě nemá nezvyklý kostým. Čím to je se nyní můžeme jen domnívat, za okamžik nám to však určitě sami prozradí. A jsem si jist, že k tomu mají určitě pádný důvod!"

Pádný důvod jsem teda měl. A rozhodně se tam o mé snaze utajit čtení myšlenek nerozpovídám. To Adam to bude mít těžší. Žádný trhák v podobě vegetariánství v rukávu neměl. Jak jsem se ale na něj díval, byl jsem si jist, že jim s úsměvem na rtech poví o tom, že ze sebe nebude dělat šaška.

„Poslední vůz dorazil pod pódium a my si tedy nyní můžeme poslechnout oficiální hymnu našich Bloody Games," prohlásil Fletcher. „A hned po zaznění té krásné melodické písně si popovídáme s každým účastníkem."

Sálem se rozezněla hudba a my začali sestupovat z vozů. Byl čas přesunout se do zákulisí.

„Blázni,“ zamumlal Adam a já se tiše uchechtl, zatímco jsme pochodovali mimo dosah pohledů a kamer. Skoro jsem se divil, že nedali pár reportérů a kameramanů i do zákulisí. Tam by se přece dalo zjistit tolik zajímavých informací o všech účastnících…

„Šetři slovy. Za chvíli tě čeká dlouhý rozhovor s moderátorem,“ rýpl jsem si.

„Neboj. Ti se budou ještě divit, co všechno jim řeknu,“ využíval toho, že nás díky opravdu hlučné hudbě a dalším kecům Césara nikdo neslyší.

„To věřím,“ zasmál jsem se, ale pak zvážněl. „Hlavně to moc nepřeháněj. Nerad bych, aby pak proti nám Aro poštval všechny ostatní.“

„Bez obav. Vím, kde je ta pomyslná hranice,“ blýsknul po mně svým úsměvem a dál pokračoval beze slov.

Já se zaposlouchal do složité skladby, která měla být zároveň hymnou vítěze i pohřební písní poraženého. Podkladem byl tajemný valčík, který kdesi v polovině burácel jako při bitvě z prvotřídního akčního filmu a pak dohrával tak vesele, že by se do rytmu dalo skvěle tančit.

„A nyní poprosím sem ke mně na pódium první upírku. Pojď k nám, Nicole,“ zvolal do mikrofonu César a ozval se rachot, jako by o sebe někdo třískal kameny. Ano, to upíři tleskali.

„Vítej. Tak nám o sobě pro začátek něco prozraď,“ vybídl ji a upírka se rozpovídala. Všichni kolem zaujatě poslouchali, aby znali své soupeře co nejlépe, jen já jí věnoval minimální pozornost. Všechno, co jsem potřeboval, jsem věděl z její hlavy. Měl jsem štěstí, že skoro všichni účastníci měli sebevědomí tak vysoko, že si v hlavě neustále procházeli všechny své přednosti. Věděl jsem, jak na ně, za pár vteřin.

Čas se vlekl a upírů kolem nás ubývalo. Rozhovory, stejně jako dřívější přehlídka, probíhaly lidskou rychlostí, aby to mělo to správné napětí – jak řekl Aro.

„A nyní k nám přijde na první pohled obvyklý upír z Afriky. Ale není tak obvyklý, jak vypadá! Přivítejte obrovským potleskem Benjamina!“ vykřikl Aro a Benjamin se s kamennou tváří vydal ven. Povzbudivě jsem se na něj usmál a on v myšlenkách jen pochybovačně zakroutil hlavou. Měl obavy z toho, že se mu nepovede utajit část jeho daru, protože už to, jak ho zavolali, mu situaci docela komplikovalo.

„Vítej, chlapče,“ César vstal a podal mu ruku, načež se oba usadili do pohodlných křesel. „Takže… Jak dlouho jsi vlastně upírem?“

„Moc dlouho ne,“ odpověděl Živel. „Jen čtyřicet let.“

„No to je vážně krátká doba. Já tady straším už půl tisícletí,“ zasmál se César svému vtipu. „No, nikoho samozřejmě nestraším. Dřív, než se mě někdo stačí leknout, je vysátý.“

V publiku to vesele zašumělo a já jen nechápavě pokrčil obočí nad tou šíleností. Jeden by řekl, že po pěti stech letech života už bude upír umět aspoň dobré vtipy.

„A s kolika upíry ses za tu dobu setkal?“ ptal se dál Fletcher.

„Moc jich nebylo. V Africe jich mnoho nežije.“ Benjaminovi i mně bylo jasné, že chce moderátor dostat z Bena přiznání o tom, že se skrýval celou dobu doma. Na rovinu se ho zeptat nemohl, protože jedním z Arových pravidel bylo dělat rozhovor zajímavý a neptat se proto rychle a jednoduše. A publiku by se taky nelíbilo, kdyby všechno věděli hned. Jejich mozky toužily po nějakém tajemství odhaleném klidně až v Aréně. A to jim, doufám, splním já.

„A neměl jsi chuť cestovat? Znám jen málo upírů, kteří by strávili celý život na jednom kontinentu.“

„Já měl Afriku vždy rád. Připadal bych si divně, kdyby kolem mě místo písku byl třeba sníh,“ zasmál se Benjamin. „A navíc, byla přede mnou ještě dlouhá existence. Všechno bych bral tak nějak postupně. Evropu jsem si chtěl prohlédnout při oslavě sta let.“

Sice opravdu chtěl někdy vidět Evropu, ale kvůli Volturiovým to rozhodně v tak blízké době neplánoval. Byla to jen slova, která měla zaujmout veřejnost.

„Možná to ještě stihneš, pokud se ti povede vyhrát,“ řekl César a tiše doufal, že se rozhovor otočí k Benjaminovu daru. Ben mu jeho přání samozřejmě splnil.

„To by bylo skvělé, ale ohledně výhry mám velké obavy. Přeci jenom je určitě většina mých soupeřů mnohem zkušenějších.“

„Zkušenější možná jsou, ale skoro žádný z nich nemá dar, který by jim k výhře mohl pomoct. Před chvílí jsme zjistili, že se zde nachází jeden stopař a jeden fyzický štít. Dary vždy poskytují obrovskou výhodu. A já náhodou vím, že v tobě je také skrytý talent,“ nadhodil tajemně a čekal, jak Živel zareaguje.

„Nemýlíte se,“ zamyslel se Benjamin a chvíli s přemýšlivým výrazem skenoval jednu ze stěn. Váhal, jestli jim jeho umění ukázat, nebo jim o tom jen povyprávět.

„Tak nás nenapínej a prozraď nám, co vlastně dokážeš,“ pobídl ho moderátor. Další obrovskou výhodou bylo, že Aro z nepochopitelných důvodů nikdy neřekl Césarovi, jaký dar dotyčný upír má. César vždy dostal jen krátký životopis s pár hlavními otázkami a upozorněním, že zrovna tenhle upír nepatří mezi obvyklé. Další úžasná výhoda pro mě a můj plán.

„Co kdybych vám to radši ukázal?“ navrhl Ben s úsměvem a odpovědí mu byl radostný upíří potlesk.

„Tak do toho, chlapče,“ rozzářil se moderátor a Živel vstal.

Prázdné ruce pozvedl do poloviny a sevřel je v pěsti. Publikum napjatě čekalo a ani nedutalo. Ben mezitím otevřel jednu dlaň a všem se naskytl pohled na zajímavou odrůdu růže vyrůstající z hlíny uprostřed dlaně. Upíři napjatě čekali, co se bude dít a Benjamin tak otevřel o druhou dlaň. Ta byla až po prsty naplněná průzračnou vodou. Jakmile naklonil ruku s vodou nad květinu a první kapky dopadly na listy a hlínu, začala růže kvést. Mohli jsme pozorovat, jak se bílé plátky rychle derou na svět.

„To je kouzelné,“ zvolal Fletcher, zatímco publikum tleskalo. Benjamin složil ruce a vše bylo pryč.

„Bylo to velice fascinující,“ řekl uznale César, když už bylo ticho a hvězda seděla. „Ale vypadalo to celkem neškodně. Pověz nám, zvládl bys i něco nebezpečného?“

„Jistě,“ zasmál se Živel. „Ale to si, pokud tedy dovolíte, nechám až do Arény.“

„Samozřejmě. My všichni tady máme rádi tajemství, která se odhaluji postupně,“ přikývl moderátor. „To byl tedy Benjamin, zástupce Afriky. Přeju hodně štěstí.“

Můj africký známý se s oddechem a úsměvem na tváři vrátil do zákulisí, zatímco na pódium už volali dalšího upíra. Všichni soupeři Živla nenápadně zamračeně pozorovali, ale jejich ega jim nedovolovala připustit si, že by je mohl porazit někdo, kdo je upírem jen čtyřicet let. Nám tak nehrozilo žádné velké nebezpečí.

„To bylo zajímavé,“ podotkl jsem s úsměvem, když se postavil vedle mě.

„Díky,“ řekl a v duchu se radoval, že o ohni a větru nikdo neví.

„Škoda, že taky nemám v rukávu takové eso,“ podotkl Adam. „Asi si budu muset vystačit se svým humorem a šarmem.“

Všichni tři jsme se zasmáli a dál mlčky čekali, až přijde chvíle na Severní Ameriku.

„A my se pomalu blížíme ke konci!“ prohlásil César o něco později. „Zbývají nám už jen dva muži. Přivítejme tedy prvního z nich. Na pódium přichází Adam Hawkins ze Severní Ameriky!“

Adam s oslnivým úsměvem přišel k Fletcherovi a podal mu ruku.

„Adame, hned na začátku se tě musím zeptat, proč jsi tu jen v černých kalhotách a rudé košili,“ začal César, jakmile se posadili.

„No,“ udělal dramatickou pauzu. „Jednoduše proto, že mi sedí k očím.“

„Z úplně stejného důvodu mám já červené vlasy,“ zasmál se moderátor a Adam se k němu hned přidal. Publikum se rozhodně bavilo.

 „Ale teď vážně… Já mám prostě rád jednoduché a přitom slušivé oblečení. Navíc jsem nikdy nepatřil mezi jedince, co by šli s davem a skákali tak, jak velení píská,“ řekl vážně Hawkins. V publiku to ztichlo, ale moderátor dělal, jako by jasnou narážku na Volturiovy přeslechl.

„Slušivé rozhodně je. Prozraď nám, Adame. Muž jako ty musí mít jistě mnoho obdivovatelek, našel jsi už tu pravou?“

V duchu sebou Adam bolestně škubl, navenek však nedal nic najevo. „Sem tam se kolem mě nějaká obdivovatelka ochomýtla, ale žádná se nemohla vyrovnat mé ženě.“

„Takže jsi šťastně ženatý?“ ptal se dál Fletcher a já v hlavě mého nového přítele uviděl něco, co se rozhodně nebude světu líbit.

„Byl jsem, než má manželka zemřela,“ vysvětlil Adam s kamennou tváří. César, nevědom toho, co se doopravdy stalo, z něj však celý příběh mámil dál, a tak se Hawkins jal vysvětlování.

„Kromě toho, že byla Melanie naprosto dokonalá žena, byla taky neuvěřitelné talentovaná. Není důležité, co dokázala, důležité je, že se dostala do gardy Volturiových. Nechtěla tam být, ale uzavřela s vládci dohodu, že vždy, když ji budou potřebovat, jim pomůže a většinu času bude žít se mnou v Americe. Pak přišla jedna z na první pohled jednoduchých bitev. Melanie odjela do Itálie a víckrát už se nevrátila. Přišla mi jen obálka s jejím zásnubním prstenem a dopisem od Volturiových,“ Adam dokončil vyprávění a chvíli bylo ticho. Z jeho tváře nebylo možné nic vyčíst, no z myšlenek jsem věděl víc než dost. Divil jsem se, že tu bolest dokáže přežít. Divil jsem se, že už dávno nespáchal sebevraždu. A co mě překvapovalo nejvíc, on to dokázal potlačit. Za celou dobu, co jsem byl v jeho blízkosti, se v jeho hlavě ta bolest a láska neobjevila.

„To je mi moc líto,“ řekl César a váhal, jak pokračovat. On nikdy pravou lásku nepotkal, takže nevěděl, jak hrozné je, ji ztratit. Já to věděl díky myšlenkám Adama. „Chtěl bych ti popřát, abys znovu nalezl štěstí a lásku, ale všichni víme, jak to u upírů chodí. Přeju ti tedy, abys nemusel zažít víc trápení a aby tě pravá smrt nepotkala už za pár dnů.“

„Smrti se nebojím. Uvažoval jsem o ní už mnohokrát, to mi věřte. Jen jsem nechtěl umřít zbytečně,“ řekl můj přítel a vstal. Nadešel konec rozhovoru.

„Vážení diváci, to byl Adam Hawkins. Všichni mu určitě držíme palce,“ prohlásil moderátor. „A nyní poslední účastník. Říká se, že to nejlepší přichází vždycky na konec. Uvidíme, jestli toto pořekadlo platí i pro dnešní den. Přivítejte na scénu Edwarda Cullena!“

Vydal jsem se na cestu ven a ve dveřích se setkal s Adamem. Nebyl čas mu teď nic říct, a tak jsem mu jen poslal soucitný pohled, který se smutným úsměvem přijal. Pak jsem se ale musel soustředit na Césara čekajícího u křesel a diváky, kteří mě napjatě pozorovali. Klidně jsem kráčel po modré skleněné podlaze a pohledem skenoval bláznivého upíra přede mnou.

„Zdravím, Edwarde," natáhl ke mně ruku a pevně sevřel mou dlaň.

„Dobrý večer," pozdravil jsem a blýskl po publiku úsměvem. Ozvalo se zašumění a myšlenky všech žen v sále rázem nabraly nový směr - jak získat tenhle úlovek. Nenáviděl jsem to, že jsem na všechny ženy - ať už lidské nebo upíří - působil tak atraktivně a ještě horší bylo, že jsem znal jejich myšlenky. Ale musel jsem okolí zaujmout, čím jen se dalo, a utajit tak můj dar.

„Čím to je, že letos byli za Severní Ameriku vybráni dva tak pohlední upíři?" zamyslel se Fletcher. Kdybych mu neviděl do hlavy, skoro bych si myslel, že je homosexuál. „Edwarde, prozraď nám, jestli už jsi našel tvoji vyvolenou."

„Bohužel ještě ne," povzdechl jsem si. „A zdá se, že už to ani nestihnu."

Publikum zahučelo, aby mi vyjádřilo podporu, a César hned taky reagoval.

„Nesmíš to přece hned vzdát. Proč bys nemohl letošní Hry vyhrát právě ty?"

„Protože mám jednu obrovskou nevýhodu."

„A tou je?" Moderátor i publikum napjatě čekali na mé vysvětlení.

„No, sice je to nevýhoda, ale jsem na ni hrdý. Chtěl jsem ji dokonce podtrhnout mým oblečením. Dozajista jste si už všimli, že mé oči ladí s mou košilí," řekl jsem klidně. „A čočky rozhodně nemám."

„Co tím chceš říct?" ptal se Fletcher. K mému překvapení patřil k upírům, kteří o existujících vegetariánech nevěděli. Na rozdíl od některých upírů v publiku, kteří mě teď šokovaně pozorovali, protože jim došlo, co mám na mysli.

„Zlaté oči jsou známkou vegetariánství."

Na chvíli zavládlo ticho.

„Tvrdíš, že je opravdu možné živit se pouze zvířecí krví?“ vydechl překvapeně. Do teď to pro něj byla jen legenda.

„Skutečně je to tak,“ přikývl jsem. „Už je to pár desítek let, co jsem nezabil člověka. A nejenom já. Celá moje rodina takhle žije.“

„Páni, to je… skutečně neuvěřitelné,“ žasl. „A kolik členů má tvoje rodina?“

„Kromě mě ještě další tři páry. A samozřejmě nejsme jediní.“

„Tak to je skutečně fascinující. Jsem moc rád, že jsem tě mohl poznat.“ César udělal krátkou pauzu. „Ale říkal jsi, že je to nevýhoda. Proč?“

„Protože upíři živící se lidskou krví mají větší sílu,“ odpověděl jsem. To, že jsem tohle prozradil, mi mohlo poskytnout pomoc, ale taky ne. Většina soupeřů mě teď přestala brát za jakoukoliv hrozbu, ale našli se jedinci, kteří si řekli, že budu jednoduchá kořist.

„A je to opravdu až tak velký rozdíl?“ pokračoval moderátor ve výslechu.

„Ne, samozřejmě to není tak, že bych byl o polovinu slabší. Jste pro mě asi tak jako roční novorozený pro vás.“

„No, Edwarde, myslím, že jste pořekadlo to nejlepší na konec vyplnil. Rozhodně jste byl nejzajímavější článek dnešního programu,“ řekl César a vstal. Udělal jsem totéž, pak mu podal ruku, zamával publiku a vydal se pryč z pódia.

„To byl Edward Cullen za Severní Ameriku,“ zvolal Fletcher a ozval se bouřlivý potlesk. „Účastníci letošních Bloody Games se nyní na vozech přesunou zpátky do hotelu, aby se psychicky připravili na Arénu. Protože do začátku Her zbývají pouhé tři dny! Pro dnešek se s vámi tedy loučím. Za tři dny na viděnou!“

Nasedli jsme na vozy a za neustálého potlesku se vydali zpátky do ubytovny. Zbývaly tři dny, než vyrazíme bojovat o život. A já už teď věděl, že ty tři dny budou děsivé. Obzvlášť pro mě. 

Autor: klarusha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bloody Games - 3. kapitola :